Unraveled - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

V okamžiku, kdy Cara otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, chyběla jí její - nebo ještě lépe, Gianova – postel. Pohled jí oplácela neznámá ložnice, která nebyla nutně naprosto mimo. Velká postel, zemité tóny a měkké přikrývky byly dostatečně pohodlné, to ano. Ale nebyl to domov.

Její tělo to okamžitě poznalo.

Zpátky v Chicagu byla už týden a bez ohledu na to, kolikrát se probudila v pokoji pro hosty v panské usedlosti Trentini, stále ji to překvapovalo. To jen posilovalo její touhu vrátit se zpátky do Toronta; její potřebu být doma hluboko ponořená v důvěrně známých prostorách.

Jediné, co jí bránilo v rezervaci letenky, byl Gianův požadavek, aby se držela dál, dokud se jí neozve, že je to znovu bezpečné.

Dobře, to a její bratr.

Ani Tommas by jí nedovolil odletět. Pokaždé, když Cara přednesla své přání vrátit se domů dřív, než jí to bylo dovoleno, bratr tu myšlenku rychle shodil ze stolu. Dějí se věci, řekl jí. Tam, kde byla právě teď, to pro ni bylo lepší a bezpečnější.

Cara moc dobře věděla, že hádat s komplikovanými a tvrdohlavými muži nemělo smysl. Nebo spíš věděla, které bitvy si vybírat.

Tahle nebyla jedna z nich.

Cara se převalila v posteli královské velikosti a přitom ignorovala, jak jí ve spánku tak obrovský prostor přišel prázdný, když tu s ní nebyl nikdo jiný, kdo by ho pomohl zaplnit nebo jí dělal společnost. Tak dlouho byla sama, šťastná s tím, že si občas našla muže pro příležitostnou zábavu, kdy bylo naprosto v pořádku poslat ho ještě před ránem pryč. Teď už by to samé říct nemohla.

Byl to jen týden. Samota, která narůstala v jejím srdci, by neměla zabírat tak zatraceně moc místa, jako by byla plevel, který se vymkl kontrole.

Láska věci ztěžovala.

Dokonce je komplikovala.

I když Cara si myslela, že byla svým způsobem i nádherná.

Gian jí chyběl.

Strašně.

Cara na nočním stolku našla svůj telefon, který se nabíjel, a přitáhla si ho k sobě blíž. Přimhouřenýma unavenýma očima zkoumala, zda v noci nezmeškala nějaký hovor nebo zprávu. Nic tam nebylo a to ji zabolelo ještě trochu víc. Během týdne s Gianem několikrát mluvila, ale nikdy to nebylo na dost dlouho. Jejich hovory nikdy neměly žádnou hloubku. Neviděla jeho tvář, aby mohla poznat, jestli před ní něco neskrýval, aby si prostě jen nedělala takové obavy, nebo zda se skutečně nedělo nic, kvůli čemu by si měla dělat starosti.

Znala pravdu.

Kdyby absolutně nemusel, Gian by ji nikdy pryč neposlal. Samozřejmě, že se něco dělo. Samozřejmě, že udržoval jejich hovory v krátkosti a v jisté povrchnosti, aby odvrátil Cařinu úzkost.

Netušila, jak mu říct, že to skutečně nefungovalo. Stále byla osamělá a ustaraná. Stále chtěla jet domů, a to bez ohledu na to, co tam čekalo – ať už v dobrém nebo zlém.

Přesto stále zůstávala tady.

Cara si rukou promnula tvář. Zvažovala, zda by měla nebo neměla Gianovi zavolat. Na volání bylo poměrně brzy - sedm hodin jejího času, což znamenalo, že v Torontu bylo osm. Gian se však řídil svým vlastním časem, i když ten se ukázal být jako dobře namazaný stroj. Vstávat v šest, snídaně a cvičení a pak, když to šlo, před devátou vyrazil. Řídil se stále podle stejného plánu, jako by byl pevně nastavený. Ať už s ním Cara byla nebo ne, jeho vnitřní hodiny se měnily jen zřídka kdy.

Cara prošla kontakty, našla Gianovo číslo a stiskla tlačítko pro volání. Začalo to vyzvánět. Pak už po čtvrté, popáté a pošesté. Po sedmém vyzvánění se ozvala jeho hlasová schránka a ona hovor ještě dřív, než dokonce stihla pípnout, ukončila.

Něco nebylo v pořádku.

Měl by to zvednout.

Cara se snažila své obavy odsunout stranou, protože věděla, že za tím mohlo být i milion dalších věci. Jako třeba to, že pracoval dlouho do noci, což znamená, že teď ještě psal, dokonce i když to nikdy dřív neudělal. Nebo mohl mít s někým časně ranní schůzku a proto si na telefonu vypl vyzvánění. Tahle možnost byla pravděpodobnější, takže to bylo to, co si Cara rozhodla vybrat si.

Pro teď.

I když věděla, že Gian zmeškaný hovor uvidí a bude vědět, že mu Cara volala, nepřišlo jí to dost. Možná, že se jí ten muž dostal trochu do hlavy i do srdce. Začínala být do něj být až příliš zblázněná a to dokonce i poté, co řekla sama sobě, že s nikým takovým jako Gian Guzzi nikdy nezajde až příliš daleko. Byl všechno, co neměla mít ráda - ne jeho obchody, jeho aroganci, až příliš sebevědomý postoj nebo jeho život. Nic z toho by nemělo Caru přitahovat jako hloupou můru k zatracenému plameni, a přesto to tak bylo.

Ráno byl tou první zatracenou věcí, na kterou myslela.

Tou poslední věcí, která se jí v noci točila v hlavě.

Svým způsobem chtěla, aby to věděl.

Užíval si své fotky...

Cara se při zvuku svého vnitřního hlasu usmála, v telefonu nastavila kameru a pak ho od sebe natáhla tak daleko, že se jí podařilo získat záběr sebe samotné v přikrývkách, kdy se koupala v ranním světle, které do místnosti přicházelo oknem za ní. Ostré bílé světlo bylo v kontrastu s jejím tělem, ale ne tak silném, aby skrylo skutečnost, že spala jen ve vlice malých šortkách chlapeckého stylu. Vlasy měla v jednom kudrnatém chaosu a divoce rámovaly její tvář, která byla bez jakéhokoli make-upu.

Vlastně to nebylo až tak špatné.

Obvykle byl tím, kdo ji fotil a zatímco to dělal, ji i škádlil pouze Gian, ale kdykoli měl tu možnost, k těm fotkám se neustále vracel. Víc než jednou od něj dostala zprávu s fotkou nebo krátkým vidoklipem, ve kterém účinkovala ona a které nebylo ničím míň než pornem. Věděla, když je během jejich setkání pořizoval, vždycky jí o tom řekl, a ona si ohledně nich nikdy nedělala tak silné obavy, aby mu řekla ne.

Záběr na její kolena, jeho penis ve svých ústech. Třívteřinové video, kdy jeho penis zcela naplňoval její kundičku. Každé z nich - nové nebo staré - bylo pro Caru jako záplava vzpomínek, která se náhle přihnala v řítící se vlně. Byla si jistá, že to bylo přesně Gianův záměr, když ji v náhodných časových úsecích posílal ty fotky nebo videa, aby je uviděla i ona.

Rozpalovaly ji jako nic jiného. Bylo to špinavé, stejně jako jeho ústa a všechno ostatní ohledně něho. Dařilo se mu, aby její tělo bylo i v místnosti plné lidí naprosto rozpálené a zatímco jí to dělal, mohl být vzdálený klidně i přes celé zatracené město.

Nikdo nic nevěděl.

Jen ona.

A stačilo to.

Dřív, než si to mohla dvakrát promyslet, Cara tu fotku odeslala. A pak, protože tu nechtěla sedět a zírat na telefon, dokud konečně nedostane odpověď, se donutila vylézt ven z postele a zamířit k přilehlé koupelně.

Gian odpoví.

Nakonec.

***********

Teprve v okamžiku, kdy se Cara blížila k jídleně usedlosti Trentini, jí telefon konečně zapípal příchozí zprávou. Málem zkontrolovala, co za zprávu to bylo – pravděpodobně zpráva od Giana, protože nikdo jiný se jí už neobtěžoval psát - ale při zvuku tichých, ale ostrých hlasů, které vycházely z jídelny, se zastavila. Její bratr a jeho snoubenka.

„Zeptal ses jí vůbec?“ dožadovala se Abriella.

Následoval hlasitý povzdech. „Ne.“

„Proč sakra -“

„Protože proč, Ello,“ odpověděl Tommas drsně ani to nepostavil jako otázku. „Proč je mou zatracenou věcí, co ona dělá nebo s kým, když už na to přijde? Proč na tom záleží; proč by to mělo být důležité? Ne. Nikdy by nemělo záležet na nikom než jen na tobě a mně, když šlo o nás a naše věci, a nezáleží na tom, s kým a... ať už se sakra rozhodla být s kýmkoli. Je jí pětadvacet, je dospělá žena se svým vlastním názorem. Podívej se mi přímo teď do tváře a řekni mi, abych ji omezoval jen proto, že by kvůli tomu zbytek z nás mohl vypadat špatně. To je to, co chceš, abych byl stejný jako ostatní?“

Cara právě teď poznala, že mluvili o ní a pravděpodobně o Gianovi, ale neměla ani sebemenší ponětí proč. Rozhodla se zůstat tam, kde byla a zjistit, co dalšího by se mohla dozvědět, než pár zaznamená její přítomnost.

„J-já…“ Abriella frustrovaně vydechla a pak to ze sebe dostala ven. „Víš, že to není to, co mám na mysli! Vždycky to po mně házíš, jako by to bylo moje dogma, Tommasi. A ty víš, že to tak není.“

„Zní to tak, Ello.“

„Tak to není,“ zdůraznila Abriella, „ale ví to ona, Tommy? Chápe, co to znamená být v postavení, ve kterém je? To je to jediné, o čem přemítám. A klidně mě nazvi hlupačkou, ale myslela jsem, že by ses jí měl – alespoň přinejmenším – na to zeptat.“

„Od té doby, co jsem viděl svou sestru, už uplynul zatraceně dlouhý čas, a bylo to potom, co jsem ji posadil do letadla poté, co jen stěží zvládla svatbu, na které měla být s Leou. Byla v šíleném stavu, Ello. Naprosto šíleném. Teď je na tom dobře. Nevím, zda je to díky němu nebo něčím jiným, ale ona je naprosto v pořádku. Nehodlám ji rozrušit tím, že se budu šťourat v jejích osobních věcech.“

„Ale co když to neví, Tommasi?“

„Neví co?“

„O něm,“ řekla Abriella podrážděně. „Od doby, co tu je, jsem řekla některé věci, jen abych viděla, a víš ty co, přerůstá jí to přes hlavu. Je to, jako by v tomhle ohledu o něm nic nevěděla.“

„Nemůže to nevědět.“

„Opravdu, Tommy? Protože vzhledem k tomu, co o ní víme, je to naprosto reálná možnost. V obchodech tety a strýce nezaujímá žádnou aktivní roli, z dobrého důvodu se drží mimo pohled rodiny a nikdy neměla ani sebemenší zájem ocitnout se ve světle reflektorů. Nemá žádný skutečný důvod vědět to. Myslím, že to možná neví, a to je důvodem, proč by ses jí na to měl zeptat, i kdyby to mělo být… jen pro jistotu.“

„Abriello.“

„Tohle není o tobě ani o mně. Je to o ní. Copak to nechápeš? Mohla by skočit hlavou dopředu do hluboké hromady sraček, aniž by tušila, co to je, Tommasi. To pro ni není fér. Zeptej se, jinak to udělám já.“

Tommas sám pro sebe cosi zavrčel a zatraceně podobně to znělo zhruba takhle: „Dneska jsi příšerně neústupná. Neměla bys vybírat barvy a látky na svatbu? Proč tu na mě držkuješ ještě před desátou ráno? Na tomhle druhu věcí bychom se měli být schopni shodnout, Ello.“

„Přestaň být tak roztomilý.“

„To nejsem.“

„Jsi.“

Cara usoudila, že z jejich hovoru dostala všechno, co by mohla získat, takže se rozhodla dát najevo svou přítomnost. Právě, když vešla do kuchyně, na telefonu jí zapípala další zpráva. Při jejím příchodu se na ní bratr i jeho snoubenka oba podívali.

„Caro,“ řekl Tommas.

„Dobré ráno,“ řekla zároveň i Abriella.

Cara upírala pozornost ke svému telefonu.

Gianova zpráva byla plná chladu, ale to už věděla.

Pošli další, požadovala jeho zpráva, ale tentokrát bez kalhotek, s roztáhnutýma nohama a mokrými prsty pro mě.

Cara by přísahala, že když se snažila dát si telefon do kapsy, celý obličej jí jen hořel. Pošetile přemýšlela, jak by mohla zabránit tomu, aby se cítila méně v rozpacích. Hodlala se tvářit, jako by netušila, že barva jejích zatracených tváří ladí s barvou jejích vlasů.

„Něco se děje?“ zeptala se Abriella s úsměvem ve svých krásných rysech.

Cara nad tím jen mávla rukou. „Nic, takže hele…“ Její nejlepší kamarádkou bylo rozptýlení, takže se rozhodla pro něj. „Vy dva jste teď mluvili o mně?“

Tommas střelil po Abrielle pohledem, který ignorovala. Místo toho se otočila, ze dřezu popadla skleničku a rozhodla se na Cařinu otázku neodpovědět.

Cara se podívala na svého bratra. „Je to tak, že?“

„Co bys řekla tomu, se dneska projet?“ zeptal se Tommas.

Co to sakra s muži bylo, že si mysleli, že pokud nechtěli mluvit o čemkoli, co bylo vytaženo, tak by mohli jen tak změnit předmět hovoru? „Myslel jsem si, že bychom mohli zamířit na hřbitov,“ řekl Tommas, když Cara okamžitě neodpověděla.

Cara ztuhla. „Za mámu a tátu, nebo...?“

„Vlastně za Leou.“

„Za Leou,“ zopakovala Cara.

„Nechceš?“

Cara pocítila, jak se jí při pomyšlení na návštěvu dvojčete na hřbitově v hrudi znovu usídlila stará bodavá bolest, ale nedokázala se sebe dostat ne. Bylo to už až příliš dlouho a když do jejího života vtrhl Gian jako hurikán, v jistých ohledech se Caře podařilo odložit svůj zármutek stranou.

Možná, že to své sestře dlužila.

Možná, že to dlužila sama sobě.

„Jo, dobře,“ nakonec Cara souhlasila.

Skoro přitom zapomněla na to, jak bratr změnil téma, ale tak jako tak rozhodla se, že právě teď to nebylo důležité.

********

Cara se sklonila, aby očistila lesklý mramor náhrobního kamene a na okamžik se zastavila, aby mohla obdivovat jméno své sestry, které bylo tučným písmem vytesané do samého středu kamene, přímo pod andělskými křídly. Palcem přejížděla po každém písmenu a s překvapením zjistila, že když tam stála, bolest v hrudi se už nijak nezhoršovala.

Pohřeb Ley a její uložení bylo pro Caru tak těžké. Na ten den si jen stěží vzpomínala, ale to bylo hlavně proto, že byla omámena směsí antidepresiv, prášků na spaní a léků na potlačení úzkosti. Jinak by tím nezvládla projít.

„Trochu se to zastavilo – myslím svět,“ řekla Cara kamenu, „ale po nějaké době se začal znovu otáčet. Nebyla jsem na to připravena.“

Cara se vrátila zpátky k čištění kamene, i když to ve sktuečnosti dělat nemusela. Někdo se o hrob staral, kdy v závislosti na ročním období sekal trávu nebo odklízel sníh. Kámen byl udržovaný od všech nečistot nebo prachu, a podél spodní i horní části náhrobku spočívaly čerstvé květiny.

Na spodní část náhrobku položila k ostatním kytici tygřích lilií - Leany oblíbené květiny. „Mohla jsi mi říct, co jsi dělala, Leo. Myslím tím, chápu, proč jsi mi o Frankiem neřekla, ale mohla jsi to udělat.“

„Kdo je Frankie?“

Cara se zvedla od hrobu a přitom si oprášila džíny. Tváří v tvář se ocitla Tommasovi. Její bratr stál vzadu na cestičce, dost daleko, takže si myslela, že by její rozhovor s mrtvým dvojčetem slyšet neměl, ale očividně během toho musel přistoupit o něco blíž.

„Neměl jsi mě špehovat,“ řekla Tommasovi.

Pokrčil rameny. „Ať už tomu chceš věřit nebo ne, špehování mi zachránilo zadek víckrát, než se obtěžuji spočítat.“

„Tentokrát ne.“

„Takže mi neřekneš, kdo je Frankie?“

Cara našpulila rty. Rozhodla se, že když mu dá pár detailů, nezpůsobí tím žádnou škodu. „Někdo s kým se Lea zapletla. Dozvěděla jsem se o tom teprve nedávno.“

„Ach.“

Otočila se zpátky k hrobu a z kapsy bundy vytáhla růženec. Před smrtí patřil Lee, při té osudové cestě do Chichaga ho její sestra nechala v Torontu.

Cara jí ho chtěla vrátit, protože to byla jen věc, ale bylo na něm něco, proč ho nedokázala nechat být. Než opustila Toronto, rychle se vydala do svého bytu, aby si zabalila tašku a na poslední chvíli popadla i růženec. Šňůrku s korálky pověsila na kámen a křížek ze slonoviny nechala viset tak, že dopadal přes sestřino jméno.

„Hrob je dobře udržovaný,“ řekla Cara, čímž chtěla vyplnit ticho.

„Párkrát za měsíc sem chodím, abych ji pozdravil a vyměnil květiny.“

„Myslíš, že tě slyší?“

„Myslíš, že ano?“ vrátil jí otázku Tommas zpět.

Cara mrkáním potlačila slzy, které hrozily, že spadnou. „Jsme stejné, ona a já. Dokonce i naše DNA je identická, Tommasi. Je to, jako když nám bylo pět, a zatímco ona byla doma, já spadla z houpačky v parku. Zlomila jsem si zápěstí a ona křičela a celou cestu z domu do parku kam běžela, aby mě našla, si držela zápěstí. Všichni si mysleli, že se zbláznila. Samozřejmě, že mě slyší. Vždycky byla uvnitř mě, naslouchala mi. Já byla tou, kdo většinou mlčel.“

„Myslím, že teď je mezi tebou a jí rozdíl.“

„Ano?“

„Ona už není naživu, Caro. Ty ano. Co bylo, teď už být nemůže.“

Pořád měla pocit, jako by některé dny žila za dvě.

Občas to pomáhalo.

Jindy měla pocit, jako by nějak selhávala.

„Stále si přeji, aby ji zpopelnili,“ přiznala Cara. „Pak bych mohla mít kousek jí u sebe.“

Tommas se zamračil. „Když o tom tak přemýšlím, myslím, že ty sis z ní s sebou vzala hodně velký kus.“

Možná.

Cara to nevěděla.

„Řekneš mi, co dneska ráno celá ta diskuse mezi tebou a Abriellou měla znamenat?“ zeptala se Cara, zatímco byla k bratrovi otočena zády. „Mimochodem, celou dobu jsem poslouchala.“

Tommas si odfrkl. „Myslel jsem si, že ano.“

„To není odpověď.“

„Místo toho mám další otázku, Caro.“

Otočila se k němu. „Do toho.“

„Jsi šťastná?“

Cara o tom ani nemusela přemýšlet, ne dlouho. „Nebyla jsem. Celou dobu jsem žila v černé díře a nedokázala jsem z ní uniknout. Měla jsem pocit, jako bych se nonstop potápěla.“

„A pak najednou ne,“ dodal Tommas.

„Myslím, že ne.“

„Bylo by to kvůli někomu?“

„Myslíš Giana Guzzi?“

Tommas se trochu usmál. „Jo, on je tím, koho mám na mysli.“

„Myslím, že tomu pomohl,“ přiznala Cara, „ale myslím, že způsobil i to, že pro mě bylo možné vydrápat se z té černé díry. A to je možná ta nejdůležitější část.“ Její bratr přikývl. „Pak je to to jediné, na čem záleží. To je to jediné, co potřebuju vědět. Zbytek je detail a o ten se já nikdy nestaral.“

Ani Cara.

******

„Pojď si sednout a prohlédnout si se mnou tahle alba,“ řekla Abriella z pohovky, když do obývacího pokoje vešla Cara. „Z přípravy svatby a všech těch věcí jsem už unavená a je mi z toho špatně. Potřebuji od toho pauzu.“

Ze svého místa mohla Cara vidět, že některá z alb byla svatební.

„Tohle trochu popírá účel, ne?“

Abriella pokrčila rameny. „Tahle nejsou moje, takže ne přesně.“

Kým Cara byla, aby se hádala s nevěstou? Připojila se k Abrielle na gauči a přemýšlela, kde byl Tommas. Poté, co ji ze hřbitova dovezl zpátky, zmizel nahoře. Od té doby se dolů nevrátil.

„Možná ne tohle,“ zamumlala Abriella a odhodila neotevřené fotoalbum stranou.

„Čí bylo tohle?“

„Ze svatby Damiana a Lily.“

Ach.

Svatba, na které měla být s Carou i Lea, ale zemřela dřív, než se jí mohla zúčastnit. Cara nepotřebovala fyzický důkaz o tom, jak příšerně ten den pravděpodobně vypadala, ani žádné připomínky toho, jak se cítila, když měla na tváři nalepený falešný úsměv a snažila se zvládnout všechny ty sračky, když byla pouhé dvě vteřiny od toho, aby skoncovala se svým vlastním životem. Rozhodla se to album neotevřít.

„Dorazíš na svatbu?“ zeptala se Abriella. „Vím, že Tommy tě tam skutečně moc chce.“

Cara se usmála. „Pokusím se. Ale nic neslibuji. Na léto mám domluvenou spolupráci s útulkem, a nebudu si moci vzít volno, když práce tam to bude vyžadovat.“

„To je skutečně tak špatné být tady?“

„Není to tak špatné, jak jsem si myslela, že bude. Ale ani to není vždycky jednoduché. “

Abriella se zamračila, odvrátila svůj pohled. „Chápu. Myslím, že kdyby to byla Alessa, ani já bych nechtěla všechny ty připomínky.“

„Nejsou to připomínky,“ řekla Cara tiše. „Je to to, co tu není. Lea tady není, ne tak, jako je v domě. A i když mě to občas tak dusí, raději by byla kdekoli jinde, než tady.“

„Hm.“

Cara si odkašlala, snažila se své néhlé emoce odstrčit stranou. „Těžko se to vysvětluje.“

„Ne, myslím, že jsi to ve skutečnosti vysvětlila docela dobře.“

Cara věděla, že Abriella Trentini není nedotčena ztrátou. Během pár krátkých měsíců přišla o svého dědečka, oba své rodiče a o svého bratra. To jediné, co jí teď z nejbližší rodiny zůstalo, byla její přeživší sestra.

A Tommas, měla i jeho.

Bolest možná nebyla ta samá, ale i jí byla důvěrně známá. Jistě pálila a bolela a v tichých okamžicích Abriellu sžírala podobně, jako to ta její dělala Caře.

O tom nepochybovala.

„Dobrá, dost toho,“ řekla Abriella a mrkáním zahnala vlhkost, která se jí začala hromadit v očích. „Žádné slzy, jinak Tommas dostane záchvat. Podívejme se podívat na nějaké fotky, co?“

„To zní dobře.“

I když Cara by mnohem raději měla na telefonu Giana, aby zjistila, kdy by se mohla vrátit domů.

Místo toho se usadila u fotek.

Cara zjistila, že alba ve skutečnosti nebyla až tak špatná. Ve většině z nich byly starší rodinné fotky Trentinů, jejich dovolených a dětí, které postupně vyrůstaly. Byly tam i další alba ze svateb jiných rodin, křtin dětí a dalších událostí. Byly tam dokonce i připomínky věcí, na které Cara zapomněla, věcí, které svedly všechny rodiny chicagské mafie dohromady.

Překvapilo ji, že v pár albech viděla sama sebe spolu s Leou, kdy seděly stranou v koutku a sledovaly lidi tak, jak to občas teenageři dělali.

„Dovolená v Kanadě a svatba,“ přečetla Abriella nápis na dalším albu.

Cara jí v té chvíli ve skutečnosti nevěnovala příliš pozornosti, protože se soustředila na album, které měla v ruce a na pár fotek ji a Lee, které byly ukryté uvnitř.

Když Abriella pokračovala ve čtení, zvedla od fotek hlavu: „Svatba Guzzi - Gian a Elena.“

„Cože?“

Abriella už listovala stránkami, procházela přes fotky vyzobených sálů, hedvábím zakrytých stolů a ozdobeného dortů. Cara zahlédla důvěrně známého muže v obleku, který stál spolu se svým tátou a mladším bratrem. Byla tam i jeho máma, která mu zdobila knoflíkovou dírku.

Ne.

Cara nemohla věřit tomu, co viděla na vlastní oči.

Nevěřila tomu.

Abriella znovu otočila stránku.

Ta žena byla nádherná a v bílých šatech, nahoře neokázalých, i když pokrytých saténem, tylem a drahokamy, vypadala jako správná princezna.

Ve skutečnosti Mafioso principessa.

Cara se na tu fotku podívala dvakrát, nicméně tu ženu s dokonale naneseným make-upem a vyčesanými blond vlasy nepoznávala. Do kamery se dívala s naučeným úsměvem a led v jejích hnědých očích říkal, že nebyla zrovna šťastná, nicméně její postoj mluvil o eleganci a grácii, a to bez ohledu na její emoce.

Gian a Elena, řekla Abriella.

Tak se ta žena jmenovala?

Elena?

„Kdy to bylo?“ zeptala se Cara.

Abriella otočila stránku a ukázaly se další fotky, na kterých stál Gian velice očividně vedle nevěsty. Oba měli prsteny a na fotce bylo zachyceno, jak jedna ruka ležela na druhé.

„Abriello, kdy byla tahle svatba?“ zeptala se Cara a vytrhla jí album z ruky.

„Páni, uklidni se.“

Cara proletěla další fotky a byla čím dál podrážděnější. „Kdy?“

„Před třemi lety. Letěla jsem tam s dědečkem. Byl tam i Joel. Pozvání v podstatě platilo pro všechny, ale jelo tam jen pár z nás. Docela hezká sešlost na svatbu famiglia.“

Cara nemohla dýchat.

„Byl ženatý.“

Ani to nevyšlo jako otázka.

Abriella si hlasitě odkašlala. „Stále je, Caro.“

Cože?

Otázka, kterou vyslovila uvnitř, se musela stejně jasně jako den zračit i na její tváři, protože Abriella s pokrčením ramen dodala: „Muži v postavení jako Gian Guzzi – dědic rodiny Cosa Nostra, dobrý Ital a katolík, Mafioso, se nerozvádí. Neexistuje žádný akceptovatelný rozvod. On je ženatý, Caro.“

Právě v tenhle okamžik se její bratr konečně rozhodl, že dá znovu vědět o své přítomnosti a vešel do obývacího pokoje, jako by netušil, že Cařin celý svět se právě převrátil vzhůru nohama. To bylo to, o čem probíhala diskuze mezi Tommasem a Abriellou, uvědomila si. To bylo to, co věděli, a ona ne.

Cara se cítila hloupá.

Tak zatraceně hloupá.

Mysl jí zaplnily záblesky vzpomínek, prohlášení lidí, které pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, nebo reakce lidé, když ji Gian vzal ven na veřejnost.

Měl manželku.

Což znamenalo, že Cara…

Byla jeho milenkou.

Goomah.

Děvkou.

„Co se děje?“ zeptal se Tommas a těkal pohledem mezi Carou a Abriellou. „Co se stalo?“

Abriella nevypadala příliš znepokojeně. „Procházely jsme některá alba a -“

Než Cara stačila mrnkout, Tommas byl po jejím boku a vytrhl jí album z ruky, jen aby se podíval na poslední fotku, na kterou se dívala. Na tu, na které byl Gian a ta žena, Elena, a líbali se u oltáře. Cara si nebyla jistá, ale pravděpodobně šlo o jejich první manželský polibek.

Nestarala se o to.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se Tommas Abrielly.

„Je ženatý,“ řekla Cara chabě.

Abriella stála u pohovky, stoická a kamenně chladná. „Zaslouží si to vědět. Dovolila jsem jí, aby to zjistila.“

„Abriello.“

Už odcházela.

Cara si přála, aby mohla cítit zlost.

Cítila ji, ale ne na Abriellu.

Ani na svého bratra.

„Tommasi, on je ženatý,“ řekla Cara.

Jak to, že to nevěděla?

Tommas se na ni podíval, v očích měl ostražitost. „Nevím toho o moc víc. Jen to, že je ženatý. To je vše.“

„Jdu domů.“

„Ne -“

„Jdu domů.“

Tohle rozhodnutí nebylo na jejím bratrovi.

Ne v tomhle.