SC - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Jax

Dominic odešel s Britany před pár hodinami, já tu jen sedím, usrkávám pivo a odháním další klubové holky, které se mě snaží rozveselit. Podívám se na telefon, jsou skoro dvě ráno.

Dveře klubovny se s hlasitým třísknutím otevřou a dovnitř vklopýtá žena. První, co vidím, jsou úzké roztržené džíny a velká černá mikina pokrytá špínou a zaschlou krví. Její čokoládově hnědé vlasy má stažené na vršku hlavy a jsou plné větviček a listí. Má divoký a zoufalý pohled.

Vyskočím ze židle a vydám se k ní. Jak se přibližuju, zaměřuji se na více podrobností. I přes neupravený vzhled, je snadné vidět, jak je krásná. S úzkými džínami, které přiléhají k jejím pevným nohám a objímají nádhernou kulatou prdelku, je pro mě každým zhmotněným mokrým snem, který jsem kdy měl. V hlavě mi problesknou obrazy jejích nohou omotaných kolem mých boků, jak přijímá každý centimetr mého ptáka, když do ní buším a nutím ji s potěšením křičet mé jméno.

Kurva. Dej se dohromady. Není čas na tyhle myšlenky, kreténe.

Pak se podívá přímo na mě. Do prdele. Její oči. Jsou šedé a okolo je fialový prstenec. Ale má strach. Ne. Je zasraně vyděšená. Trhaně dýchá a třese se, jak adrenalin opouští její tělo. Můžu říct, že se chystá omdlít, přiskočím k ní a ona se zhroutí. Nohy se jí podlomí a spadne mi na hrudník. Obejmu ji rukou kolem pasu, aby zůstala vzpřímeně. Podívá se na mě a řekne slova, která zažehnou oheň v mých žilách a donutí mě si ji přitáhnout ještě blíž.

„Prosím, nedovol, aby mě dostali.“ Ty zatracené oči. Dívají se mi přímo do duše a mění něco hluboko uvnitř mě. Mé ochranné instinkty pracují na plné obrátky.

„Jsi v bezpečí, anděli. Mám tě.“

„Bezpečí…“ zašeptá, jako by doopravdy nerozuměla, co to znamená. Hlava jí spadne na moji hruď. „Nemyslím, že někdy budu v bezpečí.“ Její slova mě ničí a v tu chvíli vím, že udělám cokoliv, aby se cítila bezpečně.

A pak omdlí.

Vsunu druhou ruku pod její nohy a držím ji u sebe. Pár lidí, co je ještě v baru se na mě dívají a přemýšlí, co krucinál dělám. Je mi to u prdele. Odnesu ji do jednoho z volných pokojů v zadní části klubovny. Jemně ji položím na postel, jako by byla nejcennější věcí na světě. Znovu se na ní podívám a pomyslím si, že možná je.

Na okamžik ztuhnu, když se podívám blíž. Je tak křehká. Je prostě perfektní. S vysokými lícními kostmi a malým nosíkem, trochu stočeným nahoru, a ty velké, ocelově šedé oči, o kterých vím, že má pod víčky. Je prostě perfektní. Její kůže je tak jemná a krémová navzdory škrábancům a modřinám.

Když už o tom mluvíme, kdo jí zatraceně udělal to modré oko a rozsekl tak rozkošný ret? Projede mnou zlost, zatnu ruce v pěst a čelist, abych se udržel pod kontrolou. Zabiji toho bastarda, co ji zranil.

Dám se do práce, abych zjistil rozsah zranění, vděčný za zdravotnické školení v armádě. Kromě modrého oka a rozseknutého rtu má ještě ránu na pravé straně hlavy, těsně pod linií vlasů. Naštěstí není hluboká. Vyčistím ji a zalepím.

Sáhnu dolů, jemně jí natočím hlavu na stranu a zvednu bradu.

Ježíši Kriste.

Prsty přejíždím podél modřin na krku a vidím rudě. Představuji si, jak někdo škrtí tohoto anděla a chci do něčeho praštit.

Místo toho, abych prorazil pěstí zeď, začnu jí čistit ruce. Pod nehty má zaschlou krev, některé z nich má zlomené. Ať už poškrábala kohokoliv, zasraně si to zasloužil. Stejně tak klouby má odřené a zakrvácené. Jsem na ni vážně pyšný. Moje holka je bojovník.

 Má holka? Co to kruci?

Na to teď není čas.

Umyju jí ruce a omotám klouby. Opatrně vyhrnu rukávy mikiny a ztuhnu.

Co. To. Kurva.

Centimetrový pruh spálené kůže kolem obou zápěstí. Tyto značky zanechá pouze svázání. Musí zkurveně bolet. Poté co je vyčistím, jak nejlépe dokážu, jemně na ně nanesu mast a obvážu.

„Kdo ti to udělal?“ Zašeptám.

Zkontroluju, jestli má pod mikinou tričko. Jsem nejistý ohledně svlékání oblečení, ale musím zjistit, jestli nemá závažnější zranění.

Vím, že je odrovnaná, když se nevzbudila, zatímco jsem jí ošetřoval zápěstí, ale pořád cítím, jako bych potřeboval povolení.

„Hej, andílku. Musím ti sundat mikinu, abych zjistil, jestli nejsi ještě někde zraněná. Jsi se mnou v bezpečí, jen tě potřebuji očistit, dobře?“

Nevím, co jsem sakra čekal, prostě tu jen leží v bezvědomí.

Opatrně jí rozepnu mikinu. Zip se zasekne o tričko pod ní a trvá mi chvíli, než látku uvolním. Pak to uvidím. Okraj obrovské modřiny.

Na levé straně jí vytáhnu tričko a odhalím modřinu, která vede přes hrudní koš, jako by ji kopali vyztuženou ocelovou špičkou boty. Opět uvažuji, kdo jí to udělal.

Jsem rád, že je pro tuto chvíli v limbu, protože jí musím zatlačit na žebra a ujistit se, že nejsou zlomená. Nesnáším pomyšlení, že ji někdo takhle zranil, ale potřebuji vědět, s čím mám, co dočinění.

„Omlouvám se, zlatíčko. Tohle bude bolet.“

V místě, kde je modřina nejčernější, nahmatám žebra a jemně na ně zatlačím, abych si ověřil, že je nemá zlomená.

Tiché zaskuhrání vyjde z jejích rtů a mě to zlomí srdce.

„Jsi v pořádku. Nemáš žádná zlomená žebra. Je to dobré. Jsi statečná. Ošetřím tě, dobře, krásko?“ Pořád je mimo. „Jsi v bezpečí. Odpočívej.“

Cítím potřebu jí připomenout, že je v bezpečí. Nesnáším, že tak dlouho žila ve strachu. Ale už nebude.