Unraveled - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Něco tu fantasticky voní,“ řekl Gian, když přistoupil zezadu k Caře, která stála u sporáku.

Přitiskla se do jeho dotyku, a když jeho polibek jemně přistál na její krk přesně na místo, pod kterým byl cítit pulz, zazubila se. Zatímco jí nakukoval přes rameno, rukou jí mnul záda.

„Co děláš?“

„Steak a bramborovou kaši,“ odpověděla Cara, „vhodné pro krále.“

„Nemyslím si, že jsi pro mě někdy vařila.“

„Vždycky něco objednáš.“

„Ne vždycky, ale je to tak rychlejší.“

Cara protočila oči. „ Nikdy jsi mi neuvařil.“

„Brzy to napravím.“

„Umíš vůbec vařit, nebo jen popadneš horu věcí, které prodávají s sebou a naservíruješ to na talíře tak, aby to vypadalo dobře?“

Gian si zastrčil pramen vlasů za ucho a hravě oždiboval její ušní lalůček.

„Jak nízké mínění o mně máš, krásko.“

Cara se zatraceně snažila skrýt své chvění, nicméně mizerně selhala. „Takže umíš vařit?“

„Moje máma je Francouzka a její máma byla Italka. Z tátovy strany mám velice italskou babičku. Ano, umím vařit. Naučil jsem se to i díky kloubům prstů, které jsem měl plné modřin od babiččiny oblíbené dřevěné vařečky. Na druhou stranu moje máma dávala přednost francouzským pokrmům a já jsem zjistil, že na přípravu byly skutečně mnohem jednodušší.“

„Proč?“

„Různé metody výuky,“ řekl Gian se smíchem. „Samozřejmě, že tím jediným důvodem, proč pomyslely na to, že by mě a mého bratra učily vařit, bylo to, protože moje sestra naprosto odmítla mít s kuchyní cokoli společného a ony potřebovaly mít něco na práci.“

„Ach. No, pak mi dlužíš něco italského a francouzského.“

„Uvidím, co s tím můžu udělat.“

„Připomenu ti to,“ řekla Cara sladce.

Svou pozornost vrátila zpátky k přípravě steaků, které doplnila domácí omáčkou, na kterou mělo recept jen velice málo lidí. Steaky raději než smažením v pánvi pekla v troubě. Maso pak bylo vždycky mnohem jemnější.

Gian se ve svém penthousu pohyboval spolu s ní, když o to Cara požádala, vyndal věci z ledničky a položil jí je na pult. Také vytáhl pivo, otevřel ho a z jantarově zbarvené láhve si dal pořádný lok.

Už jen podle toho, jak na ni zíral, Cara věděla, že se mu v hlavě něco odehrávalo.

Jen nevěděla přesně co.

Ale mohla vidět, že se tam něco dělo.

Jejich zničené rande o pár nocí dříve bylo zvětšiny smeteno pod koberec. Cara od té doby svého bratrance neviděla a rozhodně ani neměla v plánu toho kreténa vyhledat. Gian na druhou stranu, si od toho večera a rána poté u sebe držel Caru blíž než kdy jindy. Ve skutečnosti jí dokonce i sbalil tašku, aby si ji s sebou vzala do jeho penthousu a kromě školy ji nenechával samotnou.

Caře to vlastně vůbec nevadilo.

Líbilo se jí být s ním.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Cara.

Gian pokrčil rameny. „Mohlo by to být lepší, ale k tomu se dostanu.“

„Povídej.“

„Není to kvůli tobě, bella. Prostě ty nesmysly, které se mi točí a křičí v hlavě tak, jak se to občas stává. Brzy to všechno zmizí.“

„Pokud jsi si jistý…“

„Jsem si jistý.“ Když dala Cara do trouby hrnec plný marinovaných steaků, Gian si vzal další doušek svého piva. „I když mám na tebe otázku.“

„Ano?“

„Co chceš od budoucnosti?“

Cara zavřela troubu, rychle se narovnala a opřela o teplý kov, aby zatímco mluvila, mohla Giana sledovat. „Od čeho?“

„Od nás, tuším.“

„Chci tebe,“ řekla Cara jednoduše.

„To je hodně široké prohlášení. Myslel jsem… detaily, Caro. Od života, chci je znát. Takové ty maličkosti. Co z toho všeho se mnou chceš?“

„Co tě k tomu přivedlo?“

Gian se ušklíbl tím svým způsobem. „Kdysi, když jsi mě požádala o něco víc, jsem ti řekl, že bych udělal vše, co bude v mých nejlepších silách, abych ti to dal. Zašel jsem tak daleko, ale teď přemýšlím, zda to, co chceš, je to, co máme. To je celé.“

„Chci tebe,“ zopakovala pevněji.

„Ano, ale -“

„Všechno, Giane. S tebou chci všechno.“

„Všechno,“ zopakoval.

„Chci říct, jo. Víš tak, jak to přijde.“

„Se mnou.“

„Sakra s kým jiným?“

Gian jí dal jeden ze svých obvyklých úsměvů, předklonil se a vtiskl jí polibek na čelo. „Tak tedy dobře. To je to jediné, co jsem potřeboval slyšet.“

„A nic se neděje?“

„Ne, potřeboval jsem to slyšet. Od tebe.“

Jednalo se o jeden z nejpodivnějších hovorů, které kdy Cara v životě zažila. Rozhodně ten nejpodivnější, který kdy měla s Gianem, ale kým byla, aby zpochybňovala věci, které se mu toulaly v jeho mysli? Občas byl tak tichý, že přemýšlela, jaké to v jeho hlavě muselo být.

„Mám k vyřízení nějaké sračky, takže až bude jídlo hotovo, zakřič na mě, jo?“

Cara přikývla. „Jistě.“

Když Gian zamířil ven z kuchyně, věděla, že se rozhodně něco dít muselo.

I tak mu to neřekla.

********

„Giane?“ Cara zabubnovala klouby prstů na otevřené dveře jeho kanceláře a nahlédla dovnitř. Giana našla s hlavou skloněnou, díval se na něco na svém laptopu. „Večeře je hotová.“

„Může ještě chvíli počkat?“

„Je připravená na stole, ale chvilku teplá vydrží.“

„Dobře. Pojď na okamžik sem.“

Cara vešla do kanceláře a posadila se na gauči na místo nejblíž k oknu. „Co se děje?“

„Koupil jsem ti letenku. Na zítra odpoledne. Do Chicaga na letiště O’Hare.“

Nebyla si jistá, zda ho slyšela správně.

„Prosím?“

Gian se na ni podíval a když své zprávy opakoval, výraz jeho tváře byl prázdný. „Na nějakou dobu musíš odjet. Potřebuju, abys odletěla pro svou vlastní bezpečnost, protože věci na mém konci tady nejsou dobré. Vzhledem k tomu všemu je Chicago tím nejlepším místem, kam tě poslat.“

„Ne.“

„Caro -“

Rychle se z pohovky zvedla. „Rozhodně ne, Giane.“

„Nezáleží na tom, jak moc se v tomhle se mnou budeš hádát, a já vím, že se budeš snažit, mon ange, ale tohle už bylo rozhodnuto. Letenka je koupena. Zítra odpoledne budeš sedět v první třídě na cestě do Chicaga.“

„To dřív zamrzne peklo.“

„Už jsem mluvil s tvým bratrem. Ví, kdy tě čekat. Bude tam, aby tě vyzvedl.“

Caře to bylo ukradené. Už to dál neposlouchala. „Nikam nejedu.“

Gian si povzdechl. „To je tak, jak to tedy chceš udělat?“

„Chci zůstat s tebou, Giane!“

„Kdybych tě nemusel posílat pryč, kdybych si mohl vybrat jakoukoli jinou možnost než tuhle, udělal bych to, Caro. Nemůžu. Tohle je jediná možnost, která tě z té rovnice zcela vyloučí. Tímhle způsobem se můžu zaměřit na věci, na které potřebuji nějaký čas, abych je mohl vyřešit. Čím rychleji tě dostanu do bezpečné zóny, tím rychleji tě pak dostanu zpátky k sobě. Rozumíš tomu?“

„Řekla jsem -“

Gian zvedl ruku a Caru tím okamžitě utišil. „Je to ve tvém nejlepším zájmu.“

„Naser si.“

Na její bodavou urážku jen stěží zareagoval. I ona sama byla překvapená jedem, který se objevil v tónu jejího hlasu.

„Jsi naštvaná, protože tě posílám pryč, nebo kvůli tomu, kam tě posílám, Caro?“ zeptal se.

Odmítla mu odpovědět. Místo toho zamířila ven z kanceláře, zpátky do kuchyně. Hned se za ní ozývaly Gianovy kroky, i když mnohem pomalejší než ty její podpořené hněvem.

„Neutíkej ode mě,“ zavolal Gian za ní.

„Táhni do pekla, Giane.“

„Přestaň mě tu proklínat, Caro.“

„To máš smůlu.“

Držela se, aby ho nenazvala kreténem, ale jen stěží.

„Takže tohle je to, co hodláš dělat?“ zeptal se Gian, když Cara vkráčela do kuchyně. „Zkurveně utíkat, protože jsem udělal něco, co se ti nelíbí?“

„Ne-“

„Vždycky, když jdou k věci k šípku, utíkáš, Caro.“

Znovu nasrat.

Vydala se ke stolu a posadila se k jídlu. Gian stál na druhém konci před svým vlastním talířem, ruce měl založené na prsou a zíral na ni.

„Co děláš?“ zeptal se.

„Očividně neutíkám. Připravila jsem jídlo. Pokud ti to nevadí, chci ho zatraceně sníst.“

Gian zaťal čelist. „A pak co? Protože Chicago není možnost, o které je možné vyjednávat, Caro.“

Ignorovala ho a popadla steakový nůž, aby si na svém talíři ukrojila kousek masa. „Zítra v tom letu budeš sedět,“ řekl, když zůstala v tichosti.

„Už zatraceně sklapneš a budeš jíst?“

Gian si odtáhl svou židli od stolu s větší silou, než bylo nezbytné. Oba dva jedli podráždění a naštvaní jeden na druhého v tichosti, dušeni svou frustrací. Cara se na Giana jen stěží podívala a přitom cítila, jak se do ní jeho zatracené oči propalují.

Nenáviděla, že měl pravdu. Chápala, že v Torontu se právě teď pro něj i pro rodinu Guzzi jako celek odehrávaly špatné sračky. Pracoval nonstop celé dny, byl na telefonu, odcházel z penthousu a vracel se do něj v těch nejpodivnějších hodinách. A i když moc dobře věděla, že by ho neměla odposlouchávat, zaslechla pár z jeho telefonických hovorů.

Sračky se zhoršovaly.

Anebo se k tomu hodně rychle schylovalo.

Gian se snažil připravit, jak nejlépe mohl.

Cara byla pravděpodobně jednou z těch věcí, ale měl tak zasraně pravdu. Nešlo o to, že ji posílal pryč, ale o to, kam ji posílal. Šlo o Chicago a všechno to peklo a bolest, která ji měla doprovázet na dlouhé cestě vzpomínek, kterými nechtěla projít.

Tak jako tak rozhodně ne o samotě.

A sral na skutečnost, že by jí to mohlo ublížit a tak jako tak to udělal.

Nasrat..

Teprve poté, co dojedli, poté, co uklidila stůl, došlo na připravený křik mezi nimi. S Gianem nikdy nebojovali, rozhodně ne zvýšenými hlasy a něčím, co by se skutečně mohlo podobat křiku. Ne kvůli něčemu, proč by na něj byla skutečně rozzlobená.

Tohle nebylo to samé.

Tohle bylo poprvé, co Cara po zatraceně dlouhé době křičela.

Zuřila.

Byla tak nasraná.

Gian jí to dovolil.

Měla zřetelný pocit, že to udělal, protože bez ohledu na to, jak moc křičela, bojovala, proklínala ho a říkala ne, i tak stále měla odjet.

A to bolelo.

Hodně.