CIM - 4. kapitola

 Překlad: Lucianna

Nebyla zrovna na talismany štěstí a inspirativní plakáty, takže Katy hodila svůj batoh na přespání do první volné kabiny v ženské ubikaci a pak spěchala dolů po schodech, k té nádherné, žluto-černé ambulanci s pohonem všech čtyř kol.

Rozzlobený hlas, ji vytáhl od průzkumu vybavení auta – zbrusu nového a špičkového. Vystrčila hlavu z ambulance a našla jejich nového šéfa, jak dává zabrat jednomu z hasičů.

„Není naše práce, poučovat, nebo kárat lidi, které zachraňujeme,“ řekl náčelník Wolfe.

„K čertu s tím,“ ohradil se druhý muž. „Neberete bandu městských dětí do divočiny, když nevíte, co děláte. Debilní rozhodnutí toho chlapa, přivedlo naši jednotku do nebezpečí, když je poslal pryč, uprostřed bouřky.“

„Jsem si vědom povětrnostních podmínek,“ odsekl náčelník Wolfe tónem, který se při své mírnosti zdál ještě děsivější. „To nic nemění na skutečnosti, že naší prací je pomáhat lidem. Ne je kárat za jejich rozhodnutí, uprostřed život ohrožující situace. Jen jsi už drsnou chvíli ztížil. Naší prací je věci zlepšovat, jasné?“

Hasič chvíli koukal, a pak vypadal, že si uvědomil, že by měl větší štěstí, kdyby se hádal se skálou. „Chápu,“ řekl a šel ke svému autu, mumlajíc si pro sebe.

Dost dobře obeznámená s muži, jejichž úroveň ticha byla dobrým měřítkem jejich vzteku, se Katy rozhodla, že uteče do úkrytu, pokud náčelník Wolfe, někdy začne šeptat.

Nakonec se vynořila z auta, kde strávila poslední půl hodinu seznamováním se s obrovským množstvím vybavení – z nichž některé viděla jen v časopisech. Náčelník na ni vrhnul vyzývavý pohled, plný zbylé frustrace z předešlé hádky.

Rozhodnutá, že jediná cesta ven, vede skrz, načala Katy téma, které jí vrtalo hlavou od jejího příjezdu. „Je to velké tajemství, nebo mi můžeš říct, proč náčelník Gilmore rezignoval?“ zeptala se. „Když jsem se s ním setkala před pár týdny, vůbec se nezmínil o tom, že odchází.“

„Oficiální verze je, že volal z Nevady, minulý čtvrtek,“ řekl náčelník Wolfe, když se na ni díval dovnitř, otevřenými zadními dveřmi, „a řekl městskému manažerovi, že se nevrátí, protože jeho ženě byla diagnostikovaná agresivní forma rakoviny.“

„Proč zníš, jako byste nevěřil tomu, že je to pravda?“

„Věřím, že jeho žena je opravdu nemocná,“ řekl jemně. Zaváhal, jako by se rozhodoval, kolik jí toho říct. „Ale myslím, že největší důvod, proč si Gilmore, vybral léčebné centrum přes celou zem, byl, že chtěl mít spoustu nemovitostí mezi sebou a tím monstrem, o kterém si uvědomil, že vytvořil.“

„Prosím?“

Zašklebil se a ukázal na všechny ty vozy, kromě sanitky s dálkovým přístupem, která se myla vzadu. „Proč myslíš, že všechna tahle auta tady, od hasičských po sanitky s náhonem na všechny čtyři, vypadají, jako když jsou na steroidech?“

„Možná proto, že budou pracovat v horách, kde se sníh počítá na stopy, místo v centimetrech?“

„Ta auta musí být tak velká, aby ladila s těmi přehnanými egy posádky.“ Jeho výraz vystřízlivěl a oběma rukama si projel vlasy, znovu se zastavil, ačkoliv Katy nedokázala říct proč. „Nepředstíral jsem předtím, když jsem ti říkal, ať si hlídáš záda. Tihle lidé mají právo být arogantní, vezmeme-li v úvahu schopnosti každého z nich, ale je tu taky pár adrenalinových závisláků, kteří se považují za Boží dar lidstvu. A to včetně žen.“

„Což znovu vede k otázce, proč jsi souhlasil být šéfem.“

Jeho pobavení se vrátilo. „Protože já jsem nejhorší ze všech.“

Katy neměla problém věřit tomuhle konkrétnímu chvástání, přestože se s tím mužem setkala teprve dnes ráno. Pokud by jí jeho jednání s občanem stěžovatelem, neřeklo, že Gunnar Wolfe, těžko snáší hlupáky, pak to, čeho byla svědkem před pár minutami, bylo rozhodně… poučné.

„Takže, jaký byl tvůj kurs v Coloradu?“ zeptal se.

„Byly to čtyři týdny adrenalinového přetížení, přerušované okamžiky čiré hrůzy.“

Svou upřímností si vysloužila dunivé uchechtnutí, které jí projelo celou cestu až do palců u nohou. Přelila se přes ni úzkost. Bože pomoz jí, ze všech těch let, kdy doufala a modlila se, aby potkala muže, který by otřásl každou buňkou jejího těla, proč tenhle? Ale ještě víc k zbláznění bylo, jaký ošklivý zvrat osudu zařídil, aby ho potkala právě nyní? Co za krutého Boha, vyslyšel motlitbu poté, co roztrhal jejího majitele na kousky, tělo i duši?

„Jen počkej do zimy,“ řekl s přetrvávajícím pobavením, „a ozve se hlášení o horolezci, uvízlém na…“

Zmlknul uprostřed věty a naprosto ztuhnul, lehce naklonil hlavu, a vypadal, jako by poslouchal. „Přines záchranný batoh,“ řekl a vystřelil k přední části stanice.

Do prdele. Katy vlezla zpátky do ambulance, popadla batoh a za chvíli běžela po příjezdové cestě za dvěma dalšími hasiči, kteří také sprintovali k vyděšenému křiku v dálce.

Jakmile se dostali k silnici, rozběhla se po rovině, která ji navedla do malého parku, u paty šedesát stop vysokého vodopádu, dva kroky za náčelníkem – který těsně následoval hnědého psa, oblečeného v neprůstřelné vestě a pádil k panikařícímu, malému chlapci, který stál vedle tůně pěnící vody.

Když se k němu dostali, Katy si uvědomila, že to dítě křičí v cizím jazyce. Ukazoval tam, kde rychle se pohybující potok, tekl pod starým železničním mostem, přeměněným na pěší lávku, než vtékal do Bottomlesského moře.

Náčelník Wolfe, klidně mluvil k dítěti stejně znějícím jazykem, právě když pes vystřelil k pilíři a skočil do potoka.

„Higginsi! Wellesi!“ křičel náčelník Wolfe, přes řev vodopádu, když také běžel podél tůně, s pohledem upřeným na dvě děti, držící se balvanu, za mostem pro auta, který běžel podél bývalé trati. „Dostaňte se pod mosty a buďte připraveni je chytit, když je strhne proud.“

Začal si vyprazdňovat kapsy, když Katy, přiběhla vedle něj. „Běž s nimi,“ nařídil a podal jí svůj telefon a peněženku. „A vezmi toho chlapce sebou. Zatraceně, ten kluk kvůli tomu psovi ztratí sevření.“

Katy prudce zastavila, když náčelník Wolfe, zamumlal něco v ještě dalším, neznámém jazyce a skočil do vody, aniž by zpomalil krok. Otočila se k tomu tak pěti, nebo šestiletému chlapci hned za ní, a strčila telefon a peněženku do boční kapsy batohu, než si ho dala na ramena, pak vzala chlapce za ruku a zamířila přímo k příkrému břehu.

„Katy,“ řekla a poklepala si na hruď. „Jmenuji se Katy. A neboj se,“ pokračovala zářivě, s nadějí, že její tón ho uklidní, pokud nemluví anglicky. „Oni tvé kamarády dostanou.“

Nucena zastavit po přejití pěší stezky, aby se vyhnuli ušlapání malým davem lidí, kteří spěchali na most pro auta, aby viděli co se děje, Katy prostě vzala kluka pod paží, jako fotbalový míč a přeběhla přes silnici.

„Shepe, zůstaň na místě!“ křikl Niall MacKeage na psa, v gaelštině, jak Katy poznala, když běžel nahoru po úzké cestě a také vyprazdňoval kapsy. Hodil všechno do trávy na břehu a brodil se úhlopříčně vodou, až byl po pás v potoce, několik yardů pod balvanem.

Katy zalapala po dechu, uvědomujíc si, že po pás hluboké pro Nialla, znamená zrádnou hloubku pro průměrně vysokého člověka a nejspíš jsou blízko kamenného vodopádu, hluboké tůně. Postavila svého malého svěřence na zem, dřepla si vedle něj a ochranitelsky ho vzala kolem pasu, zatímco sledovala ty dvě děti na balvanu. Během pár vteřin, se k nim náčelník Wolfe dostal. Chlapec – který vypadal, že je mu tak dvanáct, nebo třináct let – držel mladší dívku v bezvědomí, na skále, zatímco se snažil jí udržet hlavu nad vodou.

„Ne, Wolfe!“ křikl Niall, když se náčelník opřel oběma nohama podél obou dětí a odstrčil Shepa pryč. „Ať se ten kluk chytne Shepovy vesty a nech toho psa, aby ho odtáhnul k nám.“ Niall ukázal na dva hasiče, které nazval Wolfe, Higginsem a Wellesem – v jednom z nich poznala Katy toho stážistu, drhnoucího auto – nyní stojící v rozestupu v potoce, mezi ním a břehem. „Chytíme ho, když se neudrží.“

Katy viděla, jak náčelník Wolfe, řekl něco tomu klukovi a její srdce se rozbušilo, když to dítě nechalo Wolfea, převzít dívku. Chlapec udělal výpad směrem k Shepovi, když ten pes plaval kolem něj.

Okamžitě, se oba ponořili z dohledu a Katy se zastavilo srdce.

O vteřinu později, pes a kluk, vykoukli několik yardů po proudu, a kluk se pevně držel Shepovy vesty. Pes mocně zabíral, směrem k Niallovi.

Vydechla napjatě úlevou, když Niall odtrhnul kluka od Shepa a přehodil si ho přes rameno, a radostně zavýskla. Ti tři se probojovávali ke břehu, zatímco ti dva zbývající hasiči, chytli jejich náčelníka, který plaval napříč proudem na zádech a držel netečnou dívku.

Katy spěchala k nim, chytla náčelníka za paži a navedla ho na travnatý břeh. „Polož ji tady,“ nařídila, setřásla batoh a klesla na kolena. „Ne, uhněte!“ vyštěkla, když žena, oblečená v záchranářské modré, klekla vedle ní a natáhla se pro dívku.

„Běž zkontrolovat kluka,“ odsekla žena zpátky, když odstrčila Katy z cesty a sevřela dívčin krk, aby zkontrolovala pulz. „Wellesi!“ vykřikla ta vetřelkyně, aniž by vzhlédla. „Běž sehnat tu zatracenou ambulanci. Někdo najděte rodiče těch dětí! Odjíždíme za pět minut, s nimi, nebo bez nich!“

Ta malá žena ve středních letech, vzhlédla a spatřila Katy, zírat zlostně na ni. „Čekáš a zamrzne peklo?“ řekla protáhle, když se otočila zpátky k dívce.

Připomínajíc sama sobě, že jsou jeden tým, Katy zadusila svou touhu, odstrčit tu ženu pryč. Byl čas, vysvětlit si její chování později. „Nevím, jestli ta dívka mluví anglicky,“ řekla, když se postavila a couvala směrem ke staršímu chlapci. „Ale myslím, že náčelník…“

Hlasitý ženský křik, přišel od přihlížejících, podél stezky. Lidé uhnuli rychle z cesty, když žena a muž, spěchali kupředu, ale byli zachyceni Niallem a náčelníkem Wolfem. Ten malý kluk, kterého nesla Katy přes silnici, vystřelil směrem k nim a vrhnul se k muži, s hlasitými vzlyky. Náčelník Wolfe se přesunul k vyděšené ženě a cokoliv jí řekl, vypadalo, že vzalo vítr z plachet její hysterie.

„Dobré vidět, že někteří lidé dělají svou práci,“ zamumlala ta agresivní zdravotnice, když se zamračila na Katy.

Ostrá odpověď – sestávající z mnoha sprostých slov – přelétla Katy myslí, ale nadechla se a zamířila k chlapci, který seděl na zemi, zachumlaný v policejní, důstojnické bundě a objímal Shepa, zatímco mu ten pes olizoval tvář. Třesoucí se a vyčerpaný, ale rozhodně nezraněný, těkal znepokojeným pohledem mezi dívkou a těmi dvěma lidmi, kteří, jak Katy předpokládala, byli jeho rodiče. Klekla si před něj a chytila Shepa za tlamu, aby ho přestal olizovat. „Trochu moc brzo na plavání, nemyslíš?“ řekla vřele. „Je sotva přes patnáct stupňů.“

„Je to Dán,“ řekl muž, když si dřepnul vedle ní.

Jelikož si nehodlala nechat ukrást dalšího pacienta, tak se Katy pohnula, aby ho zablokovala, ale zastavila se, když viděla, že je to policejní důstojník, který nejspíš patřil do té bundy.

Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Měl široké, přitažlivé rysy a náznak úšklebku, který Katy považovala za součást jeho každodenního oděvu. „Přísahám, že jsem je tam nestrčil.“ Ušklíbnul se a natáhl jednu ruku. „Jake Sheppard.“

„Katy MacBainová.“

Jakeův úsměv se uvolnil a vykulil oči. „Ty jsi ta Niallova sestřenice, záchranářka?“

„Vinna.“

„Ano. No, pokud se potřebuješ Evana na něco zeptat, mluvím slušně dánsky. Tak se jmenuje – Evan. Je mu dvanáct a je dobrý plavec, a ani nekašlal, takže si nemyslím, že by spolykal nějakou vodu. Ačkoliv je trochu potlučený,“ pokračoval Jake, stáhnul bundu z jednoho Evanova ramene a odhalil tak dlouhou červenou skvrnu, pod roztrženým rukávem. „Tak dívka je jeho malá sestra, a jsou tady na prázdninách, bydlí v hostinci.“

Katy na něj koukala, s vědomím, že by se měla postarat o toho chlapce, ale zvědavost ji zadržela. „Takže, ty náhodou mluvíš dánsky?“

Jake pokrčil rameny. „Vyplatí se studovat v zahraničí.“

Přikývla, zájem zeslábnul, když volala povinnost. Natáhla se, ale nedotkla se chlapce, dokud se povytaženým obočím a úsměvem, nezeptala na povolení. Přikývl, a ona jemně sevřela jeho paži. Po prozkoumání chlapcova ramene okolo šrámu, se otočila k policejnímu důstojníkovi. „Jakeu, můžeš prosím říct Evanovi, že bych si přála pro něj mít lepší zprávy, ale že bohužel nejspíš nebude mít ani jizvu, kterou by ukázal svým kamarádům, až jim bude vyprávět, jak skočil do potoka, aby zachránil svou sestru.“

Jake se zasmál a předal zprávu. Evan se zamračil na své rameno, pak se naklonil do strany, aby viděl za Katy, než znovu sevřel Shepa kolem hrudi. Podíval se na ni a promluvil, a jeho tón naznačoval, že se jí na něco ptá.

„Evan chce vědět, jestli jeho sestra bude v pořádku,“ řekl Jake.

Katy mu přetáhla bundu přes rameno a ohlédla se, aby viděla, nyní už dívku při vědomí a vzlykající, jak je připoutána k vozíku, zatímco její matka zvedla kyslíkovou masku nad dceřinu tvář. Nejspíš, byla postrčena k pomoci, aby se vyhnula opětovné hysterii. Ne, že by ji mohla Katy vinit.

Evan se podíval směrem k mostu, zaplněného lidmi, a Katy se dotkla znovu jeho ramene. Usmála se na něj a řekla, „Rozhodně si dneska zasloužíš svou medaili za hrdinství, chlape. Ona bude v pořádku.“

Jake to přeložil. Domnívala se, že přidal nějakou svou vlastní chválu, když mluvil poněkud déle, protože Evan hrdě zvednul bradu.

„MacBainová! Přiveď chlapce. Jede s námi,“ zavolal druhý záchranář.

Katy se podívala na zdravotníky, jak dali batoh na vozík a pak sledovala Nialla, náčelníka Wolfea a pár dalších hasičů, jak ho tlačí nahoru po strmém břehu, směrem k ambulanci, zaparkované na vrchu stezky. Jake něco řekl Evanovi, zatímco odtlačil Shepa z cesty, a Katy pomohla chlapci se postavit. Umístila podpírající ruku na jeho nezraněnou paži, a vedla ho směrem k mámě a sestře.

„Odvezu otce a druhého chlapce do nemocnice,“ řekl Jake Niallovi, když došli k sanitce. „Mluvím dánsky dost na to, abych přeložil to, co řeknou lékaři, a uvidím, jestli mi Evan řekne, jak skončili ve vodě.“

„Nepotřebujeme dva zdravotníky.“ Madam Slunečná, pomohla Evanovi do sanitky a pak zablokovala Katy, aby se tam nedostala. Žena se napjatě usmála. „Možná, když budeš mít štěstí, ozve se hlášení o uvízlém horolezci a ty budeš moct využít všechen svůj nóbl moderní výcvik v divočině. Mezitím udělej něco užitečného a zabouchni ty dveře,“ dodala, když se otočila, aby připoutala Evana do sedačky.

Náčelník Wolfe zavřel první dveře, ale Katy se zastavila, než zavřela ty druhé. „Máš ve zvyku přebírat pacienta jiného zdravotníka, uprostřed vyšetření?“ zeptala se a ukázala na dívku na lehátku.

„Zachraňuji životy déle, než ty jsi naživu. A když jsem na stanici, vypořádávám se s těmi kritickými. Wellesi, jeď!“

Náčelník Wolfe, dokončil zavření dveří a dvakrát silně zabouchal, signalizujíc Wellesovi, že může jet.

„Co má za problém?“ zamumlala Katy přes náhlý zvuk sirén, jak se sanitka dostala na silnici. Otočila se k náčelníkovi. „Ukradla mi pacienta.“

Ztuhnul, zcela jasně zmatený. „Bylo tady dost pacientů.“

„Ale tahle dívka byla moje. Byla jsem první na scéně a měla první kontakt. A madam Slunečná si prostě přitančila a…“

„Gretchen,“ přerušil ji. „Jmenuje se Gretchen Conroyová.“

Katy přimhouřila oči, naštvaná jeho nenuceným tónem. „Ani lékař, který přijde na scénu, se nedotkne pacienta, dokud ho ošetřující zdravotník, nepožádá o pomoc. Je to nepsané pravidlo respektu.“

Náčelník Wolfe oklepal z vlasů nějakou vodu, skenující lidi, kteří se stále potloukali okolo, a pak si vytáhl lem trička z kalhot. Vyrazil po cestě, směrem ke stanici, když zvedl tu vlhkou látku – a to ji přimělo zalapat trochu po dechu, při pohledu na to nádherně vyrýsované břicho – a otřel si tvář, a jeho boty čvachtaly, v rytmu jeho rychlého kroku, jak šla Katy vedle něj. „Možná tenhle konkrétní kód tam, odkud Gretchen pochází, neměli.“ Spustil tričko a pozoroval ji. „Měla by sis s ní o tom promluvit.“

Cítila, jak roste její červenání, které mělo nejspíš víc co dělat s jeho břišáky, než se situací, a to horko jen zvyšovalo její mrzutost. „To mi nepřísluší, zvlášť s ohledem na to, že jsem tu první den. Ty jsi náčelník. Je vhodnější, abys jí to řekl ty.“ Věděla, že sekýrovat svého nového šéfa, jí nezíská žádné body, ale bylo jí to jedno.

„A, jako náčelník, se obávám, že vstoupit do toho příliš brzy, by mohlo víc uškodit, než pomoct, a odradilo by to vás dvě od vybudování dobrého vztahu.“

Katy se zastavila, když došli na chodník před stanicí, ne zrovna nadšená, jít už dovnitř. „Co se stalo s tím, být první jedinou osobou, která uslyší o tom, když mně někdo ublíží?“

Zastavil se a otočil se k ní. „Za ty dva týdny, co tu jsem, jsem neviděl Gretchen, mít problém s někým jiným. Pro teď, tě jen žádám, abys to zkusila znovu. Pokud to nebude fungovat, vstoupím do toho. Stačí?“

Pokrčila rameny, ne zrovna nadšená, ale překvapivě uklidněná. Možná měl pravdu; teritoriální problém s Gretchen, nebylo něco jako vypořádávat se s arogantním, agresivním mužem. To věděla líp, než kdokoliv jiný.

Sledujíc ho, jak se otočil zpátky ke stanici, zalapala po dechu, když se z ničeho nic vrátil a zvedl jednu ruku. „Můj telefon a peněženka?“ řekl, když se očividně zmateně, zamračila.

Och, do prdele. Och, zatraceně. Och… Nechala je v sanitce.

Katy se otočila tváří k silnici, směrem, kde zmizelo vozidlo. „Um, máš telefon chráněný heslem?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. „Není to tak, že by se tvoje věci ztratily, nebo tak…“

Neřekl nic, ačkoliv cítila ostré bodnutí jeho netrpělivosti.

Zatraceně. Ticho bylo nejhorší.

„Je to… Jsou v batohu v sanitce.“ Stále se nemohla přinutit, aby se na něj podívala. Bylo dost možné, že ty ledově modré oči, ji zmrazí na místě.

Ticho se protahovalo. Nejistá, co víc říct, sledovala Katy přihlížející, jak se rozptylují, zatímco tři hasiči, co přišli později, vyrazili zpátky se svým mokrým kolegou, a uvědomila si, že chudák Welles byl přinucen řídit sanitku v mokrých kalhotách.

Když uslyšela povzdech, někde za sebou, se Katy konečně otočila, a viděla náčelníka Wolfea, vejít na stanici, zatímco si přetahoval své tričko přes hlavu a odhalil tak neméně nádherná, svalnatá ramena.

Páni. Ona ví, jak zaujmout nového šéfa, co?