RG - 26. kapitola

 Překlad: Marťa

Ztuhlá šokem jsem se nemohla pohnout.

„Je čas jít domů, Mary-Pauline.“ Jeho hlas byl, jako by se mi po těle plazilo tisíc tarantulí.

Laddie vyskočil dopředu a pokusil se někoho z mužů kousnout. Současně jsem se rozběhla ke svému autu a doufala, že se dovnitř dostanu dřív, než mě chytí.

Nebyla jsem dost rychlá. John-Paul mě popadl za vlasy a trhl se mnou k zemi. Zakřičela jsem bolestí v okamžiku, kdy Laddie zatnul zuby kolem jednoho mužského kotníku. Třetí muž Laddieho udeřil pálkou, kvůli čemuž sice zakňučel, ale stisk nepovolil.

„Přestaňte!“ Křičela jsem. „Nechte ho být!“

Můj telefon. Vytáhla jsem ho z kapsy a stiskla tlačítko nouzového volání. Podařilo se mi zadat číslice a stisknout zelené tlačítko, než John-Paul uviděl, co dělám. Kopl mě do ruky a telefon odletěl. „Pomoc!“ Křičela jsem tak hlasitě, jak jsem mohla. „Pomozte mi někdo!“

Doufala jsem, že se hovor spojil s operátorem integrovaného záchranného systému, který mě slyšel. „Jsem ve Frog Hollow, Iowa. Jmenuji se Genesis Kelley…“

Táhl mě za vlasy k mému telefonu, až mi konečky vlasů křičely bolestí a několikrát na něj dupnul, aby ho zničil. Dupl a dupal, zatímco já zoufale drápala jeho ruku, aby mě pustil.

„Myslíš, že můžeš být s někým jiným? Myslíš si, že mě můžeš nechat, kvůli tomu klukovi? Řekni mi, že ho nemiluješ. Řekni mi, že nemáš Rafa ráda.“

Byl šílený. Tohle bylo šílené. A jak věděl o Rafovi? Jak dlouho mě sledoval?

Třetí muž stále bil Laddieho. Chtěli ho zabít. Stoupl mi adrenalin a kopla jsem John-Paula do kolenního kloubu, což srazilo k zemi. Pustil mi vlasy a já běžela k Laddiemu. Nemohla jsem je nechat zabít mého psa. Stále jsem křičela o pomoc, zatímco jsem Laddieho od mužů odtrhla a řekla mu, aby utekl.

Ten hloupý, tvrdohlavý pes mě neopustil. Ztěžka dýchal, zjevně kvůli extrémní bolesti, ale znovu oba muže napadl, i když se tentokrát držel mimo dosah pálky.

Slzy mě pálily v očích a oslepovaly mě. To mě přimělo vzpomenout si na mé klíče. Natáhla jsem se třesoucí rukou do kapsy a snažila se vytáhnout pepřový sprej, ale John-Paul se postavil za mě a rukama mi sevřel krk. Sevřel mi průdušnici, takže jsem měla potíže s dýcháním. Bouchala jsem ho do předloktí, ale z tohoto úhlu jsem do ran nemohla dát moc síly.

Sklonila jsem hlavu a kousla ho tak silně, jak jsem dokázala. John-Paul zakřičel a praštil mě do ucha. Za očima mi explodovaly hvězdičky a dostala jsem závrať. Rozběhla jsem se a snažila se dostat pryč. Už jsem nebyla schopná myslet a jednala jsem podle čistého instinktu.

„Pomoc! Potřebuju pomoc!“

Popadl mě za cop a hodil se mnou na zem, až jsem si sedřela kůži na rukou a obličeji o asfalt. Začala jsem se plazit dozadu, ale než jsem se dostala daleko, vytáhl mě na nohy a znovu mě chytil do kravaty.

Hlava se mi točila a vidění se mi kalilo, ale dostala jsem povědomý pocit. Z hodiny, kterou jsem měla ve škole! Udeřila jsem patou do jeho chodidla a současně jsem ho loktem nabrala do žeber tak, jak mě to učil můj instruktor sebeobrany. Ale než jsem mohla udělat víc, abych se mu vyvinula ze sevření, strčil mi do tváře vlhký hadřík. Ucítila jsem sladký, chemický zápach a svět kolem mě zčernal.

Probudila jsem se na tmavém místě, neschopná pohybu a schopnosti něco vidět. John-Paul a jeho muži mě museli zpacifikovat a svázat mi ruce, kotníky a ústa. Chtěla jsem se rozvázat, ale kotníky mi k něčemu přivázali, tak jsem se nemohla skoro hýbat.

Pak jsem ucítila náraz. Hýbali jsme se. Byla jsem v autě. V kufru John-Paulova auta.

Klaustrofobie na mě udeřila tak rychle, že jsem se nemohla soustředit. Kravata, kterou jsem měla zavázaná ústa, smrděla potem tak, až se nu chtělo zvracet.

Na prsou jsem cítila ostrou bolest, jako bych měla infarkt. Chtěla jsem zemřít. Uhodila jsem se o horní část kufru a snažila jsem se vyškrábat ven. Po celé zdi bylo měkké čalounění, to sem museli dodat dodatečně. Znovu a znovu jsem křičela, ale ten zvuk byl tlumený.

Měla jsem hrozný, obrovský panický záchvat, který trval snad věčnost. Vlasy a šaty jsem měla propocené a srdce mi tlouklo tak silně, že jsem si myslela, že mě roztrhne. V kufru nebylo dost vzduchu. Nemohla jsem dýchat. Veškerý kyslík zmizel.

Bylo to tak zlé, že jsem omdlela.

Když jsem přišla k vědomí, panika ustoupila. Věděla jsem, že jsem měla jen krátkou chvilku na to, než mě znovu ovládne. Vzpomněla jsem si, jak jsem sledovala pořad o tom, co dělat, když vás někdo hodí do kufru. Měli jste vyrazit zadní světla a prostrčit skrz ně ruce.

Ale na to jsem musela použít nohy. Těma jsem nemohla pohnout. Snažila jsem se to udělat rukama, ale zadní světlo se nehýbalo a dosáhla jsem jen toho, že jsem si odřela klouby prstů do krve. Chtěla jsem si z pusy vyndat roubík, ale bez ohledu na to, co jsem dělala, jsem no nepovolila ani nevytáhla. Příliš ho utáhli.

Mysli! Jak se z toho dostanu?

Otočila jsem se na bok a přemýšlela, jestli bych mohla tím směrem vyklonit nohy, ale nebylo to k ničemu. Cítila jsem, jak mě něco tlačilo do kyčle.

Mé klíče.

Velmi opatrně jsem se přetočila na záda a zkroutila jsem ruce, abych mohla prsty vytáhnout svazek klíčů. Pokud nic jiného, budu mít zbraň, až otevřou kufr a mezitím bych mohla klíče použít, abych se osvobodila.

Po opakovaných pokusech použít klíč k přeříznutí stahovacího pásku kolem mého zápěstí, jsem konečně přišla na způsob, jak opřít klíče o žaludek a kravatu pilovat o jejich zuby. Když se mé oči přizpůsobily tmě, uvědomila jsem si, že v koutech kufru prosvítalo světlo a musel být den. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Z nedostatku vzduchu se mi motala hlava, ale pokračovala jsem.

Věděl Rafe, že jsem pryč? Kolik bylo hodin? Pokusil se mi zavolat? Věděl, že se něco stalo?

Nikdy jsem mu neřekla, že ho miluji. Měla jsem mu to říct. Přála jsem si, abych mu to řekla. Teď, už se to možná nikdy nedozví.

Byl Laddie mrtvý? Bála se teta Sylvia? Věděli by, že bych sama nezmizela? Věděli, kterým směrem John-Paul jel? Věděli, jaké měli hledat auto?

Ten kufr byl milionkrát horší, než Henryho kouzelnická bedna. Tam jsem měla alespoň naději, že se z toho dostanu. Z tohoto se asi nedostanu. Vůbec. I kdyby kufr otevřeli, jistě budu omezená v pohybu jinak.

I když, s morbidním smíchem, jsem si pomyslela, že do kontejneru na uhlí už mě nehodí.

Auto zastavilo a celé mé tělo ztuhlo. Nemohli jsme být zpátky ve Washingtonu. Ale kdo věděl, co se mnou plánovali? Než otevřeli kufr, otočila jsem klíčenku v ruce a ujistila se, že můžu pepřový sprej použít. Ležela jsem tam, nehybná a napjatá a čekala.

Uvědomila jsem si, že tankují. Začala jsem bušit do kufru, kopat nohama a křičet nejsilněji, jak jsem dokázala. Roubík mi ale bránil v tom, abych vydávala jakýkoliv zvuk. Nemohla jsem nikomu říct, co se stalo. Poslouchala jsem cinkání stojanu, jak auta vjížděla na benzinku, zvuky lidí, kteří mluvili a smáli se. Křičela jsem a křičela, až mi tekly slzy, ale roubík způsobil, že mě nikdo neslyšel.

Bylo to, jako bych tam ani nebyla. „Nikdo tě neslyší,“ řekl John-Paul do kufru a několikrát do něj tvrdě bouchl, až jsem nadskočila.

I když jsme odjížděli, snažila jsem se vydávat zvuk, dělat něco, aby někdo, kdokoli, věděl, co se děje.

Začala ve mně znovu narůstat panika a já se snažila zůstat v klidu. Říkala jsem si, že se stěny kufru nestanují a nesevřou mě. To všechno bylo jen v mé hlavě.

Moje tělo se nezajímalo, že mi žádné nebezpečí nehrozilo. Všechno to pocení, nevolnost, bušení srdce, bolest hlavy a slzy se vrátily. Vrátila jsem se k pokusu přeříznout stahovací pásek kolem zápěstí, ale těžko jsem se soustředila.

Přestala jsem vnímat, kolik uběhlo času a najednou jsem cítila, že auto zpomalilo a srdce mi v reakci na to začalo bolestivě tlouct. Už jsme tam byli? Byl konec?

Znovu jsem se pokusila sevřít klíče a připravila se použít slzný plyn, jako zbraň, ale třásla jsem se tak, že když otevřel kufr, vyklouzl mi z prstů.

Převalila jsem se ve snaze ho chytit, ale muži mě vytáhli ven. Přistála jsem na tvrdé zemi. Snažila jsem se dostat dýchání pod kontrolu a zorientovat se, ale bránila mi v tom panika.

„Takhle oblečená se vrátit domů nemůžeš,“ řekl John-Paul. Stál přede mnou a blokoval mi slunce tak, že jsem viděla pouze jeho obrys. Něco po mě hodil. Byly to šaty. Stejné, jaké se nosily v osadě.

„Musíš se převléct.“ Vytáhl mě za zápěstí a přede mnou se objevil velký nůž. Snažila jsem se zakřičet a utéct od něj, ale pomocí nože rozřízl pásky na mém zápěstí a kolem kotníků. Ruce a nohy mě bolely, jak se do nich vracela krev.

Roubík mi nesundal.

Viděla jsem dva muže a v jednom jsem poznala toho, který strčil do Rafa. „Byl jste v klubu,“ pokusila jsem se říct. Nevěděla jsem, jestli mi rozuměl.

„Nikoho nezajímá, co chceš říct,“ odpověděl John-Paul, když mě strkla ke křoví. „Převlékni se. A na útěk nemysli. Protože tě chytíme a pak tě budu muset potrestat.“

Celá ta doba, kterou jsem strávila v kufru, mi nadělala v hlavě zmatek. Místo nějakých myšlenek na útěk jsem šla za keř, abych se rychle svlékla a oblékla si ty druhé šaty. Věděla jsem, jaké tresty dokázal vymyslet.

„Víš, jak dlouho tvůj hříšný život sleduji? Jak bylo snadné tě najít poté, co ses objevila v televizi, aby tě viděl celý svět?“

Byla jsem tak hloupá, že jsem šla do té show. Tak neopatrná. Myslela jsem, že jsem nedotknutelná. Moje dočasná vzpoura mě připravila o mé blízké. A mou svobodu.

„Jako bych tě nevychoval lépe. Poslal jsem ti zprávu. Abys věděla, že tě sleduji. Dal jsem ti šanci to odčinit. Ale místo toho jsi mi předhazovala toho chlapa. Chtěl jsem ti dát lekci tu noc, kdy jsi s ním jela do kostela. Ale nemohli jsme vás následovat, protože Simon nechal naše auto odtáhnout.“

V noci, kdy jsem se rozhodla dát Rafovi další šanci. V noci, která pro mě byla zvláštní a významná, byla teď poskvrněná John-Paulem.

„A pak tady byla ta tvoje samolibá oslava, kde jsi byla středem pozornosti. Víš, jak snadné pro mě bylo tam proniknout? Nechat ti tam přání? Byl jsem tam. V té místnosti s tebou. A ty jsi to ani nevěděla.“

Nevycítila jsem ho. Soustředila jsem se tolik na Rafa a své přátele, že se mnou stál ve stejné místnosti a já to nepoznala. Položila jsem si hlavu do dlaní. Oblékání jsem dokončila už před nějakou dobou, ale vážně jsem se nechtěla vrátit do toho kufru.

John-Paul prošel keřem a namířil na mě nůž. „Tvé spasení je mou zodpovědností a je na mě, abych zajistil, že poslechneš a budeš žít bez hříchu.“

„Prosím, nestrkejte mě do kufru,“ snažila jsem se říct, když mi znovu ruce a nohy svazoval páskami. Jeden z mužů přišel, aby mě pomohl zvednout, a i když jsem bojovala a bojovala, hodili mě zpátky a zabouchli víko.

Plakala jsem a prožívala jeden panický záchvat za druhým. Cítila jsem se, jako bych se topila. Jako by mě někdo hodil do pračky, zapnul ji na plné otáčky a já uvízla v temné kaluži zvířené vody, která mnou pohazovala sem a tam. Nikdy se odsud nedostanu ani se nenadechnu. Hodiny přecházely v další hodiny.

Uprostřed toho někdo dupl na brzdy a se mnou to hodilo dopředu. Praštila jsem se hlavou o něco tvrdého a dostala závrať. Myslela jsem, že jsem slyšela řev a bouchání dveří, a pak někdo narazil do kufru.

Oslepilo mě sluneční světlo a zvedla jsem ruce, abych ho zastínila. Všechny hlasy kolem nás zněly tak vzdáleně. Jeden hlas se stále pokoušel upoutat mou pozornost a volal na mě jménem. Nerozuměla jsem, co říkal.

Za naším autem se objevilo auto se zapnutými majáčky. Prsty jsem měla úplně otupělé a celá jsem se třásla. Lidé se snažili uvolnit má pouta.

Někdo mě zvednul z kufru a já omdlela.

„Je v šoku,“ slyšela jsem, jak někdo říkal, když jsem přišla k sobě, ale stále byly všechny zvuky tlumené a vidění jsem měla rozmazané a zamlžené.

V zorném poli se mi objevila tvář. „Genesis, prosím. Řekni něco.“

Byl to Rafe. Jak to mohl být on? Snila jsem? Byla jsem stále v tom kufru a představovala si, že mě zachránil? Zamrkala jsem a snažila se soustředit. Vypadalo to, že jsme byli v sanitce. A já ležela na nosítkách.

„Rafe?“ Hlas jsem měla slabý, jako kotě. Co se se mnou stalo? Proč nemohu mluvit?

Objal mě a zněl, jako by plakal. „Už ti nikdy neublíží. Slibuji ti to. Už nikdy.“ Jeho hlas se ozýval kolem mě a bolely mě z něj uši. Zamžourala jsem a zvedla ruce, abych si je zakryla a zabránila tak jeho příliš hlasitému hlasu.

„Jak… jak… Jsem pořád v kufru?“ Bolelo mě mluvit. Bolel mě hrudník a hlava a v puse jsem měla sucho. Jaký to byl sen? Všechno bylo tak nejasné a vzdálené.

Slyšela jsem slova, jako „sledovač“ a „klíče“. Moje mysl se pokusila dát všechno dohromady. „Na mých klíčích byl sledovač?“ Snažila jsem se nahmatat klíče v kapse. Potřebovala jsem je, abych si mohla rozvázat pouta. Ale moje prsty nespolupracovaly.

Z nějakého důvodu jsem se kvůli sledovači na klíčích cítila mimořádně špatně. Zle. Jako by šlo o porušený slib.

„Jsi, jako John-Paul. Chceš mě vlastnit.“ Trhla jsem sebou. Nemyslela jsem to vážně. Nechtěla jsem to říct. Ale vyšlo to ze mě ven. Jako bych neměla schopnost ovládat svojí pusu.

Bylo to, jako mimotělní zážitek. Dívala jsem se na sen, kterého jsem nebyla součástí a nemohla jsem ovládat, co se v něm dělo. V žaludku mě zabolelo dvakrát tolik a já zasténala a snažila stočit do klubíčka. Uslyšela jsem křik a pípání.

Pak jsem byla v popelnici na uhlí a John-Paul stál vedle něj a křičel na mě, zatímco po mě házel uhlí. „Řekni mi, že ho nemiluješ! Nemiluješ Rafa!“

Chtěla jsem utéct. Řekla bych cokoliv. „Nemiluju Rafa! Nemiluju ho! Pusť mě ven!“

Znovu se se mnou všechno zatočilo a já znovu ležela zpátky v sanitce. Rafova tvář vypadala pobledle. Přála jsem si, aby byl můj sen lepší. Také jsem si přála, aby mi přestalo tepat v hlavě. Natáhla jsem ruce, přitiskla je na pevný povrch a bila do něj ve snaze dostat se ven.

„Jdi pryč,“ řekla jsem skrz pulzující bolest hlavy. „Chci, abys odešel. Kolikrát ti mám říct, abys odešel?“

Pohltila mě požehnaná temnota a odstranila mé sny a bolest.

 

***

 

Probudila jsem se v nemocniční posteli s tou nejhorší bolestí hlavy, jakou jsem kdy měla. Oči jsem měla oteklé a skoro jsem je nemohla otevřít.

„Rafe,“ řekla jsem slabě. Ústa a krk jsem měla vyprahlé, jazyk opuchlý. Rty jsem měla vysušené a popraskané. V nose mi tepalo, a když jsem k němu zvedla ruku, ucítila jsem obvaz. Snažila jsem se posadit, ale hlava se mi zamotala tak, že jsem si musela znovu lehnout. Můj pokoj byl prázdný.

V nemocnici jsem nikdy nebyla. Jak jsem měla někoho zavolat o pomoc? Zkoušela jsem volat, ale hlas jsem měla ochraptělý a slabý.

Když jsem střídavě přicházela k sobě a zase upadala do bezvědomí, čas utíkal podivně a jako by neskutečně se po zdech pohybovaly stíny.

Nakonec za mnou přišla sestra ve světle modrém stejnokroji. „Kde je Rafe?“ Zeptala jsem se. Nadskočilo, jako by ji překvapilo, že jsem vzhůru. Vyběhla z místnosti, ale za okamžik sebou přivedla doktora, který mi svítil do očí a kladl mi otázky.

Odpovídala jsem, jak nejlépe jsem mohla a znovu jsem se zeptala na Rafa. Neodpověděli mi.

Do místnosti vtrhli teta Sylvia a Max a teta Sylvia stále dokola vyslovovala mé jméno. Šla mě obejmout, ale Max ji zastavil. Natáhl kolem ní ruku a držel ji, když plakala.

„Je Laddie v pořádku?“ Zeptala jsem se chraplavě a připravovala se na nejhorší, když mě doktor dál prohlížel.

„Je s doktorem Pavichem,“ řekl Max. „Měl několik zlomených žeber, nějaké vnitřní krvácení, ale je to tvrdý pes. Už se mu vede lépe.“

Zaplavila mě úleva. Bála jsem se, že zemřel. Doktor se na Maxe ošklivě podíval a on přestal okamžitě mluvit.

Než jsem se mohla zeptat na cokoliv jiného, začal se mnou mluvit doktor. Nebylo moc lékařských termínů, kterým jsem nerozuměla a těm několika slovům jsem rozuměla. Akutní stresová reakce, dehydratace, záchvat paniky, zlomený nos a otřes mozku.

Řekl mi, že tam budu muset zůstat několik dní, protože mě chtěli pozorovat, aby se ujistili, že se můj stav nezhoršil a zjistit, jestli nedošlo k rozsáhlejším vnitřním zraněním.

Přikývla jsem. Požádala jsem o vodu a sestra řekla, že mohu cucat ledové kostky. Řekla, že mi nějaké donese.

Pak jsem s tetou Sylvií a Maxem osaměla. Vzala mě za ovázanou ruku a jemně ji stiskla. „Chci tě obejmout, ale nechci ti ublížit,“ řekla.

„Kde je Rafe?“

Max a teta si vyměnili pohledy. „Neměli bychom ti říkat nic, co by tě mohlo rozrušit,“ řekl Max.

„Co by mě rozrušilo.“ Srdce se mi rozbušilo. „Vy mě děste. Kde je?“

Teta Sylvia se na mě smutně usmála. „Rafe je pryč.“