WH - 23. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 23 – Michelle

 

Třetí listopadový týden se překulil a oficiálně uplynul měsíc od doby, co jsme Viper a já, spolu mluvili tváří v tvář. S každým dnem, který uplynul, jsem ztrácela kousek naděje a na jejím místě rostl vztek.

Babča a já, jsme spolu pravidelně mluvily a pokaždé, mě žádala, abych ještě vydržela, ale čeho jsem se měla držet?

Fantazií? Snů? Pohádek?

Tohle už pro mě neexistovalo.

Babča mi říkala, co Viper dělal a že se ptal na mě a na děti, ale to mě jen iritovalo. Nebyla jsem žádná vysokoškolačka a nelíbilo se mi, aby babča dělala prostředníka, takže nakonec, jsem ji požádala, aby už o něm nemluvila. Dokud, pokud vůbec, nedospěje.

 

„To bylo hloupé,“ řekla jsem Kacie, když jsme vyjely z parkoviště od ordinace mého lékaře.

„Ne, nebylo,“ nesouhlasila Kacie, když si zapínala pás. „Nebyla jsem u porodníka už dlouho. Chyběla mi ta vůně.“

„Vůně?“ pohlédla jsem na ni rychle koutkem oka a zavrtěla hlavou. „Jsi divná.“

„Buď zticha!“ vyjekla vysokým hlasem. „Nejsem.“

„Uh… pokud ti chybí vůně porodnického oddělení? Jo, to z tebe dělá divnou. Chybí ti i čůrání do kelímku?“

„Uf. Načůrala jsem tolik kelímků, že mi to vydrží na celý život. Co to děláš?“ zeptala se, když jsem autem zatočila doprava.

„Slavím skutečnost, že jsem tenhle měsíc přibrala jen čtyři libry, a to mléčným koktejlem.“ Rychle jsem se zahihňala. „Chceš taky?“

„Sakra, že jo! Čokoládový, prosím. Tohle může být první koktejl v mém životě, který nemusím sdílet se žádným dítětem. Bez legrace.“ Zasmála se, když jsem přijela k okénku.

„V tom případě,“ otočila jsem se k mluvítku – „můžu dostat dva extra velké, čokoládové koktejly, prosím? S extra šlehačkou?“

Kacie přehnaně povzdechla. „Já tě prostě miluju. Tady, já to platím.“

„Dej to pryč.“ Odstrčila jsem její ruku pryč, když se mi snažila podat peníze. „Koupit ti zatracený koktejl, je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, za to, že jsi dneska šla se mnou.“

„Vážně, bylo mi potěšením. Ačkoliv mi úplně nechybí být těhotná, miluju tyhle těhotenské kontroly, a těšila jsem se na ně celý měsíc.“

Podívala jsem se na ni a věnovala jí napjatý úsměv. „Jsou docela zábavné.“

„A… za nějakých osm týdnů, zjistíš, co budeš mít.“

„Děkuji,“ řekla jsem, když jsem vzala koktejly od prodavače a podala je Kacie. „Já na to naprosto zapomněla. Ani jsem se nerozhodla, jestli to chci zjistit.“

Kacie se na mě otočila s vykulenýma očima a zmrzlým výrazem.

„Co?“ zeptala jsem se v obraně. „Proč se na mě tak koukáš?“

„Páč teta Kacie to chce zjistit, aby mohla jít nakupovat. Pokud to nechceš vědět, podíváš se pryč, ale já jsem naprosto pro.“

Od srdce jsem se zasmála, když strčila brčka do obou našich koktejlů a jeden mi podala. „Ok, fajn. Zjistím to.“

„Ehem,“ řekla dramaticky. „Chtěla jsi říct, my to zjistíme.“

***

 

Díkuvzdání bylo už za pár dní a babča trvala na tom, abych já a děti, přišly na večeři… asi padesátkrát. Přesto, jak jsem slintala pokaždé, když mluvila o krocanovi a nádivce, bramborách a brusinkové omáčce, odmítla jsem. Babča mě milovala a já milovala ji, ale byla to stále Viperova babička. Myšlenka na tiché, malé Díkuvzdání jen my tři, taky nezněla tak špatně.

Večer před Díkuvzdáním, mi pípnul telefon a já se zamračila na cizí číslo. Klikla jsem na malou obálku.

Ahoj! Nejsem si jistý, jestli sis nechala moje číslo, ale tady Joel. Rychlá otázka a žádný nátlak, ale mluvil jsem s Jodi a Vincem tuhle, a oni mi řekli, co se ti stalo. Také mi řekla, že budeš na Díkuvzdání jen ty, Matthew a Maura. Tak jsem si myslel… jsem taky jen s Gavinem, na Díkuvzdání. Nechtěli byste třeba společnou večeři? Pokud je odpověď ne, nebo jsem překročil hranice, prosím zapomeň, že jsem cokoliv řekl.

Usmála jsem se na telefon. Nejen, že nebyl mimo hranice, pomyslela jsem si, že je vážně sladký. Ale… jeden velký problém.

Čau! Společná večeři zní úžasně, ale je tu problém. Neumím vařit. Je divné, mít k večeři na Díkuvzdání grilovaný sýr?

Pohlédla jsem na Matthewa, který seděl u kuchyňského stolu a snažil se postavit pirátskou loď z Lega. „Hej, kámo?“

„Jo?“ odpověděl, aniž by vzhlédl.

„Chtěl bys, aby přišel Gavin zítra na večeři?“

Zalapal po dechu a hlava mu vystřelila nahoru. „Ano!“

Jeho nadšení pro jeho nového kamaráda nadchlo mě. Myšlenka na to, mít dalšího dospělého poblíž na popovídání, zvlášť o svátcích, taky nebylo špatné. Znovu mi pípnul telefon.

Joel: Grilovaný sýr je přijatelné jídlo 24 hodin, 7 dní v týdnu – včetně svátků. V kolik máme přijít?

Brzy odpoledne na Díkuvzdání, jsem pobíhala kolem jako šílená a dodělávala takové ty poslední věci po domě.

„Matthew, proč stále nacházím tvoje trenky v obýváku? Máš koš!“ zabručela jsem, když jsem se sehnula a zvedla další.

Matthew vzhlédl a pokrčil rameny. „Promiň.“

Rychle jsem zvedla Mauřiny hračky a dala je do jejího košíku, srovnala knížky na poličku a dala koš angličáků do herny.

„Ok,“ řekla jsem s povzdechem a rozhlédla se po obýváku. „Myslím, že to z většiny mám. Doběhnu se nahoru převléknout. Zůstaň na místě, ok?“

Stále zírajíc na svůj, Kindle, přikývnul.

Sotva jsem dosáhla spodního schodu, když zavolal, „Nezapomeň dát své trenky do koše, mami!“ Nahlas jsem se rozesmála a nepřestala, dokud jsem se nedostala do svého pokoje.

Stála jsem uprostřed své šatny a studovala každou polici a věšák s oblečením.

„Tohle nesedí. Tohle nesedí. Tohle nikdy nesedělo,“ říkala jsem si pro sebe nahlas, s povzdechy.

Byla jsem poslední dobou tak vyčerpaná, že jít do obchodu koupit nějaké nové, těhotenské oblečení, bylo spíš jako povinnost, než cokoliv jiného. Jóga kalhoty a trička, byly základním artiklem, a musely stačit i na Díkuvzdání. Vytáhla jsem čisté černé kalhotky ze šuplíku, a sotva sevřela prsa do příliš-malé podprsenky, a modlila se k Bohu, aby nepraskla. Když jsem vytahovala tričko, zachytila můj pohled, moje oblíbená mikina Wild.

Perfektní!

Joel řekl, že mu Jodi řekla, co se stalo, ale neměla jsem tušení, jak moc mu toho řekla a jestli věděl, že jsem těhotná, nebo ne. Ani jsem nevěděla, jestli chci o něčem takovém mluvit na Díkuvzdání, jestli už to neví, takže velká, volná mikina, byla přesně to, co jsem potřebovala. Nemluvě o tom, že byla obnošená a naprosto pohodlná.

Rychle jsem si nanesla trochu pudru na tváře a přejela oči řasenkou, se snahou si vzpomenout, kdy jsem si vůbec naposledy dala make-up. Bylo to už… chvíli.

Tak proč dneska?

Neměla jsem čas přemýšlet o odpovědi na svou otázku. Zazvonil domovní zvonek a já sprintovala ze svého pokoje a dolů po schodech, jak nejrychleji jsem mohla, a doufala, že tam budu dřív, než zvonek zazvoní podruhé.

„Ahoj!“ řekla jsem bez dechu, když jsem otevřela dveře.

Joel stáhnul obočí. „Ahoj. Je všechno v pořádku?“

„Jo.“ Vyfoukla jsem vzduch z tváří. „Byla jsem nahoře a Maura, spí. Nechtěla jsem, aby jí zvonek probudil, tak jsem běžela. Byla by netvor, kdyby se pořádně nevyspala. Co to je?“ ukázala jsem na velkou krabici v jeho náruči.

„Och, tohle… to je trochu lepší, než grilovaný sýr,“ řekl s mrknutím, když kolem mě prošel do kuchyně. Gavin běžel najít Matthewa a já následovala Joela a jeho záhadnou krabici, k ostrůvku.

„Takže, opravdu jsem si nedělal legraci, když jsem řekl, že miluju grilovaný sýr. Vážně jo. Ale… řekl jsem si, proč se nepodívat, jestli nenajdu něco trochu víc speciálního, tak jsem párkrát zavolal a voiala! Krabice Díkuvzdání.“

„Krabice Díkuvzdání?“ zvedla jsem se na špičky, abych se pokusila podívat přes okraj.

Joel začal vyndávat krabičky ven a dávat je na ostrůvek. Kulila jsem oči čím dál víc, a začala jsem slintat, jak každá, úžasně vonící krabička, mi zavoněla pod nosem. Krocan, brambory, kukuřice, nádivka, brusinky, zelené fazolky a šťáva k masu… vůbec to nekončilo.

Když vyndal poslední krabičku, díval se hrdě mezi mnou a jídlem. „Co myslíš? Porazí to grilovaný sýr, co?“

Zírala jsem v úžasu na všechno jídlo na ostrůvku a pomalu zavrtěla hlavou. „Díkuvzdání v krabici. Neměla jsem tušení, že to vůbec existuje.“

„Už jsem to dělal předtím, ale v Iowě. Nebyl jsem si jistý, jestli někde tady v okolí to dělají, ale měli jsme štěstí.“ Tlesknul rukama a zamnul si je. „Tak když chceš jíst? Za pár hodin?“

„Nebooo za pár minut?“ řekla jsem se smíchem. „Připravím stůl, a jakmile se Maura probudí, vrhneme se na to.“

„To zní dobře,“ souhlasil. „S čím můžu pomoct?“

 

O hodinu a půl později jsem byla šťastná, že jsem se rozhodla obléknout jóga kalhoty a mikinu, ten den. Pokud mi předtím nevyčnívala boule, tak teď po večeři určitě. Myslím, že jsem Joela vyděsila, když jsem si šla pro třetí talíř jídla.

Gavin, Matthew a Maura odběhli do herny a my dva seděli u zaneřáděného, prázdného stolu, příliš nacpaní na pohyb.

„To… bylo neuvěřitelné,“ řekla jsem se šťastným pohledem.

Podíval se na mě a zvednul obočí. „Neskončili jsme.“

„Neskončili?“

„Ne.“ Rty se mu zkroutily do sexy úsměvu a poprvé, jsem si všimla malého ďolíčku, na jeho levé tváři. „Máme ještě dýňový koláč.“

Zvedla jsem ruce na stůl a zasténala, když mi hlava padla na ně. „Nemyslím si, že můžu.“

„No tak, šampionko.“ Zasmál se, přešel za mě, a masíroval mi ramena, jako to trenér dělá zápasníkovi. „Věřím ti. To dáš.“

„Myslím, že jestli to zkusím, budeš mě muset naložit a odvézt do nemocnice.“

Pustil mi ramena a udělal pár kroků ke kuchyni. „Ok, fajn. Zbude víc na mě. Vezmu nějaké víno. Dáš si?“

Nezvedla jsem hlavu, ale prudce otevřela oči. „Uh… ne. Jsem v pohodě. Děkuju.“

„Ok, budu hned zpátky.“

 

Jakmile jsem slyšela otevřít dveře lednice, posadila jsem se rovně a mysl mi začala uhánět. Zjevně mu Jodi neřekla, že jsem těhotná, jinak by mi nenabízel víno. Měla bych mu to říct? Neměla bych? A proč jsem sakra ohledně toho byla tak nervosní a vystrašená?

Postavil skleničku a posadil se zpátky na svou židli. „Páni, máme co uklízet, co?“

„Jsem těhotná,“ vyhrkla jsem a pak se přikrčila při tom, jak bláznivá si musel myslet, že jsem.

„Uh… ok,“ řekl s vykulenýma očima, jak zíral na stůl. „No, tak ten nepořádek uklidím sám, to je v pohodě.“

„Promiň. Nevím, proč jsem to takhle vyhrkla a nejspíš jsem to měla udělat víc taktně, ale ptal ses, jestli chci víno a já si nemůžu dát víno, a pak jsi přišel a ze mě to vylétlo,“ blábolila jsem, dokud mi nedošel dech.

„Michelle…“ Naklonil se dopředu na loktech. „Zpomal. Jsem rád, že jsi mi to řekla, tak si prosím nedělej starosti s tím, jak jsi mi to řekla.“

„Díky,“ řekla jsem tiše a dívala se do klína.

„Aspoň to vysvětluje těch dvanáct liber brambor, co jsi snědla,“ zažertoval a mrknul na mě.

„Buď zticha!“ Zmačkala jsem svůj ubrousek a hodila ho po něm.

Nechali jsme nepořádek na stole a přesunuli se do obýváku, si promluvit, kde jsem ho zasvětila do téměř všeho, co se stalo s Viperem. Řekla jsem mu o tom, jak se začal chovat divně po jeho operaci a nebyl vůbec nadšený z mého těhotenství, ale vynechala jsem ty opravdu zlé části, protože, z nějakého důvodu jsem prostě nechtěla, aby si někdo jiný myslel, že je hrozný člověk, i když já ano.

Když jsem skončila, díval se na mě se zvednutým obočím a otřeseným výrazem ve tváři. „Páni. Takže jak je to dlouho, co jste spolu mluvili naposledy?“

„Hmm.“ Zavřela jsem jedno oko a podívala se na strop, ve snaze si vzpomenout, kdy odešel. „Je to právě asi měsíc.“

„A vůbec tě nekontaktoval?“

„Tak trochu. Poslal jednou zprávu a omluvil se, a babča říkala, že se na mě ptá, ale to je všechno.“

„Ani nevím, co říct.“

„Neříkej nic.“ Zavrtěla jsem rychle hlavou. „To je můj příběh. Je to teď venku. Je po všem. Nechci o tom už mluvit.“

„Ok.“ Přikývnul. „Jen řeknu jednu věc a pak slibuji, že už to znovu nezmíním, ok?“

„Ok,“ souhlasila jsem neochotně.

„Teď máš moje číslo. Pokud budeš cokoliv potřebovat, a myslím tím cokoliv, chci, abys ho použila. Jsem hned přes ulici a můžu tu být za deset vteřin, pokud to bude potřeba, za patnáct, pokud si budu muset nejdřív obléknout kalhoty.“

Zahihňala jsem se. „No, je skoro zima v Minnesotě, takže kalhoty budou nejspíš dobrý nápad, pokud budeš chtít jít ven.“

„Pravda. Mrazivě chladný vzduch a nazí chlápci nejdou moc dohromady, a já rozhodně nechci, aby někdo rozšiřoval tyhle řeči.“

Ramena se mi otřásala, jak jsem se znovu smála… hodně. Bylo fajn, se smát.

 

Joel splnil svůj slib a nezmínil už znovu mou situaci, nebo Vipera. Povídali jsme si dalších pár hodin, pak odtrhli od sebe kluky, když společně usnuli v Matthewově posteli. Přehodil si Gavina přes rameno a vydal se ke vchodovým dveřím.

„Díky, že jsi nás tu nechala,“ řekl a otočil se.

„Děláš si srandu? Já děkuju tobě, za úžasnou večeři. Když pomyslím, že jsme málem skončili s grilovaným sýrem a sendviči, místo toho všeho.“ Zasmála jsem se.

Naklonil hlavu na stranu a trochu pokrčil rameny, když své oči zamknul s mým pohledem. „I tak by to stálo za to.“

Zrychlil se mi pulz a najednou jsem chtěla, aby odešel. Rychle. Dala jsem ruku na hranu dveří a přitáhla je trochu blíž k sobě, v naději, že pochopí narážku. „Ok, no, prohlásíme to za noc. Jsem vyřízená.“

„Já taky. Znovu děkuji.“ Rychle se pohybujíc, se natáhl volnou rukou a objal mě kolem pasu, a přitáhl mě k sobě do pevného objetí. Položila jsem mu ruku na rameno a stiskla ho taky, když jsem bojovala o dech v plicích. Po pár vteřinách, mě pustil a vyšel dveřmi ven.

„Šťastné Díkuvzdání!“ zavolal, když vykročil na verandu, a naprosto si neuvědomoval, že mi srdce poskočilo o sedmatřicet tepů.

„Šťastné Díkuvzdání i tobě.“