TLZ - 7. kapitola

 Překlad: Lusesita

Angelo

Hádám, že jsem měl vidět, že to přichází. Jared na mě měl v merku už od Nového roku, ale proč to muselo být teď?

Bylo to skvělé ráno, z velké části kvůli skvělé noci. Po klubu jsme se vrátili do pokoje, Zach mě vzal do postele a šeptal do ucha, „cokoliv chceš, anděli.“ A podruhé za celou dobu, jsem to byl já, kdo ho přitiskl na břicho a šel spát přímo s ním ne do druhé postele a ptáček v mé hrudi ani nepípl.

Vážně to nemůžu vysvětlit, ale vím, že teď už to zvládneme. Věděl jsem s jistotou, že to tak má být. Zní to hloupě, ale je to pravda. A nikdy jsem se necítil tak šťastný.

Pak jsem strávil skvělé ráno s Mattem, a pokud jsem byl trochu v rozpacích z toho 'pitomého' obrovského cucfleku na krku, no není nic, co bych s ním mohl udělat. Tak jsem se smířil s jeho dobíráním. A když se ukázali Zach s Jaredem, Zach mě objal kolem krku a zašeptal do ucha, „myslel jsem na tebe celé ráno.“ Jediný důvod, proč jsem se neotočil a na místě ho nepolíbil, byl, aby Jared s Mattem nebyli zase nervózní a v rozpacích.

Pak z čista jasna Jared otevřel svou velkou hubu a zeptal se na cucflek. A vím, že Zach odpověděl bez přemýšlení. Kdo by si pomyslel, že ho Jared vezme vážně, dokonce i kdyby říkal pravdu? A pak, než mi došlo, co se děje se do mě Jared pustil.

Jeho slova bolí, protože říká přesně to, co jsem si myslel. Ale část mě je jen nasraná. Nevím, co udělat. Nejsem hlupák. Vím, že kdybych se pohnul směrem k Jaredovi, musel bych se vypořádat s Mattem. A nechci to posrat i mezi námi, takže se snažím jen zhluboka dýchat a být v klidu.

Zachova paže se kolem mě upevní a promlouvá mi do ucha, „neopovažuj se ho poslouchat, anděli. Nic o nás neví, ale ujistím se, že se to dozví. Ale nechci, abys něco podnikal, rozumíš? Chci, abys mi věřil. Jen odejdi a já budu hned za tebou.“ Pravdou je, že nemůžu uvěřit, jak se mi ulevilo, že to říká. Jak dobrý je to pocit, že se s Jaredem nemusím vypořádávat. Protože už jsem unavený z boje. „Můžu tě pustit?“ Zeptá se a já přikývnu.

Uvolní sevření. Na moment zůstanu na místě. Chci mu poděkovat, ale na to není čas. Nepodívám se na Jareda, nemůžu se podívat ani na Matta. Prostě odejdu pryč.

Zach zavolá o pár minut později, řeknu mu, že mířím do galerie. Dorazím tam jen o minutu či dvě dřív než on. V galerii jsou všude lavičky, takže se na jednu posadím, abych měl dobrý výhled na obraz, co se mi líbí. Přijde a sedne si vedle mě, rozkročí se přes lavičku, takže jsem mezi jeho nohama.

Předkloní se, aby mohl potichu mluvit a já ho slyšel. „Omlouvám se, Angi.“

To mě překvapí. „Za co?“

„Byla to moje chyba –“

„Nebyla, Zachu. Nemáš důvod, se omlouvat.“

„Byla moje chyba, že jsme šli ven. Že jsi skončil s cucflekem na krku. Je moje chyba, že jsem prostě neřekl, že jsem to byl já –“

„Přestaň,“ řeknu a položím mu prsty na ústa. „Nechci, aby se ani jeden z nás omlouval za včerejší večer. Nemám problém s tím, co se stalo, a ohledně nás se cítím v pohodě. Nechci, aby nám to zničil.“

Vezme mě za ruku a políbí do dlaně, tak jako vždy. „Hrozně moc tě miluju, Angi.“

„Já vím.“

„Vážně jsme spolu úžasní, viď?“

„Úplně perfektní.“ Pak mě políbí. Opravdu, vážně mě políbí, přímo v galerii. Žena pracující v galerii se znechuceně odvrátí, ale ani trochu mě to nezajímá.

Po chvíli vstane, začne se procházet okolo a prohlížet si další malby. Nestuduje je tak jako já, ale to je v pohodě. Nedlouho poté vejde Jared. Zamíří přímo ke mně a podle jeho výrazu můžu říct, že se jde omluvit. Pravdou je, že už na něj nejsem naštvaný. Jen chci, aby se vše zase vrátilo do starých kolejí a abychom byli zase všichni kamarádi. Ale Zach mu vstoupí do cesty. Na chvíli spolu dlouze a intenzivně komunikují, ale pak Zach přikývne a odejde z galerie.

Jared dojde až ke mně a posadí se. Je zticha. Dlouho jen tak sedíme a díváme se na obraz před námi. Čekám a čekám a on pořád nic. Až si začnu myslet, že ode mě možná čeká omluvu. Nakonec se na něj podívám, ale on pořád jen sedí s praštěným úsměvem ve tváři.

„Co je tady tak vtipného?“ Zeptám se a on trochu nadskočí, jako by se ztratil v myšlenkách.

„Myslel jsem na Cola.“

„Proč?“ Zeptám se, ačkoliv nevím, jestli chci znát odpověď.

„Teď už ho znám víc, jak deset let. Věděl jsi to?“

„Ne.“ Přemýšlím, kam tím míří.

„Je to vtipné, víš? Poté, co jsme absolvovali na vysoké, se přestěhoval zpět do Phoenixu. Vídával jsem ho maximálně třikrát do roka, nikdy víc než na jednu noc. Od chvíle, kdy jsem poznal Matta, jsem ho viděl jen dvakrát a bylo to skoro před dvěma roky.“

„Jo?“ Pořád netuším, kam tím míří.

„Všiml sis někdy, že nemůžu ani vyslovit jeho jméno, aniž by Matt nezezelenal žárlivostí a nešla mu pára od uší?“

Musím se usmát. „Všiml.“

„A on s tebou strávil kolik, dvacet, třicet minut?“

„Nedíval jsem se zrovna na hodiny.“

„A to všechno mezi námi způsobilo problémy.“

„Vypadá to tak.“

„Tak nějak, aniž by se o to pokoušel, se stal významným hráčem v našich životech.“ Otočí se ke mně s pobaveným úšklebkem. „Máš vůbec tušení, jakou by mu to udělalo radost? Řekl by něco, jako 'vždycky udělám dojem, miláčku.'“ Zasměju se. Neznám ho tak, jako Jared, ale dokážu si představit, že přesně takovou věc řekne.

Další minutu jen sedíme, až nakonec promluví, „omlouvám se, Angelo. Přeju si, abych měl lepší způsob, jak to říct, ale –“

„Já se taky omlouvám.“

Překvapeně na mě pohlédne. „Proč?“

„Nejsem si jistý,“ řeknu, protože je to pravda. „Asi se omlouvám za to, jak jsem vše posral.“

„Nic jsi neposral. To já jsem jen pitomec.“

„Jediný, se kterým jsem včera večer měl sex, byl Zach.“

Je překvapený. „To není moje věc.“

„To máš sice pravdu, ale i tak chci, abys to věděl.“

Znovu ztichne, a já vím, že se rozhoduje, jestli toho říct víc, nebo to tak nechat. Ale nakonec se zhluboka nadechne, „Nechápu, jak to dokážeš udělat.“ Ostražitě na mě pohlédne. „Nemyslím jen tebe, ale vás oba. Hádám, že proto se to stalo. Pořád přemýšlím, za jakých okolností bych Mattovi dovolil, aby ošukal někoho jiného než mě. A jediné, s čím jsem přišel, bylo, že bych neměl na vybranou.“

„My nejsme jako vy,“ řeknu a na jeho tváři se objeví pobavený úsměv.

„Jo, zdá se to jako lekce dne.“

„Zapíšu to do dopisu Z.“

„Z, jako Zach?“

„Ne, Z, jako Ziggy.“ Vypadá zmateně, a já si uvědomím, že se na něj usmívám. „Mám hlad, pojďme na oběd.“