RG - 18. kapitola

 Překlad: Marťa

Když jsme byli v pořadu Vezmi si mě, vzala jsem ho na rande, díky kterému jsme se měli lépe poznat. Našla jsem nedaleký western bar, kde se v pátek tancovalo.

Když jsme tam přišli, byl překvapený. „Myslel jsem, že nepiješ.“ Rafe se oblékl přesně tak, aby tam zapadl. Kovbojské boty, klobouk a džíny. Díky tomu se mi líbil ještě víc. „To ne. Ale mám ráda řadové tance.“

Protestoval, ale já ho prosila a prosila. K mému potěšení to vzdal rychleji, než špatně postavená věž z karet. Ukázala jsem mu základní kroky a postavili jsme se mezi ostatní tanečníky, zatímco jsem ho učila kroky. Ukázalo se, že mu stačilo málo, aby pochopil, co měl dělat a pak se zmínil o tom, že ho matka posílala na taneční kurzy, když byl mladší. Což bylo naprosto rozkošné.

Tancovali jsme, dokud jsme nelapali po dechu a nepotili se. Klobouk jsem použila, jako vějíř. „Pojďme ven,“ navrhl.

A protože bylo léto v Kalifornii, venku bylo o tisíc stupňů chladněji, než v baru.

„Lepší?“ Zeptal se.

„O hodně,“ řekla jsem a zvedla si vlasy z krku, abych ho ochladila. Začali hrát písničku od Patsy Cline „Crazy“. „Poslouchej,“ řekla jsem. Vždycky to byla oblíbená píseň mé tety. Nechala si ji zahrát k prvnímu svatebnímu tanci. Když Richard odešel a zjistily jsme, že vzal všechny naše peníze, na čtyřiadvacet hodin se zamkla ve svém pokoji a tuhle píseň poslouchala pořád dokola. Další den vyšla ven a shromáždila všechnu svou ocelovou sílu a pokračovala ve svém životě, jako by Richard jeho součástí nikdy nebyl.

Od té doby už si ji nikdy nepustila.

„Máš tu písničku ráda?“

Byla to píseň, která mi připomínala dobré i špatné časy. Bylo to strašidelné a krásné. „Miluju ji,“ řekla jsem nakonec, protože jsem nechtěla vysvětlovat celou komplikovanou historii.

„Pak bychom si měli zatančit.“ Nabídl mi levou ruku a já do ní vložila svou pravou. Druhou ruku mi položil na své rameno a jeho pravá ruka se ocitla na mých bedrech, což mi vyrazilo všechen vzduch z plic. Přitáhl mě k sobě a pomalu se se mnou kýval.

Jeho pohled mi pronikal do srdce a v jeho výrazu bylo něco, co jsem nepoznala.

Místo, abych tento okamžik zničila nadměrnou reakcí, opřela jsem mu hlavu o rameno a zavřela oči. Položil mi tvář na hlavu, což mě přimělo slastně si povzdechnout. Chtěla jsem, aby tento okamžik trval věčně.

Zapomněla jsem na všechno. Zapomněla jsem na kameru, která nás natáčela a lidi stojící ve dveřích, kteří nás sledovali. Na mé obavy, že jsem ho pořádně neznala.

Protože v té chvíli záleželo jen na jedné věci – naprosto přesně jsem věděla, že jsem se do něj zamilovala. Ta pravda do mě uhodila, jako elektrický proud. Tvář mi zrudla, když mi ta láska naplňovala srdce bujarým štěstím.

Nevěděla jsem, jestli to cítil stejně. Viděla jsem dost soutěžících zaslepených touto show, abych věděla, že cítit mohl jednu věc, ale chovat se mohl jinak. Být s ním se zdálo tak správné. Tak pravdivé. Přinutil mě, abych se cítila, jako bych patřila do jeho náručí. Do jeho objetí. A do jeho srdce.

 

***

 

Takže si dokážete představit můj šok, když se vypnula techno hudba a z reproduktorů začala znít píseň „Crazy“. Vzhlédla jsem a uviděla Franka, stojícího vedle DJ, který mi ukazoval oba dva palce nahoru.

Chtěla jsem z toho klubu odejít. Ten promotér si mohl své peníze nechat.

Rafe přimhouřil oči. Okamžitě pochopil odkaz a čekal na mou reakci. Jeho ruka se kolem mé sevřela. „Nereaguj. Proto to udělal. Snaží se tě vyprovokovat. Jen se mnou tanči.“ Zněl stejně rozrušeně, jak jsem se cítila. Celá Amerika věděla, že jsme se rozešli a zůstali od sebe. Frank se chystal dát návštěvníkům svého klubu něco, co nikdo nepovažoval na možné. Obzvláště já.

Několikrát jsem polkla, než jsem konečně přikývla. To zvládnu. Jeden tanec, a pak ten večer ukončím. Tentokrát tady žádné kamery nebyly. Jen spousta lidí, které už nikdy v životě neuvidím. Alespoň se tento tanec nebude nikde vysílat.

Vzal mě za ruku, zvedl ji nahoru a zatočil mě, než si mě přitáhl do náruče. Zdálo se, že dav shromážděný kolem nás si to užíval. Držel mě u sebe, pravděpodobně blíž, než by měl a já jsem následovala jeho taneční vedení. Ačkoliv se moje hlava a srdce neshodly, jak by měly reagovat, oba se shodli, že se jim to, co cítili, líbilo.

Jeho ruka se dotkla křivky mých beder a pomocí tlaku mi dala najevo, jak bych se měla hýbat. Jeho druhá ruka pohltila tu moji a já cítila jeho mozoly na dlani. Jeho široké svalnaté rameno se mi prohýbalo pod rukou, jako by cítilo mé napětí. Dívala jsem se mu přes rameno, protože jsem se mu nechtěla dívat do očí. Nebyla jsem si jistá, jestli bych to zvládla. Moje smysly byly přetížené už tak. Nemusela jsem to ještě zhoršovat.

Vyzařovalo z něj sálající teplo a všechny ostatní zvuky, lidé a všechno zmizelo a byli jsme tam jen my dva, tančící v klubu. Moje tělo se pohnulo dopředu a já se k němu přitiskla ještě blíž.

Nebylo to, jako když jsme na tu píseň spolu tančili poprvé, ale všechny emoce, které jsem předtím cítila, se teď vrátily. Reagovala jsem na ten fakt naprosto novým způsobem. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná, že jsem mu dala celé své srdce, aniž by znal pravdu.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal mi do ucha a celou mě tím rozpálil. „Neříkám to tak často, jak bych chtěl. Ale jsi.“

Pravděpodobně mi to neříkal, protože věděl, že bych se s ním hádala. Věděl, jak jsem vyrůstala a že jsem nechtěla být hezká, ani středem pozornosti. Nějak mi teď nepřišlo špatné, že to tak viděl. Díky způsobu, jak se na mě díval a držel mě, jsem se cítila krásná.

„Rád tě držím,“ pokračoval, když mi nosem přejel po ušním lalůčku a mě přestávala poslouchat kolena. „I když je to jen proto, že tančíme.“ Dal mi drobný polibek na to magické místo za uchem a já měla v puse sucho, jako bych pochodovala Saharou a už měsíc jsem neměla nic k pití.

Pak píseň skončila a všichni kolem nás začali výskat a tleskat nám za tanec. Srdce mi bilo tak rychle a nahlas, že ho mohl DJ použít pro svou další skladbu. Rafe se odtáhl na délku ruky a uklonil se. Udělala jsem jakési pukrle, i když to bylo poprvé, co jsem se o něj pokoušela. V tu chvíli jsem byla příliš omámená, ale nechal mě nás odvézt z tanečního parketu. Znovu se ozvalo pravidelné dunění hudby a my se posadili na naše malé sofa.

Měl v očích ten pohled. Ten, který říkal, že mě chce. A vzhledem k mému současnému stavu jsem byla v nebezpečí, že se vzdám. Jeho pohled klesl na mé rty. Ano. Žádná nesprávná interpretace.

Frank přišel představit VIP hosty, kteří si zakoupili šanci získat autogramy nebo fotografie. Snažila jsem se dát znovu dohromady, nasadila jsem úsměv a pozdravila. Naštěstí jsem nemusela nijak moc konverzovat, protože nebylo skoro slyšet vlastního slova. Dostali jsme spoustu dotazů typu: „Jste zase spolu?“

A já odpovídala: „Ne.“

Rafe odpovídal: „Ještě ne.“

To pokračovalo dlouhou dobu a trvalo mi, než jsem se plně soustředila na lidi, se kterými jsme se bavila a nemusela tak myslet na Rafa a ten tanec. A kouzlo, které jiskřilo pokaždé, když jsme byli spolu. Několikrát zavolal svým bodyguardům a poslední hovor přerušila velmi opilá dívka, která si mu chtěla sednout na klín a vyfotit se s ním.

Nevytrhala jsem jí ty prodloužené vlasy jeden po druhém, i když jsem chtěla. Zůstali jsme tam po dobu dvou hodin, kterým jsme se smluvně zavázali a jakmile uplynuly, Rafe řekl: „Pojďme odsud.“ Nechal servírce na stole spropitné padesát dolarů. Za tři lahve vody.

Pak pokynul Frankovi, který přišel s obálkou. Podal mi ji. „Tady jsou vaše peníze.“ Hotovost, jak jsme se dohodli.“

S tím jsem nesouhlasila. Vždycky jsem dostávala zaplaceno šekem. Zmateně jsem se ho zeptala. „Co?“

„Je tam všechno. Váš přítel je tvrdý obchodník. Vy dva jste mi dnes večer zařídili pěknou tržbu. Ozvu se znovu!“

Ani jsem se neobtěžovala říkat, že to nebyl můj přítel. Lidé obecně věřili tomu, čemu věřit chtěli a nechtěli se obtěžovat fakty. Přikývla jsem a vložila obálku do kabelky, kterou jsem si přinesla. Držela jsem ji pevně na hrudi a bála jsem se, že tolik peněz ztratím.

Rafe si vzal zpátky kabát a chvějící se kluk od obsluhy na nás už čekal u našeho auta, abychom se mohli zahřát. Když jsme k němu vykročili, na chodníku do Rafa klopýtavě vrazil opilý chlap.

„Omlouvám se, pane:“ Zadrmolil ten chlap, ale Rafe mu řekl, že je to v pořádku. Muž se zatřásl, a když zabočoval za roh, podařilo se mu jít přímo.

Vděčná jsem nastoupila do čekajícího SUV, když mi dveře podržel jiný muž. Viděla jsem, jak Rafe zaplatil tomu, kdo se o auto staral a už od pohledu na jeho výraz to musela být spousta peněz.

„Máš hlad?“ Zeptal se Rafe, když si zapínal bezpečnostní pás. „Mám náladu na mořské plody? Kde tady mají dobrého humra?“

„V Maine,“ odpověděla jsem a na jeho rtech se mu zachvěl úsměv. „Vážně bych chtěla jet domů, pokud by to nevadilo.“

Měla jsem vědět, že nic nebude tak snadné.

„Tak tedy domů,“ řekl a vyrazil do provozu. Když jsme vyjížděli, stala se ta nejpodivnější věc – navzdory ochrance venku, která držela dav lidí stranou, jsem zpětným zrcátkem na straně spolujezdce viděla, jak někdo běžel od auta. Jeden z vyhazovačů ho začal pronásledovat.

Rafe se podíval do zpětného zrcátka a pak na mě. Vzduch v autě působil tísnivě a trapně. Nemohla jsem si vzpomenout na to, co řekl a jak se mě dotkl. Abych se odvrátila, otevřela jsem kabelku a vytáhla obálku, která byla plná stodolarovek. Bylo jich mnoho. Jedenáct tisíc dolarů. To bylo příliš. Podala jsem Rafovi padesát pět stovek. Jeho polovinu odměny. Federální vláda mi stejně vezme většinu toho, co mi zbylo.

„Nech si to.“

„Nemůžu si to nechat. Zasloužil sis to.“

Povzdechl si. „Nechci to. Takže si to buď nech, vyhoď to z okna nebo to můžeme vrátit Frankovi.“

První z těch tří možností zněla nejlépe. Mohla bych tím zaplatit hypotéku. To by nám hodně pomohlo. Touha přijmout ty peníze byla ohromující.

„Nerozhoduj se hned. Můžeš o tom chvíli přemýšlet.“

Asi bych s tím měla udělat něco vznešeného. Jako pomoci opravit střechu kostela. Mohla bych si to odečíst z daní a možná bych si koupila místo v nebi.

Ale nejdřív jsem se musela postarat o svou rodinu. Znovu jsem kabelku zavřela a doufala, že to Bůh a pastor Dave pochopí. Rafe opět zapnul rádio, k mé úlevě. Nebyla jsem připravená mluvit o tom, co se právě stalo.

Nebyli jsme daleko od města, když nás zastihla zeď sněhu a zakryla nám výhled. Doufala jsem, že se bouře utišila, ale ne. Zabzučel mi telefon a přišla mi zpráva od Whitney.

Jak to jde? Už jsi zase zamilovaná?

Když jsem zprávu přečetla, telefon mi zčernal. Zkusila jsem ho znovu zapnout, ale objevila se ikonka vybité baterie. Asi jsem to měla zkontrolovat, než jsme odjeli, ale byla jsem příliš naštvaná a rozptýlená. O nic nešlo. Schovala jsem telefon zpátky do kableky.

Už jsme byli skoro zpátky ve městě, když Rafe zamumlal: „Uffa!“

Jednou mi řekl, že to znamená o-ou. Vzpomněla jsem si na to, protože to znělo vtipně. Uviděla jsem na palubní desce blikat kontrolku. „Co je to?“

„Prázdná zadní pneumatika. Na obou stranách.“ Zapnul blinkry a otevřel dveře. „Budu hned zpátky.“ Nechal auto běžet a vystoupil ven podívat se na škodu. Světlomety zasvítily na značky, které jsem poznávala.

Vrátil se do auta a oklepal si sníh z vlasů a kabátu. Ruce nastavil k větrákům. „Nebyla to chyba. Obě zadní pneumatiky jsou vypuštěné. Někdo je musel prorazit.“

To musel být důvod, proč jsem viděla toho muže krčit se vzadu u SUV. Proč lidé takové věci dělali? „Jak dlouho by jim trvalo je vypustit?“

„Dlouho, byly hodně dobré,“ řekl a sáhl do kapsy.

„Co teď?“

„Je příliš nebezpečné, abychom v těchto podmínkách jeli jen na dvou pneumatikách, a náhradní mám jen jednu. Chtěl jsem zavolat Marcovi, ale nemohu najít telefon.“ Stále kontroloval kapsy, zatímco se rozhlížel po sedadle a podlaze.

„Můj telefon je vybitý. Máš tady nabíječku? Mohli bychom ho připojit,“ nabídla jsem.

„Ne,“ řekl a každým okamžikem zněl frustrovaněji. „Kdy si pamatuješ, že jsem ho měl naposledy?“

Několikrát zamrkal: „Poslal jsem Marcovi zprávu hned poté, co jsem dostal kabát. Zřetelně si pamatuji, že jsem ho strčil do přední kapsy.“ Položil si ruku na místo, kde měl telefon být.

Zalapala jsem po dechu, když jsem si vzpomněla na události, ke kterým došlo, když jsme vyšli z klubu. „Ten opilý chlap! Předstíral, že byl opilý, když do tebe vrazil, a pak odešel!“

„Sotva byl zločineckým mistrem. Nebyl ani nijak dobrý. Úplně minul moji peněženku.“

Takže cesta do Iowa City vedla ke dvěma nebo více věcem, kvůli kterým jsme teď uvízli uprostřed sněhové bouře. Bez telefonu, abychom zavolali o pomoc, a navíc s pěkně zmateným Rafem.

Celkově vzato, nebyla to dobrá noc. Opřel si čelo o jednu ruku. To gesto jsem znala. Byl vážně vystresovaný. Moje ruka se z vlastní vůle natáhla a stiskla mu rameno. „Je to jen telefon. Dá se nahradit.“

„O to nejde. Na samotném telefonu nezáleží. Problém je v tom, co v telefonu je.“

To mě ani nenapadlo. Kdyby mi někdo ukradl telefon, nebyl by to velký problém. Ale já nebyla z královské rodiny. Nechránila jsem soukromí své rodiny tak, jako on. Pravděpodobně tam měl fotky a videa, které nechtěl sdílet s celým světem.

„To je na hovno.“

Narovnal se a já složila ruku zpátky do svého klína. „Je chráněný heslem. Pokud neudělá přesně to, co má, neměl by se do něj dostat. Doufejme, že netuší, kdo jsem. Můj bezpečnostní tým by ho měl najít a získat zpět.“

„Jak?“

„V mém telefonu je sledovač,“ řekl nepřítomně.

Nemohla jsem si pomoci. Vytáhla jsem telefon, sundala zadní kryt a vytáhla baterii.

„Co to děláš?“

„Chtěla jsem se ujistit, že jsi mi do telefonu nedal tady.“ Znovu jsem ho sestavila a schovala zpátky do kabelky. Protože bych se od něj nenechala sledovat.

Zarazilo mě, že nevypadal uraženě. „Uvažoval jsi o tom, že necháš můj telefon sledovat?“

Několik úderů srdce trvalo, než řekl: „Po té pohlednici. Ano.“

„Dobře, slib mi, že to neuděláš. Žádné sledovače.“ Bylo to strašidelné. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, kde se pohybuji.

Zatnul čelist, ale řekl. „Slibuji ti, že ti nedám sledovač do telefonu.“

Dobře.

„Dobře,“ řekl a začal přemýšlet nahlas. Nejlepší scénář je, že mě v příští hodině začnou moji muži hledat. Problém je, že když aktivují sledovač, zavede je do Iowa City. Počasí je tak špatné, že naše auto na opačné straně silnice nemusí vidět.“

„A nebudeme mít dost benzínu, abychom udrželi auto nastartované,“ dodala jsem a ukázala na rysku hladiny benzínu. Byla na nule.

„Co?“ Řekl po mém pohledu. Udeřil oběma rukama do volantu, až jsem nadskočila. Řekl něco, co by pan Spock označil za „barvitou metaforu“. „Che brutto! To ode mě bylo tak hloupé! Nemůžu uvěřit, že nám dojde benzín!“

Nebylo typické, aby přešel do italštiny. Musel být opravdu naštvaný. Pak, jako by chtěl vesmír dokázat, že se proti mně opravdu spikl, motor zakašlal a ztichl.

Otočil klíčkem v zapalování a pokusil se ho znovu nastartovat. Nic se nestalo. Znovu udeřil do volantu, a pak se zdálo, že ho hněv opustil a naklonil se dopředu. „Omlouvám se. Soustředil jsem se na… jiné věci.“

„Soustředil ses na silnici a bouři,“ řekla jsem. „To se stane.“

„Měl jsem zkontrolovat benzín, než jsme vyrazili. Chtěl jsem tě udržet v bezpečí a místo toho jsem tě vystavil ještě většímu.“

Znělo to tak sklíčeně. Nemohli jsme tam zůstat a doufat, že nás jeho bodyguardi najdou. Bude jim trvat dlouho, než kvůli bouři dojedou do města a ještě déle, než přijdou na to, co se s námi stalo a najdou Rafovo auto. Zažila jsem už dost takových sněhových bouří, abych věděla, že lidé, kteří v takových bouřích uvízli, umrzli.

Věděla jsem, že bychom měli najít teplo a přístřeší. Bude opravdu těžké dostat se tam. Ale jakou jinou možnost jsme měli?

Pokud máme umřít, nebude to v SUV při čekání na pomoc. I když budu muset pochodovat v mrazivé noci v koktejlkách a balerínách.

Bez boje to nevzdám.