WH - 31. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 31 – Michelle

O čtyři měsíce později…

 

„Uff!“ zasténala jsem, když jsem si přetáhla dres Wild, přes své břicho. Maura, seděla na mé posteli a zvědavě mě pozorovala, a vůbec si nebyla vědoma mých zápasů. „Mauro,“ povzdechla jsem si. „Mám za sebou skoro sedm měsíců, ale cítím se, jako bych se měla každou chvíli rozsypat. Jak moc ještě větší, tahle věc bude?“

Maura, se na mě nevinně dívala a pokrčila ramínky. Její blond vlásky, měla stažené do malých ocásků, s tmavě zelenou stuhou, uvázanou nahoře, a měla na sobě tričko Minnesoty Wild, navrstvené přes bílé triko s dlouhým rukávem.

„Jsi nadšená, že půjdeš na hokejový zápas, holčičko?“

Přikývla. „Chci popcorn.“

„Dostaneš popcorn.“ Zahihňala jsem se, než jsem zavolala, „Matthew, už jsi hotový?“

„Jen chvilku!“ zavolal zpátky.

O pár vteřin později, přiběhl z chodby a skočil do dveří, s rukama hrdě v bok a nafouknutou hrudí.

„Och. Páni.“ Zírala jsem na něj. Měl na sobě tričko Wild a džíny, ale své blonďaté vlasy měl vyčesané do špiček, příliš velkým množstvím gelu na vlasy a pod očima černý chaos, něco co hokejisti nikdy nenosí, ale Matthew to zjevně nevěděl. „Vypadáš super drsně. Kde jsi vzal tu věc, co máš pod očima?“

„Ve tvé koupelně,“ řekl jako by nic, když vylezl na moji postel.

„V mé koupelně?“

„Jo, z té taštičky na pultu. Vzal jsem si tu tužku do svého pokoje a namaloval se.“

„Myslíš oční linky?“

Přikývl. „Použil jsem celou. Promiň.“

Povzdechla jsem si a zkontrolovala se naposledy v zrcadle. „Ok. Jste připraveni na cestu?“

 

Viper opustil dům už před pár hodinami, a nemyslím si, že jsem ho kdy viděla víc nervosního. Byl lékařsky v pořádku a tohle byl jeho první zápas po návratu, ale mohl to stejně tak být první zápas celé jeho kariéry. Ruce se mu třásly a mohla jsem slyšet bušit jeho srdce přes dres, když mě objal na rozloučenou. Věděla jsem, že byl nervosní už večer před tím, a když jsme se ráno vzbudili, strčila jsem hlavu pod deku a udělala jsem, co jsem mohla, abych uvolnila jeho stres, ale pomohlo to jen trochu… a jen asi na dvě minuty.

Nicméně, děti a já, jsme se naskládali do auta a jeli vyzvednout babču. Pak jsme všichni čtyři, jeli na stadion.

 

Stadion hučel. Bylo pár reportáží v ranních zprávách, o Viperově návratu, a děti a já, jsme sledovali, když on a trenér Collins, dělali velkou tiskovou konferenci, den předtím. Fanoušci byli nadšení, že uvidí Vipera zpátky na ledě, a stejně tak my. Viper nám sehnal nějaké lístky navíc, na rozdání, takže jsem se snažila nacpat tribuny každým, o kom jsem si myslela, že by přišel sledovat jeho návrat.

Uvaděč nás nasměroval na naše sedadla, která byla přímo před Kacie a holkami. Mávaly nadšeně na nás, když jsme šly dolů po betonových schodech.

Kacie se postavila do uličky a podala babče ruku, a vedla ji opatrně na její sedadlo, pak přišla zpátky a objala mě. „Jsi nadšená?“

Přikývla jsem. „Nadšená. Vyděšená. Nervosní. Už je to nějaká doba.“

Naklonila hlavu na stranu a usmála se na mě. „Povede si skvěle.“

Děti a já, jsme se právě posadili, když přišel Andy s takovou hromadou popcornu, že by nakrmil malou armádu. „Slyšel jsem, že jsou tu nějaké hladové děti!“ zavolal hravě.

Všechny jejich ruce vystřelily nahoru a on začal rozdávat krabičky.

Jakmile se naše pohledy setkaly, věnovali jsme jeden druhému, stejně ustaraný pohled. „Viděl jsi ho už?“

„Jo, byl jsem v kabině, před chvílí.“ Odmlčel se a olízl si máslo z palce.

„A?“

Pokrčil rameno. „A vede si skvěle. Nervosní jako ďas, ale myslím, že po pár minutách, to zmizí. Trenér Collins mu řekl, že možná ještě nebude hrát tak dlouhá střídání, ale všechno záleží na jeho koleni.“

„Dobře. Nechci, aby se moc přepínal.“

„Prosím tě.“ Andy protočil oči. „Tohle je Viper, o kom mluvíme. Jeho koleno může být nateklé do velikosti basketbalového míče a stále bude tvrdit, že je v pohodě.“

„Pravda,“ řekla jsem se smíchem.

Uvaděč přišel za Andyho a mávnul na mě, aby upoutal mou pozornost. Byl s ním velký muž, s tmavými, prošedivělými vlasy, v tmavě-zelených teplácích s bílými puntíky a obrovským úsměvem na tváři. Nemusela jsem se ani ptát, kdo to byl. Už jsem to věděla.

„Vy musíte být Sherman.“ Prošla jsem kolem Andyho a doširoka rozpřáhla paže. „Tak strašně ráda vás konečně poznávám!“

Věnoval mi to nejvřelejší a nejvíc uklidňující objetí, jaké jsem kdy v životě dostala. „Já rád poznávám vás, Michelle. Mám pocit, jako bych o vás už toho věděl tolik, od té vaší osiny v zadku, ale je skvělé, konečně přiřadit ke jménu obličej.“

„Mám z vás stejný pocit. Oba toho od něj hodně snášíme, co?“

Naklonil se blíž. „To je příliš slabé slovo.“

Rychle jsem se zasmála. „Tady, sedněte si vedle mě.“ Představila jsem ho všem ostatním a během minuty, vyjeli chlapi na led a dav začal slavit.

Postavila jsem se a prohlížela bílo-zelené dresy, hledajíc mého muže, který bruslil přímo k nám. Přijel a bouchnul do skla, šklebící se jako hrdé, malé dítě. Matthew se postavil na sedadle a zapumpoval svou malou paží ve vzduchu, zatímco Maura, běžela ke sklu a poslala mu vzdušný polibek. Nakonec se Viper podíval a střelil po mě rychlým mrknutím. Zvedla jsem obě ruce a ukázala vedle sebe. Jeho oči sklouzly k Shermanovi a prakticky mu málem vyskočily z hlavy, když otevřel pusu.

„Nevěděl jsem, že tu budete!“ zaječel, ačkoliv byl sotva slyšet, přes sklo a fanoušky.

Sherman na mě ukázal palcem. „To ona!“ křiknul zpátky.

Viper přejel očima zpátky ke mně, stáhnul obočí a věnoval mi vděčný úsměv.

„Miluju tě!“ zakřičel tak nahlas, jak mohl.

„Já tě taky miluju!“ naznačila jsem tiše ústy.

Mrknul na mě ještě jednou, praštil hravě do skla a bruslil pryč.

Hra ubíhala rychle a intenzivně. Wild, vyhráli a Viper dokonce skóroval jedním z jejich třech gólů. Jakmile vystřelil puk a zapnulo se červené světlo, všechno vybuchlo a já vyskočila z mého sedadla. Chudák Maura si zakryla uši a začala vzlykat, ale Kacie ji zvedla a nechala mi mu chvíli. Viper si plácal s týmem, než přibruslil k nám a ukázal na Matthewa palce nahoru. Matthew, tak hrdý na svého Vipera, začal slavit a plácat si naprostými cizinci v uličce.

„Matthew, vrať se zpátky.“ Zahihňala jsem se a mávla na něj.

„Vydrž, mami. Říká jim, že můj táta právě dal gól.“ Hrdě zářil.

Zmrzla jsem a ucítila Kacienu ruku na svém rameni. „Slyšela jsi to právě taky?“ zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

„Určitě ano.“

„Nevím, co na to říct.“ Začala jsem panikařit. Matthew nikdy dřív nenazval Vipera svým tátou. Věděla jsem, že půjde do školy a začne se ptát, a možná se mě na to jedno zeptá, ale nepředstavovala jsem si to takhle.

„Neříkej nic,“ odpověděla Kacie. „Viper je, jeho táta.“

Otočila jsem se k ní. „Ale ne jeho skutečný…“

Kacie zavřela oči a zavrtěla rychle hlavou, a přerušila mě. „Na tom nezáleží. To je všechno, co skutečně zná, tak to prostě nech, aby se to stalo. Neznamená to, že nemiluje Mikea, nebo že mu nemůžeš o něm vyprávět příběhy, když bude růst. Jen to prostě znamená, že je to šťastný malý kluk, který má dva skvělé tatínky. Jednoho v nebi, a jednoho tady dole, s ním.“ Kacie mi stiskla ruku a já se roztřeseně nadechla.

Měla pravdu. Matthew měl štěstí. Stejně tak Maura. Stejně tak to miminko, kopající mě v břiše.

A stejně tak já.