RG - 10. kapitola

 Překlad: Marťa

Následující den byla neděla a poté, co jsem dokončila svůj ranní běh, Rafe trval na tom, že nás odveze do kostela. Teta Sylvia pozvání přijala za mě. S čímž jsem nesouhlasila, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

Měl na sobě velmi drahý oblek, díky němuž vypadal, jako by právě vyšel z filmu Jamese Bonda a byl hladce oholený. To ve mně vyvolalo sentiment a tesknění, takže jsem se místo na něj, nutila soustředit pozornost ke kázání. Moje nesmrtelná duše to nejspíš potřebovala.

Obzvláště proto, že se mé smrtelné tělo zajímalo o porušení nějakých přikázání. Jako by se mu každá molekula v mém těle chtěla přiblížit. Jako by byl nějaká černá díra a já nebyla schopná odolat.

Po kázání mě našla Whitney a popadla mě volnou rukou. Tou druhou držela Gracie. „Nezavolala jsi.“

„Ne?“

Protočila očima tak, až jsem byla překvapená, že si neviděla svůj vlastní mozek. „Kvůli tvému rande s Tommym Davisem. Co se stalo?“

Tommy se během včerejšího večera stal tak nedůležitým, že jsem si na něj vůbec nevzpomněla. Podívala jsem se na Rafa, který stál v doslechu a zrovna nabídl tetě Sylvii ruku, aby ji odvedl k autu. Vzala jsem Gracie a posadila jsem si ji na bok. Znepokojovalo mě, když zapomínala, že v tak pokročilém těhotenství nesmí své děti nosit a chtěla jsem počkat, až zmizí princ Lhář. „Pamatuješ si, jak moc jsem chtěla s Tommym na střední chodit?“

„Jasně.“

„Přesně to se stalo včera večer. Šla jsem ven s Tommym ze střední školy. Nebo jeho univerzitní verzí. Bylo to hrozné. A díky tomu navíc soucítím s Brooke, což je ještě horší.“

„Políbil tě?“

„Ano, a bylo to hrozné. A nepomohlo tomu ani to, že jsem ho musela srovnávat s Rafem.“

„Co!“ Zalapala po dechu. „Co tím myslíš? Rafe tě taky líbal?“

„Před rande.“ Gracie si strčila palec do pusy a položila mi hlavu na rameno. Neměla daleko k usnutí. Tep mi trochu poskočil, když jsem o tom polibku přemýšlela. 

„Samozřejmě. Musel si označkovat své území. Nebo chtěl, abys celý večer přemýšlela o něm a ne o Tommym.“

„Nezáleží na tom, jaké byly jeho důvody. Znovu už mě nepolíbí.“

Vypadala tak sklíčeně. „To je na prd.“

„Ne, pokud ho o to sama nepožádám.“

Okamžitě znovu ožila. „Vynikající. Takže teď musíme…“ přerušil nás pastor Dave a požádal o rozhovor se mnou. Postavila jsem Gracie na zem a ona se s matkou odbatolila. S pastorem jsme prodiskutovali nadcházející shromáždění církevního bazaru. Datum bazaru se blížilo a my jsme potřebovali dokončit detaily. Zeptala jsem se, jestli bych mohla příští týden přinést seznam přidělených úkolů. Souhlasil.

Než jsme skončili, kostel se vyprázdnil. Když jsem se snažila přijít na to, kam šla teta Sylvia, svraštila jsem obočí. Možná seděla venku v Rafově autě. Nenechali by mě tady.

Oblékla jsem si kabát a otevřela hlavní dveře. Rafe stál venku a auto bylo nastartované. Tetu Sylvii jsem na předním sedadle neviděla. Otevřel mi dveře, jako by byl můj osobní řidič. Ale když je za mnou zavřel, uvědomila jsem si, že teta nesedí ani na zadním sedadle.

„Kde je Sylvia?“ Zeptala jsem se, jakmile se ke mně připojil.

Zapnul blinkr, a než vyjel z parkoviště, zkontroloval zrcátka. „Vzala ji domů Amanda.“

Když jsem se opřela do sedadla, zaplavilo mě znechucení a sevřela jsem ruce. Opravdu si myslela, že bude její dohazování fungovat? Věděla, o co se Rafe snažil. Byl jediná osoba, která nepochopila, jak hluboká jeho zrada byla.

„Budeme mít dnes čas na lekci vaření?“

Uf. Zapomněla jsem na to. „Doma se musím převléct a jedu k Whitney.“ Nebylo třeba se zmiňovat, že mě vlastně nikdo nepozval. Ona to pochopí a navíc chtěla podrobnější informace o tom, čemu jsme říkaly „rande“ s Tommym.

„A co potom?“ Během hovoru bubnoval prsty do volantu a já se jen těžko snažila nevzpomínat na to, jak moc se mi líbilo, když mi těmi prsty projížděl skrz vlasy.

Moje mysl se snažila najít výmluvy. Pravdivé. „Mám domácí úkol. Hromadu věcí. Seznamy, které musím udělat na bazar…“

„Chápu to. Jsi zaneprázdněná. Možná zítra?“

„Škola, další úkoly, restaurace, další talentová zkouška, které jsem slíbila, že se zúčastním.“

„No, tak se alespoň uvidíme tam.“

Samozřejmě, že ano. Byl všude. Prostě jen prorazil všechny ty zdi, které jsem postavila, a vrazil dovnitř.

Zjevně si nevšiml mého zamračení a řekl: „Doufám, že si čas s Whitney užiješ. Máš v plánu jí říct o včerejší noci?“

Takže nás zaslechl. Ale bez ohledu na to, co jsem řekla, dával tomu až přílišnou váhu. Kdybych řekla, že jsem jí vyprávěla všechno o tom, jak mě zachránil a pomohl mi s porodem Letního vánku, byl by ještě víc samolibý.

Kdybych trvala na tom, že mě nezachránil, pravděpodobně by si myslel, že lžu.

I když já nebyla v autě ta, jehož kdo by se měl zodpovídat. Byla jsem si celkem jistá, že mě včera nesledoval. Rozhodla jsem se zeptat. „Jak jsi mě včera našel?“

Neměla jsem sebou telefon. Tommy ani nevěděl, co budeme dělat, takže jsem ani Rafovi nemohla říct, kde budeme. Přimhouřila jsem oči a zatnula zuby. Sledoval nás a přenesl tu stalkerskou věc na zcela novou úroveň?

Jedním prstem si zatáhl za límec košile. „Věděl to Marco.“

Marco? Jak to věděl Marco? Marco mě sledoval? „Jak?“

„Dohlížel na tebe.“ Několikrát polkl. Musel vědět, jak mě to naštve, ale stejně to udělal.

Několikrát jsem se pomalu nadechla a vydechla. „To musí přestat,“ řekla jsem tak klidně, jak jsem mohla. Cítila jsem se však neklidně. Celé dětství mě někdo sledoval. Nikdy jsem neměla žádné soukromí ani čas pro sebe. Vůbec. Jakmile jsem získala svobodu, neměla jsem v plánu se jí vzdát. Nepotřebovala jsem jeho ochranu. Přesněji řečeno, ochranu jeho bodyguarda.

S povzdechem jsem si přitiskl ruku na žaludek. Nejraději bych ho nakopla. Zkusím být milá. Na sladké se chytí víc much, než na kyselé. „Nejsem v nebezpečí. Nemusím být sledovaná a hlídaná. Dobře?“

Uplynulo tolik času, že jsem si myslela, že mě možná neslyšel. „Dobře,“ řekl nakonec.

„Přestaneš s tím? Přestane s tím Marco?“ Ujišťovala jsem se.

„Přestaneme.“ V tónu jeho hlasu jsem slyšela, že se souhlasem bojoval. Poté, co jsem se dozvěděla, že byl princ, připustil, že pokud šlo o lidi, na kterých mu záleželo, byl trochu posedlý bezpečností. Nikdy mi neřekl proč a právě jsem jeho prohlášení zažila na vlastní kůži. I když jsem se na něj zlobila, věděla jsem, že mu na mně záleželo. Proč by tady jinak byl? A vzdal se svého světského, okouzlujícího života, aby žil v domě menším, než byl jejich rodinný tryskáč?

Kupodivu ve mně vytryskla vděčnost a další hezké emoce. Jeho ruka ležela položená mezi našimi sedadly a já musela bojovat s impulsem vzít jeho ruku do své. Líbilo se mi, když jsem ho mohla držet za ruku. Bylo to vždy uklidňující a vzrušující zároveň.

Schovala jsem si ruce pod nohy. Když jsem se podívala z okna, byla kolem nás jen nekonečná zasněžená pole. V duchu jsem si představila, jak stavím sněhovou zeď, která se vznáší kolem mého srdce. Zmrazená cihla za cihlou.

A viděla jsem, jak je Rafe stejně rychle rozebíral.

Nemusela jsem si ale dělat starosti, že by zničil mou obranu, když odemknu bránu a pozvu ho dovnitř.

 

***

 

Do příští směny v restauraci se mi nějak podařilo nemyslet neustále na Rafa, ale když jsem začala pracovat, viděla jsem, že slunečnice stále ještě kvetly. Vysmívaly se mi. Jistěže musel koupit drahý druh, který kvetl věčně, abych na něj nemohla zapomenout.

Nepomohlo ani to, že na mě Nicole zírala a každých pět minut vzdychala. Potom přišla Whitney. Celá tvář jí zářila a pořádně mě objala.

„Za co to je?“ Zeptala jsem se.

„Za uvedení toho úžasného chlapa do našich životů!“

Bylo to, jako by jí někdo posedl. Nikdy předtím jsem ji takhle zářit neviděla. „Mluvíš o Rafovi?“

Opatrně se posadila na jednu barovou stoličku. „Ano! Založil ve městě novou softwarovou společnost a najal všechny lidi, kteří přišli o práci.“

To jsem nečekala. „Co?“

„Dokonce si pronajal starou lékárnu přes ulici, jako kanceláře.“ Ukázala ven a já se podívala na budovu z červených cihel, která nebyla už léta obydlená. Budovu vlastnili Christopherovi rodiče a dlouho na ní prodělávali.

Položila jsem si prsty na spánky. „Počkej, počkej, počkej. To nedává smysl. O softwaru nikdo nic neví. Vyráběli přece části pro tiskárny.“ Většina z nich ani neměla vysokou školu.

„Plánuje najmout nějaké trenéry a programátory, aby přijeli a naučili je všechno, co budou potřebovat. Možná je dokonce zapíše do na hodiny na Iowské univerzitě. Chystá se jim platit i dobu, kdy se budou učit. Ty výhody jsou neuvěřitelné. Všichni začínají na konci tohoto týdne.“

Viděla jsem, jak Nicole našpicovala uši. „Programátoři? Nejsou to obvykle muži? Možná svobodní muži?“

Ona a Whitney začaly diskutovat nad možnostmi, že by se do města mohl dostat celý nový seznam lidí k potenciálnímu seznámení a já byla v šoku.

Chtěla jsem se jí zeptat jak. Jak to udělal? Jak se to všechno stalo tak rychle? Nezdálo se to možné.

Ale věděla jsem jak. Šílená finanční částka a zaměstnanci v Monteře, kteří na tom pravděpodobně nonstop pracovali a byli připraveni předvést celou věc ještě před dnešní snídaní. Uvědomila jsem si, že o tom chtěl s městskou radou mluvit minulý týden. Christopher oznámil, že továrna byla uzavřená na konci té schůze.

A SuperRafe přispěchal se záchranou.

To jsem měla za to, že jsem se ho snažila ignorovat. Šel a přiměl město, aby ho milovalo.

Pracovní místa s výhodami. Pronájem nevyužitého prostoru. Možný dovoz vhodných mužů.

To bylo ďábelské.

„Ten čub…“ Zamumlala jsem si. Větu jsem nedokončila, protože královna Aria se mi vážně líbila.

Před starou lékárnou – tedy, Rafovou novou kanceláří, stál pan Olafsson. Před mnoha lety vlastnil ve městě tiskárnu. Přišel Rafe, aby si s ním potřásl rukou. Chvíli si povídali a pan Olafsson mu ukázal velký transparent „Royal Productions“. Rafe vešel dovnitř a vrátil se se žebříkem, aby pověsil banner nad hlavní dveře.

To nedávalo logický smysl. A pokud už nic jiného, Rafe logický byl. Jak očekával, že se softwarová společnost založená ve Frog Hollow rozběhne? A uspěje?

Doteď jsem si myslela, že trávil veškerý svůj čas hraním videoher a vymýšlením způsobů, jak mě získat. Ne, řízením plánů, jak všechny plány ukončit.

Čím víc jsem chtěla, aby odešel, tím víc tahal za uzdu, jako nějaký tvrdohlavý mezek. Vytvářel si tady kořeny. Kdyby koupil dům, měla bych vážné potíže. Hlavním problémem však byla devastace, kterou by jeho odchod způsobil městu.

Protože on odejde. Nebudeme spolu. To bylo nepřijatelné.

 

***

 

„Promiň, že jdu pozdě,“ řekla jsem Nicole bez dechu.

„Bez obav. Mohla bys jít zkontrolovat mladší děti? Já mrknu na ty starší.“

„Jasná věc…“ Hlas se mi vytratil, když jsem uviděla Rafa, jak tvrdě pracoval na kulisách. Mluvil s několika mladíky, kteří mu pomáhali, a učil je, jak posílit rohy. Na druhé straně pódia stála a sledovala každý jeho pohyb skupina středoškolaček a jejich hlavy se otáčely, kdykoliv se pohnul. Jako stádo bláznivých hladovějících koček sledujících ptáka padajícího z oblohy.

„Je pořád, jako upír,“ povzdechla si Nicole a vykulila oči, když si uvědomila, že to řekla nahlas a já ji slyšela.

Nemohla jsem se zlobit. Nevlastnila jsem ho. A víš, že by Nicole nikdy nebalil, tak nemuší žárlit, zašeptal mi hlásek v mé hlavě. „Víš, že to není nic dobrého, že?“

„Mluv za sebe. V mém světě jsou upíři vynikající věc.“ Zavolala na svou skupinu, aby začali nacvičovat a dospívající dívky se neochotně odtrhly od jejich posedlosti. Tehdy mě Rafe zahlédl a věnoval mi jeden z těch úsměvů, který mi rozžhavil krev.

Chtěla jsem se ho zeptat na jeho obchodní plány a na to, jak souvisely se mnou. Chtěla jsem pochopit, proč to udělal. Ale pokud bych ho to nechala vysvětlit, možná by mě to naštvalo ještě víc. Místo toho jsem se zeptala: „Kde ses naučil stavět věci?“

Podíval se dolů na kladivo ve své ruce. „Pracoval jsem pro charitu ve východní Evropě poté, co zemřela Veronique.“

Veronique? Kdo byla Veronique? Skoro jsem se ho zeptala. Ale nemusela jsem. Mohla jsem si to najít na internetu. Ale to neudělám. Co když bych našla vysvětlení, které by změnilo to, co jsem k němu cítila?

Bylo by to tak špatné?

Hloupý hlas! Ano! To by bylo velmi špatné. Už mi srdce jednou zlomil. Kdybych ho nechala udělat to znovu, nebyla jsem si jistá, že bych se z toho dostala. Rafe byl nebezpečný. Nebyl typ na spolehlivé manželství. Byl cizinec, vypadal, jako super model a navíc to byl princ. Ten chlap musel pravděpodobně každé ráno strávit tím, že od sebe slupoval všechny ženy, které se na něj nalepily.

Věřila jsem v odpuštění a teoreticky jsem ho chtěla praktikovat, ale nebyla jsem tak hloupá, abych zapomněla.

„Dobře. Fajn. Měla bych být přímo tady.“ Ukázala jsem na skupinu dětí ze základní a střední školy, které pracovaly na rekvizitách pro přehlídku talentů. Na jeho rtech se objevil malý úsměv a já věděla, že on věděl, že se před ním snažím schovat.

Podrážděně jsem přešla k dítěti, které jsem znala a měla nejraději. Henry. Bylo mu jedenáct a těmi tmavohnědými, věčně rozcuchanými vlasy a silnými brýlemi, které mu klouzaly z nosu, mi připomínal mladého Harryho Pottera. Měl na sobě kouzelnický klobouk a pláštěnku.

Líbí se ti, že vypadá, jako mladý americký Rafe. Hlas byl zpět. Řekla jsem mu, ať sklapne a vypadne. Měla jsem práci.

Postavil se na velkou skříňku, která byla na jedné straně poškrábaná. „Co budeš předvádět, cvrčku?“

Henry si postrčil brýle po nose nahoru. „Magii. Přiměju někoho, aby zmizel.“ „Zmizet“ řekl šeptem, jako by opravdu kouzlil. „Můj děda mi dal svou starou mizející krabici. Pomůžeš mi?“

„Jistě. Co chceš, abych udělala?“

„Vlez do krabice.“

Hrdlo se mi sevřelo, což mi zabránilo dýchat. Na okraji mého periferního vidění se objevily tmavé kruhy. „Nevím, jestli to…“

„Prosím, Genesis.“

Ztěžka jsem polkla a snažila se znovu uvolnit dýchací cesty. Kdyby to byl někdo jiný, odmítla bych a odešla. Ale nikdy Henrymu bych to nikdy říct nedokázala. Byla jsem jeho chůvou od jeho dvou let. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě a stejně, jako mě ho poslali do Frog Hollow, aby žil se svými prarodiči.

„Dokážeš udržet tajemství?“ Byl opravdu vážný, což mé panice trochu pomohlo. Byla jsem nejlepší na světě v udržování tajemství. „Ano.“

„Je to super snadné. Vlezeš dovnitř, já krabici zavřu a tajemství je, že zatáhneš za západku.“ Použil kouzelnou hůlku a ukázal s ní na skrytou páčku v pravém horním rohu. „Zadek se otevře, abych všem mohl ukázat, že jsi zmizela.“

Udělal na mě stejný obličej, jako Laddie, když chtěl slaninu. Byla jsem proti němu bezmocná. Bylo to jen na pár sekund. Tu chvilku bych mohla zvládnout.

„Dobře.“ Přikývla jsem a uvědomila jsem si, jak jsem měla znecitlivěné rty. „Dobře.“

To zvládnu. Pomůžu Henrymu. A možná dokážu sama sobě, že být uvězněná v uzavřeném prostoru nebylo tak zlé, jak jsem si pamatovala.

„Vejdi dovnitř!“ Nařídil a široce zamával rukama.

„Dávejte všichni pozor, jak nechám Genesis zmizet!“

Ztuhla jsem a vstoupila do krabice. „Nelez ven, dokud neřeknu abrakadabra,“ zašeptal. Přikývla jsem, neschopná mluvit. Bylo to přijatelné, dokud se za mnou nezavřelo víko. Sevřela jsem ruce, zavřela oči a žaludek se mi zachvěl. Počítala jsem nahlas. Dám mu dvacet vteřin, a pak odsud vypadnu bez ohledu na to, jestli to zaklínadlo řekl nebo ne.

Natáhla jsem se, abych našla páčku a držela jí prsty, zatímco jsem počítala. Když hrozilo, že vyzvracím večeři, srdce se mi směšně rychle rozbušilo.

„Jedna, dva, tři,“ počítala jsem, když Henry procházel svou připravovanou řeč. Na linii vlasů mi vyrazil pot, který mi stékal po čele. Bylo tam dusno. Proč tam bylo tak dusno.

„Abrakadabra!“ Zvolal hlasitě. Konečně. Silně jsem zatáhla za páčku, ale nic se nestalo. Znovu jsem zatáhla a zatlačila na zadní stranu krabice. Stále nic.

Jazyk mi v ústech natekl, takže jsem nemohla dýchat. Hrudník mě bolel a cítila jsem nesnesitelnou tíseň. Nechtěla jsem vyděsit sebe, ani Henryho a polovinu děti ve městě. Nedostanu hysterický záchvat a nezačnu křičet.

Proč jsem s tím souhlasila? Stále jsem tahala za západku a chtěla, aby fungovala. Modlila jsem se, aby se tentokrát víko otevřelo. Po tvářích mi stékaly horké slzy, když jsem jemně zaklepala na víko. „Zasekla jsem se tady, Henry.“

Zvenku zazněl zvuk, jako by se Henry snažil krabici otevřít zepředu. „Nemůžu to otevřít.“

Krabice se třásla, jak se ji snažil otevřít, a já se posadila na podlahu a stočila se do koule. Houpala jsem se sem a tam a snažila se odvrátit panický záchvat.

„Jdi pro pomoc,“ řekla jsem mu co nejklidnějším hlasem, jakým jsem dokázala. Brzy nebudu schopná myslet vůbec, protože se udusím a zemřu.

„Dobře,“ odpověděl, ale najednou byla přední část krabice otevřená. A stál tam Rafe.