MTTOD - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Liana

Ten den začal docela podivně a zdálo že, že to tak bude ještě pokračovat.

Liana podezíravě zírala na muže, který seděl u pultu naproti ní. Měl tmavé vlasy – podobně jako muži, kteří na ni zaútočili. Na rozdíl od nich však měl na sobě černé džíny a bílou košili, která se táhla přes působivě atletické tělo. Mohl to být Timothyho bratr – nebo možná tréninkový kámoš.

Tento muž, který do sebe momentálně házel borůvkové palačinky, které Timothy dělal, byl ale drak ohně. Jedna z těch příšer, která dokázala dýchat oheň, a která ji téměř zabila.

„Nechci tě sníst, víš?“ řekl muž, jako by jí četl myšlenky. Zamračil se. „Sněz si palačinky, než vychladnou.“

„Hej, dávej si pozor, jak mluvíš s mou družkou,“ zvolal Timothy a odborně otočil další palačinku.

Liana ho zneklidněně sledovala. Bylo trochu divné vidět Timothyho stát v jeho dokonalé kuchyni se šmouhou od mouky na nose, jak převrací palačinky, jako by to bylo naprosto normální, aby něco takového dělal miliardář se svou vlastní věží v centru města. Předpokládala, že má kuchaře, nebo že si objednával z některé z mnoha okolních restaurací. Ukázalo se však, že Timothy připravil vynikající správně načechrané palačinky, utopené ve velkorysém množství sirupu a másla.

„Chce někdo slaninu?“ zeptal se Timothy a začal ohřívat další pánev.

„Ano prosím.“ Liana rozhodně zabodla vidličkou do palačinky.

Pokud se chystala vejít do plamenů draka ohně, jakmile vyjde z této věže, může si alespoň užívat čas, který ještě má.

„Nejsem netvor, víš?“ řekl drak ohně a zamračil se na ni. „Lidské ženy mě obvykle mají rádi, když mě poznají.“

„Jistě, naprosto tomu věřím,“ odsekla a pak demonstrativně popadla sirup, aby nalila více na její již utopené palačinky, právě ve chvíli, když po něm natáhl ruku. „Zapalovat lidi a pouštět je z oblohy je něco, co my, lidské ženy, absolutně milujeme. Jsem si jistá, že máš tolik obdivovatelek, že je musíš odhánět… draku ohně.“

„Jmenuji se Braeden,“ řekl a znovu se zamračil, pak popadl sirup a nalil to, co z něj zbylo, na své vlastní palačinky. „A nikdy jsem lidské ženě neublížil.“

Timothy se zachechtal. „No, vzpomínám na chvilku s družkou draka bouře…“

Braeden zčervenal jasně rudou. „Řekl jsem, že je mi to líto,“ zamumlal a pak si do úst vložil obrovskou palačinku.

„Co jsi udělal – snědl si ji?“ zeptala se Liana a pak se ušklíbla, když se Braeden dusil palačinkou a začal kašlat.

Nezastavil se, dokud k němu pobavený Timothy nedošel a poplácal po zádech tak, až téměř skončil s hlavou v palačinkách.

„Proč jsi to sakra udělal?“ zaprskal Braeden.

Timothy se zašklebil. „Nechtěl jsem, abys umřel v mé kuchyni. Nejsem si jistý, jak bych to vysvětlil, vzhledem k tomu, že tě mám hlídat.“

„Přestaň to takhle nazývat,“ zasyčel Braeden mezi zaťatými zuby. „Nejsem dítě.“

„Pouze děti nevědí o raketách a vesmíru.“ Timothy se stále uculoval. „Každopádně, dokud budu nucen na tebe dohlížet, budu tomu říkat, jak se mi líbí.“

„Možná bys měl raději dohlížet na svou družku,“ řekl Braeden pochmurně. „Nezní to, jako bys dnes odvedl skvělou práci.“

„Protože se na mě tvoji lidé rozhodli zaútočit,“ řekla ostře Liana. „To nebyla jeho chyba.“

„Nejsou to moji lidé! A ani v nejmenším moji přátelé,“ dodal Braeden a opřel se na židli. „Podívej, je mi líto, že na tebe zaútočili. S tím jsem však neměl nic společného. Nemohl bych ti ublížit, ani kdybych chtěl.“

Demonstrativně na ni vystrčil ruce.

Kolem zápěstí se mu ohýbaly dva kruhy podivného černého kovu.

Fascinovaně se dotkla jednoho z podivných pout. Nikdy nic takového neviděla. Bylo to na dotek chladné, ale nic jiného necítila.

Braeden se hořce usmál. „Necítíš nic, že? To je proto, že jsi člověk. Ale pokud je mám na sobě, nemám přístup ke svým schopnostem. Taky mi pořád dávají dračí jed – což se mi zdá zbytečné, abych tak řekl, ale nikdo se mě na to neptá.“

„Je to proto, že nedostáváme odpovědi na otázky, které klademe,“ řekl Timothy ostře. „Třeba jako odkud pocházejí ti draci ohně, kolik jich je, kde se skrývají, kdo jsou jejich vůdci a čeho se to sakra snaží těmi útoky dosáhnout.“

Liana zírala na Timothyho. V jeho očích bylo opět podivné světlo. Zářilo jasně azurově, tmavě a modře jako oceán.

Instinktivně se zachvěla a vzpomněla si na mocného draka, který ji v poslední chvíli zachránil.

Braeden stále hleděl na Timothyho. „Řekl jsem ti, čeho se snaží dosáhnout. Snaží se ovládnout svět. Chtějí se pomstít. A je jim jedno, jestli to znamená, že umřou nevinní.“

„A co další otázky? Protože nevinní umřou, pokud na ně nedostaneme odpovědi.“

Nyní sebou Braeden trhl. „Nechci, aby byl někdo zraněný,“ řekl tiše. „Ale ty tomu nerozumíš… všechno, co mi zbývá, je moje čest. Nebudu zrádcem.“

Timothy si odfrkl. „Tady to máš,“ řekl znechuceně. „Takto je to pokaždé. No, mě už je z toho na nic. Až příště půjdu k Radě, nechám tě tam. Ať tě znovu hlídá chiméra. Máme pro tebe dokonalou pěknou vězeňskou celu.“

„Chci vidět svět,“ řekl mrzutě Braeden. „Pokud chceš, abych se učil o lidech, musíš mě nechat mezi nimi žít.“

„V žádném zasraném případě,“ prohlásil Timothy, „ne, když jsem za tebe zodpovědný. Tví přátelé téměř zabili mou družku.“

„Nejsou to moji přátelé,“ zabručel Braeden, vstal a udeřil pěstmi do stolu.

Na chvíli se na sebe s Timothym dívali, napětí v místnosti stoupalo, až Liana nervózně začala přemýšlet, jestli by se do kuchyně vešli dva draci, kdyby se proměnili.

Potom Braeden sklopil oči a ušklíbl se. „Děkuji za palačinky,“ řekl stroze, pak vstal a odešel.

„Páni,“ řekla Liana, když byl bezpečně mimo dosah. „Zdá se to jen mě, nebo je trochu… ohnivý?“

Nervózně se zachichotala své vlastní slovní hříčce.

Potom Timothy najednou zalapal po dechu a vytřeštil oči. O chvíli později stáhl zapomenutou pánev ze sporáku.

„Právě včas,“ prohlásil s úlevou poté, co si ji prohlédl, a uspořádal zachráněnou slaninu na talíř.

Liana se na něj usmála, když se posadil vedle ní. Začal útočit na palačinky, které mu nechali, zatímco ona si vzala velmi křupavou slaninu.

„Teď není schopen roztáhnout křídla a létat,“ vysvětlil Timothy mezi kousnutím. „Dohání nás to všechny trochu k šílenství, když to nemůžeme udělat. A pak je tu samozřejmě ta věc, že je drak ohně.“

„Je divné s ním mluvit,“ zamumlala Liana a pohlédla na Braedenův opuštěný talíř. „Vůbec nevypadá jako netvor. Nemluví jako jeden z nich. Ale draci, kteří na nás zaútočili… nebyli jako on.“

Samozřejmě s nimi nemluvila, což ani nechtěla. Až příliš dobře si pamatovala ohnivé trysky, které na ní vydechovali. Chtěli ji zabít, ne se přetahovat o sirup.

„Motá se kolem,“ řekl Timothy. „Ve skutečnosti je pravda, co řekl. Spřátelil se s lidskými družkami draka bouře a země. Já osobně nevím, co v něm vidí, ale každý má jiný vkus. A chiméře se to líbí.“

„Chiméra?“ Liana se opět na Timothyho tázavě podívala.

„To je pán Rady. Velmi starý a silný. Nikdy však neopouští sídlo Rady.“

Liana zavrtěla hlavou a tiše se zasmála. „To je všechno tak divné,“ zamumlala. „Draci a chiméry…“

„Existuje více měničů.“ Timothy se na ni podíval. „Pokud se chceš dozvědět víc, moje nabídka stále platí. Můžeš strávit den v našem městě u oceánu. Nejsou tam žádní draci – ale máme lvy, psy a vlky.“

„Nějaké mořské panny?“ zeptala se Liana a srdce v hrudi jí začalo bít rychleji. Timothy byl tak blízko, že se přistihla, jak mu zírá na ústa a vzpomněla si na pocit jeho rtů na jejích.

Navzdory nebezpečí a zmatku tohoto podivného nového světa se něco uvnitř ní sevřelo náhlou touhou cítit, jak jí ty silné ruce znovu přitahují k jeho tvrdé hrudi.

„Žádné mořské panny,“ zamumlal, „ale nedokážu si představit větší div, než kdybych tě viděl plavat v moři…“

Liana polkla a ústa jí náhle vyschla. Srdce jí bušilo. I přes její dřívější starosti bylo těžké myslet na dračí útok. Zvlášť nyní, když byl Timothy zase tak blízko.

„Možná, že to pro tebe udělám,“ řekla a něco se v ní sevřelo potřebou. Olízla si rty, pak se pomalu natáhla a dotkla se jeho paže.

Cítila, jak se jí jeho svaly tvrdé jako skála, pohybují pod prsty. Vzpomněla si, jak byl cítit proti ní, když se loučili v autě, jak byl cítit čistou, studenou vodou a svobodou.

Její tělo znovu zapulzovalo potřebou, bradavky jí ztvrdly tak, až bolely na dotek.

„To je špatný nápad,“ řekla tiše, „zabíjíš mě…“

Sice mluvila, ale zjistila, že se naklonila a zvedla obličej nahoru, aby ji mohl políbit.

A on její nabídku přijal.

Jeho smyslně teplé a měkké rty zakryly její. Zalapala po dechu, když při tom kontaktu skrze ni projelo teplo.

Přitáhl si jí za ramena k sobě. Sténala do polibku, když se oddala jeho silným rukám.

Jazykem ji jemně škádlil a jeho vůně ji obklopila. Téměř slyšela vlny oceánu narážející na břeh.

Jednu ruku stáhl z ramene a přitiskl ji na její prso. Pak palcem našel její bradavku a ona potěšeně zalapala po dechu. Nikdy předtím nebyla tak citlivá, ale jeho opatrné a jisté doteky ji rozžhavily, až v ní vzplála ohromující potřeba.

„Jsi úžasná,“ zamumlal chraptivě, když přerušil polibek. Rty jí projížděl po krku a ona cítila horký dech na její kůži. „Nikdo ti neublíží. Budu tě chránit svým vlastním životem. Přísahám na čest své rodiny.“

Liana zasténala a pevně stiskla oči, když se jeho rty otřely o citlivé místo za uchem.

Chvěla se touhou po něm. Klitoris jí bolel, když se k němu přitiskla.

Jeho ústa znovu našla její a po dlouhých, zoufalých minutách zjistila, že se k němu tiskne a podřizuje se jeho náročnému teplu v ústech.

Jestli má zemřít, nebylo by hloupé nechat si tuto šanci proklouznout mezi prsty? Ne každý den se objevil neuvěřitelně žhavý muž, který tvrdil, že je do ní šíleně zamilovaný. Ve skutečnosti to bylo poprvé…

Liana zesláble zalapala po dechu, když se k němu vyklenula a jeho palec znovu kroužil kolem její bolavé bradavky.

Ne, nebylo by to vůbec nejhorší způsob, jak jít…

„Promiň,“ zamumlal chraplavě, když se konečně stáhl.

„Za co se omlouváš?“ Pořád měla závratě a zrychlený dech. Bylo těžké přemýšlet s tím naléhavým pulzováním jejího těla, které ji rozptylovalo.

„Nechtěl jsem se tě zmocnit. Můžeme to vzít pomalu – slibuji, tak pomalu jak jen budeš chtít.“

Na okamžik si Liana pohrával s myšlenkou, že se odtáhne a pevně mu řekne, že není nic, co by mohli vzít pomalu, že to všechno byla chyba, a že půjde domů.

Ale jeho oči stále zářily v té úchvatné oceánské modři. A kvůli tomu, že když ji draci téměř zabili, přišel, aby jí zachránil a chránil ji před jakýmkoli zraněním.

„Dobrý nápad,“ řekla nakonec a váhavě se na něj usmála. Pomalu… to byla samozřejmě poslední věc, kterou její tělo právě teď chtělo.

Její odpověď rozzářila jeho oči nadějí, což jí zase způsobilo, že se jí náhle stáhl žaludek bezmocnou touhou.

„A myslím, že chci vidět tvoje oceánské město.“