MTTOD - 5. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Liana

Píp, píp, píp.

Liana otráveně stiskla tlačítko pro odložení budíku. Pak znovu zavřela oči a ospale se zavrtala pod deku.

O minutu později se znovu šokovaně probudila.

Byla neděle. Proč jí sakra pípal budík v sedm ráno?

Zašmátrala po telefonu a poté, co ho našla, zasténala. Obrazovka ukazovala 7:01. Na neděli to bylo příliš brzo. Obzvláště proto, že šla spát jen před několika hodinami.

Ach ano. Pronajímatel chtěl někoho poslat, aby zkontroloval prosakování vody v koupelně.

Pravděpodobně by měla být ráda, že její pronajímatel nebyl jedním z těch lidí, kteří právě takovou věc ignorovali – ale na druhé straně mohl najít někoho, kdo by přišel trochu v pozdější hodině, že?

Zívla a protáhla se. Ještě se zamlženýma očima se přinutila dát si sprchu. O půl hodiny později seděla v kuchyni, oblečená a s šálkem kávy v ruce.

Doufám, že ti chlapi nepřijdou pozdě. Pokud se jim to podaří opravit rychle, budu si moct ještě trochu zdřímnout…

Na druhou stranu, pokud by se ukázalo, že je to právě její sprcha, která způsobovala mokro v bytě pod ní, mohli by se rozhodnout probourat zeď a opravit potrubí. V tom případě by spát jít nemohla.

Povzdechla si a protřela oči. Aspoň se dnes mohla těšit na své rande

***

O půl hodiny později přišli instalatéři. Liana popadla svůj malý notebook a rozhodla se odejít do kavárny na rohu ulice.

Protože to nebyl její šťastný den, únik vody byl skutečně způsoben jednou z trubek připojených k její sprše. Všechen hluk jí způsoboval hroznou bolest hlavy, a i když si nemyslela, že se jí podaří udělat hodně práce, bylo to lepší než poslouchat bouchání v koupelně.

Vzala to zkratkou, která vedla malou uličkou za jejím bytovým komplexem. Takto brzy ráno byla oblast úplně opuštěná. Všichni stále spali – tedy všichni kromě jejích sousedů.

Za domem bylo ticho. Bylo to trochu děsivé. Nebyla to sice špatná oblast, ale také ne úplně skvělá. Se svým platem si nic velkolepého dovolit nemohla.

Možná jednoho dne dostane náhlý nápad a udělá to samé, co udělal její šéf: naprogramuje malou hru a po roce či dvou ji za pár milionů prodá.

Ale právě teď jí její malý byt musí stačit.

Najednou uslyšela divný zvuk. Liana se na chvíli zastavila, ale nic neviděla.

Minulý týden tady poblíž někdo přepadli, ale to bylo pozdě v noci a na druhé straně komplexu…

Polkla a jen pro případ popadla telefon.

Nikoho neviděla – a vlastně, kdo by někoho přepadnul venku za denního světla, jen pár kroků od rušné ulice?

Jenže takhle brzo v neděli ráno moc rušná nebude…

Potom z ničeho nic vystoupily ze stínu na konci uličky tři postavy.

Odkud přišli?

Liana se zachvěla. Muži stáli mezi ní a ulicí, kde mohla najít pomoc v kavárně. Zastavila se.

O chvilku později si uvědomila, že drží telefon v ruce.

Když ho odemkla, udělala krok dozadu a chvíli váhala, než začala vytáčet číslo 911.

Než se stačila dostat k 1, muži se rozběhli vpřed.

Měli na sobě zvláštní oblečení. Všichni byli oblečeni v černé kůži. Měli také černé vlasy, ale jejich oči byly tím, co upoutalo Lianinu pozornost.

Jejich oči byly červené. Červené jako oheň.

Slyšela buchnutí svého telefonu, jak dopadal na zem. Pohltila jí panická hrůza. Na okamžik se nemohla pohnout, jen sledovala nelidské plameny v očích mužů…

Pak zazněl hlasitý řev a zvláštní hlasitý zvuk jakoby obřích křídel.

Muži vzhlédli – což prolomilo kouzlo na dostatečně dlouho, aby se Liana mohla znovu pohnout.

Bez přemýšlení čapla telefon a ustupovala, až ucítila na zádech zeď.

Prsty se jí tak chvěly, že bylo obtížné odemknout telefon. Musela zavolat policii. Musela někoho zavolat…

A pak znovu vzhlédla a dech jí uvízl v krku.

Na dlouhou chvíli odmítala věřit, že to, co viděla, bylo skutečné.

To nemohlo být skutečné. Bylo to nemožné.

Ale přímo před ní přistál drak.

A ne tak ledajaký drak. Poznala by tu nádhernou modrozelenou barvu jeho šupin kdekoli.

„Můj oceánský drak,“ vydechla a srdce jí bušilo až v krku.

Drak přistál přímo mezi ní a těmi třemi muži.

Jen co to vyřkla, cizinci se zadívali jejím směrem. Jejich oči byly stále plné plamenů – ale jak je sledovala, jejich těla se náhle začala třpytit.

O srdeční tep později byli všichni tři pryč. A tam kde předtím byli muži, teď stáli tři červení draci.

Jejich šupiny se leskly a oči jim zářily stejným rudým ohněm, jaký viděla v očích útočníků.

Byli menší a štíhlejší než její oceánský drak. Vypadali trochu jako draci ohně v její hře – ale méně majestátní. Bylo na nich něco podlého. Vypadali jako lovci – a z nějakého důvodu Liana věděla, že ona je kořist.

Draci zasyčeli. Z jejich nosních dírek se zvedal kouř. Pak se jejich čelisti otevřely a Liana viděla plameny tančící kolem zubů.

To nemůže být skutečné. Draci dýchající oheň přece neexistují. Pravděpodobně byla stále v posteli a měla noční můru…

Jenže pak jeden z draků ohně vydechl a přímo k ní vystřelil proud plamene.

Cítila žár na tváři a sevřela se jí hruď, přestože si říkala, že se každou vteřinou probudí. Pak oceánský drak roztáhl křídla a zařval. Z jeho čelistí vystřelil proud vody. Zasáhl oheň a ten zmizel v náhlém oblaku páry.

Na tvář jí dopadlo několik kapiček vody.

Chvějícími se prsty si je otřela, a na okamžik na ně zůstala zírat.

Voda. Voda, která se leskla v ranním slunci, chladila její kůži jako kapky rosy…

Nebyl to žádný sen. Bylo to skutečné. Cítila to – všechno to bylo skutečné.

Buď to, nebo se zbláznila. Ale vzhledem k tomu, že byla schopná cítit žár ohně, který ji téměř pohltil, teď právě nebyl čas, aby si s tím dělala starosti.

Dělej si starosti s tím, abys neumřela!

Draci ohně se hrozivě vypnuli do výšky. I když byli menší než oceánský drak, dokázali dýchat oheň – což se teď Lianině zdálo jako docela nespravedlivá výhoda.

Nemůžete někoho zabít vodou, že?

Tohle jí opravdu nenapadlo, když přišla s návrhem pro herní designéry…

Skupina draků ohně s mrskajícími se ocasy přistoupila blíže.

Všichni tři draci zároveň otevřeli čelisti a vyšlehli dopředu plameny.

Tentokrát se všechny tři plameny mísily a vypadalo to, že se uličkou přímo k ní valil sloup ohně.

Liana vykřikla strachy, když ucítila neuvěřitelné teplo na tváři – a pak její oceánský drak zařval a roztáhl křídla.

Odnikud se mezi nimi a draky objevila voda. A pak jen sledovala, jak tryskající oheň narazil na vodní zeď – a proměnil se v neškodnou páru.

Draci ohně opět zařvali. Najednou se jeden z nich zvedl do vzduchu, mával křídly a hlavu vystrčil dopředu. Současně další dva draci postoupili vpřed a zasyčeli, když chrlili další oheň na vodní bariéru.

Současně na ně třetí drak poslal další plamen z výšky.

Její oceánský drak však včas odpověděl na útok svým vlastním.

Tentokrát se objevila fontána vody, která byla tak silná, že úplně uhasila oheň, který vyslal třetí drak, a zároveň obklopila útočníka ve vzduchu.

Když voda zasáhla jeho tělo, drak zaskučel. Stoupala z něj pára, jako by v něm byl uhašen všechen vnitřní oheň. Snažil se udržet máváním svými křídly, ale o chvíli později narazil na zem. Oceánský drak použil moment překvapení.

Stěna vody, která je chránila před ostatními dvěma draky, se náhle začala otáčet. Potom se bez varování zhroutila směrem ven. Objevovalo se stále víc vody, dokud nesmetla dva zbývající draky jednou obrovskou vlnou.

Liana se s vytřeštěnýma očima dívala na bitvu zuřící před ní.

Nikdy nic takového neviděla. Pořád nevěřila, že je to skutečné – ale pro jednou její tělo prozrazovalo víc než její mysl, a jejího srdce se zmocňovala panika.

Stále pevně svírala telefon v dlaních a začala se vzdalovat podél zdi. Kdyby se dokázala dostat z uličky, našla by další lidi, telefony – a policajty.

Nedošla ani na půl cesty ke konci uličky, když se z ničeho nic objevil čtvrtý drak ohně.

Nestačila si ani prohlédnout jeho červené šupiny a kolem jejího těla se utáhly velké černé drápy.

O vteřinu později byla ve vzduchu.

Křičela a zoufale se kroutila navzdory těsnému sevření drápů – dokud neuviděla, jak vysoko nad uličkou jsou.

Vyděšeně ztuhla. Kdyby z této výšky spadla, byla by mrtvá…

Tehdy ji drápy draka pustily.

A pak padala.

Věděla, že křičí, i když slyšela zvuk svého hlasu jen jako vzdálený řev. Srdce jí bilo tak rychle, až ji bolel hrudník. Nemohla dýchat. Mohla jen zírat na zem pod sebou, která se k ní neuvěřitelnou rychlostí blížila…

Pak jí něco zachytilo a zastavilo její pád.

Lehce zakroutila hlavou, byla si jistá, že se chystá zemřít. Zahlédla drápy barvy temně modrého oceánu a šupiny, které zářily modrou a zelenou jako voda šplouchající na karibské pláži.

Pak všechno ztmavlo.