RG - 8. kapitola

 Překlad: Marťa

Musela jsem to zastavit. Nemohla jsem dopustit, aby mě Rafe jen tak políbil, kdykoliv chtěl. Měla jsem nad tím kontrolu, ne?

Jedna jeho ruka se posunula na mé temeno a prsty mi hnětl pokožku hlavy. Naklonila jsem se k němu, protože mi přestávala fungovat kolena. Jednou rukou mě objal kolem pasu. Začínala jsem šílet. Kontrolu jsem měla nulovou. Zdálo se, že celá ta filozofie „já jsem šéf“ moc dobře nefungovala. Místo toho jsem sevřela jeho svetr do pěstí a držela se ho, jako bych měla přepadnout přes okraj hory.

Tohle. Vzpomínala jsem si na to. Stýskalo se mi po tom. Planoucí oheň, ohromující pocity, jako by se všechno ostatní zastavilo a my byli jediní dva lidé na celém světě. To líbání mu připadalo jako to jediné, na čem záleželo, a já chtěla, aby to pokračovalo navždy.

Když to začínalo být opravdu zajímavé, polibek přerušil. Hrudník se mi zvedal, když jsem přerývaně lapala po dechu. Opřela jsem se o zeď, abych měla oporu.

On naopak vypadal naprosto v pohodě. „Přeji hezký večer.“

Potom vyšel z místnosti, jako by právě nezažil ten nejlepší polibek od chvíle, kdy natočili Zápisník jedné lásky, kde se Ryan Gosling a Rachel McAdams líbali v dešti.

Omámená jsem vyšla ven. Tommy Davis sedel ve svém trucku a čekal. Zamával na mě a usmál se, z čehož jsem usoudila, že neviděl ten souboj žláz, kterého jsem se právě zúčastnila. Naklonil se a otevřel mi dveře zevnitř, což jsem uznala alespoň za malou snahu.

Nastoupila jsem, zavřela za sebou dveře a zapnula si bezpečnostní pás. Rty jsem měla stále zarudlé a kůži kolem úst stále citlivou tam, kde se mě dotýkala Rafova tvář. Stále jsem se ještě úplně nevzpamatovala. Cítila jsem na pokožce Rafovu kolínskou. Přemýšlela jsem, jestli ji cítil i Tommy Davis. Dotkla jsem se svých rtů, protože jsem nemohla uvěřit, co se stalo.

Tommy Davis mluvil a zněl tak vzdáleně. Jako bych stála v tunelu a on byl na opačném konci. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a přinutila se mu věnovat pozornost.

„Promiň, co?“

Zdálo se, že si mého dočasného šílenství vyvolaného Rafem, nevšiml. „Říkal jsem kam?“

„Kam?“ Opakovala jsem.

„Jo. Kam bys chtěla jít?“

„Aha.“ On se na to ptal mě. Minimálně jsem čekala, že něco naplánuje. Ne, že bych chodila se spoustou kluků, ale měla jsem za sebou dost schůzek, abych věděla, že ten, by si měl dělat starosti s místem, kdo na rande zval.

Byli jsme dost omezení možnostmi. Nebylo tady moc míst, kam si zajít na večeři. Všechny venkovní aktivity byly vzhledem k počasí vyloučeny. Iowa City byla mnohem rozmanitější, ale bylo to hodinu cesty a mně se nelíbilo, že bych od tety Sylvie byla tak daleko, aniž bych jí to dala vědět. Nemluvě o tom, že by to mohlo být drahé. Nevěděla jsem, jaká byla Tommyho finanční situace, ale hádala jsem, že pokud by chtěl jet do města, už by to věděl.

„Nemám žádnou preferenci. Stačí mi cokoliv.“ Byla jsem ráda, že jsem se neoblékla nijak moc extra.

„Co jít ke mně?“

Věděla jsem, že bydlel v bytě v centru města.

„J-jistě,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, jestli to znamenalo něco víc, ale musela jsem doufat, že ne. Že mě opravdu chtěl jen potěšit. Protože jsem do tohoto konkrétního klubu ještě nevstoupila, neznala jsem všechna ta kódová slova pro ty konkrétní aktivity.

„Hej, dnes jsem slyšel vážně dobrou písničku. Chceš ji slyšet?“

Přikývla jsem a mnula si ruce. Neměla jsem kabát. Nezdálo se, že by si toho všiml, a pak zaplnil kabinu auta zvuk kovu, což mě probudilo. Neznělo to moc, jako hudba – spíš, jako kočky mučené elektrickými kytarami. „Není to úžasné?“ Překřičel ten kravál.

Pokoušela jsem se usmát a přikývla jsem. Už teď jsem byla nešťastná a vinila jsem z toho Rafa. Nejprve mě políbí a zmate. Pak za to, že se s ním randilo mnohem lépe, než s Tommym. Kdykoliv jsme šli ven, vždycky naplánoval něco úžasného. Ne, že by mi nestačily naše tiché noci, sledování filmů nebo hraní videoher, ale vždycky myslel na to, co by se mi mohlo líbit. A když mě vzal ven, vzal mě ven. Na skutečné rande. Jako byla ta, o kterých jsem četla nebo je viděla ve starých filmech.

Ale to bylo během seznamovací reality show, což nebylo fér. Rafe měl neomezené zdroje a personál. Tommy Davis to neměl. Rozhodla jsem se, že tomu zkusím dát šanci a nebudu myslet na to, jak mě Rafe zkazil.

Bohužel se situace nezlepšila, protože se Tommy Davis mým falešným úsměvem tak nadchl, že mě vzal do svého bytu, aby mi ukázal svou „hudební“ sbírku. Nechal hrát hlasitou muziku a křičel, aby ji přehlušil, aby mi mohl vysvětlovat písničky a co se mu na nich líbilo.

Měl velmi starý gauč, konferenční stolek vyrobený z tvárnic, sedací pytel a drahou vizuální a zvukovou aparaturu. Před nějakou dobou promoval a rozvedl se už před lety. Možná se nestaral o to, jak jeho byt vypadal. Někteří kluci to tak měli. Technicky jsem byla pořád na vysoké škole, ale podle všeho jsem nechtěla randit s kluky, které si to doma vyzdobili, jako by žili na koleji. Nezajímalo mě, jestli byl chudý. Já byla chudá. Ale nás domov nevypadal, jako bych ho vybavila vším, co jsem našla na bleším trhu.

Nabídl mi pivo, ale odmítla jsem. Naše rande tedy spočívalo v tom, že já seděla na gauči, zatímco on si hrál s hudebním přehrávačem a pil.

Ano, bylo to stejně vzrušující, jak to znělo.

Věci se ale nezlepší, pokud s tím něco neudělám. „Hej!“ Zakřičela jsem, jakmile jedna písnička skončila. Přeřadila jsem hlas na normální úroveň a řekla jsem: „Možná bychom si mohli jen povídat.“

Tommy, který v určitém okamžiku ztratil právo na příjmení, vstal a posadil se na gauč vedle mě. Položil si ruku za moje záda. Na tváři měl úlisný úšklebek. „Rád si povídám.“

„Slovo „povídám“ řekl, jako by to bylo v uvozovkách. Kódové slovo?

„Ani nevím, co děláš?“ Odpověděla jsem, když se jeho prsty pohnuly, aby si hrály s konečky mých vlasů. Došlo by mu to, kdybych mu uhnula z dosahu?

„Právě teď jsem v takovém mezi stádiu. Dostávám své alimenty.“

Počkat, on žil z alimentů od Brooke? Možná jsem se přeslechla. Nebyla jsem si jistá, že bych mohla respektovat někoho, kdo nebyl fyzicky schopný se o sebe postarat.

„Brooke ti platí alimenty?“

Přisunul se ke mně blíž. „Jo. Ale neboj. Je to minulý čas.“

Hrdlo se mi sevřelo. Doufala jsem, že neviděl, jak se od něj snažím odtáhnout. „Jako že vy dva máte minulost a teď je napjatá?“

Můj pokus o humor se neujal. „Ne,“ řekl. „To znamená, že už nejsme spolu, tak se o ni nemusíš starat.“

V tu chvíli jsem se o Brooke nestarala vůbec. Ale o sebe jsem měla trochu starost.

„Možná bychom se mohli podívat na film?“ Navrhla jsem a stále couvala, zatímco on pokračoval v postupu.

„Nebo bychom se mohli přesunout do mé ložnice,“ řekl Tommy. Když jsem narazila na opěradlo gauče, ucítila jsem pálení v krku. Končetiny se mi třásly, když jsem vstala a přesunula se na opačnou stranu místnosti. Jak jsem si mohla myslet, že byl roztomilý? Nebo si představovat, že bych ho přitahovala? Právě mě naprosto znechutil.

Chtěla jsem mu říct, aby mě odvezl domů, když na dveře někdo zabušil. Tommy otevřel a celé mé tělo se uvolnilo, když jsem přes jeho rameno uviděla Rafa.

Tommy se narovnal, ale nebyl ani zdaleka tak vysoký a impozantní, jako Rafe. Možná byla Nicolina teorie v něčem správná. „Mohu vám s něčím pomoci?“

Rafe se na něj ani nepodíval, vrazil do místnosti a šel ke mně. „Hej!“ Zavolal za ním Tommy. Rafe mi podal kabelku a řekl: „Nechala jsi ji doma. Pořád ti volá doktor Pavich. Prý potřebuje tvoji pomoc na ranči v Montgomery. Mají kobylu, která rodí a on má práci s dalším porodem.“

Jeho polibky mi tak zahltily mozek, že jsem nechala svou kabelku doma. S telefonem a klíči. Dnes jsem vyšla naprosto nechráněná a to mě znepokojilo víc, než bych si přála přiznat. Vzala jsem kabelku a zkontrolovala obsah. Na telefonu jsem měla několik zmeškaných hovorů a zpráv od doktora Paviche.

„Nechám tě se rozloučit a budu čekat venku, abych tě odvezl na ranč.“ Normálně bych mohla protestovat proti tomu, že mě odveze, ale byla jsem tak vděčná za jeho vyrušení, že mi to bylo jedno. Mohl mě informovat, že si mě hodí přes rameno a odnese až do Montgomery a pravděpodobně bych s tím souhlasila.

Rafův příchod mi připomněl dobu v pořadu, když jedna ze soutěžících, Abigail, zničila mé rande s Rafem. Byl k ní velmi milý a snažil se ji odbýt, zatímco ona pokračovala dál a dál o tom, jak k sobě patří a že jim fandí celá Amerika. Byla jsem tak ohromená tím, jak moc byl gentleman, i když já chtěla Abigail za pokus sabotovat naše rande zmrzačit.

Pokud teď Tommy cítil to stejné vůči Rafovi, bylo mi to jedno. Potřebovala jsem přivést na svět hříbě a byla jsem ráda, že jsem se mohla dostat od Tommyho pryč.

Rafe se vydal ven, aniž by Tommymu řekl jediné slovo. Sledovala jsem ho, ale když zmizel, Tommy mě chytil za rameno. „Hej, to mi ani nepopřeješ dobrou noc?“

Byla jsem hrozně hrubá. Rafe šel po schodech dolů a zamířil na ulici. Měla jsem se Tommymu omluvit, že musím tak brzy odejít nebo mu poděkovat za rande. Kdybych však cokoliv z toho udělala, lhala bych. Necítila jsem lítost ani vděk. Byla jsem ráda, že jsem odsud mohla odejít.

„Máš pravdu. Dobrou noc, Tom...“

Než jsem mohla dokončit větu, přitiskl na mé rty své studené a vlhké. Okamžitě jsem ustoupila a vytvořila mezi námi vzdálenost. Byla jsem blízko k tomu dát mu facku. Ten polibek byl špatný a hrubý. Jako by se snažil sníst moje ústa.

„Zavolám ti,“ řekl.

Moje nevyslovená odpověď byla, prosím, ne.

Když jsem šla po schodech dolů, otřela jsem si ústa hřbetem ruky. Připadalo mi špatné zanechat tam zbytky Tommyho katastrofy po tom, co mě Rafe tak dokonale políbil.

Polibek bylo takové nedostatečné slovo. Rafe mě jen nepolíbil. On… moje ústa zpustošil. Jako když někam vtrhli Vikingové a soustředili se získat naprostou nadvládu.

A bylo to fantastické.

Stál u dveří spolujezdce svého SUV. Když jsem se přiblížila, podržel mi dveře otevřené a zavřel je za mnou poté, co jsem nastoupila. Ne proto, že bych to nemohla udělat sama, ale proto, že ho matka tak dobře vychovala.

Nastoupil a nastartoval auto. Zapnul topení a ukázal mi, kde se zapíná vytápění sedadla. „Chceš můj kabát?“ Zeptal se. Už si ho chtěl svléknout, ale zvedla jsem ruku. „Jsem v pořádku. Díky.“ Jeho auto se vyhřálo tak rychle, že to nebylo nutné.

Zeptala jsem se ho, jestli potřebuje navigovat, ale ukázal mi své GPS. Vyjel na silnici a pár minut jsme jeli v tichosti, než se zeptal. „Jak skončilo tvé rande? Protože to znělo, jako…“

„Jako by to nebyla tvoje starost?“ Dokázala jsem si jen představovat, jak by mu ten konec mé noční můry mohl znít. Alespoň to byl znovu on. Klidný a na úrovni. Vrátila jsem se ke svému Rafovi. Což mě přimělo myslet na to, jak jsem se cítila, když jsme byli spolu. Jako by nám chyběl kousek sebe sama, který měl ten druhý. A to mě přimělo cítit se rozpolceně, když jsem mu chtěla poděkovat za to, že mě zachránil, ale s bezohlednou nenuceností jsem ho napomenula za jeho dotěrnost.

„Máš pravdu. Není to moje věc.“ Viděla jsem jeho čelist. „A musím se omluvit za své předchozí chování.“

Srdce mi několik úderů přeskočilo, až jsem se bála o své zdraví. Jeho polibky teď byly problémovým chováním?

Mysleli jsme stejnou věc? Asi jsem měla odpovědět, ale neudělala jsem to. Co bych mohla říct? Že část mě byla ráda, že mě dostal od toho neandrtálce? Neměla bych ho povzbuzovat, pokud jsem věděla, že to nikam nepovede. Chtěla jsem mu odpustit, ale nebyla jsem si jistá, jestli budu schopná zapomenout.

„Rozumím,“ řekla jsem nakonec. Také jsem byla frustrovaná, ale z jiných důvodů. Pohlédl na mě. Neměl jsem tě ani líbat.“ To mě zarazilo a způsobilo mou myšlenkovou strnulost. Můj pohled byl přitahovaný k jeho rtům. „Aha.“

„To bylo kvůli frustraci jiného druhu. Už to neudělám.“

Já, královna slovní zásoby jsem znovu řekla: „Aha.“ Poslouchala jsem toto dvojče s nesourodými pocity radosti a zklamání, ale byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že jsem cítila jen zklamání. Nechtěla jsem myslet na to, co to znamenalo.

„Ne, dokud mě o to nepožádáš.“ Dobíral si mě, ale kvůli jeho svůdnému tónu hlasu jsem byla příliš zaneprázdněná vymýšlením, jak ho přimět, aby mě políbil, aniž bych vypadala, že jsem to vzdala. Jmelí? Sázka? Výzva?

Co se to se mnou dělo? Vůči němu jsem se chovala, jako šestnáctka. A byla do něj zakoukaná víc, než v tom věku bylo možné. Kdyby bylo moje šestnáctileté já skutečné, praštilo by mě za to, že jsem s Rafem nechtěla nic mít.

Ta šestnáctka měla hrozný úsudek. S Tommym šla ven jen proto, že byla rozčilená.

Musela jsem své myšlenky a pocity přesunout na bezpečnější území. „Mohl jsi zavolat k Tommymu, abys mi dal vědět, co se děje. Teta Sylvie by ti jeho číslo našla.“

„To jsem mohl,“ souhlasil. Ale nic dalšího neřekl.

Nechal mě přemýšlet, co to znamenalo, když mě odvezl tak daleko na Montgomeryovic ranč. Pokud by tohle byla nějaká romantická komedie, snažila bych se vymyslet, jak ho uhnat, ale v současné chvíli jsem byla příliš zaneprázdněná a zmatená. Budu tuto situaci tolerovat, dokud to půjde. Protože v určitém okamžiku bude mít čekání dost, nebo ne?

Nasměrovala jsem ho k pravé stodole a on zastavil. „Nechám se odvézt domů,“ řekla jsem mu, když jsem vyskočila. „Díky, že jsi mě přivezl.“

Setkala jsem se se Zekem, vedoucím honákem na ranči. Měl na starosti manipulaci s koňmi. Dr. Pavich se věnoval dalším dvěma rodícím klisnám, takže chtěl, abych se věnovala Autumn Rain, Podzimní déšť. Když jsme vešli do stodoly, pulzoval mnou adrenalin. Dnes večer na to budu sama.

Dr. Pavich mi nechal nástroje, které mi při porodu pomohou. Nebyla jsem na to oblečená, ale byly to jen šaty. Autumn Rain přecházela sem a tam. Byla v ranní fázi porodu. Natáhla jsem k ní ruku a jemně k ní promluvila. Vešla jsem k ní do stání, protože se jí nikdo neobtěžoval zvednout ocas. Mohl by způsobit hříběti infekci, pokud by s ním přišlo do styku.

Neměla bych být překvapená, když se objevil Rafe a postavil se ke stání. Sledoval, jak jsem dokončila vázání ocasu. Cítila jsem koňské břicho, když si odfrkla a trhla sebou do strany. Odtáhla jsem ruku a pokračovala v tichém hovoru s ní, když jsem odešla z jejího stání.

V nejlepším případě se o to postará sama. Mým úkolem bylo sledovat a čekat. Jen pro jistotu.

„Nemusíš zůstávat,“ řekla jsem mu.

„Vím, že ne. Chci. Nikdy jsem narození hříběte neviděl.“

„Může to trvat,“ varovala jsem ho. „Vlastně, už voskuje, ale i tak…“

„Voskuje,“

Neexistoval žádný lepší způsob, jak to popsat, tak jsem se mu přitom nedívala do tváře. „Když se klisnám blíží porod, začnou voskovat nebo-li pouštět ze struků sekret.“

Autumn Rain snědla nějaké seno a pokračovala v chůzi. „Je v tom stání v pořádku?“

„Za normálních okolností bychom ji nechali porodit hříbě v terénu, ale když je taková zima, nebylo by to ani pro jednoho z nich bezpečné. Tady mají bezpečnostní kamery a mohou klisnu sledovat a poznat, kdy přijde její čas. Ona a její hříbě jsou příliš cenní, než aby zůstali sami.“  Zkřížila jsem ruce, opřela se jimi o dveře a Rafe udělal totéž.

„Co se může pokazit?“

„Milion věcí. Hříbě může být příliš velké. Mohlo by jít koncem pánevním. Zasekne se do porodního kanálu. Mohl by prasknout vak. Mohla by vykrvácet.“ Snažila jsem se nemyslet na každou hroznou možnost, jak by se to mohlo pokazit a na to, jak na mě Dr. Pavich spoléhal, že to zvládnu. Připadalo mi to, jako hodně odpovědnosti.

Klisna se zastavila a začala si lehat na zem. Nakonec se vylil vodní vak. Začala z ní vytékat jantarově zbarvená tekutina.

„Je čas!“ Řekla jsem, nadšená a plná radosti z toho, že vidím, jak na svět přicházel živý tvor.

Vypadalo to, že to půjde snadno. Nebylo to její první hříbě a reagovala lépe, než prvorodička. Zanedlouho poté, co začala rodit, bylo hříbě venku.

„Je tady!“ Řekla jsem a začala poskakovat nahoru a dolů, zatímco jsem Rafa držela za paži. Nemusel to být on. Ještě jsem to nevěděla. Rafe na mě vrhl obrovský úsměv a já mu ho vrátila. Nějaký kus mě byl rád, že jsem tento okamžik sdílela zrovna s ním.

„Co teď?“ Zeptal se.

„Teď protrhne vak, vstane, ošetří ho a bude to fajn.“ Sledovali jsme, jak se hříbě na zemi vrtí.

„No tak, no tak,“ naléhala jsem. Ale nebylo to dobré. Vak se neprotrhl. Hříbě nemohlo dýchat. Brzy se udusí.