Player - 43. kapitola

 Překlad: Lucie

Malíček přísahá:

tahle sračka je zákonná.

#NedělejToPokudToTakNemyslíš

...Alpha BuzzFeed

 

Rimmel

 

JSI PRYČ SNAD CELOU VĚČNOST!

Zpráva od Ivy mě rozesmála.

JSOU TO SOTVA DVA DNY.

ŘEKNEŠ MI, PROČ JSI ODJELA TAK VE SPĚCHU?

Nebyla jsem si jistá, jak moc jsem to chtěla Ivy říct. Ne proto, že jsem jí nevěřila, ale protože to bylo tak šílené a já se cítila tak zahanbeně. Vypadalo to, že jsem to stěží zvládla pobrat sama. Jak by  mohla ona?

Navíc jsem si chtěla užít jarní prázdniny. Nechtěla jsem být důvod, který to všechno zničí.

AŽ BUDEŠ TADY.

To byla lež.

Sama o sobě.

Mohla jsem jí jen říct, že jsem musela vidět svého otce, že byl nemocný. Byl. Ne nutně fyzicky, ale duševně určitě. Jen prostě nerozvedu tuhle skutečnost.

KOUPILA JSEM SI NOVÉ BIKINY.

Zachichotala jsem se.

Romeo se na mě podíval ze sedadla řidiče. „Ivy?“

Přikývla jsem a on zavrtěl hlavou. „Ta holka vážně potřebuje hodně pozornosti.“

„Hej, je to moje kamarádka,“ řekla jsem na její obranu.

„Já vím.“ Natáhl se přes sedadlo a poklepal mi na nohu. „Podle mě vyrostla. Mám ji taky rád.“

„Vážně?“ Dorážela jsem.

„Jo, vážně. Vypadá to, že chce v životě udělat nějaké změny.“

„Myslím, že to, co se stalo se Zachem, s ní opravdu otřáslo. Myslím tím, že se opila a nevěděla, co dělá? A s ním? To bylo probuzení.“

ANI NEMÁM PLAVKY, napsala jsem jí zpátky.

O MŮJ BOŽE!

Nebylo to, že by Ivy byla alkoholik nebo tak něco. Ráda pařila a pití k tomu rozhodně patřilo. A chvíli to vypadalo, že něco hledá. Nebyla jsem si jistá, co to mohlo být, dokud mi neřekla, že si najde muže, ale nesnaží se ho získat.

To mě přimělo myslet si, že byla tak trochu osamělá. Možná, že proto tolik pařila. Aby vyplnila mezeru.

Ale pak se stal Zach. Opila se a vyspala se s ním. Pustila ho do našeho pokoje, kde znesvětil moje věci… a to bylo příliš.

Byla jsem hrdá na její nové odhodlání.

MISSY JE TAKY NADŠENÁ? Zeptala jsem se.

ŘEKLA BYCH, ŽE JO. MYSLÍŠ, ŽE TO S B BUDE DIVNÉ?

ROMEO POZVAL I TRENTA.

OOOCH. ZAJÍMAVÉ.

Romeo zajel k obrubníku před domem mého otce. Opravdu, vážně opravdu jsem doufala, že znovu nebyl opilý. Rychle jsem odepsala PROMLUVÍME SI POZDĚJI a pak jsem strčila telefon do tašky.

„Příští týden touhle dobou budeme ležet na pláži,“ zamumlal Romeo a položil mi dlaň na zadní část krku, aby mi namasírovat ztuhlé svaly.

„Nikdy předtím jsem na takové dovolené nebyla. A rozhodně ne s přáteli.“ Zapředla jsem, když se tuhost uvolnila.

„Tohle je teprve začátek,“ řekl jemně.

Ale nejdřív jsem se musela vypořádat s tímhle. Opustila jsem snové plážové myšlenky a soustředila se na dům. Nebyla jsem si ani jistá, co jsem tátovi chtěla říct. Ale něco jsem říct musela.

„Rim?“ Řekl Romeo a vytáhl klíčky ze zapalování. „Nevadilo by ti, kdybych si oběhl pár pochůzek, zatímco budeš se svým tátou?“

„Jaké pochůzky?“ Zeptala jsem se podezíravě. Romeo byl ohledně všeho, co plánoval, tak tajnůstkářský. Řekl mi, že nechce, abych se do toho zapletla a řekl mi proč.

Ale já si prostě myslela, že jeho důvody jsou hloupé.

No, dobře, to, že mě chtěl v bezpečí, nebylo hloupé. Ale to ostatní už jo.

„Nebudu pryč dlouho. Seženu ti latté, zatímco budu venku.“

Naklonila jsem hlavu a studovala ho. „Udělej z toho Frappuccino a jsme dohodnuti.“

Zvedl ke mně pěst, abych si s ním ťukla.

Udělala jsem to, ale pak jsem k němu natáhla malíček.

„Máš v tom prstu křeč, Maličká?“

Zasmála jsem se. „Kluci si ťukají pěstmi. Holky mají malíčkové sliby.“

Podíval se na můj prst, jako by to byl mimozemšťanské mimino z Marsu. „Já nejsem holka.“

„Já nejsem kluk.“

Přejel si rukou po hlavě a zasmál se. Jeho malíček byl snad dvakrát větší než můj. Když ho omotal kolem mého, zatřásly jsme jimi. Vypadal pobaveně, ale nic jiného neřekl.

„Nebuď pryč dlouho, dobře? Nejsem si jistá, jak to půjde.“

„Myslíš si, že tě vyhodím na chodník jako řidič taxíku?“ Zavrtěl hlavou.

„A ne?“

Zamumlal si něco pod vousy a vystoupil z auta. Následovala jsem ho (bez mumlání) a on mě vzal za ruku, když jsme vstoupili na trávník, a kráčeli kupředu.

„Půjdu dovnitř, abych se ujistil, že není ve stejném stavu mysli, jako byl včera. A pokud ano, zůstanu.“

„Zavolala jsem mu, abych mu řekla, že přijdu. Nezněl opile, když mi zvedl telefon.“ Nedodala jsem, že jsem byla překvapená, že mi ten telefon vůbec zvedl. Rozhodla jsem se věřit, že to bylo dobré znamení.

Tentokrát jsem zaklepala místo toho, abych vešla rovnou dovnitř. Cítila jsem tu neviditelnou linii, tu bariéru mezi námi, kterou jsem nikdy necítila, když jsem se vracela domů. Ale hádala jsem, že bych tady na to měla přestat myslet jako domov, protože už jím nebyl. Možná proto jsem cítila tu potřebu zaklepat.

První věc, kterou řekl, když otevřel dveře, byla, „Nemusíš klepat.“

Měl na sobě oblečené džíny a tmavé tričko, které nebylo pomačkané, nebo nepotřebovalo vyprat. Oči měl stále podlité krví a vypadal neuvěřitelně unaveně, ale aspoň neměl skelný pohled. Alespoň vypadal střízlivě.

„Ahoj, tati. Jen jsem nechtěla rušit, kdybys byl zaneprázdněný.“

Smutně se na mě podíval a pokynul nám, abychom vešli. Romeo mě následoval, takže to vypadalo, že ještě není natolik spokojený, aby mohl odejít.

Pane na nebi, najednou jsem měla pocit, že mě sleduje přehnaně ochranitelská chůva.

Táta si odkašlal a podíval se na Romea. Na tvářích mu pohrávaly náznaky rozpaků. „Je mi líto, že jsme se včera poznali za takové situace. Pokud jde o první dojem, mám pocit, že ten můj byl epickým selháním.“

Romeo se usmál, aby zmírnil tu ránu po jeho upřímnosti. „Všichni máme špatné dny.“

Táta natáhl levou ruku a Romeo si s ním potřásl. „Co se ti stalo s rukou?“ Zeptal se.

„Byla zlomená.“

Táta zvedl obočí a já věděla, že se začne ptát na milion otázek.

„Máš roztažené žaluzie,“ řekla jsem v chabém pokusu o přerušení.

„Ano a udělal jsem kávu,“ řekl táta a přešel do kuchyně. „Dáli byste si oba?“

„Vlastně, už půjdu. Dám vám dvěma trochu času o samotě,“ odpověděl Romeo.

Táta se zastavil a otočil se, aby se setkal s Romeovým pohledem. „Přišel jsi mě zkontrolovat, než ji tady necháš, co?“

„Ano,“ řekl Romeo bez omluvy.

„To se mi líbí,“ řekl a hodnotil Romea.

„Nelíbí se mi ta skutečnost, že se musím bát, když ji nechávám s vlastním otcem.“

Tátova tvář zbledla a já se na Romeo podívala co-to-kruci pohledem.

Ignoroval to a předstoupil, aby mě políbil na hlavu. „Za hodinu budu zpátky. Zavolej, kdybys mě potřebovala.“ Vypustil ze sebe.

Vyhýbala jsem se pohledu na tátu, dokud jsem mohla. Díval se na mě s pobaveným pohledem v obličeji.

„Co?“ Dožadovala jsem se.

„Líbí se mi.“

„Líbí se ti,“ zopakovala jsem.

„Kávu?“ Řekl a pohnul se, aby zvedl konvici.

Následovala jsem ho, když nalil dva hrnky a vytáhl láhev smetany, která ještě nebyla otevřená.

Pravděpodobně ji šel koupit dnes ráno. Pravděpodobně včera v tomhle domě nebylo žádné jídlo.

Přehnal se přes mě smutek. A stejně tak i vina. Šla jsem na vysokou školu, jen abych se vracela mezi semestry na dlouhé prázdniny. Zbytek času tu byl sám s ničím jiným, než se svojí vinou a bolestí.

Připomněla jsem si, že za mnohé z toho si mohl sám.

Ale stejně mi to nezabránilo, abych se kvůli tomu cítila špatně. Byl to přece můj otec. Nemohla jsem jen tak vypnout lásku k němu. Nalila jsem trochu smetany do hrnku a podala mu ho. Pak jsem si nalila trochu pro sebe.

„Rimmel, chci se ti omluvit za včerejšek. Moje chování bylo naprosto nepřijatelné. Věděl jsem, že přijdeš, a místo toho, abych se ujistil, že jsi tu vítaná, utopil jsem svou vinu a snažil se schovat na dně láhve.“

„Piješ takhle často?“ Zeptala jsem se.

„Víc, než bych měl,“ přiznal.

„Potřebuju vědět proč,“ řekla jsem, abych se do toho pustila. „Proč jsi nechal máminu vraždu jako nevyřešenou, když jsi věděl, co se stalo?“

Odložil kávu a odešel k oknům, z nichž byl kdysi výhled na bazén na dvorku. Chvíli mlčel a já čekala.

„Mohl bych ti říct milion různých důvodů. Polovina z nich by byla částečně pravdivá. A ta druhá půlka by byly jen lži,“ řekl a odkašlal si. „Ale pravdou je, že jsem byl vystrašený. Vystrašený a zahanbený.“

Bolest v jeho slovech byla tak syrová a tak skutečná, že jsem věděla, že to nemohla být lež. Navíc, za celý můj život jsem to od táty nikdy neslyšela.

„Bál jsem se, co by se se mnou stalo, kdybych lidem řekl o dluzích z hazardu. Myslel jsem si, že bych šel do vězení nebo že bych byl obvinění z vraždy. Bál jsem se, že se pro mě ti muži vrátí. Nebo pro tebe. Bál jsem se, že kdybych je prásknul, život by se jen zhoršil.“

„Cítil ses někdy špatně, že se mámě nikdy nedostalo spravedlnosti?“ Zeptala jsem se tichým a chraplavým hlasem.

Bylo těžké si uvědomit, že váš rodič je taky jen člověk. Že i oni zažili všechnu tu bolest a boje, které snášeli i všichni ostatní.

„Každý den mého života,“ zašeptal.

„Nechápu, proč jsi zase začal hrát. Nestačilo to, co se stalo, aby ses od toho navždy držel dál?“

„Člověk by si to myslel. A taky se tak stalo. Na roky a roky. Ale pak jednou v noci, jsem se přistihl, jak stojím před barem, kde začínal pokerový turnaj. Další věc, kterou si pamatuju byla, že jsem hrál karty a padal do toho světa hlouběji.“

„Zadlužil ses na půl milionu, tati. Jak jsi to mohl udělat?“

Otočil se a svraštil obočí. „Nikomu tolik peněz nedlužím.“

Frustrací jsem secvakla zadní zuby. „Nelži,“ obvinila jsem ho. „Vím to.“

„Nelžu. Kdo ti to řekl?“

Řekla jsem mu o tom, co se stalo dnes ráno v našem hotelovém pokoji. Řekla jsem mu o muži, který sledoval Romea a hrabal se ve všech jeho osobních informacích.

Vypadal šokovaně a pobouřeně zároveň. Pak se ho zmocnil strach. „Už se to děje znovu,“ zašeptal. „Nemůžu zaplatit, takže půjdou po tobě.“

„Tentokrát to nejsem já, tati. Je to Romeo.“

„A on ty peníze zaplatí, aby tě udržel v bezpečí?“ Jeho hlas zněl nadějně.

„Nejsem si jistá, co Romeo udělá.“ Nebyla to vlastně lež, protože jsem o tom neměla ani tušení.

„Přijdu o dům,“ řekl. „Bude zabaven.“

„Možná, že je to tak lepší,“ odpověděl jsem upřímně.

Otočil se. „Nejsi naštvaná?“

„Proč bych měla?“ zeptala jsem se.

„Protože tady byla tvoje matka.“

„Taky tady zemřela,“ řekla jsem upřímně.

Vypadal zaraženě a trochu nervózně.

„Nepotřebuju dům, abych si mámu pamatovala. Pamatuju si ji tady.“ Položil jsem si ruku na srdce. „Nechtěla by, abychom žili v tomto domě den za dnem, a trýznili se tím, co se stalo.“ Otci se oči zalily slzami.

Neviděla jsem ho brečet od té doby, co máma zemřela.

„Jsi hodná holka.“

„Vychoval jsi mě," řekl jsem jemně. „Jsi dobrý chlap, ale, tati, potřebuješ pomoc. Jako vážnou pomoc.“

Stiskl rty a přikývl. „Udělám to. Hned potom, co se postarám o ty chlapy, co tě obtěžují.“

„Ne,“ řekl jsem pevně. „Nepotřebujeme tvoji pomoc. Musíš se soustředit na sebe.“

„Takhle to je?“ Řekl a do hlasu mu vstoupil žár. „My už mě nezahrnuje. Jsi to jen ty a on?“

„Romeo tu pro mě byl. Opravdu byl. A není fér, aby ses zlobil, když jsi to ty, kdo mě do téhle pozice dostal.“

„Dovol, abych ti to vynahradil.“

„Můžeš mi to vynahradit tím, že si seženeš pomoc. Půjdeš na odvykačku.“

„Nevím, jestli jsem připravený.“

„No, myslím, že to je rozhodnutí, které budeš muset udělat. Ale jestli mě chceš ve svém životě, tak to uděláš.“

 „Chceš tím říct, že mě jinak odstřihneš?“

„Ano," odpověděl jsem. Byla to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela říct, a myslela ji vážně. Ale udělala jsem to. „A tati? Nemůžu ti slíbit, že až tohle všechno skončí, že tě nenavštíví policie. Nebudu tě chránit, jako to dělali babička s dědou po celé ty roky.“

Svěsil hlavu. „Neměl bys to dělat.“

Tíha rozhovoru byla téměř nesnesitelná. Tak jsem přešla ke dřezu a začal umývat hory špinavého nádobí.

Když jsem ho čistila, ještě jsme si povídali. Bylo toho tolik, co bylo třeba říci, ale zároveň vůbec nic.

Pravda vyšla najevo a pravda nemusela být maskována výmluvami nebo hezkými slovy. Pravda byla taková, jaká byla. Mluvit o tom by nic nezměnilo.

Nakonec se mě zeptal na školu a vyučování. Nikdy jsem mu neřekla o stipendiu a plagiátorství, ze kterého jsem byla obviněna. Zdálo se zbytečné vytahovat něco, co už bylo vyřešené. Řekla jsem mu něco málo o Zachovi a útoku, ale nezabíhala jsem moc do podrobností.

Když jsem skončila s nádobím, vytřením podlahy a celkovým úklidem, byla jsem vyčerpaná. Už jsem nechtěla mluvit.

Krátce nato zazvonil zvonek u dveří a zdálo se mi, že jsme si s tátou úlevně oddechli, vděční za odvedení pozornosti od napětí mezi námi.

Běžela jsem otevřít a široce se usmívala, protože jsem věděla, že uvidím Romea.

Ale nebyl sám.

Na maličké verandě vedle něj někdo stál.

Oči mi mezi nimi poskakovaly sem a tam.

Nakonec jsem si dala ruce v bok a upřela na ně pohled. „Co tady dělá?“

„Doučovatelko!“ Braeden se vrhl vpřed, aby mě objal.

„Braedene, myslím, že jsi přiletěl špatným letadlem. Jarní prázdniny začínají až za několik dní,“ řekla jsem mu do ramene, jak jsem mu objetí vracela.

Otec za námi sledoval interakci s mými dvěma chlapci, ale neřekl ani slovo. Znovu jsem se cítila špatně, protože měl nejspíš pocit, že jsem se posunula dál, vytvořila si vlastní život, který nezahrnoval jeho. Našla jsem si život a lidi, které jsem milovala, ale to, že bych ho odřízla k tomu nepatřilo. Zatím.

„Věděl jsem, že ti chybím. Musel jsem přijet,“ řekl B. Když jsem ustoupila, zazubil se na mě.

Obrátil jsem oči v sloup a podíval se za Braedena na Romea. V ruce držel obrovské Frappuccino s čokoládou, z něhož odkapávala obrovská hromada šlehačky, a usmíval se svým nejpůvabnějším úsměvem.

To znamenalo jen jednu věc.

Tohle se mi nebude líbit.

„Braedene?“ řekla jsem. „Proč jsi tady tak brzy?“

Přehodil mi paži přes ramena a zazubil se. „Jsem tvoje nová chůva!“