Player - 7. kapitola

Překlad: Lucie

#DůležitáZpráva

Očividně by moje poslední oznámení mohlo

být chápáno jako výhrůžka smrtí. Bylo mi

řečeno, abych se omluvil, nebo bude #BuzzBoss

smazán. Omlouvám se za svůj nezákonný hashtag.

#SmrtJeVážnáVěc

…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Voda padala od stropu k podlaze.

Je ohromující, jak se taková jednoduchá a neškodná věc může změnit v úplně něco jiného.

Zvuk kapek dopadajících na stěnu sprchy, stékajících do odtoku a stříkajících po dlaždicích by byl normálně krásný. Dokonce relaxační.

Pro mě, to byl zvuk pekla.

Ruka se mi pevně sevřela kolem sprchového závěsu, držela ten kousek látky, jako by to bylo záchranné lano k mému zdravému rozumu. Úzkost, jasná a ostrá, mě bodala jako ten neostřejší nůž, jaký jsem kdy poznala.

Jen jsem tam stála a zírala, nebyla jsem schopná odvrátit zrak od toho strašlivého pohledu na tekoucí vodu, veškeré mé vidění se zbarvilo do růžova. Tou strašnou barvou zředěné krve.

Cítila jsem, jak se mi hrudník zvedal, zatímco jsem zápasila s myšlenkou, co je skutečné a čím mě pouze mučila moje mysl.

Ale linie mezi těma dvěma věcma byly rozmazané. Propast mezi realitou a noční můrou byla už mnohokrát porušena a něco ve mně se změnilo, nebyla jsem schopná utéct nebo rozpoznat pravdu.

Na mou hruď dopadla nevyzpytatelná kapka vody a já sebou trhla, jako kdyby mě zasáhla kulka. Zalapala jsem po dechu a volnou rukou jsem vodu ze sebe setřela.

Bylo tam tolik vody.

Tolik vody.

Cítila jsem, jak mi ledová sprcha vystřelila do obličeje a táhla mi vlasy dolů. Nemohla jsem křičet, protože jsem měla ucpanou pusu. Roubík byl z nějaké husté tkaniny, která se nasákla vodou rychleji než nejsušší houba.

Co by se stalo, kdyby toho látka víc neudržela?

Tlačila by se ta voda až dolů do hrdla a pomalu by mě udusila? Naplnila by mi plíce a utopila bych se?

Přepadly mě obrazy mé matky plující obličejem dolů v růžově zbarvené vodě a vzpomněla jsem si, jak byla nafouknutá, když jí konečně vytáhli.

Takhle bych vypadala?

Zkusila jsem znovu zakřičet, ale vedlo to jen k tomu, že mi dolů do krku stékal ledový potůček vody.

Nos mi hořel z vody, která se drala dovnitř, jak jsem se pokoušela nadechnout toho vzácného vzduchu a bojovala proti pocitu utonutí, který vpochodoval do mého těla i mysli.

Cítila jsem, jak jsem se třásla strachem a chladem a všechno uvnitř mě začínalo být otupělé…

Pak mě obklopil důvěryhodný, hřejivě známý pocit bezpečí a já se usmála. Moje unavené tělo se proti němu prohnulo dozadu a ono si mě k sobě přitáhlo blíž.

„Rim, zlato,“ řekl Romeo vedle mého ucha. Otevřela jsem oči, když zvedl ruku, aby zastavil sprchu. „Co se sakra stalo?“

Zamrkala jsem. Realita se opět prodrala zpět do mé hlavy a já se podívala na vodu, která zastříkala zeď a podlahu.

Romeo mi jemně vypáčil ruku ze závěsu a položil mi ji na břicho pod vlastní paži.

„Jak dlouho tu takhle stojím?“ Zajímala jsem se.

„Chvíli.“

Naklonila jsem hlavu dozadu a podívala se na něj. „Myslím, že se teď asi úplně necítím na sprchu.“

V jeho očích tančily stíny a přikývl. „Ty a voda prostě nejste zase tak dobří kamarádi.“

„Myslela jsem si, že se tady utopím,“ svěřila jsem se mu. „Vím, že to není bazén. Nebyla jsem ponořená, ale voda stříkala tak silně. Cítila jsem, jak mi to jde do nosu a dolů do krku.“

Romeo mě pevně objal. „Už jsi v bezpečí,“ zašeptal.

„Pravděpodobně smrdím,“ zamumlala jsem proti jeho hrudi.

Skrz něj zavibroval smích. „Myslíš si, že si všimnu, jak smrdíš, když jsi na mě natlačená úplně nahá?“

To mu vysloužilo zachichotání.

„Dáváš mi až moc velké zásluhy, Maličká.“

Nejhorší okamžik pominul, tak jsem se odtáhla a natáhla se po svém oblečení.

Romeo zatáhl závěs a otočil se, aby mě pozoroval, jak se oblékám. „Kvůli mě to dělat nemusíš,“ vtipkoval.

„Co tvoje ruka?“

„Zatím dobrý.“

Podívala jsem se na něj, jako že vím, že lže.

Rychle jsem popadla hřebec a si vykartáčovala tu spleť z vlasů a svázala si je do nedbalého uzlu na vršku hlavy.

Jeho tričko mi sahalo až ke kolenům, takže jsem se neobtěžovala s kalhotami. Místo toho jsem si obula válenky a odešla z koupelny.

Než jsem zamířila do obýváku, vzala jsem z postele několik polštářů a odnesla je na gauč.

Braeden se díval na obrazovku svého telefonu, když jsem je všechny upustila. „Vy dva jste žhavým tématem na všech sociálních sítích Alpha U,“ informoval nás.

„Můj život je kompletní,“ zamumlala jsem.

„Pizza,“ řekl Romeo a pokynul mi směrem k otevřené krabici.

Udělala jsem obličej. „Je pod tou haldou masa skutečně nějaká pizza?“

„Záleží na tom?“ Zeptal se Braeden a vzal si další kousek.

Romeo se zasmál, vytáhl nejspodnější krabici a otevřel víko, aby odhalil sýrovou pizzu.

„Sedni si,“ pokynula jsem na gauč. Když se posadil, opatrně jsem vedle něj naskládala polštáře a vytvořila z nich měkkou věž, aby si na ni mohl položit ruku.

Ale když jsem se pokusila nasměrovat jeho ruku, zamračila jsem se, protože jsem si všimla, že závěs ji drží na straně. „Jak jako máme dát ruku nahoru, abychom zmírnily otok, když máš tu věc omotanou kolem těla?“

Romeo se natáhl a rozepnul suchý zip, aby uvolnil popruh.

Opatrně jsem zastrčila volné konce popruhů pod polštář, když se opřel. Studený sáček, který byl položený nedaleko, jsem vzala do ruky a promnula to, cokoliv bylo uvnitř. Když mi chlad vystřelil do dlaní, umístila jsem sáček opatrně poblíž dlahy.

„Cítíš to vůbec?“ Zeptala jsem se, když jsem se podívala na tu plastovou věc, která byla upevněná kolem jeho zlomeniny.

Přikývl. „Díky, zlato.“

Podala jsem mu další kousek pizzy, než jsem si taky jeden vzala (bez toho kbelíku masa) a stočila se tak blízko vedle polštářové věže, jak jsem se odvážila.

Braeden zapnul nějaký film o dvou klucích, kteří rádi řídili rychlá auta. Jeden z nich mi tak trochu připomínal Romea.

Jakmile byl můj žaludek plný, tělo se mi pod dekou konečně uvolnilo. Hlavu jsem měla položenou na kraji Romeovy polštářové věže. Prsty si hrál s konečky mých vlasů a zvuky závodících aut a Romeův dech způsobily, že moje oči ztěžkly.

Nevím, jak dlouho jsem spala, dokud ten klid nepřerušil sen.

Obličej jsem měla teplý a hlavu těžkou. Převalila jsem se na záda, pod sebou jsem cítila tvrdý, studený beton. Zmatek vystřídala bolest a já zamrkala, abych zjistila, kde to jsem. Všechno kolem mě bylo rozmazané a osvětlení bylo slabé.

„Probouzí se!“ Někdo zasyčel a já ucítila drsné škubnutí kolem rukou.

„Neuhodil jsi ji dost tvrdě!“ Odpověděl děsivý hlas.

Oči jsem měla dokořán otevřené, jak jsem se rozhlížela kolem.

Nade mnou se tyčil Zach a díval se na mě bláznivýma, prázdnýma očima.

„Ne, prosím,“ zašeptala jsem. Proč tohle dělal?

„Pospěš si,“ vyplivl a provaz kolem mých zápěstí se utáhl. Vykřikla jsem, jak se mi zařezával do kůže.

„Tohle je špatné. Nic neudělala,“přerušil mě hlas, který nebyl Zachův.

Trhl sebou dopředu a napřáhl pěstí. Prudký úder kloubů do masa mě přinutil skrčit se bolestí.

„Přestaň!“ Křičela jsem.

„Podej mi roubík.“ Zavrčel Zach a znovu se napřáhl.

„Ne!“ Ječela jsem a škubala sebou. Najednou jsem se pohnula, že jsem spadla z gauče a přistála na zemi v úzkém prostoru mezi gaučem a stolkem.

Romeo nade mnou zaklel. Jeho ruka vklouzla pod mou paži a zvedla mě. „Všechno je v pořádku, zlato. Jsme doma.“

Když jsem si sedla zpátky na pohovku, celým tělem mi proběhl třes. Sen. Vypadalo to ale tak skutečně.

„Pojď sem,“ řekl Romeo tiše a odstrčil všechny polštáře na podlahu, abych je mohla nahradit.

Nehádala jsem se, protože jsem se stále pokoušela zbavit zbytků paniky, kterou jsem cítila, když jsem znovu prožívala ten okamžik se Zachem.

Nebyl to jen sen. Před několika hodinami to byla moje realita.

Když jsem byla vzhůru, dokázala jsem udržet myšlenky – vzpomínky – na uzdě, ale ve spánku ke mně přicházely. Připomínaly se.

Položila jsem si hlavu Romeovy do klína, polštář mi vynahrazovalo jedno z jeho silných stehen. Jemnost jeho potu mě nutila chtít být ještě blíž. Kvůli otoku na tváři jsem musela ležet takhle, takže jsem se dívala na jeho břicho. Jeho volná ruka mě hladila ve vlasech a já si povzdechla.

„Zdálo se ti o něm,“ řekl prázdně.

Neodpověděla jsem. Všichni v téhle místnosti věděli, o kom byla moje noční můra.

Braeden vstal z křesla. „Myslím, že je čas, abych vypadnul. Abych vám dvěma nechal nějaký čas o samotě.“

„Nemusíš kvůli mně odcházet,“ řekla jsem, když jsem se posadila, abych se na něj podívala.

„Já vím,“ odpověděl, naklonil se přes konferenční stolek a natáhl ke mně pěst. Usmála jsem se, než jsem si s ním ťukla. „Uvidíme se později, doučovatelko.“

„Děkuju za všechno,“ řekla jsem.

Romeo začal vstávat, ale Braeden to odmávl, aby se zpátky posadil. „Zůstaň se svojí holkou.“

„Vážím si toho, chlape.“

Braeden pokrčil rameny a rozpřáhl ruce. „Jsem světec.“

Romeo zabručel a křikl po něm. „Namlouvej si to!“

Přední dveře se zavřely a Murphy, který na mě zíral od chvíle, co jsem spadla z gauče, se protáhl, pak seskočil a zamířil pryč z místnosti.

Cítila jsem Romeův pohled, tak jsem se otočila. „Myslím, že je čas, abys mi to řekla.“

„Řekla ti co?“

„Co se stalo na hřišti, než jsem se tam dostal.“