FM - 96. kapitola

Překlad: Sinnel

Sara

             

            „Našel jsem tuhle,“ řekne čtvrtý muž a táhne s sebou bojující Rosu, která je jen v noční košilce. I on jí svou rukou svírá přes ústa a tlumí její výkřiky plné paniky.

            „Vypadá to, že jsme měli štěstí. Zbytek domu je prázdný. Žádné známky po Esguerrovi, Kentovi nebo Sokolovovi.“ Stejně tak jako jeho tři společníci, je i on silně ozbrojený, přes rameno má přehozenou útočnou pušku a za opaskem má zastrčené dvě pistole.

            Ať už jsou tito muži kýmkoli, s návalem hrůzy si uvědomím, že to je pro ně obchod a my jsme v tom úplně samy, na svou vlastní pěst. Nikde poblíž domu nejsou strážci a díky tomu, že jsou Peter a ostatní pryč, není nikdo, kdo by nám přišel na pomoc.

            Muž, který byl skloněný nad postýlkou Lizzie, se narovnává a přímo před sebou svírá stále ještě spící dítě. „Žádná blondýnka?“ řekne s očividným zklamáním.

            „Ne, je mi líto,“ řekne Rosin věznitel a otočí ji, aby ji teď k sobě měl tváří v tvář. Otevře ústa, aby vykřikla, ale dřív, než stihne vydat jakýkoli výkřik, ji praští pěstí do čelisti, přímým úderem zezdola a ona se v bezvědomí zhroutí na zem.

            Ztuhnu a zděšeně nevěřícně zírám, jak jí z jednoho koutku úst začne vytékat pramínek krve.

            Praštil jí tak mimochodem, jako by ani nebyla člověkem.

            Jako by mu bylo jedno, zda žije nebo zemře.

            „Budeme se muset vypořádat s těmito dvěma,“ pokračuje a kývne směrem ke mě a Noře, která má bílou tvář a jejíž únosce ji omezuje v jakémkoli pohybu tím, že jednou rukou ji drží přes ústa a druhou ji ke krku tiskne nůž. Stejně jako já má na sobě jen tenký hedvábný župan, nicméně na rozdíl ode mě ho má nahoře rozevřené a odhaluje tím vnitřní křivky svých prsou.

            Rosin útočník si olízne rty a zírá do toho zlatě opáleného V jejího výstřihu. Žaludek se mi sevře příšernou hrůzou.

            Plánují nás znásilnit?

            Zabijí nás?

            „Kde je ten stařec?“ zeptá se Nořin věznitel, zatímco já pokračuji ve svém boji s panikou. Uvědomím si, že něco na něm mi připadá důvěrně známého, jako bychom se spolu už setkali dřív.

            „Šel zkontrolovat tu malou budovu poblíž. Říkal něco o tom, že se chce podívat po své rodině,“ řekne můj útočník, který mi brání v pohybu. „Hele, přines mi nějakou lepicí pásku. Tenhle je stále divoká, „dodá a zachraptí, když mu vrazím loket přímo do žeber.

            „Prostě tu děvku vyřiď,“ poradí mu ten debil, který praštil Rosu, ale i tak přinese lepící pásku. Mám čas jen na to, abych ze sebe dostala jeden krátký výkřik, a mi strčí do úst hadr a zajistí ho lepící páskou.

            „Tohle je lepší,“ zamumlá můj věznitel a popadl mě za ruce. „Teď udělej to samé i jejími zápěstími.“

            Ten druhý se ho chystá poslechnout, nicméně v ten okamžik se s pláčem probudí Lizzie.

            „Kurva. Umlč to dítě,“ nařídí věznitel Nory, zatímco dítě, rozčilené tím, že ho drží neznámý člověk, začne ječet z plných plic.

            Nořina tvář zbledne ještě víc, oči ji hoří jako uhlíky, protože Rosin útočník zamíří k dítěti a jeho malá ústa přelepí lepicí páskou, čímž utlumí jeho rozhořčené výkřiky.

            Pokud by mohl zabíjet pohled, byl by na místě vykuchaný.

            „Běž najít Hendersona,“ řekne Nořin únosce Rosině útočníkovi. „Sejdeme se dole v přízemí.“

            Muž poslechne, opustí místnost a já jsem z toho odhalení celá mimo.

            Henderson?

            Samozřejmě. Je to on, o kom tohle všechno je.

            Peterův nepřítel, stejně tak jako krysa zahnaná do kouta, zaútočil.

            Když ve dveřích koutkem oka zachytím záblesk blond vlasů, stále ještě se vypořádávám se svými logickými závěry

            Srdce mi poskočí.

            Při tom všem jsem úplně zapomněla na Yuliu.

            Nenašli ji, ale ona byla v pokoji hned vedle mého.

            Mám jen milisekundu, abych zpracovala její polonahý vzhled - a zbraň v její ruce - protože v příštím okamžiku dojde k peklu.

            Yulia, hladce, bez jakéhokoliv zaváhání, vystřelí na Nořina věznitele a zasáhne ho přímo do tváře.

            Pak namíří zbraň na mého věznitele.

            Mám pocit, že čas zpomalil svůj běh, okamžik se mi táhne celou věčnost. Vidím to ohnivé soustředění v jejích modrých očích, cítím to, jak se ruce, které mě zezadu svírají, najednou napnou a někde v hlavě mi uvízne vzpomínka na to, jak se Peter zabýval tréninkem sebeobrany. Zvednu nohy ze země, díky čemuž se v držení svého věznitele stanou mrtvou tíhou. Moje hlava tak spadne dolů - a když ze zbraně Yulie vyletí kulku, ucítím teplou spršku krve, protože přímo nad mou hlavou exploduje hlava jiného člověka.

            Zadkem dopadnu na zem, jak tělo mého únosce dopadne na zem přímo za mnou, kostra mi křičí bolestí.

            Julia se už znovu pohybuje a míří na muže, který drží Lizzie. Už to není potřeba.

            Ten muž se už svíjí na podlaze, v hrdle má zabořený nůž, který držel Nořin útočník – a dítě je v bezpečném sevření náručí své matky.

            Když ho Nora zabila, ještě přitom popadla svou dceru?

            Do prdele, je tak rychlá.

            Zatímco se škrábu na nohy a pak si z úst servu páskou, kterou jsem měla zalepená ústa, bojuji se šokem. „Čtvrtý muž,“ vydechnu. „On je -“

            „Mrtvý nebo mimo,“ řekne Yulia a spustí zbraň níž. „V chodbě jsem mu udělala z mozku sekanou.“ Její klid je překvapující - až do okamžiku, kdy si vzpomenu, že bývala špiónkou.

            Chystám se vytáhnout Hendersona, ale v tom okamžiku uvidím u vchodu další záblesk pohybu.

            „Yulio!“ vykřiknu a vrhnu se kupředu, ale už je pozdě.

            Ruka muže v černém se pohne nadsvětelnou rychlostí a popadne ji kolem krku. Druhou rukou ji přitiskne přímo ke spánku zbraň.

            „Ne tak rychle,“ řekne starší muž tiše a když vstoupí do místnost, využívá Yuliu jako živý štít. „Pohni svalem a ona zemře.“