Player - 3. kapitola

Překlad: Lucie

#ZpozorovánoNaPohotovosti

Někdo se konečně dostal přes Sestrozillu.

Romeova pravá ruka nás všechny nechala v jeho prachu.

Věděli jste to?

#Šprtka má velkého bráchu.

…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Byla jsem nahá.

No, dobře. Nebyla jsem nahá.

Měla jsem na sobě značně tenkou nemocniční košilku.

Takže, v podstatě jsem byla nahá.

(Nemůže být holka aspoň trochu dramatická poté, co byla zavěšena na tyči a postříkána ledovou vodou z hadice?)

Měla jsem oblečení, ale to bylo mokré a zničené. Navíc, pokaždé, když jsem se na něj podívala, vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo na tom hřišti.

Kdybych měla drtič odpadků, tak bych se je do něj pokusila strčit a rozdrtit je, dokud by z nich nebyli jen cáry. Jenže ani já, ani Romeo, jsme neměli drtič odpadků, takže jsem se utěšila jen tím, že jsem ty promočené hadry strčila do malého pytle na odpadky vedle postele. Pravděpodobně to byl pytlík na zvracení.

Ale moje oblečení vypadalo docela stejně.

Bohužel díky tomu jsem musela mít na sobě tuhle nemocniční košilku. V žádném případě bych v tomhle nemohla odejít, takže jsem použila Romeův telefon (můj byl ztracený, stejně jako brýle) a zavolala Ivy.

Zvedla to na první zazvonění.

„Romeo?“ Ivy zalapala po dechu. Zdálo se, že hlasitý zvuk v pozadí ustal.

„To jsem já, Ivy,“ řekla jsem.

„Achmůjbože, Rimmel! Co se stalo? Jsi v pořádku?“

Za ní se vznášel lehký zvuk hlasů a já jsem si nemohla pomoc, ale podivila jsem se. „Kde jsi?“

„Jsem v čekárně, ne!“

„Ty jsi tady? V nemocnici?“ Byla jsem překvapená. Jak mohla vědět, že jsem tady?

„Děláš si srandu? Samozřejmě, že jsem. Já a polovina školy. V čekárně není ani kousek volného místa. Slyšela jsem, že někteří lidé čekají i venku.“

Vykoukla jsem kolem konce závěsu. Romeo ležel na posteli, vedle něj byli jeho rodiče. Jeho matka mě nachytala, takže jsem sebou trhla zpátky do bezpečí za závěsem.

„Jak to, že každý ví, že jsme tady?“

„BuzzBoss už to celé hodiny nafukuje na AlphaBuzzFeed. Romeovo auto, které se řítilo do nemocnice nesmělo chybět. A jak se policajti vyrojili na hřišti… Můj Bože, Rimmel, myslela jsem si, že někdo umřel!“

„Nikdo neumřel,“ řekla jsem suše. Pak mě napadl Zach. Vlastně jsem nevěděla, v jakém byl stavu.

„Tak proč jste tam vzadu tak dlouho? Vážně. Lidé si začali objednávat pizzu.“

Zasmála jsem se. „To myslíš vážně?“

„Sestry jsou nasraný,“ řekla Ivy, ale zjevně byla pobavená.

„Hej, to je moje malá ségra?“ Někdo křičel v pozadí.

Ivy vydala znechucený zvuk. Usmála jsem se nad tím, jak jsem si představila Braedena, jak se protlačuje k Ivy skrz dav pojídající pizzu. Braeden byl Ivyin nejméně oblíbený člověk.

„Takže co-“ začala Ivy, ale pak jsem v telefonu uslyšela tlumený rozzuřený křik.

„Rimmel?“ Řekl Braeden do mikrofonu.

„Ahoj Braedene.“

„Holka, chtěl jsem si zahrát na Ramba s něčím zadkem. Nikdo nám nic neřekne.“

„Proč jste prostě nepřišli?“

Zaváhal. „Nebyl jsem si jistý, v jakém jste stavu.“

V jeho hlase jsem uslyšela starost a cítila jsem se špatně, že ho nechávám tak dlouho čekat. Zasloužil si něco lepšího. „Jsme v pohodě. Tedy, já jsem. Romeo je zraněný.“

Braeden zalapal po dechu.

„Proč prostě nepřijdete sem?“ Řekla jsem. Bylo by jednodušší, aby se na Romea přišel podívat, až se dozví o jeho zlomenině. Alespoň kdyby ho viděl, pochopil by, že Romeo bude v pořádku.

A že bude v pořádku.

Musel být.

„Hned jsem tam, doučovatelko.“

„Braedene?“ Zavolala jsem, než to položil. „Romeovo oblečení je mokré. Máš něco, co by si mohl vzít na sebe?“

„Jasně, mám v náklaďáku cestovní tašku. Přinesu ji.“

„Díky, Braedene.“

„Určitě jsi v pořádku?“ Zeptal se. V jeho tónu bylo mnohem více uvědomění, než jsem si myslela, že dokáže.

„Byla to dlouhá noc,“ odpověděla jsem unaveně.

„Tady máš bloncku,“ řekl a k telefonu se vrátila Ivy.

„Ksichte!“ Odsekla. „Rimmel?“

„Jo. Hej, Ivy, volám ti, protože nemám žádné oblečení. Moje je zničené. Je nějaká šance, že bys mi něco sehnala na koleji?

„Mám nějaké věci v autě. Můžu ti to přinést.“

„Skvěle. Jen řekni sestře, že jsem volala a požádala tě, abys mi přinesla oblečení.“

„Za chvíli se uvidíme,“ řekla a zavěsila telefon.

Položila jsem telefon na postel a zůstala stát za závěsem. Romeovi rodiče byli stále s ním, a já jim chtěla dát nějaký prostor o samotě.

Najednou mě zaplavil nečekaný pocit osamělosti. Neměla jsem tu žádnou rodinu. Kdyby nebylo Ivy, pravděpodobně bych neměla komu zavolat o oblečení. Chyběla mi moje máma. Věděla jsem, že by tu teď byla, kdyby byla naživu.

Její otec zabil její matku.

Ozvěna těch slov se do mě zařezávala jako nůž. Můj otec byl vším, kdo mi zbyl kromě prarodičů. Prostě jsem nemohla vystát myšlenku – důsledek – že by se odvážil mi vzít mámu.

Sedla jsem si na postel, nohy mi visely ve vzduchu, a dívala se dolů na své ruce. Na zápěstích jsem měla odřenou kůži, jak jsem byla svázaná. Bojovala jsem, zoufale jsem se snažila osvobodit z lana, které je spojovalo. Jedno zápěstí bylo rozedřené víc a to jsem měla obvázané. Poté, co se na to doktorka před pár minutami podívala, rozhodla, že bych to měla mít na nějaký čas zakryté, aby se mi do toho nedostaly bakterie.

Prsty mě bolely, jak jsem je měla ztuhlé z chladu a snažila jsem se rozvázat uzly. Ve skutečnosti jsem měla rozbolavělé celé tělo. Jako bych prodělala intenzivní tříhodinové cvičení. Doktorka řekla, že je to normální, protože jsem měla tělo dlouhou dobu napjaté, jak jsem visela, a že mě svaly budou bolet několik dní.

V bílých svědivých ponožkách, které mi dala nemocnice, mě prsty na nohou zábly, a tak jsem přemítala o svých zateplených botách s kožešinkou, které mi dal Romeo. Pohlédla jsem na své boty s kožíškem, které jsem měla dnes v noci na sobě – jediný kus oblečení, které přežilo, avšak i ty jsem hodila do blicího pytle, protože byly promočené a já se do nich neodvážila dát nohy.

Seskočila jsem z postele, přičemž ponožky sklouzly po bílých dlaždicích. Chytila jsem se na straně postele, ale bok se mi otřel o matraci, což mě donutilo zasyčet, protože žebra a břišní svaly na tom opravdu nebyly dobře. I přes oblečení jsem viděla, že mám rozedřenou kůži. Neviděla jsem na to úplně, jen jsem něco zahlédla. Skoro to vypadalo, jako kdybych měla nějakou prudkou vyrážku, protože kůže byla skvrnitá a podrážděná.

Jakmile jsem vše ustála, přešla jsem k malému šatníku proti zdi a otevřela jsem dveře. Uvnitř bylo vysoké zrcadlo a já se odhodlala na sebe podívat.

Věděla jsem, že to bude zlé, ale bylo to mnohem horší, než jsem si myslela.

Měla jsem téměř štěstí, že jsem měla rozmazané vidění, protože jsem neměla na nose své brýle. Kdybych totiž viděla, jak hrozně jsem teď vypadala, určitě by mě to vyděsilo.

Přistoupila jsem blíž, až mi prsty na nohou téměř narazily do dveří, a studovala jsem se. Moje tvář byla černá a modrá. Legrační, nikdy jsem si nemyslela, že fialová barva může být ošklivá, dokud jsem neviděla tenhle odstín. Teď už jsem chápala, proč si doktorka původně myslela, že mám prasklou lícní kost.

Není divu, že jsem byla takovou dobu mimo poté, co mě Zach praštil.

Horní část lícní kosti byla nateklá a modřina se rozlezla přes celé oko. Uprostřed té fialové části byl řez a mě napadlo, že je to asi od brýlí, jak mě uhodil, že mi pořezaly kůži.

Byl vyčištěný a přes něj byla malá motýlková náplast. Legrační, ani si nepamatuju, že by mi ji tam sestra dávala. Samozřejmě, když mě poprvé odvedli, dokázala jsem myslet jenom na Romea a jeho ruku. Na to a taky, že jsem byla svázaná a visela jsem na tyči.

Pořád jsem cítila tu ledově studenou vodu, jak se plíží, až k mému obličeji a nosu, jak jsem tam jen visela a nebyla schopná něco udělat.

Dali mi nějakou injekci, ale  nepamatuju si, co v ní bylo. Mohlo to být něco proti bolesti, protože při pohledu na můj obličej by to mělo bolet mnohem víc.

Obočí jsem měla lehce opuchlé a druhá strana obličeje byla bledě bílá, jediná barva vycházela z unaveného kruhu pod okem.

A moje vlasy.

Jako že vážně.

Potřebovaly by vlastní poštovní směrovací číslo. Byly matné, napůl mokré, napůl suché a visely mi ve shlucích na ramenou. Nikdy jsem se o ně příliš nestarala, ale tohle bylo moc i na mě.

Oči mi cestovaly po přední části nemocniční košilky, ze které mi bylo trapně, protože jsem přes mi mohla vidět své ztvrdlé bradavky, jaká mi byla zima. Bože, doufala jsem, že jsem takhle nevypadala celou dobu, co byly doktoři v místnosti.

Žebra mě bolela a kůže na břiše mi hořela. Popadla jsem kus košilky, abych se podívala na všechna ta zranění, ale hlasité hlasy v hale upoutaly mou pozornost.

„Ptali se po mně!“ Zařval Braeden.

Trvalo mi asi minutu, než jsem si zařadila jeho hlas, protože jsem ho nikdy předtím neslyšela tak naštvaného.

„Jaké části na tom, že je to moje sestra, nerozumíte!“ Zařval o několik sekund později.

Romeo zaklel na opačné straně závěsu. „Nepustí sem Braedena.“

Pustila jsem košilku a vyřítila se skrz místnost kolem Romeových rodičů až ke dveřím.

„Rim, počkej,“ zavolal Romeo, když jsem otevřela dveře a vklouzla do chodby.

„Tak za nimi dojděte a zeptejte se jich,“ Zavrčel Braeden, zatímco se tyčil nad zdravotní sestřičkou. „Protože já nikam neodejdu.“

Za ním jsem uviděla Ivy, jak přešlapuje z nohy na nohu s taškou v ruce. Když mě uviděla, zamávala. „Tady je!“

Braedenova hlava vystřelila a zlost v jeho pohledu udělala jeho tmavé oči bezedné. „Rim,“ řekl a část té temnoty ustoupila. A nahradil ho pohled hrůzy. „Tvůj obličej,“ zalapal po dechu.

Odolala jsem nutkání zakrýt své zranění a pokynula jsem mu.

„Sestrozilla tady nevěří, že jsi moje sestra,“ zavrčel.

Zdravotní sestřička se na mě rozzlobeně otočila. „Sestra?“ Zeptala se sarkasticky.

„Vlastně, ano,“ řekla jsem sebevědomě.

Její oči se přimhouřily a otočila se zpět na Braedena, který si založil ruce na prsou.

Zdravotní sestřička těkala pohledem mezi mnou a Braedenem, než se uvolnila. „Fajn. To je jedno. Běžte.“

Braeden zamířil do chodby a Ivy ho následovala. Zdravotní sestra ji však zatarasila cestu. „Víc lidí tam nepustím.“

„Ona má ale moje oblečení,“ protestovala jsem.

Breaden se vrátil a vytrhl Ivy tašku z ruky. „Díky, bloncko.“

Ivy na něj prakticky zavrčela. Zdálo se však, že si toho ani nevšiml.

Když se Braeden přiblížil, prohlížel se mě, jako kdyby mi kontroloval zranění. Z toho, jak se mu stáhly rty, když zíral na můj obličej, se mi z toho stáhly vnitřnosti.

„Vypadáš jako psí žrádlo,“ řekl laskavě a přehodil mi ruku přes ramena. Trochu jsem se opřela, protože měl tak příjemně teplé tělo.

„Fakt díky.“

Vedl mě k pokoji, ale náhle se zastavil, když uviděl, kdo je ve dveřích. Celé tělo mu ztuhlo a ruka, kterou jsem měla přehozenou přes ramena, se napjala. „Rome.“

Romeo vyplnil dveřní prostor. Polovinu paže mu zakrývala dlaha a závěs, který měl upevněný kolem hrudi. Jeho blonďaté vlasy vypadaly hrozně a pod modrýma očima měl tmavé stíny.

„Ach, kurva, Rome. Jak zlé to je?“

„Zlomená,“ řekl drsně.

„Zach?“ Řekl Braeden, jeho has byl smrtelně klidný. Ten klid byl děsivější, než kdyby zuřil, jak jsem ho slyšela před chvílí.

Romeo jednou přikývl.

Proběhla mezi mini nevyslovená konverzace, proud nespoutaného hněvu. Bylo mi z toho tak nepříjemně, že jsem se až zachvěla.

„No tak, ségra,“ řekl Braeden nahlas. „Potřebuješ nějaké oblečení.“ Zavedl mě do pokoje.

Uvnitř pokoje hodil Braeden tašky na Romeovu postel a otočil se k jeho rodičům. Vrátila jsem se za závěs a klesla na postel. Teď jsem neměla sílu koukat na jeho matku. Měla právo tu být, ale já měla právo být naštvaná, a to pro tuhle chvíli bylo na mě už moc.

Potřebovala jsem nějaký prostor. Potřebovala jsem se nadechnout a vypořádat se s jednou věcí za druhou, ale problém byl v tom, že jsem nic z toho nedokázala zpracovat. Cítila jsem se naprosto znecitlivělá.

Romeo prošel kolem závěsu s taškou, kterou mi přinesla Ivy. Sedl si vedle mě, zíral dolů a nic neříkal.

Zlomená část jeho paže byla nyní zcela zakrytá. Byla to docela moderně vypadající dlaha a byla jsem ráda, že vypadala celkem pohodlně. Vypadalo to, jako by mu na ruku položili bílý obal, který mu zakrýval biceps, paži, loket a předloktí. Vypadalo to silně a jemně, ale zároveň robustně, jako by to celou oblast stlačovalo. Přes dlahu byla bílá, tvrdá, plastová ortéza. Byla omotaná kolem jeho bicepsu těsně nad loktem a končila těsně v podpaží. Kolem ortézy byly omotané bílé pásky, které to celé pevně držely na místě. Horní část ortézy (ve skutečnosti to vypadalo jako rukáv) byla připevněna k dlouhé bílé pásce, která se mi vinula kolem hrudi a připevnila mu tak celou ruku k boku.

Zírala jsem na tu ortézu, a přemýšlela, jak moc ho to bolelo, když mu ji nasazovali. Neslyšela jsem, že by během toho řekl jediné slovo.

„Schováváš se tady,“ řekl stroze.

„Byla jsem s doktorkou,“ namítla jsem.

„Ta už před nějakou chvílí odešla.“

„Volala jsem Ivy kvůli oblečení.“

„Vyhýbáš se mým rodičům.“

„Jen tvojí matce,“ zamumlala jsem.

Zakřenil se.

Zjistila jsem, že se na něj usmívám zpátky.

„Poslal jsem je ven,“ řekl a vzal do dlaně mou bradu. „Nemusíš se s ní vidět. Kruci, ani já se s ní nechci vidět.“

Nechtěla jsem ho stavět doprostřed toho všeho. „Jdu se obléknout, ať můžeme odejít.“

Dřepl si dolů, takže se nade mnou netyčil, naopak jsem byla o trošku vyšší než on. Natáhl se po mé ruce a ovinul kolem ní tu svou větší a mnohem teplejší. „Jsi v pořádku?“

„A ty?“ Kontrovala jsem.

„Jsem, pokud jsi i ty.“

Ale to byla lež. Sjela jsem pohledem na jeho ruku. Nebyl v pořádku. Byl zlomený.

„Pamatuj, co jsem ti řekl,“ zašeptal.

Moje oči našly jeho. Byl tak klidný. Tak vyrovnaný. Vypadalo to, že vše kolem nás je v naprostém chaosu, ale on zůstal klidný.

„Pamatuju.“

Postavil se a naklonil se, aby mi dal pusu na čelo. „Obleč se. Postarám se o propouštěcí papíry.“

Když byl pryč, natáhla jsem se po tašce, co mi Ivy poslala, a vytáhla černé kalhoty na jógu a značkové růžové tričko. Usmála jsem se. Jenom Ivy může nosit do posilovny značkové oblečení.

Natáhla jsem si kalhoty, které byly příliš dlouhé a příliš velké, takže jsem je musela v pase několikrát přeložit, aby mi držely. Když jsem si sundala nemocniční košilku, přes nahou kůži mi přeběhl studený vzduch, takže jsem si rychle na sebe vzala tričko. Snažila jsem se ignorovat skutečnost, že bylo růžové. Nesnášela jsem růžovou.

V tašce nebyly žádné boty, takže jsem si nechala nemocniční ponožky, a chňapla jsem po hřebenu, abych se dala do rozčesání vlasů.

„Jsi oblečená?“ Řekl Braeden a odtáhl závěs.

Vydala jsem zvuk. „Co kdybych byla nahá?“ Zalapala jsem po dechu.

„Nejsi.“ Pokrčil rameny.

Vrátila jsem se k boji mezi hřebenem a vlasy. Po pár vteřinách mi ruka ochabla. Na tohle jsem byla až příliš unavená.

Braeden mi vzal hřeben z ruky a začal pracovat na té spleti. Na okamžik jsem byla v šoku z toho gesta, ale když jsem se vzpamatovala, řekla jsem, „Ty mi kartáčuješ vlasy?“

„Musel jsem. Podle způsobu, jak jsi s nimi zacházela, se divím, že nejsi holohlavá.“

„Ha-ha,“ zavtipkovala jsem.

Na tak velkého chlapa měl až překvapivě lehkou ruku a upřímně řečeno, odváděl lepší práci než já. „Jsi v tom docela dobrý,“ poznamenala jsem. „Znamená to, že můžeme dělat přespávačky a lakovat si navzájem nehty?“

„Kdo si myslíš, že jsem? Transvestita?“ Zalapal po dechu, zatímco pokračovat v kartáčování.

Zasmála jsem se. „Takže to je ne na lakování nehtů a obličejové masky?“

Zaklel a já se znovu zasmála.

„Sakra, že ne.“ Ale pak zabručel. „Víš ale, že jsem tady pro tebe, že jo?“

Ryzost jeho slov mi prostoupila hrudí. Dostal se dovnitř. Nechtěla jsem, aby se to stalo, ale Braeden se dostal do mého srdce. „Od toho velký bráchové jsou, ne?“

„Máš pravdu.“

Přemožena emocemi jsem se otočila a objala ho kolem pasu. Na chvíli zaváhal, ale pak mi objetí naplno vrátil. Nemohla jsem si pomoct, ale popotáhla jsem proti jeho tričku.

Rozpačitě jsem se odtáhla. „Promiň. Ale dnes večer toho bylo hodně. Vím, že nejsi opravdu můj brácha.“ Byl tady kvůli Romeovi. Na to jsem nesměla zapomínat. Připoutat se k tolika lidem nebyl dobrý nápad.

„Na to se vykašli,“ argumentoval. „Možná nemáme stejnou krev, ale jsi moje rodina. Na tom se nic nezmění.“

Otočila jsem se a potlačila další popotáhnutí. Zrovna teď jsem nedokázala vést takový druh konverzace. Dalo mi dost práce, abych se držela pohromadě. Držela jsem se zuby nehty otupělosti, která mě zakrývala jako záchranné lano, protože jakmile zmizí, bála jsem se, že bych se mohla rozpadnout na kousky.

„Hej,“ řekl drsně a popadl mě za ruku, aby si mě k sobě mohl přitáhnout. „Slyšíš mě?“

Přikývla jsem. „Slyším tě.“

„Snažíš se být silná pro Roma. Chápu to. Ale já nejsem on. Nepominu se, když mi řekneš, jak na hovno se zrovna teď cítíš.“

Oči mi zaplavily slzy.

Rozuměl mi.

Držel pro mě otevřenou náruč. „Pojď sem.“

Napůl jsem se zasmála a napůl zasténala.

„Necháš mě tady takhle stát?“ Řekl, ruce měl stále rozpřažené.

Udělala jsem krok dopředu a nechala se jím pohltit. Zpod zavřených víček mi vyklouzlo několik slz a tělo se mi otřáslo.

„To je v pořádku,“ zamumlal a poplácal mě po zádech. „Taky bych brečel, kdyby můj obličej vypadal jako ten tvůj.“

Začala jsem se smát, ale to jen vedlo k pláči, jak jsem otevřela stavidla. Brečet mě bolelo, protože se moje tělo až příliš otřásalo. Byla jsem tak rozbolavělá a tak unavená, ale jakmile jsem začala, nedokázala jsem přestat.

Můj Bože, dělala jsem ze sebe krávu, jak jsem tu na Braedenovi brečela. Ale nic neřekl. Jenom mě objímal.

Dobře, občas se ujistil, že se můj obličej vrací do normálu.

Uplynulo několik minut a já se přinutila dát se dohromady. To poslední, co jsem chtěla, aby se Romeo vrátil a viděl mě, jak jsem zmáčela jeho nejlepšího kamaráda. Nepotřeboval se vypořádávat s tím nepořádkem, který se ze mě právě stal.

Odtáhla jsem se od Braedena a rukou jsem si přejela přes oči. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem zastřeným hlasem.

„Nemáš se za co omlouvat,“ řekl bez jakéhokoliv sarkasmu. „Víš, Rome je o dost silnější, než si myslíš.“

Přikývla jsem. Věděla jsem to. Romeo byl ten nejsilnější člověk, jakého jsem znala. Ale nechtěla jsem být přítěží. Nechtěla jsem být někým, o koho by se musel starat.

„Tohle místo stojí oficiálně za hovno,“ oznámil Braeden, když jsem skončila s dáváním se dohromady. „Pojďme najít Roma a vypadneme sakra odsud.“

„Ano, prosím!“ Nemusela jsem ani projevit žádný falešný entusiasmus, protože vypadnout z pohotovosti bylo rozhodně na seznamu mých priorit.

Breaden popadl tašku z postele a mé mokré boty u zdi. „Tohle?“ Zeptal.

Zvedla jsem bílý plastový sáček, který mi dala sestra s extra obvazy a mastí na zápěstí, a přikývla jsem.

Odtáhl závěs a vedl mě ke dveřím, kde po cestě vzal ještě prázdnou tašku, ve které přinesl věci pro Romea.

Než otevřel dveře, otočil se a pohlédl na mě s vážnýma očima. „VBDŽ?“

Zamrkala jsem. „Cože?“

Vypadal šokovaně, že jsem netušila, o čem to mluví. „Velký brácha do života,“ řekl, jako kdyby to bylo zřejmé. „VBDŽ.“

Zakřenila jsem se. „Jo, VBDŽ.“

Zvedl pěst, takže jsem do ní praštila tou svojí. Bylo to moje první oficiální ťuknutí jako sestry.

O vteřinu poté, co jsme vyšli na chodbu, vyšel Romeo zpoza rohu a usmál se, když nás uviděl. Když se přiblížil, jeho úsměv však zmizel, a zúžil pohled na můj obličej. Pak se podíval na Braedena a jeho pohled sklouzl na jeho tričko. Následovala jsem jeho pohled a všimla jsem si mokrého místa na hrudi, kde jsem ho svými slzami promáčela.

Romeo na mě přimhouřil oči.

Věděl, že jsem brečela.

„Kámo, máš vyřešené papíry?“ Řekl Braeden, aby přilákal Romeovu pozornost.

Stále držel svůj pohled na mě, ale nakonec se podíval pryč. „Jo, jsou vepředu. Sestra řekla, že je můžeme podepsat, až budeme odcházet.“

„Dobře. Tak jdeme,“ řekla jsem a spěchala kolem kluků.

Romeo mě chytil za ruku. „Špatný směr. Sesterna je tudy.“

„Má někdo hlad?“ Zeptal se Braeden nahlas. „Já umírám hlady.“

Romeo se zašklebil. „Kámo, právě bych dokázal sníst celou krávu.“

Podíval se na mě a mrkl. Uvolnila jsem se a šli jsme ruku v ruce do haly.

„Pizza?“ Řekl Braeden. „Několik jich vyzvednu a přinesu je k tobě domů.“

Když jsme zašli za roh, Romeo a Braeden živě diskutovali o tom, jaké by si na jednotlivé kousky dali přísady. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy jedla, i tak se mi představa jídla nezamlouvala, ale věděla jsem, že mě budou do jídla nutit.

Když se kluci dohadovali o konzumaci pizzy, oči mi zalétly na konec chodby, kde se prostor otevíral směrem k sesterně. O kousek dál se otevřel výtah a vystoupili z něj dva uniformovaní policisté.

Moje kroky trochu zakolísaly, ale Romeova ruka kolem té mé zesílila. Oba kluci přestali mluvit a zírali na strážníky, kteří tiše hovořili se sestrou, která ukázala na pokoj přes chodbu.

Strážníci okamžitě zamířili k místnosti. Jeden otevřel dveře a vklouzl dovnitř, zatímco druhý zaujal místo před dveřmi.

Najednou se mi začalo dělat špatně od žaludku. Za krkem jsem ucítila chvění zlé předtuchy a po celém těle mi naskočila husí kůže.

Jak jsme se k tomu místu blížili, naše kroky se zpomalily. Když nás sestra uviděla, usmála se, ale moje tvář byla tak zamrzlá, že jsem se na ni nedokázala usmát zpátky. Nahlédla jsem do místnosti, kde byl policista, ale neviděla jsem nic jiného než zatažený závěs. Dech, který jsem zadržovala, mi lehce unikal skrz rty, jako kdybych byla prasklá pneumatika.

Napětí na mých zádech se zmírnilo, když jsme přistoupili k papírování, které měla sestra připravené.

„Podepište se tady a tady,“ řekla Romeovi. Když to udělal, pokračovala, „Vaši rodiče se o zbytek vašich papírů postarali.“

Pak se její pohled stačil na mě. V hloubi jejích očí jsem uviděla záblesk lítosti, než ho nahradila profesionalitou. „Vadilo by vás, kdybychom přešly tamhle? Potřebuji dokončit ještě několik dokumentů, než odejdete.“

„Jistě,“ řekla jsem, pustila se Romeo a přešla dál k dlouhému pultu.

Objevil se Romeův táta a všichni tři začali potichu mluvit.

„Vyskytl se problém s kartou pojištěnce, kterou jste poskytla,“ řekl sestra, čímž upoutala mou plnou pozornost.

„Cože?“ vzala jsem jí kartičku z ruky a podívala se na ní. Byla to kartička pojištěnce, kterou jsem používala prakticky celý život.

„Pojistka byla zrušena.“

Obočí mi zmateně vylétlo nahoru. „To není možné.“ Podívala jsem se na ní. „Tohle pojištění jsem měla celý život.“

„Prostřednictvím rodiče?“ Zeptala se.

Přikývla jsem. „Mého otce.“

„Neztratil v nedávné době práci?“

„Ne,“ popřela jsem. „Je stavitel.“

Sestra vypadala trochu nesvá. „Možná zapomněl zaplatit pojistku.“

Má vysoké dluhy. Má problém s hazardem.

Znovu se mi na mysl dostalo Valeriino obvinění.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

Sestra si myslela, že jsem mluvila na ni, a udělala krok zpět. „Obávám se, že bez pojištění vám to budeme muset vyfakturovat. Chcete zaplatit část hned teď?“

Hlava se mi točila, obličej mi začal pulzovat a sestra na mě koukala, jako kdyby očekávala, že vytáhnu štos padesátidolarových bankovek a hodím jí je na pult.

„Nemám s sebou kabelku,“ zakoktala jsem. „Nevím, co se s ní stalo.“

Byla ztracená společně s mým telefonem a brýlemi.

Vzhlédla jsem. „Nemám žádné peníze.“

Většina laskavosti vyprchala z jejích očí. „Budeme vám to muset vyfakturovat.“

„Dobře.“ Co jsem sakra měla jiného říct?

Všechny informace, které jsou uvedené v tomto formuláři, jsou správné? Otočila to ke mně, jako kdybych si potřebovala ověřovat svoji vlastní adresu.

„Nelhala jsem,“ řekla jsem kousavým tónem.

„Tady se podepište,“ ukázala na linku.

Popadla jsem pero z pultu a podepsala to.

„Tady.“ Znovu ukázala.

Snažila jsem se nedat najevo, jak moc se moje ruce třásly, když jsem se znovu podepisovala.

„Fakturační oddělení bude v kontaktu.“

„Děkuji,“ řekla jsem prázdně a pokusila se usmát.

Ale byla to marná snaha.

Z chodby zazněl tlumený, ale známý hlas, následovaný trochou maniakálního smíchu.

„No, podívejme se, kdo je tady!“ Zařval.

Mé tělo sebou trhlo a hlava mi vylétla tak rychle, že se celá místnost zatočila.

V otevřených dveřích strážených policií byl Zach.