Maria - 20. kapitola

Překlad: Clarissa

DÍKY MILOSTI SAMOTNÉHO BOHA

Byla to pravda, když lidé říkali, že se čas zastavil, když se ocitli v situaci blízké smrti. Před tím pitomým výbuchem se čas plazil jako všechny hodiny na téhle Zemi, ale poté se zastavil a všechny planety sluneční soustavy se přestaly otáčet.

Jakmile dokončila tu myšlenku, ve které říkala Dominicovi, aby šel do prdele, bylo vtipné, že ji zezadu objal.

Maria měla pouhou vteřinu, aby se podívala na Lea, než ta bomba vybuchla, a byla si jistá, že poslední obrázek jejího dokonalého bratříčka byl jejím posledním. Byl to špatný snímek, který její mozek udělal, jako kdyby to byla zatraceně vzácná momentka z Kodaku, kterou by si chtěla pověsit na zeď.

Pouhé vteřiny od výbuchu bomby si to stačila už stokrát přehrát v hlavě. Když slyšela, jak motor pořád dokola chcípal, nikdy, ani za milion let to nepochopí, ale nějakým způsobem mužské instinkty věděly, co to znamená. I teď, když věděla, co znamenal nedostatek zvuku, jí to znělo jako kdykoliv jindy, když se porouchalo auto – že nemělo k sobě připevněnou zasranou výbušninu.

Zatímco kráčela k autu s nastraženou bombou, Dominic a Lucca kráčeli k němu, aby ji zachránili. Jediný důvod, proč ji Dominic chránil svým tělem, byl ten, že Lucca byl příliš daleko. Ale nejvíc ji bolelo, že její bratříček neměl tu duši, aby se zachránil.

„Leo!“ Maria zařvala jméno, které pro ni bylo nejdražší s bolestí, kterou nikdy neslyšela ze svého hrdla uniknout.   

Když viděla, že se snažil krýt stejným způsobem jako Dominic kryl ji, Leo pomalu vstal z popela jako fénix.

Každá kost, sval a šlacha v jejím těle se uvolnila a roztavila se do napnutého a tvrdého těla, které ji stále drželo, když se Leo otočil a ukázal svůj dokonalý nedotknutý profil. Snad díky milosti samotného Boha mohla vidět na pravé straně jeho obličeje pouhou šmouhu černého prachu. Bohužel se nepodívala do auta, aby viděla, že její ochranka z toho tak šťastně nevyvázla. Chudák Jerry.

Leův obličej vypadal jako kdyby viděl obrovské prázdno, když se konečně otočil, aby ukázal i levou stranu svého obličeje, která byla zasažena kouskem kovu zabodnutým v jeho oku.

„Neee!“ křičela Maria. Její pláč se ozýval po celém Kansas City.

Odstrčila muže, který ji pevně držel. Utíkala, aby chytila jeho drahocenné tělo, než dopadlo na zem. Nenechala ho upadnout. Držela Lea pevně, když se oba zhroutili na černý chodník posetý troskami auta.

Dívala se na něj. Viděla, že byl pořád při vědomí a díval se na ni jedním vyděšeným modrým okem. „Mám tě,“ přísahala mu roztřeseným hlasem a otírala slzy, které mu padaly po tváři. Jedinou tekutinou, která proudila z druhého očního důlku, byla krev. „Všechno bude v pořádku,“ lhala mu Maria se statečným obličejem, který byl určen pouze jemu.

Každá minuta byla dlouhá jako věčnost v pekle. Jediná věc, která prozrazovala její zděšení, které se před ním snažila skrývat, byl její silný třes, který se zhoršil, jakmile zaslechla blížící se sirény.

Když uviděla, že se jeho zbylé oko pomalu zavíralo, když konečně dorazila sanitka, ucítila, jak jí pálily oči a hrozilo, že z nich uniknou slzy, které jí její psychotický mozek nikdy nedovolil prolít.

Odtáhly ji silné paže, aby se k němu mohli dostat zdravotníci. Dovolila Dominicovi, aby ji držel nejen proto, že byla slabá, ale také si nevěřila, že by se zdravotníkům nepletla do cesty.

Dominic ji pevně držel a snažil se dostat její silný třes pod kontrolu, když sanitka odjížděla. „Mario, je mi to tak líto.“

Maria ho od sebe odstrčila a strkala ho dozadu, jak vší silou bušila pěstmi do jeho hrudi. „Neopovažuj se chovat, jako kdybys měl starost nebo ti na mě záleželo po tom, jak jsi se mnou právě mluvil.“

Stál tam a dovolil jí, aby do něj mlátila, zatímco jí po tvářích stékaly slzy.

„Mario ...“ zvolal Lucca soucitně a snažil se ji uklidnit.

Najednou přestala. „Když předstíráš, že máš o Lea starost, je to ještě větší vtip než od Dominica.“

Otočila se ke svému bratrovi čelem, její hlas ho přerušil tak chladně jako slzy, které si zuřivě otřela. „Radši zjisti, kdo to udělal, a zabij ho dřív, než tví muži dostanou tolik rozumu a přijdou na to, že Přízrak je jen pouhý mýtus.“

---

Dívala se na svého pochroumaného bratříčka zakrytého bílou dekou … pokud by už její srdce nebylo černé, bylo by teď určitě mrtvé.

Pípání monitorů bylo bílým šumem; po týdnu, který tady strávila, už si na ně zvykla natolik, že už je ani neslyšela, natož aby se o ně starala.

Ukázalo se, že poslední obrázek jejího dokonalého bratříčka … byl jejím posledním. Střepina se do jeho oka zavrtala tak, že mu ho museli vzít, aby mu zachránili život. Pořád vypadal skoro dokonale, když tady ležel a spal; jediná věc, která jí připomínala opak, byla čerstvě aplikovaná bílá gáza a náplast zakrývající tu nešťastnou ránu pod ní.

Život před výbuchem se drasticky změnil … po tom výbuchu.

Cinknutí jejího mobilu jí přimělo, aby se otočila a popadla sportovní tašku s monogramem LV, kterou si sem přinesla, když sem poprvé přišla.

Pro nás oba.

Vrátila se k Leovu nemocničnímu lůžku, sklonila se, aby mu dala pusu na čelo, než její podpatky dopadly na sterilní bílé dlaždice, jak odcházela z pokoje.

Její starší bratr seděl na židli před dveřmi. „Odcházíš?“

„Ano. Teď můžeš jít dovnitř ty a sedět u něj.“

Lucca sáhl do kapsy pro svůj mobil. „Řeknu Nerovi, aby tě sem přijel vyzvednout a vzal tě domů.“

„Ne,“ vyslovila Maria zuřivě to slovo, které si roky přála vyslovit. „Ty už mě chránit nebudeš.“

Vypadalo to, jako kdyby ji jeho modrozelené oči pobízely, aby to řekla ještě jednou, ale poté odtáhl ruku bez mobilu od své kapsy a postavil se.

Nikdy nikoho neviděla, že by Přízraka porazil, ale cítila jeho přiznanou porážku, když kolem ní chladně prošel.

Nebo to prostě vzdal.

V každém případě, Maria měla bodyguardů plné zuby, viděla zemřít spousty lidí, a teď jejího milovaného bratra zasáhla střepina do oka. Pokud ji Ostrostřelec, nebo kdokoliv jiný tam venku, chtěl dostat, modlila se za rychlý konec a přála jim hodně štěstí.  

Zranění Lea bylo její jedinou maličkostí … Maria Carusová skončila. S ochrankou, s rodinou, se vším. Určitě skončila s muži, kteří jí říkali, jak má žít svůj život jen proto, aby jí nedali nic na oplátku. Mohla běhat kolem Carusovic vojáků, a jestli neviděli, čeho už byla schopná, tak ať si naserou.

Maria kráčela děsivou nemocnicí rovnou k východu, kde skrz skleněné dveře nejen viděla, ale i slyšela liják. Počasí v Kansas City se tento týden nedokázalo rozhodnout. Jedinou dobrou věcí na střídání lijáků a prosluněné oblohy bylo, že květiny budou krásně růst.

Když se posuvné dveře otevřely, Mariiny zlaté vlasy se prudce rozletěly a bičovaly okolní vzduch a její andělskou tvář. Stoupnout si pod markýzu byla jediná věc, která ji zachránila před zmoknutím … na rozdíl od něj.

Její zelené oči přistály na muži, který stál naproti úkrytu. Byl promočený jako kdyby přímo tady stál celý týden a čekal na ni, až bude odcházet. 

Když se mezi ně postavil Dodge Charger námořnicky modré barvy, pozorně si prohlédla jeho tvář, aby zjistila, že nebyl ani v nejmenším překvapen, že se mezi ně to auto postavilo.

Položila ruku na kliku a chystala se otevřít dveře, ale nemohla v sobě najít sílu, aby tak učinila.

„Nikdy jsi mi nedořekl, jak jsi věděl, že jsem neměla srdce,“ zakřičela Maria přes auto a přes zuřivou bouři v něm vůči ní.

„Když nenastoupíš do toho auta, tak ti to řeknu,“ řekl Dominic s prosebnýma očima.

Zatímco sledovala toho ďáblova syna, začala povolovat prsty –

Zvuk stahujícího se okénka na straně spolujezdce následované jejím jménem přiměl Mariu, aby se podívala na Kaynea.

Bušení jejího srdce ji donutilo sevřít kliku a otevřít dveře.

Maria rychle nastoupila do auta a držela svůj obličej rovně směrem dopředu.

Vidět zklamaného Luccu by pro jeden den stačilo. Nebyla si jistá, jestli se dokáže vyrovnat s  Dominicovo zlomeným srdcem poté, co to naposledy viděla.

Ale jejímu obličeji směřujícímu dopředu unikla jedna věc …

Výhružné pohledy, které si ti dva navzájem věnovali … oba slibovaly smrt.