UD - 6. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 6 – Gareth

             

            Posadím se na své posilovací lavici, pak se nakloním dopředu a položím obě padesáti-librové činky, které mám v rukou, k nohám, když uslyším Maxe křičet, „Tati, jsme doma!“ přes hudbu, kterou si pouštím.

            Vstanu, vypnu rádio a křiknu zpátky, „Jsem v garáži!“ a naslouchám zvuku kroků na dřevěné podlaze, jak se blíží. „Bavili jste se?“ zeptám se Maxe, když skočí skrz otevřené dveře, s bratrem a mými sestrami dvojčaty, hned za ním.

            „Samozřejmě, že se bavili,“ řekne Sejla, když zvednu své činky a dám je na držák, kam patří.

            „Co je to za smrad?“ zeptá se Selma.

            „Tomu se říká pot.“ Max se zasměje.

            „To je nechutné. Potřebuješ sem svíčky, nebo něco takového,“ mávne si Selma rukou před obličejem.

            „To je posilovna. Ta nemá vonět pěkně,“ informuje svou tetu Mitchell s úsměvem a já se ušklíbnu.

            „No, kluci jsou nechutní,“ řekne se znechuceným výrazem.

            „Co budeme dneska večer dělat, tati?“ Mitch vstoupí na běžecký pás, a zapne ho, než začne postupně chodit.

            „Vy kluci, se budete poflakovat pár hodin s babičkou, dnes večer.“

            „Budeš pracovat s babičkou B? Můžu se jít koukat?“ zeptá se Max a já zavrtím hlavou.

            „Kam teda jdeš?“ zeptá se Mitchell a pozoruje mě.

            Kurva, nemělo by být tak kurevsky těžké, říct, že jdu na rande, ale je, když to není něco, co bych jim někdy předtím říkal. „Mám rande.“

            „Rande? Jako… s holkou?“ zeptá se Max a já slyším, jak se Selma nebo Sejla, smějí, ale nevím která, protože jejich smích je téměř identický, stejně jako ony.

            „Jo.“

            „S kým?“ ptá se Mitchell a já se na něj podívám.

            „S December.“

            „Slečnou Maysonovou?“ Stáhne obočí nad svýma očima.

            „Jo, jsi s tím v pohodě?“ Do prdele, ani nevím, co bych dělal, kdyby řekl, že ne.

            „To je v pohodě.“ Pokrčí rameny.

            „Jdeš na rande s December Maysonovou?“ zeptá se Selma a já se na ni podívám.

            „Jo.“

            „Páni.“ Podívá se na Sejlu a obě sdílí pohled, o kterém jsem se naučil za ta léta, že je plnou konversací.

            „Kdo je December?“ ptá se Max a pohlédne na všechny v místnosti pohledem, který hlásá, že se cítí vynechaný.

            „Je skvělá,“ řekne Mitchell svému bratrovi. „Je to učitelka.“

            „Na střední škole?“ upřesňuje Max.

            „Ne, učí první stupeň.“

            Max se zamračí. „Tak jak ji znáš?“

            „Ona a pár dalších učitelů z prvního stupně, vodí své třídy jednou týdně na střední. Já a skupina dětí v mé třídě, s nimi hrajeme hry, házíme kroužky, nebo čteme knížky. Je to zábava, a navíc musíme vynechat učení,“ řekne, jako by to byla nejlepší část. „Slečna Maysonová, je jedna z nejvíc cool učitelek, které chodí. Většina ostatních učitelů je upjatých, ale ona se vždycky směje a žertuje s námi, když tam je.“

            „Super,“ řekne Max a Mitchell se usměje.

            „Co se toho týká, chlapče. Nepamatuji si, že bys mi to zmínil,“ řeknu a pozorně sleduji svého staršího.

            „O nic nejde.“ Pokrčí nonšalantně rameny, než se otočí a stiskne šipku nahoru, aby zvýšil rychlost běžeckého pásu.

            „Máš pravdu,“ souhlasím, když se na mě podívá a pokračuje v chůzi, jen nyní rychleji. „O nic nejde, ale i tak je to něco, co bych rád věděl, že děláš. Je to také něco, na co jsem za tebe pyšný, že děláš.“

            „To je úžasné, že tohle děláš,“ vloží se do toho Selma a vidím, že Sejla souhlasně přikývne. „Jsem si jistá, že to ty děti milují a vzhlíží k vám.“

            „Asi jo,“ zamumlá Mitchell a vypadá trochu zahanbeně.

            „Jsem na tebe hrdý, chlapče,“ řeknu a setkáme se pohledem. „Tvoje teta má pravdu. Ty děti nejspíš k vám vzhlížejí a těší se na čas, který s nimi každý týden trávíte.“

            „Díky, tati,“ zamumlá a zvedne bradu, protože nechce, aby se cítil ještě víc divně, než teď.

            „Tak, kam bereš December?“ zeptá se Sejla a já se podívám, kde stojí se založenými pažemi a pozoruje mě. „Prosím, řekni mi, že je to nějaké hezké místo a ne pizza, nebo hamburger.“

            „Beru ji do Flame,“ odpovím a ona vykulí oči. Nejsem překvapený jejím výrazem. Flame otevřelo před třemi měsíci a čekací list na stůl, je měsíc, od otevření. „Znám majitele. Dělal jsem spoustu práce na jeho autech, a on mi řekl nedávno, že pokud bych chtěl stůl, je můj. Takže jsem si vybral laskavost.“

            „No, ohromil jsi mě.“

            „Jsem rád, že to oceňuješ,“ zamumlám sarkasticky a ona se ušklíbne.

            „V kolik přijde babička?“ zeptá se Max za mnou a já se otočím a najdu ho na běžeckém pásu s bratrem.

            „Kolem půl páté.“

            „Můžeme jít večer do kina?“

            „Pokud bude babička souhlasit, že vás tam vezme, tak určitě,“ odpovím a ti dva se na mě usmějí, jelikož ze zkušeností vědí, že jediné, co musí udělat, je požádat a jejich babička skočí po šanci, udělat je šťastnými. „To znamená, že byste měli jít začít s úkoly, co máte, abyste je měli, než přijde. Díky tomu, si nebudete muset zítra stěžovat, že se sám dívám na zápas a jím nezdravé jídlo, bez vás.“

            „Domácí úkoly stojí za houby,“ prohlásí Max a Mitchell vypne běžecký pás.

            „Podívej se na to z té lepší stránky; vy dva máte už jen pár měsíců školy před sebou, než tu bude léto,“ řekne mu Sejla a on přejde pohledem k ní, když uskočí od svého bratra, který ho hravě odstrčí, z nyní už stojícího pásu.

            „Asi máš pravdu,“ souhlasí se svou tetou a pak nakoukne na mě. „Pokud mám dělat úkoly, potřebuji nakrmit mozek.“

            „Právě jsi snědl celé menu z McDonalda, v autě cestou sem. Jak můžeš být vůbec teď hladový?“ ptá se Sejla udiveně.

            „To bylo dávno,“ řekne s vážnou tváří a ona nevěřícně zavrtí hlavou.

            Přitisknu svého chlapce k sobě a skloním k němu hlavu. „Zapni troubu a já tam strčím pizzu, než půjdu do sprchy.“

            „Super.“ Usměje se a já mu rozcuchám vlasy a pak ho pustím a sleduji, jak obejme své tety, než zmizí dveřmi do domu.

            „Taky potřebuju nakrmit mozek, tati,“ řekne Mitchell s úsměvem, když Selma a Sejla, si začnou mumlat pod vousy, jak mí kluci hodně jedí.

            „Jsem si jistý, že jedna pizza bude dost, aby udržela tebe a tvého bratra, do večeře.“

            „Asi jo,“ zabručí, než vyrazí ke dveřím.

            „Um… nezapomněl jsi něco?“ zeptá se Sejla jeho zad, a jeho ramena poklesnou, když se otočí a podívá na své tety, které na něj hledí s očekáváním.

            „Omlouvám se.“ Zvedne ruku, aby si s nimi plácnul, a moje sestry to vezmou jako výzvu a obě na něj zaútočí najednou. Jakmile je uvězněný mezi nimi, začnou ho objímat a pusinkovat.

            „Tati!“ zaječí a hledá u mě pomoc a já zvednu obě ruce a směju se, zatímco on sténá a bručí, v neúspěšné snaze jim uskočit.

            „Teď, můžeš jít.“ Selma se směje, a pustí ho ve stejnou chvíli, jako Sejla. Slyším ho vrčet pod vousy, když si urovnává oblečení a upravuje vlasy, a usměju se, když na mě zlostně pohlédne, než odkráčí pryč, a zmizí v domě.

            „Roste tak moc rychle,“ řekne Sejla a já cítím, jak mi bolest projede hrudí. Má pravdu. Snažím se na to nemyslet, ale vím, že to bude už jen pár let, než budeme vybírat vysokou. A v zápětí se odstěhuje, nakonec najde někoho, s kým stráví život a založí vlastní rodinu. A zanedlouho potom, co odejde, udělá Max to samé a začne svůj vlastní život. Mám pocit, že je to jen pár minut, co jsem držel každého na hrudi a žasnul nad skutečností, že jsem je stvořil. A teď, jsou na vrcholu začátku, stát se sami muži.

            „Oba kluci rostou příliš rychle,“ odpovím a vidím, jak se tváře mých sester zjemní porozuměním. „Miluji je sledovat, jak rostou a stávají se muži, ale…“

            „Ale chybí ti tvá miminka,“ řekne Sejla tiše, čímž mě přeruší.

            „Jo.“ Přejedu si po zadní části krku, abych uvolnil napětí.

            „Možná budeš mít jednou další dítě,“ řekne Selma a já odmítavě zavrtím hlavou.

            „Žádný spánek, lahve a nekončící hromada plín? Ne, děkuji. Dělal jsem to dvakrát a už se k tomu nevrátím.“

            „Jsi stále mladý,“ poukáže Sejla, jako by to byl důvod, mít další dítě.

            „Mám své kluky. Dělal jsem tyhle dětské věci a užil si každou vteřinu toho, ale nemám zájem tím projít znovu,“ řeknu, když sleduji, jak sestry sdílí zklamaný pohled. „Co?“ zeptám se a dívám se mezi nimi.

            „Jsi mladý,“ zopakuje Sejla a pak zvedne ruku, když začnu otevírat pusu, abych znovu zdůraznil své předešlé prohlášení. „Kdokoliv, s kým skončíš, bude nejspíš také mladý, takže co se stane, když nebude mít dítě a bude chtít založit rodinu s tebou?“

            Hruď se mi stáhne, když plně pochopím pointu, kterou se mi snaží ukázat. Ale i tak, řeknu, „Kdokoliv, s kým skončím, bude mít moje kluky a mě.“

            „Ok, chápu, ale možná by sis neměl úplně zavírat dveře, před myšlenkou, mít víc dětí,“ řekne mi a pak pokračuje hlasem, který změní do slavnostního tónu. „S Mitchellem i Maxem, jsi byl svobodný otec, a dělal všechnu tu dřinu sám. Bylo by to jiné, kdybys našel správnou ženu, nějakou, která by chtěla být máma. Někoho, s kým bys ty věci sdílel, někoho, kdo by byl stále kolem, i kdyby se věci staly těžšími.“

            Chtěl bych jí říct, že jsem otevřený myšlence více dětí se správnou ženou, ale upřímně, nevím, jestli bych byl.

            „Prosím, prosím nezavírej si ty dveře,“ prosí, protože čte můj výraz.

            „Nebudu zabouchávat ty dveře,“ souhlasím, jen proto, abych se zbavil té obavy v jejích očích, a ona vydechne, než se podívá na Selmu a pak zpátky na mě.

            „Obě jsme se setkali s December. Je sladká a její rodina je skvělá, a myslím, že mluvím za nás obě, když řeknu, že jsme šťastné, že konečně budeš randit.

            Do prdele.

            „Zasloužíš si někoho, jako je ona,“ dodá Selma a já si přesně v tu chvíli uvědomuji, proč byla Sejla tak neoblomná v tom, abych byl otevřený představě, mít víc dětí.

            December je mladá, nemá děti a pokud je jako většina žen, pravděpodobně přemýšlí o tom, mít vlastní děti. Není to téma, které bych vytahoval dneska večer, ale je to něco, o čem si rozhodně budeme muset promluvit, pokud se věci mezi námi vyvinou.

            „Prostě se večer bav.“ Usměje se a pak se podívá na Sejlu. „Musíme jít, pokud se chceme dostat do Nashvillu včas.“

            „Do Nashvillu?“ ptám se a uvažuji, proč ty dvě míří do města.

            „Jeden za našich oblíbených autorů, má autogramiádu v knihkupectví ve městě,“ řekne Selma a já protočím oči. Moje sestry jsou obě náruživé čtenářky. Pokud nepracují, cestují na události pro čtenáře, po celém světě, aby se setkaly se svými oblíbenými autory a poflakovaly se, se svými čtenářskými přáteli.

            „Můžete mě nudit se svými nerdskými detaily později,“ řeknu jim a obě se zasmějí, když jdu s oběma do domu. Zastavím se v kuchyni, abych vyndal mraženou pizzu z mrazáku, a zatímco ji dávám na plech a do trouby, ony se jdou rozloučit se svými synovci. Setkám se s nimi o pár minut později u dveří, a obejmu je, než odejdou. Jakmile jsou pryč, zaklepu na Mitchellovi dveře a pak na Maxovi, abych jim řekl, aby si ohlídali časovač na pizzu, a doufám, že mě jeden nebo oba, uslyší.

            Když se mi dostane souhlasného zabručení od obou, jdu do svého pokoje a skočím do sprchy. O čtyřicet minut později, oblečený do tmavě šedých kalhot a vínově červené košile, mířím za zvukem hlasů v obýváku. Najdu oba kluky na gauči, a s pizzou, kterou jsem dal předtím do trouby, na konferenčním stolku mezi nimi. Začnu otevírat pusu, abych se zeptal, jak jsou na tom s úkoly, ale zmrznu, když slyším, jak se Max zeptá, „Ale co když se máma vrátí?“

            „Kámo, vážně?“ odpoví Mitchell okamžitě a zní naštvaně. „Máma a táta nejsou spolu, a nebyli spolu už… roky.“

            „Asi máš pravdu.“ Max spíš šeptá. „Je to jen… když je máma kolem, táta vždycky vypadá, že chce, aby zůstala.“

            „Táta chce, abychom měli mámu, ale to neznamená, že chce ji,“ řekne Mitchell svému malému bratrovi věcně, a mě se stáhne hruď. „Neviděli jsme mámu už měsíce a táta by si měl najít někoho, kdo by ho udělal šťastným.“

            „Ty si myslíš…“ Max se odmlčí a vypadá, že uvažuje, jak se má zeptat. „Myslíš si, že December ho udělá šťastným?“

            „Nevím, ale viděl jsem je spolu a…“ sám se odmlčí a já vidím, jak zavrtí hlavou. „Ona je hodná. Táta si zaslouží někoho hodného.“

            „Máma je hodná,“ řekne Max a zní defenzívně. Že brání svou mámu, mě nepřekvapuje. Beth se objevuje a mizí z jeho života, od té doby, co se narodil, ale kdykoliv se objeví, dá si záležet, aby přinesla dárky, a snaží se vypadat, jako by byla na nějakém dobrodružství, a nemohla se dočkat, až se vrátí, aby s ním sdílela všechny své historky.

            Vidím podrážděný výraz v Mitchellových očích, a když se posadí rovně a začne otvírat pusu, vím, že čas zasáhnout. Přinutím své nohy k pohybu a otevřít pusu, než bude mít Mitchell šanci odpovědět. „Vidím, že vy dva jste zvládli sdílet pizzu. Teď, mi řekněte. Jak jste na tom s úkoly?“

            „Já mám skoro hotovo,“ řekne Mitchell a já přejdu pohledem k Maxovi.

            „Ani mě toho moc nechybí.“

            „Pokud budete mít všechno dneska hotové, kluci, půjdeme zítra před zápasem do odpalovací klece.“ (Zřejmě něco na trénování odpalu baseballových míčků, pozn.překl.)

            „Budeme to mít hotové,“ ujistí mě Max nadšeně a Mitchell souhlasně bratrovi přikývne.

            „Dobře,“ řeknu a otočím se ke dveřím, když se otevřou a vejde máma.

            „Přinesla jsem sušenky s čokoládovými lupínky,“ řekne na pozdrav, držíc plastovou krabičku ve vzduchu.

            „Super!“ prohlásí Max, vyskočí z gauče, aby ji pozdravil velkým objetím, než od ní vezme krabičku. Mitchell je hned za ním, aby pozdravil svou babičku, ale všimnu si, že ji neobejme. Jen se usměje a dovolí jí, aby ho políbila na tvář.

            Když jsou oba kluci usazení zpátky na gauči, se svou pizzou a krabicí sušenek, pohlédnu na hodiny, abych zkontroloval čas, a pak jdu ke dveřím a obléknu si bundu.

            „Už odcházíš?“ ptá se máma.

            „Jo, chci se zastavit pro květiny a vím, jak dokáže být doprava šílená, s těmi všemi opravami po městě.“

            „Květiny,“ zamumlá a vypadá hrdě, a pak si mě prohlédne od hlavy k patě. „Vypadáš krásně. Vínová na tobě vypadá dobře.“

            „Díky,“ zamumlám a usměju se. „Kluci se ptali na kino. Nechal jsem ti na lince sto dolarů, kdybys je tam chtěla vzít.“

            „Můžu zaplatit svým vnoučátkům kino,“ odsekne a zní naštvaně, jako vždycky, když jí nechám peníze pro kluky.

            „Není to na kino. Je to na čtyřicetidolarovou hromadu nezdravého jídla, které budou chtít spolu s tím, co se rozhodnete vyzvednout k večeři.“

            „Půjdeme do předtím Walmartu, a vyzvedneme si tam něco sebou.“ Odmávne mě.

            „I tak, budou chtít ledovou tříšť k filmu, spolu s popcornem a jídlem později.“

            „Jo, můžu si dovolit i tyhle věci. Nejsem švorc.“

            Není; vždycky byla opatrná na peníze. Ale i tak, jí vždycky nechávám peníze, i když vím, že budou přesně tam, kde je nechám, až se vrátím domů. „Ať už je použiješ, nebo ne, jsou tam, kdyby bylo potřeba,“ řeknu a ona mi věnuje otrávený pohled. Pohlédnu na gauč, kde kluci nyní jedí čokoládové sušenky a sledují nějaký pořad v televizi, a pak se podívám na mámu. „Až dojí, donuť je, aby si dodělali domácí úkoly, než půjdete do kina.“

            „Je sobota. Můžou dělat úkoly zítra.“

            „Jo, ale řekl jsem jim, že je vezmu do odpalovací klece, zítra, než začne zápas. Pokud budou muset dělat úkoly, jedno z toho propásnou.“

            „Och, dobře.“

            „Budu zpátky do jedenácti,“ řeknu jí a pak dodám, „kdybych se zpozdil, tak zavolám.“

            „Jedenáct, půlnoc, nebo zítra ráno – budeme v pohodě.“ Usměje se, opět šťastně a já na ni zavrtím hlavou.

            „Kluci, buďte na babičku hodní!“ křiknu, když seberu klíče.

            „Budeme!“ zavolá Max.

            „Bav se, tati,“ řekne Mitch.

            „Díky, kámo.“ Zvednu bradu.

            „Bav se, dneska večer,“ mrkne na mě máma.

            „Díky,“ zavrtím hlavou.

            Potom, co se probojuji provozem a vyzvednu kytky z květinářství ve městě, zamířím k bytovému domu December, a dostanu se tam deset minut předtím, než jsem měl přijet. Vystoupím, vezmu sebou kytici růžových pivoněk a jdu ke dveřím. Zaklepu a nedostane se mi odpovědi, takže zaklepu znovu a zazvoním, a slyším zamumlat kletbu, těsně předtím, než se dveře otevřou.

            „Jsi tu brzy,“ řekne s prsty na županu, vlasy stále sepnutými natáčkami a jedním okem tmavším, než druhým.

            „Osm minut.“

            „Cože?“ Zavrtí hlavou a ustoupí, když vejdu do jejího bytu.

            „Jsem tu dřív o osm minut.“ Pohlédnu na hodiny na zdi. „Vlastně sedm.“ Rozhlédnu se okolo a vidím její čtečku na gauči, spolu s otevřeným pytlíkem Cheetos, a dietní Colou na konferenčním stolku. „Zapomněla jsi na naše rande?“

            „Cože? Samozřejmě, že ne. Jen jsem…“

            „Nech mě hádat,“ přeruším ji. „Četla sis, a ztratila pojem o čase.“

            „Něco takového.“ Odvrátí pohled, když jí hanbou zrůžoví tváře.

            „Musíš mi o té knížce říct u večeře.“

            Podívá se na hodiny a vykulí oči. „Sakra.“ Otočí se, „budu zpátky za deset minut, udělej si pohodlí,“ zavolá, když odběhne.

            S vědomím, že jí to bude trvat déle, než deset minut, aby se připravila, položím květiny, které mám v ruce, vedle její Coly na konferenční stolek a pak se chvíli rozhlížím okolo. Její obývák je malý, ale je také světlý a plný barev. Na zdi jsou fotky, spolu se zarámovanými květinovými vazbami a citáty různých lidí, vše umělecky uspořádáno. Není tam kousek volného místa, a i když to je chaotické, je to tak nějak ona.

            Jdu k její knihovně, zvednu jednu z knížek z řady od stejného autora a otevřu přebal. Stejně jako ceněné knihy mých sester, má tahle věnování. Usměju se a vrátím ji zpátky, kam patří, než zkontroluji zbytek její knižní kolekce.

            O pár minut později, se pohnu, abych si prohlédl její fotky, když slyším otevřít dveře. Otočí se a zamrznu na místě, jak nasávám každý detail. Od jejího kouřového líčení, vodopád vlasů na ramenou až po černou látku, obepínající každý centimetr jejího smyslného těla.

            „Opravdu se omlouvám, že jsem se opozdila,“ řekne mi a otočí se, aby se ohnula a zvedla kabelku z gauče.

            Ježíši Kriste. Moje ruce mají chuť se jí dotknout. Šaty jsou jednoduché; neukazují příliš moc kůže, ale tím způsobem, jakým se jí formují přes prsa a zadek, by mohla být klidně nahá. A pak, jsou tu ty lodičky, které má, podpatky, které si dovedu představit zabořené do mého masa, když jí šukám. Bez pochyby, každý muž, který ji dnes večer uvidí, bude přemýšlet o stejných, nemravných věcech, jako já, právě teď. Na štěstí pro mě, bude po mém boku.

            „Jsem připravená, jestli i ty.“ Skrčí hlavu, vyhýbajíc se mému pohledu.

            Přejdu přes místnost a zastavím jen na tak dlouho, abych zvednul květiny, a její pohled se konečně setká s mým, když jí je podám. Sleduji, jak si olízne rty, když skloní hlavu ke kytici, zatímco si ji zvedne k nosu.

            „Pivoňky jsou mé oblíbené.“

            „Já vím,“ přiznám a její vylekaný pohled, vylétne k mému. „Ptal jsem se Sage, který se zeptal Kim, která se nakonec ozvala, když zavolala tvým sestrám.“

            Pootevře překvapením rty a je zkurveně těžké, ji nepolíbit. „Já… nevím, co přesně říct, jen, děkuju ti,“ řekne plaše.

            „Nemáš zač.“ Natáhnu se a dotknu se prsty jejích, držících květiny, a roztáhnou se jí zorničky. „Nechceš je do něčeho dát?“

            „Udělám to, až se vrátím domů. Vím, že jsi udělal rezervaci a už teď jedeme kvůli mně pozdě.“ Otočí se a vezme květiny klenutým průchodem do kuchyně, a já ji následuji a sleduji, jak dá špunt do odtoku a pak pustí vodu. Jakmile je ve dřezu několik centimetrů vody, opře květiny o kraj, vypne kohoutek a otočí se ke mně. „Nyní jsem opravdu připravená.“ Usměje se a já se ušklíbnu, položím jí ruku na kříž a vedu ji ven, a zkurveně doufám, že tahle žena není pro mě příliš dobrá.