UD - 4. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 4 – Gareth

             

            „Mluvila jsem včera večer s tvou tetou,“ říká máma nenuceně, když otírá mou kuchyňskou linku, jako bych to nedělal roky, když jsem to dělal právě ráno, potom, co jsem vařil klukům snídani.

            „A?“

            „Zmínila nějakou dívku, která včera večer přišla na tetování. Kdo to byl?“

            „Nikdo.“

            „Vážně, Garethe?“ Zavrtí hlavou, vypadá frustrovaně a já se ohlédnu přes rameno na své syny, abych se ujistil, že jsou stále zaneprázdnění video hrou, kterou hrají. Měl jsem se na to připravit. Věděl jsem, že když byla moje teta svědkem mé reakce na to, že jsem viděl znovu December, bude celá šťastná, že může říct mé mámě o mé reakci a máma bude zvědavá.

            „Mami.“ Povzdechnu si.

            „Zlato, neměl jsi rande od…“

            „Dost. Nezmiňuj ji,“ zavrčím. Dokonce o jménu té ženy ani nechci přemýšlet, natož ho slyšet. „Mám dva kluky, které vychovávám, a dvě práce. Nemám zrovna moc času na to, abych randil s kýmkoliv.“

            „Blossom říkala, že byla opravdu hezká a sladká. Také říkala, že jsi vypadal trochu naštvaný, že ji vidíš, ale mohla říct, že mezi vámi něco bylo.“

            Kurva, moje teta je všímavá a upovídaná. Projedu si prsty vlasy. Pokud budu upřímný, byl jsem naprosto vykolejený, když jsem viděl December, a hloupě zasažený tím, jak hezky vypadala, aniž by se snažila.

            „Takže kdo to je?“ zeptá se máma znovu, tentokrát tiše.

            Kdo to je?

            Žena, která je v každé mé myšlence, žena, která rozhoupala můj svět omluvou, kterou mi ve skutečnosti nedlužila, ale stejně mi ji dala, a ve které zněla upřímně a jako by opravdu doufala, že pochopím, že lituje svého odchodu. Žena, která by pravděpodobně se mnou nechtěla nic mít, kdyby věděla, že mám dva kluky, které vychovávám, a bláznivou ex, která se ukáže čas od času z čistého nebe a vyjebává se mnou a s mými dětmi.

            „Takže?“

            Podívám se na mámu, ženu, která mě porodila, ženu, která vychovala mě a mé sestry sama, a dělala to, aniž by si jedinkrát postěžovala. Stejně jako si nikdy nestěžovala, když jsem potřeboval pomoct s jejími vnuky. Přeju si, abych jí mohl něco dát, něco, co by ji zastavilo od obav o mě, ale nemůžu. I když bych chtěl být hajzl, který vletí do života December a přinutí ji, dát mi šanci.

            „O nic nejde,“ řeknu jí, a ona přimhouří oči. „Je to hodná žena, ale není pro mě.“ Proč mě, kurva, najednou bolí hruď, při tom přiznání?

            Máma mě chvíli studuje, pak se jí oči naplní zklamáním. „Dobře, zlato.“

            Díky, kurva. Vím, že moje máma umí být umíněná, když si něco vezme do hlavy, a pokud by si na vteřinu myslela, že o něco přicházím, vypravila by se na misi, aby mě donutila získat to, co si myslela, že potřebuji.

            „Zůstaneš na večeři?“ ptám se, s potřebou změny tématu.

            „To záleží. Co budeš dělat?“

            „Kluci chtějí lasagne, takže jsem vyzvednul včera nějaké věci.“

            „Budeš dělat svůj sýrový, česnekový chleba?“

            „Co myslíš?“ zvednu jedno obočí.

            Ušklíbne se. „Dobře. Pak rozhodně zůstanu.“

            Ušklíbnu se taky, než se podívám ke gauči, kde Max, tak Mitchell, jsou rozplácnutí. „Kluci, brzy začnu dělat večeři a babička zůstává.“ Uslyšel jsem „Super“ a „Jasňačka“, než jsem pokračoval. „Doufám, že budete mít hotové úkoly, protože je na vás řada s nádobím a dneska je večer Yahtzee.“ Slyším, jak oba zasténají a vypnou hru, spolu s televizí, než zamíří do svých pokojů, aniž by řekli slovo. Když se podívám na mámu, má ve tváři zvláštní výraz. „Co?“

            „Nic.“ Zavrtí hlavou a stále mě pozorně sleduje.

            „Co je?“ zeptám se, tentokrát zvědavě.

            „Ty,“ zašeptá.

            „Co je se mnou?“

            „Jsi úžasný táta. Tihle kluci mají štěstí.“

            Stáhne se mi krk, ale polknu. „Učil jsem se od nejlepšího.“

            „Možná jsem měla prsty v tom, jakým rodičem ses stal, ale to, v jak pracovitého, loajálního, milujícího a ochranitelského muže jsi vyrostl, je celé v tobě. Jsi silný a odhodlanější, než kdokoliv, koho znám. Sakra, většina by přijala pomocnou ruku, když ses s tím vypořádával jako dítě, a pak jako dospělí, by to vzdali, ale ty ne. Stále jdeš dál, stále bojuješ, aby bylo lépe a dělal jsi to lépe, pro sebe a své kluky.“

            Napětí v mém krku zesílí a stáhne se mi hruď, což způsobí, že hvízdnu, držíc její pohled. „Ty jsi ta nejlepší máma, jakou si může dítě přát, a bez ohledu na to, co si myslíš, mužem, jakým dnes jsem, jsem díky tomu, že jsi mi ukázala, jak být vším, co je dobré.“

            „Och, Bože, budu brečet.“ Začne popotahovat a já se zasměju. „To není zábavné.“ Otře si tváře a pohlédne na mě.

            Pohnu se ze stoličky, na které sedím a obejdu konec pultu. „Pojď sem, mami.“ Otevřu náruč a ona mi věnuje poslední naštvaný pohled, než mě obejme pažemi. „Miluju tě.“

            „Navždycky, chlapečku,“ zašeptá, než upevní objetí. Stojíme takhle, dokud neuslyšíme, jak se otevřou jedny dveře od kluků a pak zavřou, ona se na mě podívá, věnuje mi plachý úsměv a pustí mě. „Musím si upravit řasenku.“

            Zvednu bradu a ona usměje a zmizí, právě když Mitchell vyjde za rohem.

            „Tati, nemůžu najít batoh.“

            „Prohledal jsi pokoj?“

            „Jo, není tam.“

            „Jsi si jistý? Vím, že si myslíš, že víš, kde všechno v tom binci je, ale garantuji ti, že nevíš.“

            Trochu nakřivo se usměje. „Prohledal jsem všechno.“

            „Nenechal jsi ho v autě?“

            „Možná.“ Pokrčí rameny.

            „Víš, kde jsou klíče. Běž se podívat.“

            Beze slova odejde. Slyším chrastit moje klíče, pak zvuk otevření a zavření dveří. Ani ne o dvě minuty později, je zpátky a křikne, „Našel jsem ho.“

            „Dobře,“ odpovím a pak poslouchám, jak jde do svého pokoje a zavře dveře. Máma přijde zpátky, když už jsem u sporáku a dusím maso na omáčku, a podívám se na ni, když přijde blíž.

            „Jen řeknu ještě jednu věc.“

            Frustrovaně vydechnu. „Mami…“

            „Ne, potřebuješ to slyšet.“ Sleduji, jak zakroutí hlavou. „Pokud si jen na minutu myslíš, že nejsi dost dobrý pro tu dívku, mýlíš se. Zasloužíš si všechno, zlato, všechno dobré v životě. A pokud to ta dívka nevidí, jak úžasný muž jsi, neztrácej s ní čas.“ Odvrátí pohled a pokračuje. „Teď, půjdu zkontrolovat kluky, jestli nepotřebují pomoc.“

            Ona ví, že nepotřebují; pokud by ji potřebovali, požádali by o ni. Jen prostě chce odejít, aby mě nechala přemýšlet o tom, co mi řekla. A funguje to, protože znovu je December v popředí mých myšlenek, když vařím večeři pro mámu a kluky, a ještě dlouho potom, co se dostanu do postele.

            Což znamená, že neusnu, dokud si neulevím s rukou omotanou kolem svého ptáka, myslíc na December.

*****

            „Já nevím, proč musíme jít na nějakou luxusní večeři. Není to tak, že by se teta Selma, nebo Sejla, vůbec staraly, jestli tam jsme,“ bručí Max ze zadního sedadla, když vjíždím na prázdné parkovací místo u restaurace.

            „Myslíš si, že se nestarají, ale ano. Jinak, by nás nežádaly, abychom přišli,“ odsekne Mitchell ze sedadla spolujezdce, na svého bratra vzadu, a zní naštvaně. To je něco, co se stává častěji, kdykoliv se vypořádává se svým mladším bratrem.

            „Já vím, že se o nás starají, ale nikdy se nestaraly o takovéhle události. Většinou ani nechtějí jít, tak nevím, proč my musíme.“

            Nemýlí se. Moje sestry dvojčata, které obě pracují v bance, se nestarají o podobné akce, ale pokaždé, když je něco na jejich počest, zvou nás. Jsou považované za rockové hvězdy v bankovním světě, a společnost, pro kterou pracují, oceňuje množství klientů, kteří jsou s nimi a jen s nimi, spojeni, od country zpěváků, po velké, korporační klienty. Lidé jim věří, protože ony jsou důvěryhodné a upřímné. Nikdy nenechají své klienty udělat finanční rozhodnutí, aniž by přesně nevěděli, do čeho jdou, i když to znamená někdy odložit půjčku na dobu, až budou lépe finančně zajištění.

            „Vydržte, vy dva,“ řeknu, když slyším, jak si odepínají pásy, když vypínám motor. Jakmile mám rozepnutý svůj pás, otočím se dozadu na Maxe. „Jak by ses cítil, kdybychom se neukázali na jedné z večeří, které tvůj baseballový tým, dělá pro tebe, spoluhráče a jejich rodiče, každý rok?“ Při mé otázce, stiskne rty k sobě a oči se mu naplní pochopením. „Byl bys zklamaný, i když bys tam nechtěl úplně být. Mám pravdu?“

            „Jo,“ zamumlá a pak se podívá na svého bratra a přimhouří oči. Pohlédnu na Mitchella a vidím, že se šklebí. Přejde pohledem ke mně a jeho úšklebek zmizí, když zavrtím hlavou. „Tvůj bratr je mladší, než ty. Stále se učí. Pokud si dobře pamatuji, když jsi byl v jeho věku, měl jsi přesně stejný pohled na svět, jako on teď. Tvojí prací, jako jeho velkého bratra, je ukázat trpělivost a vést ho po správné cestě. Co neděláš je, že se nechováš namyšleně, když máš v něčem pravdu.“

            Sklopil oči, když říká, „Omlouvám se.“

            „Neomlouvej se.“ Rukou ho obejmu kolem krku a čekám, až se na mě podívá, a když to udělá, pokračuji jemně, „Tohle je prostě jen další lekce, kterou se v životě učíš, chlapče. Muž nikdy nepředstírá, že ví všechno, a i když se náhodou stane, že ví něco, co někdo jiný ne, nikdy se kvůli tomu nechová namyšleně. Místo toho, si váží toho, že je schopný pomoct jim, naučit se něco nového.“ Když přikývne, láskyplně ho prsty stisknu, a pak ho pustím a podívám se mezi svými dvěma kluky. „Já se nerad oblíkám a jdu na tyhle události, o nic víc, než vy dva, ale to je to, co rodina dělá. Ukazujeme se, když někdo, koho milujeme, je oslavován, nebo když prostě potřebuje rameno na vyplakání.“

            „Máš pravdu,“ řekne Mitchell, a koutkem oka vidím, jak Max přikývne.

            „Teď pojďme dovnitř a pomozme vašim tetám slavit, a doufejme, s opravdu dobrým jídlem. A pokud jídlo bude stát za prd, předstírejme, že si to užíváme a těšme se na pizzu, kterou si vyzvedneme cestou domů,“ říkám jim, a vysloužím si dva úsměvy, než otevřu dveře a vystoupím.

            Sejdu se s kluky u kapoty a jdeme dovnitř. Jakmile řekneme hostesce, s kým se máme sejít, vede nás do soukromého salonku vzadu. V půlce cesty přes plnou restauraci, se málem naprosto zastavím, když poznám December, která vypadá tak krásně jako vždycky, sedící u stolu s mužem, kterého nepoznávám, spolu s jejím bratrancem Sagem a jeho ženou Kim.

            „Tati,“ zavolá Mitchell, zjevně cítíc moje rozptýlení, ale vypadá to, že nemůžu spustit oči z December, když se začne smát, spolu s mužem, který sedí zkurveně blízko ní.

            „Tati, jsi v pořádku?“ Max mě zachytí mou ruku a pozornost, a já se snažím ignorovat ten nůž, který najednou vypadá, že se mi zasekne do vnitřností, když se na něj podívám.

            „Jsem v pohodě.“ Přinutím nohy k pohybu a věnuji oběma klukům ujišťující pohled.

            Nemůžu říct, že bych December viděl před svatbou jejího bratrance, ale přísahám, že teď je všude, kde já, pronásledujíc mě jako zlý sen. Kurva. Měl jsem to risknout, když mi tím jedním pohledem po naší promluvě, dala najevo, že je otevřená tomu, poznat se navzájem blíž, bez těch hovadin okolo. Měl jsem dát své zkurvené zábrany stranou a požádat ji, jestli by nešla na večeři, nebo na drink.

            Kurva. Jsem idiot a teď, je venku s jiným chlapem, s bratrancem a jeho ženou, a zjevně si užívá sama sebe, když se tak uvolněně směje.

            Když konečně dojdeme do soukromého salonku, kluci a já, pozdravíme mé sestry objetím, a pak se usadíme na naše místa u stolu. Ten luxusní salát, který nám je servírovaný jako první, chutná jako sračka, ale nutím se jíst, když chci, aby kluci následovali mého příkladu. Když přijde na hlavní chod – steak, luxusní šťouchané brambory a chřest – neužívám si ani sousto, ačkoliv to vypadá chutně. Moje mysl je u ženy ve vedlejší místnosti a žárlivost mě dál uvnitř svírá.

             Uprostřed hlavního chodu, zatímco si lidé okolo mě povídají a kluci se baví se svými tetami, jim tiše řeknu, že se hned vrátím a vstanu od stolu. Opustím místnost a mířím k baru, abych si dal pivo, ale zastavím se v půlce, když spatřím December, jak míří k toaletám, vzadu v restauraci. Pohlédnu ke stolu, kde předtím byla a všimnu si, že Sage, jeho žena a ten muž, co seděl vedle December, stále jedí, takže změním směr a následuji ji.

            Nejsem si jistý, co to kurva dělám a zkouším přesvědčit sám sebe, abych jí nechal být, když je na toaletě, ale představa jí, jak se směje s tím mužem, požírá moji mysl. A myšlenka na to, že jde s ním domů, mě naplňuje žárlivostí. Když vyjde ven z toalety, se sklopenou hlavou, ani nepřemýšlím o tom, co dělám. Upřímně, ani nevím, jestli mám v tuhle chvíli nad sebou kontrolu. Vstoupím jí do cesty, a když vzhlédne a naše pohledy se setkají, vykulí oči. Provrtám jí pohledem, pak ji chytnu za boky a začnu s ní couvat ke konci chodby, kde je tma.

            „Garethe,“ zašeptá, a já sklopím hlavu, abych se jí podíval přímo do očí. Kurva, je štíhlá, tak zkurveně malá a tak zatraceně nevinně vypadající, dokonce i v těch trochu odhalujících, černých šatech, které má na sobě. „Co to děláš?“ Její hlas je bez dechu.

            „S kým tu jsi?“ Kurva. Proč jsem se jí, kurva zeptal na tuhle otázku? Nechci vědět, kdo je ten zkurvený chlap, nebo jestli s někým chodí, a opravdu nemám zkurvené právo se jí ptát na tuhle otázku, když ani není moje.

            „Cože?“ Přesune své ruce na mou hruď, aby mě odstrčila, když ji pevněji přitisknu ke zdi. „Se Sagem?“

            „Ne Sage,“ zavrčím a ona vykulí oči.

            „S mým bratrancem.“

            „Já vím, že Sage je tvůj bratranec.“ Skloním svou tvář blíž k ní, a čichám tu sladkou, smyslnou vůni jejího parfému. „Ten druhý chlap, kdo to kurva pro tebe je?“

            „Talon.“

            Způsob, jakým řekne jeho jméno, způsobí, že zatnu zuby. „Vídáš se s ním teď?“

            „Ne.“ Stáhne se jí tvář. „Je to Sageův bratr a můj bratranec.“ Sevřu čelist pevněji. Proč jsem kurva neuvažoval o tom, že by ten chlap mohl být její bratranec? Do prdele, měl jsem to kurva vědět, měl jsem si pamatovat, že Maysonova rodina je velká. „Můžeš mě teď pustit?“ zeptá se.

            „Ne,“ řeknu bez přemýšlení.

            Otevře a zavře pusu, než se zeptá, „Ne?“

            „Um, tati?“ Při zvuku Mitchellova hlasu, otočím hlavu a najdu svého syna, stát blízko, ale ne příliš blízko, s očima těkajícíma mezi mnou a December.

            „Tati?“ zašeptá December a zní překvapeně.

            Pustím ji a ustoupím o krok, zatímco se otočím tváří k Mitchellovi, jehož pohled je na ní, a vypadá zmateně. Ne zmateně proto, že našel svého tátu, držet ženu u zdi, ale jako by byl zmatený z toho, proč držím December u zdi.

            „Ahoj, Mitchi,“ řekne December tiše, a já nakloním hlavu k ní, uvažujíc, jak zná mého kluka. „Tvůj táta a já jsme jen…“

            „Jak znáš slečnu Maysonovou?“ zeptá se Mitch, než může December domluvit, a já přemýšlím, jak sakra jí zná. A pak si vzpomínám, že říkala, že je učitelka, ale s jistotou jsem si myslel, že říkala, že učí ve školce, nebo na prvním stupni.

            „Jsme přátelé,“ řekne mu a stoupne si vedle mě.

            „Vážně?“ podívá se na mě pro potvrzení.

            „Jsme,“ souhlasím a pak se ptám, „Je všechno v pořádku?“

            „Jo, teta Selma říkala, že se tě mám jít zeptat, jestli já a Max, si můžeme dát další Colu, když už jsme jednu měli.“

            „Budete vy dva řádit celou noc?“

            „Nejspíš.“ Usměje se a já si povzdechnu, což mu způsobí další úsměv. „Řekni tetě, že jsem řekl, že je to v pohodě.“

            „Super,“ řekne a pak se podívá na December. „Uvidíme se ve středu, slečno Maysonová.“

            „Ve středu,“ odvětí mu s úsměvem v hlase a já čekám, dokud nezmizí za rohem, pak se podívám dolů na ni a zvednu obočí. „Co?“

            „Ve středu?“

            „Ve středy, beru svou třídu na střední, na vyučující program. Je to trochu jako Velcí bratři, Velké sestry, ale během školních hodin. Moje děti to milují.“

            „Mitch je mentor?“

            „Jo, on a pár dalších dětí z jeho ročníku.“

            „Jak dlouho to dělá?“

            „Od začátku školního roku,“ řekne a já se podívám na konec chodby, uvažujíc, proč mi o tom nikdy neřekl. Pak přemýšlím, že možná řekl, ale nepamatuji si to, protože jsem nedával pozor, když s tím přišel.

            Kurva, musím věnovat víc pozornosti svým klukům. Zvlášť Mitchellovi, když vím, jaký jsem byl v jeho věku, když jsem se opravdu začal zajímat o holky. Do prdele. S krátkým zavrtěním hlavou, se podívám na December. „Měla by ses vrátit ke své rodině.“

            „Cože?“ vydechne.

            „Měla by ses vrátit zpátky ke své rodině, než si začnou dělat obavy,“ řeknu a pak začnu odcházet, mysl naplněnou nešťastnými myšlenkami na dospívání mých kluků a co přesně může znamenat pro jejich budoucnost. Budoucnost, o které se modlím, aby se točila kolem sportu a vysoké, a ne kolem vybírání postýlek a snahy sehnat peníze na plínky.

            „Vydrž.“ Stoupne si přede mě, s kroutící hlavou, a blonďatými vlasy, poletujícími jí kolem ramen, když zvedne dlaně a opře se jim o mou hruď, aby mě zatlačila zpátky. „Co se to tady právě stalo?“ Mávne jednou rukou ke zdi, kde ještě před pěti minutami, byla přišpendlená.

            „Nic se nestalo.“

            Přimhouří oči. „Řekl jsi právě, že se nic nestalo?“

            „Běž zpátky ke své rodině, December.“

            „Ty jsi neuvěřitelný,“ zasyčí nahlas a strčí mi do ramene.

            Podívám se na její ruku, stále opřenou na mé hrudi, pak do jejích očí, a nařídím, „Uklidni se.“

            „Neříkej mi, abych se uklidnila.“ Její vlasy se znovu rozletí a hlava jí cukne zleva doprava. „Ty… ty… pitomče.“ Ukáže na mě. „Já tě nezahnala do kouta před toaletami, nenutila tě jí chodbou, nebo tě nechytila do pasti u zdi, dožadujíc se vědět, s kým tu jsi.“

            „Musím se vrátit ke svým klukům,“ řeknu a bojuji s nutkáním se jí dotknout, políbit ji, něco udělat, cokoliv, co by uhasilo tu potřebu, rostoucí ve mně, a která má co do činění s tou přitažlivostí, kterou k ní cítím.

            „Ty jsi skutečně něco jiného.“ Zvedne se na špičky a přivede tak svá úžasná ústa blíž k mým. „Řekl jsi, že nemáš čas na hry. Zjevně, to byla lež, protože to vypadá, že jsi profík v tom, zahrávat si s mými podělanými city.“ Klesne zpátky na paty a pak strčí oběma rukama proti mé hrudi, s větší silou než předtím, takže udělám krok dozadu. „Teď, když vím přesně, jaký typ pitomce jsi, půjdu zpátky k večeři se svou rodinou, a skutečně, doufám, že už tě nikdy znovu neuvidím.“

            „Ember.“ Chytím ji, než může odejít pryč, a ona přimhouří oči na mé prsty, omotané kolem jejího zápěstí.

            „Neříkej mi tak.“

            „Jsou tu věci, věci v mém životě, o kterých nevíš.“

            „Jo.“ Prsty volné ruky mě strčí do hrudi a vyštěkne, „Víš co? Jsou věci v mém životě, které taky nevíš, protože se, kurva neznáme. Teď mě pusť.“ Zatáhne, aby se osvobodila. Držím ji pevně a čelím jejímu tahu, takže jí to donutí udělat krok blíž ke mně. Ten pohyb způsobí, že jí zaplanou oči a rozšíří se jí zorničky. „Mám dva kluky.“

            „Jo, to vím. Pamatuješ si, že moje sestřenice bydlí naproti tobě přes ulici? Řekla mi o nich. Jen jsem nevěděla, že jsi to byl ty, nebo že Mitch je jeden z tvých synů.“

            Proč jsem o tomhle, kurva nepřemýšlel? Měl jsem vědět, že Harmony jí řekla o mě, Mitchellovi a Maxovi. Do prdele. „Taky mám ex.“

            „Jo, to tak trochu souvisí s tím, mít děti. Nejsem zatracený idiot, blbče,“ vypění a tahá rukou, ve snaze se osvobodit.

            „Nebuď ošklivá.“

            „Neříkej mi, co mám dělat,“ odpoví, stále se cukajíc v mém sevření.

            „Ježíši, neměl jsem zkurvenou představu, že jsi taková osina v zadku.“

            „Novinka, kámo: neznáme jeden druhého.“

            Prohlížím si její tvář, vstřebávám zrůžovění jejích tváří, její oči, planoucí vztekem, a její rty, které jsou plné, dokonce i když jsou sevřené k sobě, a já bojuji s potřebou, jít na to tvrdě. „Proč tě, kurva, chci právě teď políbit?“ ptám se nahlas, a její výraz ztuhne.

            „Udělej to, Garethe, a přísahám Bohu, že ti ukousnu tvář,“ řekne, a zní bez dechu a rozčíleně.

            Dívajíc se do jejích nádherných očí, plných vzteku, smíseného se záblesky touhy, jsem rozpolcený mezi tím, jestli se smát, nebo zařvat frustrací. Nemyslel jsem si, že bych byl někdy vzrušený a nasraný zároveň, ale rozhodně jsem vzrušený a nasraný, právě teď. Sklopím pohled k jejím ústům, těsně předtím, než zašeptá, „Garethe, nedělej to.“

            Frustrované zabručení, mi stoupá krkem a vibruje v mé hrudi, těsně předtím, než sklopím hlavu. A bez dalšího slova, se ona zvedne, abychom se potkali na půl cesty, naše ústa se uzamknou, jazyky propletou a její jemné tělo, se přitiskne k mému. Jednou rukou jí obejmu kolem pasu a propletu prsty do jejích neuvěřitelně jemných vlasů, držíc ji blízko, zatímco hltám její rty a nasávám její chuť.

            „Och, do prdele,“ slyším, a December taky, soudě podle způsobu, jakým její tělo ztuhne proti mně, a jejích prstů, zatnutých v mé hrudi. Cuknu hlavou a setkám se s pohledem Kim, Sageovy ženy, přes vršek její hlavy. „Já… já jdu jen na toaletu,“ vykoktá Kim, než otevře dveře toalet a rychle za nimi zmizí.

            „Och, Bože,“ zašeptá December a vysmekne se mi, než ji stačím chytit. Tak ustoupí z mého dosahu, a drží ruce mezi námi. „Já ne…“ Zavrtí hlavou s divokým pohledem. „Omlouvám se. Já…“ Její jazyk se ještě jednou dotkne spodního rtu. „Nevím, co se to stalo. Omlouvám se,“ řekne, těsně předtím, než se otočí na patě a odejde. Sleduji ji odcházet, se staženým žaludkem. Jediná věc, která mi dává pocit úlevy, je vědomí, že bezpochyby je to naposledy, co ji nechám odejít bez boje.