UD - 14. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 14 – December

             

            „Slothe, pojď sem.“ Max si plácá do stehen a velký, šedý pes – který vypadá, jako by se jeho obličej rozplácl, a vůbec ne jako vlkodlak – jde pomalu tam, kde stojí, hned za otevřenými zadními dveřmi. „Zvládneš to, už to není daleko,“ pobízí ho Max, ale ten velký pes to vzdává a zastaví se k odpočinku, takže jeho volná kůže, pokrývající jeho tělo, sklouzne k podlaze.

            „Nemyslím si, že bych někdy viděl línějšího psa,“ zamumlá Gareth, a já na něj krátce pohlédnu. Má pravdu; ten pes je líný. Je taky opravdu přetloustlý. Beth, nepřekvapivě, neřekla Garethovi moc o tom, kde ho získala, jen že ho adoptovala někde v Nashvillu. Pokud mám být upřímná, ten ošklivý pes je velmi sladký, což je překvapivé, když je to dárek od Beth. Jen mám prostě obavu, že má nějaký zdravotní problém, který způsobuje, že tak líný, jak je.

            „Myslím, že bych ho měla objednat na prohlídku k July na kliniku, jen se ujistit, že s ním není nic špatně,“ řeknu, sledujíc Slotha, jak se zvedne, projde dveřmi ven a jde za Maxem, který nyní stojí uprostřed dvorku a volá na něj.

            „To by bylo asi dobré, zlato. Pokud by měla dneska čas, můžu si udělat v práci přestávku a zajet tam s ním.“

            „Pošlu jí zprávu, než se připravím do práce.“ Otočím se k němu a položím mu ruce na břicho, a pak se natáhnu na špičkách. „Bude tady Melbourne v pohodě?“

            „Bejby…“ Zkroutí rty. „… myslím si, že ten pes je ve větším nebezpečí, než ta kočka.“

            „To máš nejspíš pravdu.“ Nakloním se víc a dotknu se svými rty jeho, a jeho ruka sklouzne dolů na můj zadek, takže se zasměju. „Přestaň.“

            „Nemůžu.“

            „Snaž se.“ Usměju se proti jeho ústům a pak se vykroutím z jeho držení a jdu pozadu, až dojdu do chodby k ložnici, a poslouchám, jak se směje. Vezmu telefon z nočního stolku, pošlu July zprávu, kde jí říkám, aby mi zavolala, až bude mít čas, a pak mířím do koupelny, abych se oblékla.

            „Ahoj,“ řeknu do telefonu, když zazvoní, s jejím jménem na displeji, právě když si strkám košili do kalhot.

            „Dostala jsem tvou zprávu. Co se děje?“ zeptá se a já se na sebe podívám v zrcadle. Jedna z mých oblíbených věcí na učení mladších dětí je, že mám důvod nakupovat oblečení, které by jinak vypadalo směšně, na ženě mého věku. Jako dnešní, tmavě modrá, propínací košile s dlouhými rukávy, která má na sobě malé, barevné, horkovzdušné balony. „Halo, jsi tam?“ zavolá July.

            „Promiň, jo, jen se právě oblékám do práce,“ odpovím a protáhnu tenký pásek skrz poutka mých tmavě modrých kalhot. „Každopádně, Garethova ex, dala klukům psa, a já jen chci vědět, jestli máš čas, se na něj dneska podívat.“

            „Co je to za psa?“

            „Velký,“ řeknu.

            Zasměje se. „To pomohlo.“

            Protočím oči. „Upřímně nevím, co je to za psa. Beth k němu nedala žádné papíry, nebo tak něco. Všechno co vím, že je velký a vypadá, jako by se mu zvětšila kůže.“

            „Může to být Shar Pei. Řekla, odkud ho vzala?“

            „Ne, jen že odněkud z Nashvillu.“

            „Dobře, řekni Garethovi, že ho může dneska přivézt kdykoliv a já si najdu čas.“

            „Díky, jsem tvým dlužníkem.“

            „Můžeš mi zaplatit tím, že půjdeš na drink se mnou a zbytkem holek v sobotu. Všechny chceme vědět, jak to jde,“ řekne a já pocítím kvůli tomu vinu.

            Posledních pár týdnů, jsem byla pohlcená Garethem a kluky. Ne, že bych si stěžovala. Nechtěla bych být jinde, než s nimi. Ale i tak, jsem sotva mluvila se sestrami.

            „Omlouvám se. Bylo to prostě…“

            „Šílené,“ dokončí za mě.

            „Přesně.“ Povzdechnu si. „V kolik je v sobotu sraz?“

            „Myslím, že v devět, pokud si předtím nedáme večeři; pak by to bylo o něco dřív.“

            „Dobře, půjdu s vámi, lidi. Jen mi dej vědět kdy a kde.“

            „Skvělé, a měla bys vědět, že máma je nekonečně nadšená, z dnešku.“

            „Já vím. Jen si nejsem jistá, jestli je tak nadšená ze setkání s kluky, nebo z toho, že jdeme na večeři do Flame.“

            „Z kluků,“ ujistí ě a pak se zeptá, „Mohl by mi Gareth zajistit rezervaci do Flame?“

            Zasměju se. „Nejsem si jistá, ale můžeš se ho zeptat, až ho dneska uvidíš.“

            „Dobře, uvidíme se zítra. Ať se daří v práci, a řekni Garethovi, že se uvidíme později.“

            „Řeknu. Miluju tě a brzy si promluvíme.“

            „Brzy, taky tě miluju.“

            Zavěsím, pak si natáhnu baleríny a vezmu tašku. Když vejdu do kuchyně, kluci jedí a Sloth leží na podlaze vedle zadních dveří, jako by se vrátil dovnitř a vzdal pokus se dostat někam dál. „July říkala, že tam můžeš Slotha vzít dneska kdykoliv, a udělá si na tebe čas,“ řeknu Garethovi, přejdu k jeho boku a vezmu si od něj jeho hrnek kafe, abych se napila.

            „July je ta tvoje sestra, co je veterinářka?“ zeptá se Max a já přikývnu. „Proč k ní Sloth půjde?“

            „Je to pes. Musí jít k veterináři,“ řekne Mitchell a Max se na něj podívá. „Je normální, že když si vezmeš zvíře, tak ho vezmeš na kontrolu. O nic nejde.“ Pokrčí rameny a vrátí se k jídlu, a Max se na mě podívá pro potvrzení.

            „Má pravdu. Je to normální.“

            Přikývne a pak se zeptá, „Bude tvoje sestra dneska na večeři?“

            „Ne, dneska se setkáte jen s mými rodiči, ale celou moji rodinu, poznáte na Memorial Day. Moji rodiče mívají velkou párty u bazénu a grilování, každý rok, a přijdou všichni Maysonovi, spolu s hromadou přátel. Je to vždycky velká zábava.“

            „Úžasné.“ Usměje se.

            „Je to úžasné.“ Usměju se taky a pohlédnu na hodiny, ještě jednou se napiju od Garetha, než mu ho podám zpátky. „Musím se zastavit u sebe a vyzvednout nějaké věci, než půjdu do práce, tak musím běžet.“

            „Nevím, proč se sem prostě nenastěhuješ. Je divné, že jsi pořád tady a stále máš byt,“ řekne mi Mitchell, a Max přikývne, jako by souhlasil.

            Srdce mi stoupne do krku, a já zírám na ně dva, nejistá, co mám říct.

            „Vyprovodím tě,“ řekne Gareth, položí hrnek s kafem a dá mi ruku na záda, když se podívá na kluky.

            „My víme – dojíst a sbalit se,“ zamumlá Max, takže se Mitchell zasměje.

            Stále se cítím ohromená, když se na ně podívám. „Uvidíme se večer. Ať se vám daří ve škole.“ Zvednu kabelku z konce linky a ujistím se, že mám učební plán a testy, které jsem opravila včera večer, než jdu ke dveřím, obléknout si kabát.

            „Počkej,“ zavolá Mitchell a já zastavím, tváří k němu. „Vyzvedneš mě zase po škole?“

            „Jo. Chci říct… pokud stále chceš?“

            „Chci. Já jen…“ Na chvíli se odvrátí, jako by mu to bylo najednou nepříjemné. „Jen že máme cvičný závod, takže kdybys chtěla, můžeš přijít na závodiště a dívat se.“

            Hruď se mi zahřeje a stáhne zároveň. „Samozřejmě, že chci,“ řeknu bez výkřiku, což je překvapivé. „V kolik to začíná?“

            „Jakmile začne trénink.“ Zvedne jedno rameno. „Kolem 15:45.“

            „Budu tam, se všemi zvonky a píšťalkami.“ Proč jsem to řekla? „Chci říct, budu prostě tam, jako normální člověk, žádné zvonky, nebo píšťalky. To by bylo divné.“

            Stiskne rty k sobě, jako by potlačoval úsměv a já slyším, jak si Max odfrkne, tak se na něj podívám. „Ty jsi taková ňouma.“

            „Nejsem ňouma,“ odmítám.

            „Bejby, jsi trochu ňouma,“ řekne Gareth a já zakloním hlavu a najdu ho, jak se usmívá. „Roztomilá ňouma, ale pořád ňouma.“

            „Teď jste se na mě všichni domluvili.“ Předstírám našpulení pusy a oni se všichni rozesmějí. „Jasně, všichni máte štěstí, že vás miluju, protože kdyby ne, urazila bych se,“ řeknu a místnost najednou ztichne a ztuhne. Cítím, jak Gareth položí ruku na má záda a já risknu pohled na oba kluky, kteří mě nyní sledují s výrazem, kterému úplně nerozumím. Nejsem si jistá, co dělat, tak se usměju, jako bych necítila tu divnou energii, otírající se mi o kůži. „Pěkný den ve škole, kluci.“ Dokončím obléknutí kabátu, pak vezmu kabelku, když mi Gareth otevře dveře, abych vyšla za ním ven. Když dojdeme k mému autu, otevřu dveře a skousnu si vnitřek tváře, když se natáhnu, abych si dala kabelku na sedadlo spolujezdce. „To jsem to tam právě úplně pokazila?“

            „Ne, zlato.“ Otočí mě tváří k sobě a obejme mě prsty kolem zadní části krku. „Jejich máma jim říká, že je miluje, ale nikdy to neukáže, a jsem si jistý, že ty chápeš, že láska je jen slovo, bez činů. Milují tě. Jen jim bude chvíli trvat, než uvěří, že je taky miluješ.“

            „Já jim to dokážu.“

            „Já vím, že ano.“ Opře si čelo o mé. „Děláš to každý den.“ Použije palec, aby mi zvednul bradu a dotkl se svými rty mých. „Hezký den v práci.“

            „Tobě taky, a dej mi vědět, co řekne July, až uvidí Slotha.“

            „Pošlu ti zprávu.“

            „Ok.“ Donutím se ho pustit a posadit se za volant. Jakmile zavře dveře, sroluji okénko a on se usměje, když si poklepu prsty na rty.

            „Miluju tě, ňoumo.“ Skloní se, aby mě ještě jednou políbil, a já se usměju, když nastartuji motor a zamávám, než vycouvám z příjezdové cesty.

            Potom, co se zastavím u sebe doma, vyzvednout věci, které potřebuji na projekt, který budeme dnes ve třídě dělat, a oblečení na večer, dojedu ke škole o čtyřicet minut později. Když parkuji, všimnu si odtahovky, která vjede na parkoviště a zastaví. Uvažuji, kdo může mít problémy s autem, vezmu si kabelku, vystoupím a zamířím do školy. Zastavím se u sborovny a strčím dovnitř hlavu, a vidím pár učitelů, jak pijí kávu a povídají si.

            „Ahoj, lidi. Na učitelské parkoviště právě přijela odtahovka. Nevím, jestli ji někdo z vás volal, ale pokud ano, je tam,“ řeknu a všichni se podívají směrem, kde stojím, hned za dveřmi. Pak Jetson, který sedí sám, odstrčí svou židli a proběhne kolem mě, až mě málem porazí. Otočím se a sleduji, jak běží chodbou a o chvilku později, zmizí venku.

            „Jeho žena ho před pár měsíci opustila,“ řekne paní Travisová, když vstoupím do sborovny a vezmu si hrnek na kafe. „Podváděl ji, a když to zjistila, rozhodla se mu vybílit účet a všechno zmrazit. Vsadím se, že jeho auto je odtahováno pro neplacení.“

            Jelikož nerada mluvím o spolupracovníkovi, i když je to blbec, neodpovím, ale to nezastaví všechny ostatní, aby nepokračovali v mluvení o něm. Potom, co si udělám svou kávu, vezmu ji sebou do třídy a upíjím ji, zatímco vyndávám věci a připravuji se, až se objeví mé děti.

            Když se překulí poledne, vezmu si Kindle, telefon a šálek nudlové polévky ze stolu. Zatímco čekám na použití mikrovlnky ve sborovně, pročítám skupinové zprávy mezi sestrami a sestřenicemi, potvrzujíc, že opravdu souhlasím, jít s nimi zítra večer ven. Když jim píšu zpátky, abych dala vědět, že tam budu, napíše Gareth , ale místo abych si to přečetla, prostě vytočí jeho číslo a čekám, až to zvedne.

            „Právě jsem ti poslal zprávu.“

            „Já vím, ale je oběd, tak místo toho volám. Tak jak to šlo u July?“

            „Sloth je zdravý. Má infekci mezi některými záhyby na tlamě, a tvoje sestra si myslí, že to, spolu se skutečností, že sotva vidí, je důvod, proč je tak letargický,“ vysvětluje.

            „Dala ti léky na tu infekci?“

            „Dala. Taky navrhovala operaci, na odstranění nějaké přebytečné kůže.“

            „Operaci? Je to nezbytné?“

            „Ona si myslí, že ano. Říká, že je běžné, že se toto plemeno operuje, když jsou mladí, ale on že ji neměl.“

            „Řekla, kdy by ho mohla operovat?“

            „Bejby, je to skoro dva litry, a to s velkou slevou od tvé sestry.“

            „Ok. A?“

            „A… právě teď, nemám takové prachy, abych je vyhodil za operaci, která není nezbytná.“

            Rychle udělám pár výpočtů. Šetřím na nové auto už nějakou chvíli, a mám dost uložených peněz. Jen jsem neměla čas, podívat se po autě. „Zaplatím to.“

            „Nebudeš platit za operaci pro Slotha.“

            „Proč ne?“

            „Protože nebudeš.“

            „Proč ne? Mám peníze, a pokud to znamená, že bude mít lepší život, pak si myslím, že je to nezbytnost.“

            „Právě teď, se do tohohle s tebou nemůžu pouštět. Potřebuji ho dostat zpátky domů a vrátit se do práce,“ řekne a zní naštvaně, což je něco, co mě opravdu otráví, protože vím, že je to jen jeho zatracené ego, které mu nedovolí nechat mě zaplatit za operaci.

            „Fajn, promluvíme si o tom večer.“

            „Tady není o čem mluvit. Nebudeš platit za Slothovu operaci. Udělám nějaké přesčasy a postarám se o to.“

            „Myslíš přesčasy, ještě navíc nad ty přesčasy, co už děláš? Protože pokud je to tak, mohl by ses už rovnou přestěhovat do dílny, když už tam stejně trávíš tolik času.“

            „Musím pracovat, abych zajistil svou rodinu,“ zavrčí, a už nezní naštvaně, ale nasraně.

            „Jo, a víš ty co? Já mám práci a nabízím pomoc,“ zasyčím a jsem už sama nasraná.

            „Máš byt a své účty na starosti, Ember.“

            „Fajn! Tak se k tobě nastěhuju. Tím pádem už nebudeš mít výmluvu, proč ti nemůžu pomoct.“

            „Informuj svého pronajímatele ještě dneska.“

            „To udělám!“ vyštěknu.

            „Dobře,“ odštěkne zpátky a pak zabručí, „musím jít.“

            „Cokoliv.“ Odtáhnu telefon od ucha a zmáčknu ukončení hovoru.

            „Uch, to bylo nejvíc, co jsem tě kdy slyšela říct a taky nejdivnější rozhovor, co jsem kdy slyšela,“ řekne Tasha, a já cítím, jak zrudnu o deset odstínů, když se na ni podívám. „To byl tvůj přítel?“

            „Ano.“

            „Řekla jsi mu právě, že se k němu stěhuješ?“

            „Myslím, že jo.“ Podívám se na telefon. Co se to zatraceně právě stalo?

            „Holka, ty máš teda koule. Dobře ty.“ Usměje se, když zavrtí hlavou. „Taky si myslím, že jsi možná trochu šílená.“

            „On mě přivádí k šílenství.“

            „Je to chlap; to oni dělají. Já jsem s mým chlapem skoro deset let, a většinu dní se probudím vděčná za to, že je v mém životě. Ale čas od času, se probudím a uvažuji, jestli by mě někdo podezříval, že jsem ho oddělala, kdyby náhle zmizel,“ řekne a pohne se dopředu, aby použila mikrovlnku potom, co člověk před ní, dokončí ohřívání. „Jak dlouho jste vy dva spolu?“

            „Pravděpodobně ne dost dlouho na to, abychom se sestěhovávali,“ zamumlám, uvažujíc, jestli to myslel vážně, abych se k němu nastěhovala. Chci říct, já chci, ale nevím, jestli to řekl prostě proto, že jsem to řekla já, nebo jestli to opravdu chce.

            „Slyším tě. Ale tak, já potkala svého chlapa v pátek a stěhovala se k němu v neděli.“

            „To vážně?“

            „Jop.“ Vezme si své jídlo z mikrovlnky, když to pípne a pak se otočí ke mně. „Vím, že normálně obědváš sama, ale můžeš se připojit k nám, pokud chceš. Slibuju, že nekoušeme.“

            „Jsi si jistá? Myslím tím to připojení, ne to kousání,“ ujasním a ona se zasměje.

            „Jsem si jistá.“ Vezme svou krabičku s jídlem ke stolu, a já dám svou polévku do mikrovlnky. Jakmile je ohřátá, připojím se k ní a pár dalším učitelům na oběd, a poprvé od té doby, co jsem tu začala pracovat, trávím hodinu pozváním mých spolupracovníků, místo čtením. A překvapivě, musím říct, že si to vážně užívám.

             

***** 

             

            Když dorazím na hřiště, zamířím na tribunu, sednu si a pak mávnu na Mitchella, když vzhlédne směrem, kde sedím. Zvedne bradu a lehce se mu zvednou koutky úst, než se začne soustředit na staršího muže, který se u něj zastaví a mluví s ním.

            Vím, že je to jen cvičný závod, ale všechny děti vypadají, že to berou vážně, včetně něj. Žaludek se mi začne plnit nervosní energií, když ho muž poplácá po zádech a ukáže mu, aby se postavil na start s ostatními kluky. Jakmile jsou kluci ve startovní pozici, zazní klakson, a Mitchell vyrazí tak rychle, že je jak šmouha, když předběhne tři běžce. Když se dostane k zatáčce na trati, předběhne dalšího, a vypadá, že ještě zrychluje. Stoupnu si tam, kde sedím na tribuně, a začnu skákat nahoru a dolů, když předběhne posledního běžce a křičím, „Běž, Mitchelli!“ tak nahlas, jak můžu, když proběhne cílem na prvním místě. Jeho hruď se zvedá, když přijímá high-five a poplácání po zádech od ostatních členů týmu, a pak si opře ruce o boky a podívá se tam, kde stojím. Zachytím jeho úsměv, usměju se zpátky a pak se rozhlédnu, a všímám si, že nikdo z ostatních lidí na tribunách, nestojí, takže si sednu.

            „To je váš kluk?“ Podívám se dolů na ženu, sedící dvě sedadla pode mnou, a cítím, jak se moje srdce trochu rozpouští, protože Mitchell a jeho bratr, se stali mými.

            „Jo, jeden z nich.“

            „Je rychlý.“

            „To je,“ souhlasím.

            Nakloní hlavu na stranu. „Nikdy předtím jsem vás tady neviděla.“

            „Hodně pracuji,“ zalžu a ona přikývne, jako by rozuměla, a pak se postaví a přijde nahoru, sednout si vedle mě.

            „Jsem Amanda.“ Natáhne ke mně ruku, abychom si potřásly, a pak ji pustí a ukáže dolů na trať, na dítě, které se protahuje. „Ten s blonďatými vlasy, je můj.“ Mávne, když se na nás podívá a on na ni protočí oči. „Je zjevně přemožen radostí, že jsem tady,“ řekne sarkasticky a já se zahihňám. „Budeš příští týden na závodech?“

            Ani jsem nevěděla, že jsou nějaké závody příští týden. Ale i tak, tam určitě budu. „Rozhodně.“

            „Úžasné, já a pár dalších maminek, přineseme svačiny a pití na závody. Jdeš do toho?“

            „Jistě, je nějaký zápis, nebo tak něco?“ zeptám se a přemýšlím, jestli nelezu do zelí Lidii. Jsem si jistá, že Garethova máma je ta, která obyčejně dělá tyhle věci.

            „Ne, nejsme tak organizované. Je to tak nějak volné pro všechny. Přines, cokoliv chceš,“ odpoví a pak mě vezme za ruku a znepokojí mě. „Kromě věcí s ořechy, lepkem, mlékem nebo cukrem.“ Zamrkám na ni a ona se zasměje. „Jen si dělám legraci. Přines, cokoliv chceš. Taky tě nebudeme soudit, když přineseš víno.“

            „Chápu.“ Usměju se a ona pustí mou ruku. Pak příští hodinu, si povídáme a sledujeme děti při tréninku, a když je čas odejít, získám její číslo a řeknu jí, že se uvidíme na závodech, než zamířím dolů na trať, sejít se s Mitchellem.

            „Chci tě obejmout, ale nemyslím si, že je to cool. Takže můžu dostat high-five?“ zeptám se a on se zasměje, a pak zvedne svou pěst tak vysoko nad sebe, že musím vyskočit, abych na ni dosáhla. „Jsi vážně rychlý. Chceš závodně běhat na vysoké?“

            „Nevím. Možná.“ Pokrčí rameny. „Chtěl jsem hrát baseball, ale loni se trenér na atletiku zeptal, jestli chci zkusit jeho tým, potom co mě viděl dělat nějaké cvičení a já řekl, že bych mohl. Nemyslel jsem si, že by mě to mohlo tak moc bavit. Jen prostě nevím, jestli to mám raději, než baseball,“ řekne, když opustíme hřiště a jdeme k mému autu. „Letos v létě, se připojím k letnímu týmu baseballu a pak se rozhodnu, co chci dělat příští rok.“

            „Vsadím se, že jsi stejně skvělý i v baseballu.“

            „Já nevím. Je tady spousta skvělých hráčů ve středoškolském týmu. Ale mám rád tu hru.“

            „Ráda bych tě někdy viděla hrát,“ řeknu, když nastoupíme do auta. „A doufám, že ti to nevadí, ale tak trochu jsem řekla jedné mámě, že budu na tvých závodech příští víkend.“

            „To je skvělé,“ odpoví, když vyjedu z parkoviště a zamířím k domu. „Jedeme domů?“

            Pohlédnu na něj, když slyším v jeho hlase úzkost. „Jo, napadlo mě, že to bude jednodušší, když se potřebuješ osprchovat a já se musím připravit, abychom se včas dostali na rezervaci, kterou tvůj táta udělal ve Flame.“ Žvýkám si vnitřek tváře. „Promiň. Kdybych měla své věci u sebe doma, jeli bychom tam. Je to jen… zůstávám u vás v domě, tak mám všechno tam.“

            „To je v pohodě. Já jen…“ Jeho slova vymizí, když se ošije v sedadle. „Doufám, že už bude pryč, až se tam dostaneme. Pokud ne, tak zůstanu ve svém pokoji, dokud nebude čas, jít na večeři.“

            „Tvůj táta říkal, že bude dneska doma brzy. Když se tam dostane…“

            „Ona neodejde jen proto, že je táta doma,“ přeruší mě. „A táta jí neřekne, aby odešla. Nechce naštvat Maxe.“

            V tom má pravdu. Gareth od ní snáší spoustu sraček, protože nechce naštvat Maxe, a ačkoliv chápu, že chce, aby kluci měli svou mámu, také vidím, že ona využívá tohoto vědomí. Jen si nemyslím, že ona chápe, že pokaždé, když udělá něco, co tlačí na jeho limity vlídnosti, tlačí ho blíž k bodu zlomu. A jednou, tohle všechno praskne, a já osobně, nechci být poblíž, až se to stane.

            „Jaká je tvoje máma?“

            Při jeho otázce se vrátím zpět ze svých myšlenek a pohlédnu na něj. „Moje máma?“

            „Chci jen říct, je jako ty?“

            „Ne. No… já nevím. Možná. Je sladká, zábavná, a někdy otravná a panovačná. Vždycky byla rodičem, který fandil nejhlasitěji, když jsem měla zápas, nebo něco takového, na střední, a je stále tou, které volám jako první, když se stane něco v mém životě.“

            „Takže… jako ty.“

            „Asi jo,“ připustím, a teprve tehdy pochopím, že jsem jako moje máma. „Až se s ní setkáš, bude se nejspíš k tobě chovat, jako by ti bylo pět, a ne patnáct.“ Usměju se, když se zasměje. „Zamiluje si tebe i tvého bratra. Oba moji rodiče.“

            Zabočím k bloku, a když dojedu k domu, vidím auto Garethovy mámy, zaparkované na ulici, ale auto Beth, není na příjezdové cestě, takže tam zajedu, zaparkuji a vypnu motor. Mitchell vystoupí, když se otočím, abych si vzala tašku, a pak otevřu dveře a uslyším volat své jméno. Rozhlédnu se a usměju se, když vidím svou sestřenici Harmony, jak jde přes ulici, na sobě šedou uniformu.

            „Pokaždé, když tady vidím zaparkované tvoje auto, chci jít pozdravit, ale vždycky je moc pozdě, nebo moc brzo.“ Obejme mě a pak se podívá na Mitchella. „Ahoj, chlapče.“

            „Ahoj.“ Zvedne bradu a pak se na mě podívá. „Jdu se osprchovat.“

            „Budu uvnitř za minutku,“ řeknu mu a on přikývne a hodí si batoh na rameno, než zamíří dovnitř.

            „Žiješ s Garethem?“ zeptá se, upoutá tak mou pozornost a já se soustředím na ni.

            „Více méně. Nejsem oficiálně nastěhovaná, ale jsem tady každou noc.“

            „Zdá se, že se to tak stává.“ Opře se zády o mé auto. „Jsem za tebe šťastná. Je to dobrý chlap a jeho kluci jsou sladcí.“

            „Jsou nejlepší,“ souhlasím. „Jak se ti líbí nová práce?“

            Před nějakou dobou, se jí stalo nějaké drama a ona opustila práci v nemocnici ve městě. Nikdo z nás si nebyl jistý, že by se vrátila k práci sestry, ale před pár měsíci, dostala novou práci v Nashvillu, v dětské nemocnici.

            „Miluju to. Nesnáším, že musím jezdit do Nashvillu čtyři dny v týdnu, ale miluju to, co dělám, takže to za to stojí.“ Otočí se a já udělám to samé. Sledujeme Garetha, jak vjede na příjezdovou cestu, a když pohledem přejde ke mně, vzpomenu si na náš rozhovor, z předtím, a uvažuji, jestli je stále naštvaný.

            Jakmile zaparkuje, vystoupí, obejde kolem zadní části svého SUV, a zvedne bradu na Harmony. Zakloním hlavu, když se zastaví přede mnou a srdce mi začne bušit, když vidím pohled v jeho očích.

            „Dala jsi už výpověď svému nájemci?“

            „Ne.“

            Trochu nakrčí rty, jako by si myslel, že je tu něco zábavného. „Mám jim zavolat místo tebe?“

            Přimhouřím oči. „Myslím, že to zvládnu sama.“

            „Zavolej. Já si jdu dát sprchu.“

            „To udělám,“ odseknu, zírajíc mu do očí.

            „Myslím, že bych měla jít domů,“ řekne Harmony, a zní, jako by se snažila nesmát, a já se na ni podívám a přeruším tak oční kontakt s Garethem.

            „Nemusíš odcházet.“

            „Myslím, že ano.“ Ušklíbne se. „Každopádně, uvidíme se zítra večer. Pak si promluvíme.“

            „Chceš jet společně?“

            „Jistě, jen mi pošli zprávu a dej mi vědět v kolik.“

            „Dobře, a řekni Harlenovi, že ho pozdravuji.“

            „Řeknu.“ Ušklíbne se a mávne, když přechází ulici.

            „Co je zítra?“ zeptá se Gareth a já se otočím tváří k němu.

            „Já a holky, jdeme ven.“ Čekám, že bude protestovat, ale překvapivě to neudělá. „Můžeme si promluvit o té stěhovací záležitosti?“

            „O čem potřebujeme mluvit?“

            „O skutečnosti, že nemůžu říct, jestli jsi to myslel vážně, nebo ne. O tom, jak budou reagovat kluci, pokud jim řekneme, že se stěhuji k vám.“

            „Já jsem byl velmi vážný.“ Udělá krok blíž, a chytím mě za bok. „A byla jsi tam dnes ráno, když oba souhlasili, že je hloupé, že máš byt a zůstáváš tady.“

            To řekli. Jen nevím, jestli opravdu chápou, co by to znamenalo. „Já… já myslím, že bychom si i tak měli sednout a promluvit s nimi o tom.“

            „Tak až se vrátíme dneska večer domů po večeři, promluvíme si s nimi o tom, jen abychom se ujistili, že jsou s tím v pohodě. Pokud ano, dáš výpověď a můžeme začít se stěhováním.“

            „Ok.“ Nakloním se k němu. „Pak si ty a já, můžeme promluvit o tom, jak se podělíme o účty a Slothovu operaci.“

            „Jistě,“ řekne s pokrčením rameny, a já přimhouřím oči, protože to bylo až příliš snadné.

            „Já to myslím vážně, Garethe. Pokud tady budu žít s tebou a kluky, budu se podílet.“

            „Jo, a prodiskutujeme to, až se nastěhuješ.“

            „Ne, budeme o tom mluvit před nastěhováním.“

            „Potom,“ řekne a já začínám vidět rudě.

            „Předtím, Garethe,“ vyštěknu.

            „Potom, Ember,“ zavrčí.

            „Ach, problémy v ráji?“ zeptá se Beth, blížící se po příjezdové cestě k nám, a já se otočím tváří k ní, a nesnáším ten samolibý výraz na její tváři, a skutečnost, že nás viděla se hádat.

            „Říkal jsem ti, že máme s kluky plány a nemáš dnes večer chodit, Beth. Tak proč jsi tady?“

            To udělal? Nevěděla jsem, že jí řekl, aby dneska nechodila.

            „Řekla jsem Maxovi, že mu koupím video hru, o které mluvil. Jen mu ji předám.“ Mávne hrou, kterou drží v ruce, směrem k nám. „A uklidni se, nezůstanu. Mám rande.“

            „Vyřiď mu upřímnou soustrast, ať je to kdokoliv,“ řekne Gareth a já stisknu rty, abych se nezasmála.

            „Jasně.“ Zlostně se podívá. „Jsou mí kluci uvnitř?“

            „Jak jsem řekl, máme plány. Přines tu hru zítra, nebo mi ji dej a já mu ji dám.“

            „A ukradneš mi slávu? Zatraceně ani náhodou. Řekl mi, že jsi mu ji odmítl koupit.“

            „Vážně? Řekl ti taky, že jsem ji odmítl koupit, protože jsem musel zaplatit za jiné sračky, jako je jídlo a střecha nad jeho hlavou?“

            „Bože, ty jsi tak zkurveně dramatický. Jasně. Prostě mu tu hru přinesu zítra.“ Otočí se na patě a rázuje ke svému autu.

            Když odjede, otočím se tváří ke Garethovi a položím mu ruce kolem pasu, a on skloní hlavu, aby se na mě podíval. „Promluvíme si o účtech a dalším, až se nastěhuji,“ vzdám se v naději, že to odlehčí trochu jeho vzteku, který, jak můžu cítit, z něj vyzařuje ve vlnách. Uzavře kolem mě paže a já zakloním hlavu. „Pojďme se prostě připravit a zkusit si užít večer.“

            „Jo.“ Skloní hlavu a krátce se dotkne svými rty mých, než mě dovede do domu.

            Když se dostaneme dovnitř, Lidia odejde potom, co řekne, že tu bude zítra odpoledne a Gareth se jde ujistit, že kluci se chystají. Já jdu do ložnice, beru si sebou tašku a rychle se osprchuji. Gareth se přijde vysprchovat, zatímco si natáčím vlasy a odejde, než si začnu dělat make-up. S dokončenými vlasy a make-upem, opustím koupelnu, abych se oblékla.

            Jakmile si nandám podpatky, jdu zpátky do koupelny, abych se zkontrolovala v zrcadle nad umyvadlem. Jelikož nikde v domě není velké zrcadlo, stoupnu si na špičky a snažím se získat lepší pohled. Jednoduchý, černý overal s topem s ramínkem za krkem, je hodně podobný šatům, které jsem měla na naše první rande. Neukazuje moc pokožky, ale stále je sexy, tím sofistikovaným způsobem, zvlášť s mým make-upem a červenou rtěnkou.

            „Ježíši,“ zabručí Gareth a já ho najdu stát ve dveřích. Polknu, když přejde ke mně a hltá mě očima. „Vypadáš nádherně.“ Jeho paže mě obejmou kolem boků a přitáhne mě k sobě.

            „Děkuji ti. Vypadáš krásně.“ Položím si ruce na jemnou, modrou látku jeho košile a on mi rukama sevře zadek.

            „Já vím, že jsi říkala, že chceš jít zítra ven s holkami, a jsem s tím v pohodě, ale měla bys vědět, že Mitchell zůstává u kamaráda a Max bude na noc se svou mámou, takže dům bude náš.“

            „Ujistím se, že to nebude dlouhý večer,“ řeknu okamžitě.

            „To by bylo fajn.“ Sklouzne nosem přes mou tvář, k mému uchu, kde mě jemně štípne. „I tak tě dneska večer ošukám.“ Očima krátce pohlédne na mé nohy. „Jen v těchto lodičkách a té rtěnce.“

            „S tím jsem v pohodě.“ Přesunu ruce na jeho ramena, lapajíc po dechu a s brněním na pár konkrétních místech. Nakloním se blíž k němu, přitisknu svoje prsa na jeho hruď a sleduji, jak mu potemní oči.

            „Měli bychom jí,“ řekne, ale nepohne se, aby mě pustil, místo toho skloní hlavu a políbí mě tak vlhce a hluboce, že jsem bez dechu a podlamují se mi kolena, když se odtáhne od mých úst. „Sejdeme se v obýváku,“ řekne chraplavě, otře si ústa a odejde. Trvá mi minutu, než se dám dohromady a konečně opravím rtěnku, a pak opustím ložnici s vědomím, že ať tak, nebo tak, dnešní večer skončí pro mě dobře.

             

*****

            „Nemůžu se prostě vzpamatovat z toho, jak jste oba hezcí. Nejsou ti chlapci krásní?“ Máma se podívá na tátu a ten jí věnuje neurčité zabručení, což Mitchella a Maxe rozesměje.

            „Mami, můžeš prosím neděsit mé kluky svými šílenostmi?“

            „Tvé kluky? Och, to se mi moc líbí.“ Ona září a já bojuji s chutí protočit oči, a pak ucítím ruku, jak se mi položí na kříž.

            Podívám se přes rameno na Garetha a on kývne směrem ke dveřím restaurace. „Náš stůl je připravený.“

            „Jej. Já, například, umírá hlady,“ řekne máma dramaticky, když se pohybujeme davem, abychom se dostali dovnitř.

            „Já taky,“ řekne jí Max a ona se na něj usměje, jako by to byl její nový nejlepší kamarád.

            „Jsi přesně jako tvoje máma,“ zašeptá Mitchell a já se na něj otočím s hraným zlým pohledem, když nám hosteska dá znamení, že ji máme následovat na stejné schodiště, po kterém jsme šli naposledy, kdy jsme tady byli.

            „Vezmi to zpátky,“ nařídím.

            „Ani náhodou, je to pravda. Obě jste šílené,“ pokračuje šeptem, a já slyším, jak se můj táta ušklíbne a Gareth udělá zvuk, jako by se snažil to potlačit.

            „Jen počkej. Už jsi řekl, že můžu přijít na příští závody, a díky tvému komentáři, tě naprosto znemožním křičením a tím, že se budu chovat jako blázen pokaždé, když budeš na řadě v běhu,“ vyhrožuju a on se ušklíbne a pokrčí rameny, jako by mu to bylo jedno.

            „Tohle je opravdu krásné,“ řekne máma, a rozhlíží se, když dojdeme na vrchol schodů a jsme vedeni k velkému, kulatému stolu. Stejně jako předtím, je místo prázdné, kromě nás, a já přemýšlím, jestli tady nahoře, někdo někdy opravdu jí.

            „Dobrý večer. Jmenuji se Simon, a budu váš číšník, pro dnešní večer,“ řekne Simon, který nám jde naproti, usmívající se na Garetha ve chvíli, kdy jsme usazení. Sotva zakryji zahihňání, které mi unikne, do ubrousku. Když odejde potom, co si objednáme pití, Gareth mi dá ruku na stehno a stiskne, a já se na něj podívám.

            „Lituješ teď?“ zeptám se tak nahlas, aby to slyšel jen on.

            Jeho oči se zamknou na mých a já sleduji milion emocí, odrážející se mu v očích, než chytí mou ruku do své a zvedne ji ke svým rtům. „Ani náhodou.“

            Slyším, jak můj táta udělá nějaký zvuk a moje máma se ostře nadechne, a když se podívám na kluky, všimnu si, že vypadají spokojení, šťastní a uvolnění. A právě tehdy poznám, že jsem našla nemožné, opravdové šťastně-až-na-věky, a já slíbím sama sobě, že udělám všechno, co je v mých silách, abych se o to postarala.