Player - 1. kapitola

Překlad: Lucie

Na celý kampus Alpha U se sneslo ticho.

Studenti chtějí odpovědi.

#ČekaníNaRomea

…Alpha BuzzFeed

Rimmel

„Mohla bys klidně zjistit, že její celá rodina je plná vrahů, a já bych ji stejně miloval.“

„Legrační, že to říkáš, protože to vypadá, že její otec je ten, kdo zabil její matku.“

To nebyla pravda.

Dokonce ani moje ostré popření nedokázalo zastavit to neustále bušení v mozku, dokud jsem nepřísahala srdci, že bije do rytmu těchto slov.

A i když to byl jen tlukot srdce, který nemohl nikdo slyšet, byla jsem si tím sakra jistá.

Nemohla jsem na to teď myslet.

Neměla jsem místo na to, abych pociťovala důsledky Valeriina obvinění.

Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl muž vedle mě. Jeho tělo nebylo uvolněné jako obvykle. A i když se snažil na mě usmívat svým bezstarostným úsměvem, moc mu to nešlo.

Dělal si starosti. Zneklidněný a pravděpodobně v bolestech. I když bych měla větší štěstí, kdybych si vytrhla zuby holýma rukama, než že by přiznal, že má bolesti.

Nemusel nic říkat a já to nepotřebovala slyšet.

Věděla jsem to. A Romeo byl tím jediným, na kterém právě teď záleželo.

„Jsi v pořádku?“ Zašeptala jsem a naklonila hlavu, abych se mu podívala do tváře.

Když jeho modré oči našly ty moje, usmál se. „Čekání je na hovno.“

Vypadalo to, jako kdybychom v pokoji byli několik hodin. Možná to tak opravdu bylo. Nedokázala jsem to říct. Koncept času byl zredukovaný na okamžiky.

Jeden okamžik za druhým.

Bylo to tak od chvíle, kdy jsem vstoupila na vnitřní fotbalové hřiště, protože jsem si myslela, že Romeo chtěl, abych tam přišla.

V jednu chvíli jsem byla radostí bez sebe z toho očekávání, zatímco v té další jsem visela na provaze na brankové tyči a dívala se do očí někomu, kdo byl viditelně vyšinutý.

Zachvěla jsem se a Romeova paže se kolem mě sevřela. Zvedl ruku a přitiskl mi ji na hlavu, aby mě k sobě jemně přivinul. „Pořád ti je zima?“ Zabručel.

Cítila jsem ty slova na jeho chvějící se hrudi, než že bych je doopravdy slyšela.

„Ne,“ odpověděla jsem. Byl až příliš blízko na to, aby mi byla zima.

Ale ani stálé teplo muže, kterého jsem milovala, nestačilo k tomu, abych dokázala úplně vymazat ty vzpomínky na to, co mi Zach udělal. Co udělal nám.

„Uvolni se,“ zašeptal Romeo a pokusil se mě k sobě ještě jednou přivinout.

Ztuhle jsem se snažila  zvednout hlavu i přes jeho úsilí. „Nechci na tobě už ležet,“ řekla jsem. „Tvoje ruka...“

„Je zlomená,“ řekl. „A končí tady.“ Ukázal na část svého těla. Kůže měla skvrnitě fialovou barvu a sval byl oteklý. Žaludek se mi převrátil pokaždé, když jsem se na to podívala.

Jeho ruka by takhle nevypadala, kdyby se nesnažil vylézt po brankové tyči, aby mě dostal dolů.

„Jsi na téhle straně.“ Pokračoval, jako kdyby si neuvědomoval, jak rozčilující bylo ho takhle vidět. „A neubližuješ mi.“

Vzdala jsem se a lehla si proti němu. Neměl na sobě tričko a jeho pokožka byla hladká, jeho tělo bylo tak pevné a silné, že když jsem zavřela oči, mohla jsem předstírat, že není možné, aby si něco zlomil.

„Rim,“ zašeptal po pár minutách.

„Hmmm?“

„Potřebuju, abys mi řekla, co se stalo.“ Jeho hlas byl drsný. „Než jsem se tam dostal.“

Otevřela jsem oči. Proč by to chtěl vůbec vědět? Proč by chtěl znovu prožít něco z toho, co se na tom hřišti stalo byť jen o vteřinu déle, než musel?

„Je konec, Romeo. Není důvod se k tomu vracet.“

„Hej,“ zašeptal a vysunul své tělo zpod mého.

Pohnula jsem se, okamžitě mě totiž napadlo, že mu přeci jen ubližuju. Jak jsem se však dostala dostatečně daleko, otočil se na stranu, aby se mi díval do obličeje, a chytil mě za bok, aby mi jemně pokynul, abych udělala to samé.

Zděšeně jsem se podívala dolů, protože ruka, kterou mě držel, byla ta od jeho zlomené paže. Nepohnul s ní tak daleko ani tak moc, ale nechtěla jsem, aby s ní hýbal vůbec.

Ale moje tělo poslechlo, otočila jsem se k němu tváří, oči se mi hned však stočili k místu nad jeho loktem, kde kůže byla zjevně traumatizovaná.

Opravdu jsem doufala, že tu brzy budou a vezmou s sebou obrovskou náplast. Věděla jsem, že by to nezachránila nic z toho, co se stalo, ale možná, že kdybych se na to nemusela dívat každou vteřinu, bylo by to jednoduší.

„Hej,“ řekl znovu. Hlas měl ochraptělý, ale přesto velící.

Vzhlédla jsem.

Zavrtěl hlavou a tiše mi řekl, abych toho nechala. Jeho ruka stále zůstávala proti křivce mého boku. Nikde jinde se mě nedotýkal.

Ani nemusel.

Azurový stín v jeho očích mě pohladil po duši. Přísahám, že se na mě díval tak, jako nikdy nikdo jiný. Bylo to, jako kdyby kromě mě nic jiného neexistovalo. Bylo to, jako kdyby se nedíval jenom na mě, ale skrz mě, a já byla ta nejcennější věc, kterou kdy viděl.

Nechala jsem se strhnout jeho pohledem. Nechala jsem se strhnout jím. Cítila jsem jako kdyby se mi propadla hruď, ale ne nějakým katastrofickým způsobem. Ale jako by to zpečetilo všechno, co kdy řekl, i když mu žádná slova nevyšla z úst.

„Jak to děláš?“ Zašeptala jsem. Jazyk se mi lepil na patro.

„Dělám co?“ Zeptal se. Ten pohled neopustil jeho oči. Jestli něco, tak mě to k němu přitáhlo ještě víc.

 „Jak to, že se na mě díváš jako… jako bych byla všechno?“

V nejhlubší části hrdla vydal tichý zvuk. Něco jako zavrčení, něco jako souhlas. „Protože jsi.“

„Romeo.“ Povzdechla jsem si.

„Rimmel,“ odpověděl. „Nezapomeň.“

V tu chvíli jsem se začala odtahovat, ale jeho prsty se na mém boku sevřely. Znovu jsem vzhlédla.

„Nezapomeň na tenhle okamžik. Nezapomeň na tu absolutní pravdu, jak se teď cítíš. Miluju tě a nehodlám s tím přestat.“

V krku se mi nahrnuly emoce a do očí se mi vehnaly slzy. Jeho slova byla překrásná, ale byl tu důvod, proč je řekl, proč jsem se tím dusila.

Tohle nebyl konec.

Mimo tento okamžik, tohle ticho, to celé s ním, bylo mnohem víc.

Budeme muset bojovat, abychom si udrželi to, co je naše.

„Taky s tím nehodlám přestat,“ zašeptala jsem.

Přes obličej se mi roztáhl úsměv a rozzářily oči. Naklonila jsem se blíž a stvrdila svůj slib polibkem. Ten příval horka, který jsem vždycky cítila, když jsme se líbali, mi svíral i prsty na nohou. Otevřela jsem ústa, takže jeho jazyk se mohl dostat dovnitř, a vzdechla, protože jsem ho tolik chtěla cítit.

Ale náš okamžik byl velmi rychle přerušen.

Dveře se otevřely, dovnitř vešel muž v bílém plášti se šedivými vlasy a v ruce držel složku.

„Pane Andersone,“ řekl a podíval se přímo na Romea. Jako kdyby si vůbec nevšiml té intimní bubliny, ve které jsme se právě s Romeem nacházeli. „Mám vaše rentgenové snímky.“

Ta bublina náhle splaskla a zpět se vrátila realita.

Do pokoje vešel Romeův otec, jenž se tvářil znepokojeně, zatímco Valerie stála těsně za dveřmi a dívala se do pokoje jako kdyby to tu bylo nějaké zakázané ovoce.

Vyškrábala jsem se nahoru, abych se posadila na matraci, a ignorovala přitom protesty mého bolavého těla. Romeo udělal to samé, pohyboval se opatrně.

V prostoru mezi námi se na matraci naše prsty propletly.

„Jak špatné to je?“ Zeptal se Romeo. Poprvé jsem v jeho hlase uslyšela strach.

Podívala jsem se na něj.

On se podíval na mě.

Náš okamžik byl u konce.

Boj právě začal.