UD - 12. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 12 – December

             

            Zadržím zahihňání, když sleduji, jak Max položí banán mezi dva pomeranče a pak odfrknutí, když Mitchell na svého malého bratra protočil oči a rozebral jeho výtvor.

            „Co je tu zábavného?“ zeptá se Gareth, položí mi ruce na kříž a já se na něj podívám.

            „Kluci.“

            „Chci to vůbec vědět?“ Podívá se směrem, kde nyní zvedají ananasový meloun.

            „Prostě se jen chovají jako kluci,“ odpovím a on zavrtí hlavou, zvyklý, že se bavím většinou toho, co dělají. „Vlastně…“ Vezmu sáček salátu a hodím ho do nákupního košíku. „Mluvila jsem dneska po práci s mámou.“

            „Je v pořádku?“

            „Jo, jen chtěla, abych vyřídila pozvání pro tebe a kluky, na její a tátovo každoroční grilování na Memorial Day,“ řeknu tiše a odtrhnu oči od Mitchella a Maxe, kteří jsou nyní před námi. „Řekla jsem jí, že si nejsem jistá, jestli z toho budeš nadšený, ale i tak jsem slíbila se zeptat.“

            (Memorial Day – v USA Den obětí války – poslední pondělí v květnu – pozn. překl.)

            „Nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat. Já s klukama obvykle něco dělám doma. Jsem si jistý, že jim nebude vadit, když budeme večeřet u vašich.“

            „Dobře, ale bude tam celá moje rodina, takže to nebudou jen moji rodiče. Myslíš, že to na ně nebude příliš?“

            „Bejby, nejsou to děti, kterým by vadilo, být s lidmi. Budou v pohodě,“ ujistí mě s jemným pohledem.

            „Ještě se s našima ani nesetkali,“ připomenu mu.

            „Tak něco domluv. Memorial Day je až za další týden. Zeptej se mámy a táty, jestli nechtějí přijít k nám na večeři, tuhle sobotu, a mohou se tak seznámit s kluky.“

            „Jsi si jistý?“ zeptám se a zastaví košík a plně se otočí ke mně.

            „Proč se mě pořád ptáš, jestli jsem si jistý, když já jsem ten, kdo ti navrhuje řešení problému, se kterým máš potíže?“

            „Já nevím.“ Vydechnu. Opravdu nevím. Myslím, že jsem pořád ještě v šoku. Nemůžu uvěřit, že mě miluje a jak dobré, to mezi námi je. Upřímně, stále čekám na nějaké drama, které se stane, protože všechno vypadá příliš dobré na to, aby to byla pravda. To je jeden z důvodů, proč jsem mu neřekla, že ho miluju. Nechci si přivolat neštěstí, nebo nám.

            „Bejby, uvolni se. Kluci budou v pohodě, ať se setkají s tvými rodiči teď, nebo potom, ale pokud se budeš cítit líp, požádej rodiče, aby přišli na večeři.“

            „Požádám je, aby přišli na večeři,“ rozhodnu se.

            Zasměje se a zavrtí hlavou. „Teď, když jsme to vyřešili, co uděláme k večeři dneska?“

            „Myslím, že Max chtěl sekanou.“ Zamračím se, naprosto jistá, že to je důvod, proč jsme přišli do obchodu potom, co jsme vyzvedli Mitchella z tréninku.

            „Mitchell nechce sekanou.“

            „Jo, ale Mitchell vybíral večeři včera, takže je fér, aby ji Max, vybral dneska,“ řeknu mu a přemýšlím, že zníme jako manželský pár, diskutující o svých dětech, a ne pár, který randí ani ne pár měsíců.

            „Pravda, takže sekaná,“ souhlasí a já se nakloním k jeho boku, jak pokračujeme uličkou. „Po zbytek týdne, bude kluky vyzvedávat máma.“

            Jeho prohlášení mě zastihne nepřipravenou a já zastavím uprostřed kroku. „Proč?“ zeptám se. Zvykla jsem si, že se s Maxem zastavují u mě v bytě, dokud není čas vyzvednout Mitchella, a pak máme večeři u nich, všichni společně, každý večer.

            „Promiň, zlato. Mám pár větších projektů v dílně, na kterých pracuji, a pár zákazníků na tetování, se po mě ptalo, abych jim nakreslil nějaké návrhy. Odsunoval jsem je tak dlouho, jak jsem mohl, ale od zítřka nejspíš nebudu doma dřív, než po šesté.“

            Práce. Jak jsem mohla zapomenout, že má dvě práce, aby se postaral o kluky? Nemůžu na něj za to být naštvaná. „Můžu kluky vyzvednout, jestli chceš,“ řeknu bez rozmýšlení a pak uvažuji, jestli to není příliš. Ano, máme mezi sebou takové rozhovory, ale pravda je, že je to velmi nové. A ani nevím, jestli by kluci chtěli, abych je vyzvedávala. „Chci říct, pokud by tvoje máma neměla čas, nevadilo by mi, vyzvednout je. Jsem si jistá, že chtějí trávit čas s ní.“

            „Promluvím s kluky.“

            „Promluvíš si s námi o čem?“ zeptá se Mitchell, když se objeví za námi, s krabicí cereálií.

            „Musím tenhle týden udělat nějaké přesčasy. Právě jsem říkal December, že nebudu doma dřív než po šesté a ona říkala, že by vás dva mohla vyzvednout ze školy, kdyby babička byla zaneprázdněná,“ odpoví Gareth, když dá Mitchell krabici do košíku.

            „Můžeš mě vyzvednout, i když by babička nebyla zaneprázdněná?“ překvapí mě Max otázkou a já se setkám s jeho pohledem. „Babička mě vždycky tahá po svých věcech, co musí zařídit. Já bych šel raději po škole domů a byl s tebou.“

            „Já budu taky radši s tebou,“ souhlasí Mitchell a já chci skákat nahoru a dolů, ale potlačím tu potřebu.

            „Vážně bys byla v pohodě s tím, vyzvednout je a zůstat s nimi?“ zeptá se Gareth.

            „V práci končím v půl čtvrté, takže mám spoustu času, abych se dostala k Maxově škole, než skončí, a můžeme buď počkat na Mitchella, nebo jet domů, dokud...“ Zavrtím hlavou. „Chci říct, jet zpátky k tobě, než skončí. Plus, já ráda trávím čas s kluky,“ vysvětlím a těkám pohledem mezi nimi.

            „Úžasné,“ řekne Max a já se usměju.

            „Jen se nechovej tak nadšeně, až se tvoje babička dozví změnu plánů. Bude zklamaná, že nebude trávit čas s vámi dvěma,“ řekne jim Gareth a já se začnu cítit provinile.

            Po společné snídani s Garethovou mámou, minulý týden, jsem rychle pochopila, že kluci jsou její kluci a ačkoliv byla ke mně moc milá, mohla jsem říct, že mě považuje za vetřelce.

            „Babička bude v pohodě. Prostě k ní půjdeme o víkendech. Navíc, to dá tobě a December, čas o samotě,“ řekne Mitchell a já cítím, jak se mi přes krk do tváří rozlévá horko.

            „Proč potřebují čas o samotě? Jsou sami celou noc, potom, co jdeme spát,“ řekne mu Max a pak se podívá na mě. „Proč s námi nikdy nezůstaneš ráno na snídani?“

            „C-cože?“ vyprsknu.

            „Vždycky odejdeš hrozně brzo, jako… že je venku stále naprostá tma.“

            Och můj Bože. Jak dlouho vědí, že tam přespávám?

            „Jen říkám, že můžeš snídat s námi, když přespáváš.“

            „Nemyslím si, že jsme měli vědět, že zůstává přes noc,“ řekne Mitchell suše a Max se na něj zamračí.

            „Jste vy dva v pohodě s tím, že zůstává přes noc?“ zeptá se Gareth dřív, než se může Max svého bratra dál ptát, a já se rozhlédnu kolem, a uvažuji, že uprostřed obchodu s potravinami, není asi nejlepší místo na to, mít tenhle rozhovor. Vážně, ani nevím, jestli bych během tohohle rozhovoru, měla být poblíž.

            „Za mě v pohodě.“ Mitchell pokrčí rameny, jako by to pro něj bylo stejné.

            „Naprosto,“ souhlasí Max a napodobuje bratrovo pokrčení ramen a pak se podívá na mě. „Může Melbourne zůstat v mém pokoji se mnou?“

            „Já… Uhm, jistě,“ odpovím a on se usměje.

            „No, teď když to máme vyřešené, pojďme to tady dokončit, abychom se dostali domů. Mitchelli, vezmi mléko, vajíčka a pár balíčků slaniny, a Maxi, ty doběhni pro balení Coly, zatímco já a December, seženeme věci na večeři.“

            „Jdu na to.“ Max zmizí, ale Mitchell se zdržuje za námi, jako by chtěl něco říct. Jakmile je jeho bratr z doslechu, otočí se tváří ke mně a tátovi, a já se natáhnu pro Garethovu ruku a zadržím dech, nejistá co čekat, nebo o kolik víc toho ještě zvládnu.

            „Vím, že musíš pracovat, ale myslíš, že můžeme i dál mít společné večeře každý večer, jako rodina, i když bude pozdě?“

            „Určitě, kámo,“ odpoví Gareth chraplavě a já utáhnu svou ruku kolem jeho prstů, když mě taky stiskne.

            „Skvělé.“ Řekne tiše, než si strčí ruce do kapes. „Hned budu zpátky.“ Otočí se a jde pryč a já ho sleduji, než se podívám na Garetha.

            „Takže…“ odkašlu si. „… je to jen můj pocit, nebo se toho právě tolik stalo?“

            „Právě se toho stalo hodně.“

            Skousnu si vnitřek tváře a pak zavrtím hlavou. „Přemýšlím, jak dlouho věděli, že přespávám.“

            „Nemám tušení. A taky vím, že na tom vážně nezáleží. Jsem prostě šťastný, že jsou v pohodě s tvým přespáváním.“

            „Zhluboka se nadechnu. „Asi máš nejspíš pravdu.“

            „Oba tě zbožňují.“

            „Miluju je,“ přiznám.

            „Jenom je?“ zeptá se tiše a jeho oči najdou mé. Rozhlédnu se. „Neřeknu ti poprvé, že tě miluju, uprostřed obchodu s potravinami.“

            „Proč ne? Je mi kurva jedno, kde mi to řekneš, prostě tak dlouho, dokud to budeš myslet vážně, až to řekneš. Kromě toho, já už vím, že mě miluješ.“

            „Co tím myslíš, že to víš?“

            „Je to napsáno na tvé tváři, kdykoliv se na mě podíváš,“ řekne a já přemýšlím, jestli je to pravda. Vlastně, jsem si jistá, že ano. Pravděpodobně vypadám jako smajlík s těma velkýma očima, ve tvaru srdcí.

            „Cokoliv. Soustřeďme se na získání věcí na večeři,“ zamumlám.

            Přejede svými rty po mých a pak se odtáhne. „Vypadáš dokonce roztomile, i když jsi naštvaná.“

            „Nejsem naštvaná.“

            „Jsi,“ odpoví a já protočím oči. „Ale jsi i šťastná?“

            Při téhle otázce, si dám ruku na břicho a řeknu mu pravdu. „Jsem šťastnější, než jsem kdy byla.“

            „Pak dělám svou práci dobře,“ řekne, stále mluví tiše. Nevím, jak jsme se dostali do tohoto bodu, zvlášť po tom, jak to mezi námi začalo, ale jsem šťastná, že jsme teď tady.

            „Víš, že jsi dost sentimentální, na chlapa, který vypadá tak drsně,“ řeknu a on se zasměje. „Co je? Je to pravda.“

            „Bejby, já nejsem sentimentální.“

            „Trochu jsi.“

            „Nejsem,“ popírá to.

            „Opravdu jsi,“ řeknu, jen abych si ho dobírala, a on zavrtí hlavou a pak mě ignoruje, když ho tahám po zbytku obchodu.

            „Ach, kurva,“ zamumlá Gareth ze sedadla řidiče, a já vzhlédnu od svého, Kindle, uvažujíc, co ho naštvalo, a všimnu si, že jeho oči jsou na světle modrém Mustangu, zaparkovaném vedle mého auta, na jeho příjezdové cestě.

            „Do prdele,“ zavrčí Mitchell ze zadního sedadla.

            „Máma,“ zašeptá Max a mě začne bušit srdce, když vidím, jak z auta vystoupí drobná žena s blond vlasy po ramena a alabastrovou pletí, jak zabouchne dveře, svým štíhlým, denimem-zakrytým bokem. Její oči se zamknou s mým pohledem a přimhouří je, aby prohlédla skrz přední sklo, když zaparkujeme. Ale i s tím zlým pohledem na její tváři, vypadá, jako by patřila vedle nějaké rockové hvězdy… nebo cool mechanika a tetovacího umělce.

            „Tohle se kurva neděje,“ zabručí tiše Gareth, což vyšle mrazivé zachvění po mé páteři, když zhasne motor. Pak se otevřou zadní dveře a Max oběhne kapotu, ke své mámě. Trochu ji nesnáším, když sotva poctí svého syna pohledem, a svou pozornost, má plně soustředěnou na Garetha. „Kurva,“ zamumlá si pod vousy a chytne mě za ruku. „Bejby.“ Otočím k němu hlavu. „Bude to v pohodě.“

            Bude? Tohle není sjezd na lanovce, nebo setkání kluků s mými rodiči. Tohle je Beth, máma kluků, jeho ex – žena, o které přiznal, že ho zničila – která se ukázala u jeho domu, vypadajíc cool a krásně.

            „Počkej na mě, až to obejdu a pomůžu ti dolů,“ nařídí mi a já přikývnu, rozepnu si pás a je mi špatně od žaludku. Když vystoupí a zabouchne dveře, mé rameno sevřou prsty ze zadního sedadla a já se obrátím na Mitchella.

            „Kryju ti záda.“ Sevře mi rameno, pak otevře dveře a vyskočí ven, a než stačím říct, že je opravdu zatraceně skvělé dítě, ale že já jsem dospělá a najdu způsob, jak to zvládnout, zabouchne dveře.

            Jakmile se moje dveře otevřou, Gareth se natáhne dovnitř a chytne mě kolem pasu. Nakloním se k němu, dám mu ruce na ramena a pak nechám zapracovat gravitaci, když spadnu bezpečně do jeho držení, na své ploché nohy.

            „Tohle je December, tátova přítelkyně,“ slyším Maxe říct zpoza otevřených dveří, a Gareth zamumlá něco sprostého, když mi podává kabelku a pak mi zatlačí na bok, v tichém požadavku, abych se pohnula, aby mohl zavřít.

            „Vezmu ten nákup, tati.“ Mitchell zastaví vedle nás a pak se na mě podívá. „Nechceš mi pomoct, to odnést?“

            „Jistě.“ Dám si kabelku přes rameno a pak se natáhnu, abych vzala pár tašek, když on už je naložený. Ale on udělá krok zpátky a zavrtí hlavou, takže chci protočit oči, protože už teď je přesně jako jeho otec.

            „Jen můj mladší, mě přijde pozdravit?“

            Při té otázce, se lehce otočím a zjistím zblízka, proč přesně má s ní Gareth dvě děti. Je opravdu krásná, i s tím pohrdavým výrazem, který se pokouší skrýt.

            „Mami,“ řekne Mitchell a já přistoupím blíž k němu, aniž bych o tom přemýšlela, jelikož se mi nelíbí bodnutí bolesti a vzteku, v jeho hlase.

            Její pozornost přejde krátce na mě, když se pohnu, a pak znovu soustředí na něj a zeptá se, „To je všechno, co dostanu? Mami?“

            „Neviděl jsem tě měsíce,“ řekne jí a mě zabolí srdce. Jak může zůstat tak dlouho od svých kluků?

            „Pracovala jsem; to ty víš.“

            „Jo.“ Zavrtí hlavou. „Jdu odnést nákup a začít děla domácí úkoly. Pojď, Maxi, měl bys udělat to samé.“

            „Já…“ Max se rozhlédne a začíná si uvědomovat, že nikdo není tak moct šťastný, jako on, že je jeho máma tady.

            Nelíbí se mi náhlá nejistota, kterou vidím v jeho postoji, takže použiju svůj nejlepší hraný úsměv a natáhnu ruku. „Jsem December.“

            Beth se podívá dolů na ni, jako by byla pokrytá něčím jedovatým, pak si povzdechne a přijme ji. „Beth.“

            „Ráda tě poznávám.“ Pustím její ruku. „Myslím, že jsou všichni hladoví a unavení po dnešní škole. Jsem si jistá, že to chápeš,“ řeknu a podívám se na Garetha. „Jdu začít dělat večeři.“

            „Dobře, bejby. Budu uvnitř za pár minut.“ Dotkne se prsty mé čelisti a pak se podívá na Maxe. „Běž dovnitř, chlapče.“

            „Ale…“

            „Potřebuji si promluvit s tvojí mámou. Běž si začít dělat úkoly,“ řekne mu Gareth a Maxovi poklesnou ramena, když se otočí pryč.

            Strašně ráda bych ho objala a řekla mu, že to je v pořádku, ale neudělám to. Místo toho, jdu za ním, jak kráčíme po cestě k domu a nahoru po schodech na verandu, a pak sebou cuknu, když uslyším, jak Beth vyštěkne, „Vážně, Garethe, co to kurva je? Ona tady žije s tebou?“

            „To není tvoje věc, Beth,“ odpoví Gareth a já už víc neslyším, protože zabouchnu dveře, abych to zablokovala.

            Když se rozhlédnu, ani jeden z kluků není v dohledu. Pověsím kabelku a bundu, pak zvednu Maxův kabát z gauče, kde ho položil na opěradlo a pověsím ho. Pak narovnám polštářky, složím deky, odnesu odložené videohry a pak naskládám všechno jejich sportovní náčiní do rohu, přemýšlejíc, že potřebuji koš, aby se to tam všechno vešlo. Když se konečně dostanu do kuchyně, najdu nákup stále v igelitkách z obchodu. Zapnu troubu, pak všechno vybalím, ve snaze ignorovat potřebu jít nakouknout skrz žaluzie, abych viděla, co se děje na příjezdové cestě.

            „Potřebuješ pomoct?“ Otočím hlavu k Maxovi, který stojí na rohu ostrůvku, a všimnu si, že má trochu červené oči, jako by plakal.

            „Rozhodně,“ řeknu, vyklopím dva balíčky koření na sekanou do mísy, kde už je mléko, vajíčka a strouhanka. „Nerada zamíchávám všechny ty věci do masa, takže mi uděláš laskavost, pokud mi s tím pomůžeš.“ Přikývne, ale nevěnuje mi ani záblesk svého obvyklého, šťastného úsměvu. „Umyj si ruce, zlato.“

            Udělá to, a já mu pak v klidu řeknu, co má dělat, a zatímco míchá všechno dohromady, naplním hrnec vodou a přidám už očištěnou kukuřici a dám to na sporák. Pak dám sáček s připravenými bramborami do mikrovlnky a nastavím na deset minut.

            „Moje máma není zlá,“ řekne, a zastihne mě nepřipravenou, když vytahuji pekáč z jedné ze spodních skříněk, a já se na něj podívám, když se postavím ze dřepu.

            „Prosím?“

            „Moje máma… ona není špatný člověk,“ zopakuje, aniž by se na mě podíval.

            „Nemyslím si, že by si to někdo myslel, zlatíčko,“ řeknu mu jemně a položím pekáč na linku vedle něj.

            „Ona je zábavná a vypráví skvělé příhody, a vždycky mi něco přiveze.“ Neřeknu nic, protože upřímně nevím, co říct. „Ona je cool, jako ty, ale jinak. Já… nemyslím si, že opravdu chtěla být mámou, ale dělá, co může.“

            „Maxi,“ zašeptám a nesnáším už jen to, že si to myslí, natož aby věřil, že je to pravda.

            „Ona je prostě ona, a když je tady, rád s ní trávím čas.“

            „Je to tvoje máma, zlato. Samozřejmě, že s ní rád trávíš čas.“

            „Já jsem taky rád s tebou,“ řekne a já, podle jeho tónu, můžu říct, že kvůli tomu cítí výčitky.

            Ačkoliv mám krk stažený emocemi, přece jen mu dokážu říct, „Já s tebou taky jsem ráda.“ Pak, aniž bych se starala, jestli bych měla, nebo ne, ho obejmu kolem ramen a pak si opřu hlavu o jeho. „Je v pořádku, když ti záleží na víc lidech, Maxi.“

            „Ok,“ zamumlá, ale nezní moc přesvědčivě.

            Nadechnu se a pomalu vydechnu, přemýšlejíc, co můžu říct, aby se cítil lépe, ale než mohu najít slova, vrátí se do domu Gareth. Jeho pohled těká mezi jeho synem a mnou, než se na mě tázavě podívá. Nejsem si jistá, jak mu říct, co jeho syn právě řekl, aniž bych použila slova, věnuji mu napjatý úsměv a on se podívá na Maxe. „Pojď sem, chlapče. Máma se chce rozloučit.“

            „Ona odjíždí?“ zeptá se s obavami, a jeho tělo, stále u mě, se znovu napne.

            „Jen teď. Uvidíš ji zítra. Vyzvedne tě ze školy a bude chvíli s tebou, jestli je to v pořádku.“

            „Je to v pohodě,“ řekne a pospíchá si umýt ruce, než vyběhne z kuchyně a z domu ven.

            „Jen ještě pár minut, bejby,“ řekne mi Gareth a já přikývnu a sleduji ho, jak jde zpátky ven.

            Podívám se dolů na mísu směsi přede mnou, mumlajíc, „Ty jsi byla ta, která čekala na drama. No, tak tady je. Teď se s tím prostě musíš vypořádat.“

            „Mluvíš sama se sebou?“

            Vyskočím na místě a otočím se, s předstíraným zlostným pohledem na Mitchella. „Nepliž se ke mně.“

            „Neplížil jsem se. Přišel jsem sem, jako vždycky.“ Usměje se.

            Zavrtím hlavou. „No, tak nechoď tak potichu.“

            „Chceš, abych nosil zvoneček, jako Melbourne?“

            „To nezní jako špatný nápad. Možná ti přišiju nějaký na kalhoty,“ řeknu, a poslouchám jeho smích, zatímco vyklopím masovou směs do pekáče a vytvaruji šišku, než si umyju ruce a dám to do trouby.

            „Jsi v pohodě?“ zeptá se, když si bere plechovku Coly z lednice.

            „Myslím, že to já bych se měla ptát na tuhle otázku,“ řeknu, když se ležérně opře zády o linku.

            „Jsem zvyklý, že se máma zjeví jako blesk z čistého nebe a pak znova zmizí na pár měsíců. Je to tak celý můj život. Ty jsi nová v jejích hrách.“

            „To muselo být těžké, se s tím během té doby vyrovnávat.“

            Pokrčí rameny a pak si srkne Coly, a podívá se ke vchodovým dveřím. „Jen je to na houby pro Maxe. Stále se nechá kupovat jejími kecy, když je poblíž, a pak je zraněný, když vypadne a nezavolá pár týdnů, nebo měsíců,“ řekne, a ačkoliv se mi nelíbí, že mluví sprostě, zadržím potřebu něco k tomu říct.

            „Miluje svoji mámu,“ řeknu, a vynechám to, že on ji miluje taky, protože jinak by nemohl být zraněný jejím chováním.

            „Jo.“ Dlouze vydechne.

            „Má štěstí, že má tebe. Jsi hodný velký bratr.“

            „Asi jo,“ připustí a odstrčí se od linky. „Potřebuješ pomoct s večeří?“

            „Jsem v pohodě, zlato.“

            Zvedne bradu. „Jdu dělat úkoly.“

            „Jistě,“ řeknu mu. Věnuje mi malý úsměv, který mu ale nedosáhne do očí a pak opustí kuchyň, a já slyším, jak se zavřou dveře jeho pokoje. S povzdechem dojdu ke své tašce a vezmu si telefon spolu se svým, Kindle, a sednu si na gauč. Pošlu mámě sms, jen abych jí řekla, že ji miluju a slzy mi naplní oči, když mi o chvilku později odpoví, Nekonečně a v každém vesmíru.

            Ani na chvíli nevěřím, že by Beth nemilovala svoje kluky, ale vím, že jim ubližuje svým chováním, a že je to něco, co by matka svým dětem dělat neměla – zvlášť ne znovu a znovu. Přeju si, abych věděla, jak věci mezi nimi vyřešit, ne kvůli ní, ale kvůli klukům.

            Koušu si vnitřek tváře, uvažujíc, jestli by mě vůbec poslouchala, pokud bych se jí pokusila věci vysvětlit. Pochybuji o tom. Vlastně, jsem si jistá, že by ji to urazilo, kdybych to vůbec zkusila. Také si nejsem jistá, jestli na to mám právo. S povzdechem, zapnu, Kindle, ale jakmile se rozsvítí displej a objeví se text, otevřou se dveře a Max s Garethem, vejdou dovnitř.

            „Běž začít dělat úkoly,“ nařídí Gareth a Max, beze slova zmizí v chodbě, zatímco si Gareth svléká kabát.

            Skousnu si ret, když hodí bundu na opěradlo gauče a projede si prsty vlasy. „Všechno v pořádku?“ zeptám se tiše a položím, Kindle a telefon na konferenční stolek.

            „Ne,“ odpoví a pak kolem mě projde do kuchyně a slyším, jak otevře a zavře lednici. Vstanu, přejdu kolem ostrůvku a najdu ho stát u sporáku, s pivem u úst. Když mě vidí, dá ho dolů a otevře náruč. Pomalu jdu k němu, pak ho obejmu kolem pasu a položím si hlavu tváří na jeho hruď. „Tohle dělá vždycky,“ řekne, když si opře tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechne.

            „Dělá co?“ zeptám se, aniž bych se pohnula.

            „Ukáže se, když kluci a já, jsme měli dost času na to, zapomenout, že vůbec existuje.“ Ztuhnu při ostrosti jeho hlasu. „Je to, jako by dokázala ucítit, že jsme šťastní a nesnese to, tak přijde a všechno posere.“

            „Může věci pokazit jen v případě, že ji necháš, Garethe. A nevypadá tak špatně.“

            „Bejby, byla na tebe venku milá, nejspíš proto, že byla zaskočená tím, že tě viděla s námi.“ Milá? Takhle vypadá, když je milá? Ajaj. „Jen slib, že to se mnou a kluky vydržíš. Nikdy se nezdrží dlouho.“

            Zakloním hlavu, čímž ho donutím uhnout jeho hlavou a zamračím se na něj. „Myslíš si, že mě vyděsí?“

            „Myslím, že to zkusí,“ odpoví jemně, položí pivo, aby mi mohl vzít obličej do obou dlaní. „V její mysli, já a kluci, patříme jí.“

            „Jsem Maysonová, Garethe Blacku. Vím, že nejsem zrovna dobrodružná, nebo příliš společenská, ale stále jsem Maysonová.“ Stáhne obočí a já zvednu ruku, abych vymazala vrásky, které se mu mezi ním vytvořily. „Rodina, láska, oddanost a odhodlání, je to, v čem jsem vyrostla a viděla to všude kolem sebe. Vím, co je důležité. Vím, proč je to důležité. A chápu, že někdy, i když je to děsivé, musíš udělat všechno, co je v tvých silách, abys to ochránil. Miluju tě.“ Řeknu a sleduji, jak se mu rozšíří zorničky, při tom slově lásky. „Nemám strach o sebe, nebo dokonce o tebe. Má obavu o to, co její přítomnost, bude znamenat pro kluky. Ani jeden z nich neví, jak se s její přítomností vypořádat. Mitchell je na ni naštvaný, nejspíš proto, že ji miluje a přeje si, aby ho milovala natolik, aby se zdržovala kolem, a Max je rozpolcený, protože mě má rád a cítí se, jako by tím zrazoval svou mámu.“

            „Vidím, že moje kluky znáš,“ řekne něžně.

            Přitulím se víc k němu a sklouznu mu rukama nahoru na hruď. „Jsou přesně jako ty. Všechno, co musíš dělat, je číst mezi řádky, abys věděl, co si myslí, nebo cítí.“ Nakloním hlavu na stranu a zeptám se, „Zítra bude vyzvedávat Maxe ze školy?“

            „Jo.“ Opře se zády o linku, jednou rukou mě stále drží kolem pasu, zatímco druhou použije, aby zvednul své pivo a napil se.

            „Co Mitchell?“

            „Promluvím s ním a uvidím, jestli bude souhlasit, aby ho taky vyzvedla. Pokud ne, pořád je tu máma, aby ho vyzvedla po tréninku, takže se nebudeš muset vypořádávat s Beth.“

            „Co tím myslíš?“

            „Je ubytovaná v jednom místím hotelu, takže až vyzvedne Maxe, přijede s ním zpátky sem.“

            „Och.“ Žvýkám si vnitřek své tváře a nejsem si jistá, jak se cítím ohledně toho, že bude tady v domě, který se pro mě začínal stávat druhým domovem.

            „Nelíbí se mi to o nic víc, než tobě, bejby, ale nechci, aby se Max poflakoval v hotelovém pokoji každý den po škole, ať už tady bude jakkoliv dlouho.“

            „Chápu to.“ A logicky to chápu. Je to ale ta nelogická část mozku, část, která obsahuje iracionální emoce, jako žárlivost, které se to nelíbí vůbec.

            „Nebude to na dlouho.“

            „Snažíš se přesvědčit mě, nebo sebe?“ zeptám se, a žertuji jen napůl.

            „Nejspíš nás oba,“ přizná.

            Usměju se, stoupnu si na špičky a dotknu se ústy jeho rtů. „Jak vždycky říkáš, bude to v pohodě.“

            „Jo.“ Sevře mi bok. „Kolik máš dneska večer práce?“

            „Moc ne, jen musím oznámkovat pár testů a to by mi nemělo zabrat víc, než hodinu.“

            „Dodělám večeři, zatímco na tom začneš,“ řekne a já se začnu smát. „Co je na tom zábavného?“

            „Večeře je hotová – no, každopádně skoro. Sekaná se musí dopéct a musím smíchat trochu kečupu a Worchesterové omáčky, což na to přijde, než to vytáhnu. Ale mimo to, budeme schopní jíst asi tak za patnáct minut.“

            Zvedne obočí. „Jak dlouho jsem byl venku?“

            „Dlouho ne.“

            „Dost dlouho na to, abys udělala celé jídlo.“

            „Max zamíchal maso. Já to jen dala na pekáč a do trouby. Kukuřice už byla očištěná, a brambory se jen musely uvařit v mikrovlnce. Nestvořila jsem zázrak.“

            „V tom se mýlíš,“ řekne tiše, a skloní tvář blíž ke mně. „Dáváš nám normálnost. Dáváš nám přesně to, o čem jsi mluvila, že jsi viděla, když jsi vyrůstala.“

            „Je to jen večeře, Garethe,“ řeknu a cítím se trochu vykolejená jeho slovy a tónem.

            „Bejby, mohla jsi být naštvaná kvůli Beth tady, ale nebylas. Šla jsi dovnitř a začala s večeří, dala Maxovi něco dělat, když tě vyhledal, a seděla na gauči a v ruce Kindle, jako by to byl jen další večer. Ani si neuvědomuješ, že ty kořeny co jsi zapustila, se staly něčím, čeho se dá chytit v bouři, bezpečné místo, kam jít, když se začne zvedat vítr.“

            „Já…“

            „Můžeš si to přidat na seznam důvodů, proč tě miluju,“ řekne a slzy mě začnou pálit vzadu v krku.

            „Prosím, nerozbreč mě,“ zaskřehotám.

            „To nikdy nechci. Jen chci, abys pochopila, co pro mě a kluky znamenáš.“

            Přikývnu a zavřu oči, zatímco si opřu čelo o jeho hruď. Když se kolem mě omotá jeho paže, přemýšlím, jestli má pravdu – jestli možná, jen možná, jsem silnější, než si myslím, že jsem.