UD - 10. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 10 – December

             

            Slyším někoho křičet, odtrhnu zrak od svých žáků, kteří jsou všichni otočení tvářemi ke dveřím, a zamračeně přejdu přes třídu. Nejistá tím, co se děje, otočím klikou a nakouknu do chodby, a vidím Jetsona – jednoho z učitelů páté třídy – hádat se s asistentkou ředitelky, Gladys.

            „Ztište svůj hlas, pane Jetsone, a prosím, jděte do ředitelny,“ řekne Gladys a on se na ni zlostně podívá a pak nasupeně odejde.

            „Co se stalo?“ podívám se přes chodbu na Tashu, další učitelku první třídy, a pokrčím rameny. „Doufejme, že ho vyhodí. Je to takový blbec,“ zašeptá a já nesouhlasím, ačkoliv má pravdu. Pan Jetson není učitel, kterého bych považovala za přátelského, a zaslechla jsem jeho žáky, jak si víckrát stěžovali, jak je na ně tvrdý.

            Když Gladys zajde do jeho třídy, zacouvám, zavřu dveře a otočím se tváří ke svým žákům, kteří vypadají nervosně. „Všechno je v pořádku,“ ujistím je a pak se podívám na hodiny, a vidím, že za dvacet minut končí vyučování. „Jelikož už nám nezbývá tolik času, co kdybychom si zahráli Heads Up Seven Up, než zazvoní?“ (nějaká hra pro menší děti, pozn. překl.)

            Při mém návrhu, se napětí ve třídě okamžitě uvolní a všechny jejich tváře, rozsvítí úsměvy. Vyberu náhodně sedm dětí a pak zavolám „Hlavy dolů, palce nahoru.“ Všechny děti, které stále sedí, dají hlavy dolů a zavřou oči, zatímco stojící děti chodí okolo a náhodně ťukají palci. Když sedm dětí, které jsem vybrala, dojdou před třídu, zavolám, „Hlavy nahoru, sedm nahoru,“ a všechny děti zvednou hlavy. Jedno po druhém, zkouší hádat, kdo na ně poklepal, a když uhodnou, vymění si s tím žákem místo.

            O pět kol později, zazvoní zvonek a děti rychle balí, seřadí se u dveří a pak zdraví své rodiče, když přijdou dovnitř. Jakmile jsou všichni pryč, uklidím třídu a otřu věci desinfekcí. Seberu své věci ze stolu, spolu s diářem a hromadou pravopisných testů, které musím dnes večer oznámkovat. Normálně, dělám týdenní učební plán v neděli, ale jelikož jsem byla u Garetha, včera večer, vybočila jsem z rutiny, takže to musím udělat dnes večer. Opustím školu a vyrazím přes parkoviště učitelů, ke svému autu. Prohrabujíc se taškou, ve snaze, abych našla klíče, nevidím jet mým směrem auto, dokud nezatroubí hlasitý klakson a gumy ne zaskřípou na štěrkovém parkovišti.

            „Koukej, kam, kurva, jdeš!“ zaječí Jetson a spustí okénko, a já začnu otevírat pusu, abych mu řekla, aby zpomalil, ale než ji rozlepím, vzduch zaplní prach a malé kamínky létají kolem mě.

            S třesoucíma se rukama a divoce bušícím srdcem, zavrtím hlavou a rozhlédnu se na obě strany, abych se ujistila, že nejede žádné další auto, než se rozběhnu ke svému a nastoupím. Jakmile mám zavřené dveře, vytáhnu mobil a ačkoliv nesnáším, být tím, kdo na někoho něco říká, vím, že musím zavolat ředitelce, aby věděla, co se stalo. Snad řekne Jetsonovi, že musí zpomalit, když je blízko školy, i když normálně děti na učitelském parkovišti nebývají. Ukončím s ní hovor o pár minut později, potom co mě ujistí, že s ním promluví a během toho, co nastartuji auto, už se tolik neklepu. Jedu přímo do lékárny, a když přijedu, pípne mi mobil, že mám příchozí zprávu.

            Večeře dnes večer?

            Zírám na jednoduchou zprávu od Garetha, pak se podívám skrz přední sklo na lékárnu, před kterou parkuji a zavřu oči. Včerejší večer s Garethem a jeho kluky byl perfektní, a probuzení dnes ráno, v jeho náruči, bylo něco, na co bych si dokázala zvyknout. To znamená, že jsem celý den přemýšlela o tom, co řekl Mitchell o tom, že by chtěl sestru, nebo spíš, o Garethově reakci na toto prohlášení.

            Logicky, vím, že je příliš brzy v našem vztahu – nebo cokoliv to je – myslet na děti, ale mohu říct, že pokud jde o mé pocity vůči němu, už se zamilovávám. A potom, co jsem strávila čas s Maxem a Mitchellem, vím, že bych se snadno mohla zamilovat i do obou kluků. Ale na konci toho všeho, chci děti, a pokud Gareth další nechce, nevím, jestli má smysl, abychom se dál vídali.

            Dneska toho mám hodně, co jindy? Zírám na text, potom co ho napíšu, a cítím, jak se mi stahuje žaludek, když se mi ukazováček vznáší nad tlačítkem odeslat. Zmáčknu vymazat, dokud slova nezmizí a vím, že jsem totálně v háji. V kolik?

            V šest. Vezmi si věci na přespání.

            Rozbuší se mi srdce. Nemůžu přespat. Musím večer dohnat nějakou práci.

            Vezmi si ji sebou.

            Zhluboka vydechnu a zkusím to znovu. Nepřipadá mi správné, nechávat svou kočku samotnou tak moc.

            Zírám na telefon, čekám na jeho odpověď a pak vyskočím, když najednou začne zvonit a objeví se jeho jméno.

            Přejedu prstem po displeji a dám si ho k uchu. „Ahoj.“

            „Opravdu máš kočku, nebo se jen snažíš vykroutit z toho, zůstat se mnou?“ zeptá se a zní, jako by potlačoval smích.

            „Opravdu mám kočku.“ Protočím oči a uvažuji, kdo by lhal o tom, že má kočku.

            „Kde byla tehdy večer?“

            „Neřekla jsem, že mě má rád natolik, aby byl kolem mě,“ zabručím.

            Začne se smát. „Můžeš ho vzít sebou, dnes večer.“

            „Nebudu brát svou kočku do tvého domu.“ Vzpírám se jeho návrhu.

            „Proč ne? Kluci mají rádi zvířata.“

            „Melbourne nemá rád lidi. Sotva toleruje mě, a já myslím, že by kluci přemýšleli, proč se ukazuji na večeři s kočkou a všemi věcmi, které potřebuje, pokud tam mám být jen pár hodin, než půjdu zpátky domů.“

            „Pravda.“

            „Páni, právě jsi se mnou souhlasil?“

            „Vypadá to, že ano,“ řekne a já si nemůžu pomoct, ale usměju se. „Jsem si jistý, že bude bez tebe v pohodě, přes noc,“ dodá a já si povzdechnu. Měla jsem vědět, že se nevzdává.

            „Garethe.“

            „Chceš zůstat přes noc?“

            Ano. Chci zůstat přes noc. Chci strávit čas s ním a s jeho kluky. Chci o nich všechno vědět. A prostě vím, že si kopu hluboký hrob, když to dělám. „Ano. Já jen…“

            „Kde jsi teď?“ přeruší mě, než můžu dokončit větu, ne že bych věděla, jsem chtěla říct.

            „Cože?“

            „Kde jsi právě teď?“

            Vyhlédnu předním sklem a napnou se mi svaly. „Uhm… v obchodě?“

            „Ptáš se mě, jestli jsi v obchodě, nebo mi říkáš, že tam jsi?“

            Vážně, proč je tak otravný? „Proč jsi tak otravný?“

            „Jen si myslíš, že jsem otravný, protože tě už dokážu přečíst. Takže, kde jsi?“

            „V lékárně,“ řeknu mu, a jako mávnutím proutku, naprosto ztichne. Neslyším ho ani dýchat. „Garethe?“ Trvá mu příliš dlouho odpovědět, až si málem odtáhnu telefon pryč, abych se podívala, jestli se to nepřerušilo.

            „Jsem tady.“

            „Jsi v pořádku?“

            „Jo.“ Odkašle si. „Mířím teď vyzvednout Maxe ze školy a Mitchell má trénink do pěti, takže budeme doma kolem půl šesté a jíst krátce po šesté. Je to pro tebe v pohodě?“

            „Jo, vyhovuje,“ řeknu tiše.

            „Uvidíme se tedy potom, bejby.“

            Zavěsí, než můžu říct sbohem a spustím telefon do klína, zírám na černý displej a snažím se zjistit, co se právě stalo. Nechápu, proč se ptal, kde právě jsem, nebo proč se jeho nálada změnila, když jsem mu to řekla. „Muži jsou tak matoucí.“ Povzdechnu si, vezmu kabelku, než vystoupím z auta a jdu do obchodu, kde vyzvednu, co potřebuji, spolu s pár krabičkami kondomů.

            Do svého bytu se dostanu o dvacet minut později, a jakmile zavřu dveře a začnu si sundávat kabát, Melbourne, který se rozvaluje na gauči, nahlas zamňouká a upoutá moji pozornost. „Och, omlouvám se. Vyrušila jsem tě ze spánku?“ zeptám se sarkasticky a přísahám, že on protočí oči, než seskočí dolů a švihne ocasem.

            Zavrtím hlavou, když se nese do mé ložnice a pak vyrazím ke kuchyni, ale zastavím se, když se ozve klepání na dveře. Jelikož nikoho nečekám, zkontroluji kukátko a zamračím se, když nikoho nevidím. Řeknu si, že to jsou jen nějaké děti z komplexu, které se potloukají kolem, a začnu se otáčet od dveří, kdy se najednou ozve další zaklepání. Chci je trochu vystrašit a tak prudce otevřu dveře, ale jsem to já, kdo je překvapený, protože to není jen Gareth, kdo stojí pod zastřešeným vchodem, ale i Max.

            „Prosím, řekni mi, že máš jídlo. Umírám hlady a táta mi nevzal svačinu,“ nabídne Max místo pozdravu a já zamrkám na jeho roztomilou, prosící tvář.

            „Já… já mám jídlo,“ vykoktám.

            „Díky Bohu,“ zasténá, projde kolem mě do mého bytu, a já se otočím a vidím, jak se posadí na gauč a pak se podívám na jeho otce, když se jeho ruka dotkne mého boku.

            „Vlastně neumírá hlady. Měl dvě cereální tyčinky, cestou sem.“

            „Neřekl jsi mi, že se stavíte.“

            Pokrčí rameny. „Máme nějaký čas na zabití, než vyzvedneme Mitchella, a tvůj byt je blíž, než můj, ke škole. Jel jsem okolo, zjistit, jestli uvidím tvé auto a stavíme se, nebo pokud ne, tak pojedeme domů.“

            Chci mu říct, že i tak mi měl zavolat, a dát vědět, že přijede s Maxem, ale než můžu otevřít pusu, nakloní se, a jemně se dotkne svými rty mých.

            „Měla jsi dobrý den?“

            „Jo.“ Odkašlu si a přeju si, aby ze mě nedělal rozdvojenou osobnost, nebo mě neměnil na naprostého idiota, jen obyčejným polibkem.

            „Ty máš kočku!“ Při tom prohlášení, se rychle otočím, abych varovala Maxe, že Melbourne není zrovna hodný, ale najdu svou kočku na jeho klíně, otírajíc si hlavu o Maxovu bradu, a můžu slyšet hlasité vrnění, i přes celou místnost.

            „Myslel jsem, že jsi říkala, že tvoje kočka nemá ráda lidi.“

            „Nemá,“ zamumlám, a Gareth se zasměje, zatímco zabouchnu dveře.

            „Je skvělý.“ Max se na mě usměje a drbe hlavu kočky, která mě očividně za něj vyměnila.

            „Najdu ti něco k jídlu.“ Usměju se zpátky na něj, než vejdu do kuchyně.

            „Jak se jmenuje?“

            „Melbourne,“ zavolám. „Nebo aspoň myslím. Moje kočka nemá ráda lidi, takže nevím, koho to držíš.“ Slyším, jak se směje ve vedlejší místnosti, a usměju se.

            „Nemusíš ho krmit, bejby. Může počkat s jídlem do večeře,“ řekne mi Gareth, zezadu mě obejme kolem pasu a já se zakloním do jeho objetí, a pak nakloním hlavu na stranu, dokud nezachytím jeho pohled.

            „Nemám asi nic skutečně výživného, abych nakrmila rostoucího chlapce, ale nenechám tvého syna umřít hlady.“

            Jeho oči najdou na moment mé, pak zavrtí hlavou, políbí mě na špičku nosu a pustí mě, aby odešel z kuchyně. Nejistá, o čem to bylo, nebo proč mám na pažích husí kůži, vracím se k hledání něčeho k nakrmení Maxe.

            „Maxi, stačí chipsy a salsa?“ křiknu. Když zavolá, že ano, vyklopím skleničku salsy do misky a pak prohrabu skříňky, abych našla chipsy. Vezmu misku a pytlík sebou do obýváku, a zastavím se, když vidím, jak Gareth zvedne Melbourn, přetočí ho na záda a drbe ho na břiše – něco, za co by mě, nepochybně vyškrábal oči.

            Ok, takže moje kočka je evidentně sexistická a má ráda jen muže. Dobré vědět.

            „Co chceš k pití, zlato?“ zeptám se Maxe, když před něj položím salsu a chipsy.

            „Voda stačí.“

            „Co řekneš December, chlapče?“ zeptá se Gareth a Max se zastaví s chipsem u úst.

            „Děkuju.“

            „V pohodě.“ Dotknu se jeho vlasů a on vykulí oči. Sakra, proč jsem to udělala? Neměla jsem to dělat. „Uhm.“ Podívám se na Garetha, ruku sbalím podél boků. „Chceš něco k pití?“

            Podívá se na mou ruku a pak na mě. „Máš čaj?“

            „Jo.“

            „Tak ten bych si dal, bejby.“ Zabrní mě kůže.

            Soustředíc se na úkol a ne na všechno, co cítím, jdu zpátky do kuchyně a vrátím se zpátky za pár minut, s jejich pitím a dietní Colou pro sebe.

            „Jak bylo dneska ve škole?“ zeptám se Maxe a sednu si na gauč vedle něj, když si namočí chips do salsy.

            „Bylo to v pohodě.“

            „Jen v pohodě?“

            „Měli jsme vědy, tak to bylo super.“ Pokrčí rameny.

            „Vědy jsou tvůj oblíbený předmět?“ Zeptám se a namočím chips do salsy.

            „Jo, náš učitel, pan Tonk, je úžasný. Vždycky dělá pokusy a věci, takže se třída baví.“

            „Co je tvůj nejméně oblíbený předmět?“ vyptávám se, zatímco se Gareth posadí naproti nám, s Melbournem.

            „Matika. Nesnáším matiku.“

            „Taky ji nemám ráda,“ přiznám se a on se na mě pochybovačně podívá. „Nevěříš mi?“

            „Jsi učitelka.“

            „To jsem, ale i tak nemám ráda matematiku. Není to věc, kterou bych shledala lehkou na porozumění a do dnes mám problémy se spoustou matematických vzorců.“

            „Co byl tvůj oblíbený předmět?“

            Nemusím o tom ani přemýšlet. „Angličtina. Miluji čtení. Vždycky to tak bylo.“

            „Byla jsi nerd, když jsi chodila do školy?“ zeptá se a rty mu zkroutí úsměv.

            „Nejspíš.“ Zasměju se. „Kamarádila jsem se, se všemi, a vždycky měla s kým sedět u oběda a poflakovat se, ale většinou jsem trávila čas sama a čtením.“

            „Mám takového kamaráda. Je skvělý, ale radši by hrál videohry u oběda, nebo mezi hodinami.“

            „Video hry jsou skvělé,“ řeknu a on přikývne, namočí do salsy další chips a hodí si ho do pusy. „Máš rád pečení?“ zeptám se ho a on se na mě zamračí. „Co?

            „Pečení je pro holky.“

            „Vážně? Říká kdo?“ Rychle pohlédnu na Garetha, když se ušklíbne.

            „Já nevím, ale babička peče a stejně tak moje tety a jejich holky.“

            „Tvůj táta nepeče?“ zeptám se a on se podívá na svého tátu a pak zpátky na mě, a zavrtí hlavou. „Máš rád sušenky, dortíky a tak?“

            „Ano.“

            „Já taky.“ Usměju se. „Pečením mi moje máma pomohla porozumět matematice, ale víš, co ještě na to skvělé?“ Věnuje mi poloviční úsměv. „Je tam zahrnuta spousta vědy. Pokud nesmícháš a nepřidáš přesně správné množství ingrediencí, cokoliv děláš, nebude tak, jak má být.“

            „Asi máš pravdu,“ souhlasí a pozoruje mě.

            „Co máš nejradši od babičky, nebo tvých tetiček?“

            „Čokoládové sušenky.“

            Podívám se na hodiny a vidím, že je čas, udělat dávku čokoládového těsta. „Pojď.“

            „Cože?“

            „Pomůžeš mi udělat nějaké čokoládové sušenky. Budeme je muset upéct u vás doma, ale můžeme tady udělat těsto.“

            „Vážně?“

            „Vážně. No… chci říct…“ Podívám se na Garetha. „Je to v pohodě?“

            „Jo,“ souhlasí plynule, ale stále je v jeho výrazu intenzita, která mi oslabuje nohy.

            Přinutím se od něj odtrhnout zrak. „Pojď, nezbývá tolik času, než pojedete vyzvednout tvého bratra,“ řeknu Maxovi a on vstane a následuje mě do kuchyně. O pár minut později, přijde Gareth, posadí se u vysokého stolu, který používám jako provizorní ostrůvek. „Recept, který použijeme, je tady.“ Podám Maxovi jednu z mých kuchařek. „Najdi ten na čokoládové sušenky, než vyndám mixér.“ Jakmile mám připravený mixér, vrátím se tam, kde stojí a dívá se na recept. „Takže zdvojnásobíme recept, abychom měli dost sušenek pro všechny. Teď, co máme udělat jako první?“

            „Říká se tu, že se mají smíchat vejce a máslo dohromady, a pak přidat cukr, vanilku a sůl.“

            „Perfektní, taky je odměrný šálek.“ Podám mu ho a on se na něj podívá. „Vezmu vejce, zatímco ty, odměříš máslo.“

            „Kolik másla?“

            „Co říká recept?“ zastavím se u ledničky a podávám se na něj.

            „Jeden a půl šálku.“

            „A jelikož zdvojnásobujeme recept, kolik potřebujeme?“

            „Tři.“

            „Vidíš? Už to chápeš,“ řeknu a on se zářivě usměje. „Kolik potřebujeme vajec?“

            Podívá se na recept. „Čtyři.“

            „Skvěle.“ Vezmu čtyři vejce, zatímco on dává máslo do mísy mixéru, a pak mu je podám, aby je rozbil. V době, kdy máme prvních pět ingrediencí v mixéru, už je profík a zcela v klidu. „Co dál?“

            „Mouka,“ řekne a já vezmu nádobu s moukou ze skříně a sleduji ho, jak odměří první šálek. Chci mu říct, že musíme nejdřív vypnout mixér, než ji přidáme, ale vysype ji tam, mouka zasáhne metly a rozletí se všude. Gareth vyskočí ze svého místa a vypne mixér dřív, než já.

            „Proboha.“ Podívám se na Maxe a pak dolů na sebe. Oba jsme pokrytí moukou a ještě víc jí stále padá k zemi, jako sníh.

            „Omlouvám se,“ zašeptá, Max. Mrknu na něj a vidím jen jeho zelené oči. Zbytek jeho je pokrytý tenkou vrstvou bílého prachu.

            „Ty…“ zahihňám se a pak se začnu smát tak moc, až se zlomím v pase. Postavím se a ukážu na něj. „Ty… Měl bys vidět svou tvář, právě teď.“ Zasměju se víc a slyším, jak se začne také smát. „Měla jsem… měla jsem zmínit, abys vypnul stroj.“ Pokračuji ve smíchu, pak se pokusím ze sebe oprášit mouku, což způsobí další oblak, co vyletí do vzduchu, takže se zahihňám znovu. „Myslím…“ Odfrknu si a rozhlédnu se. „Myslím, že musíme udělat fotku. Moje sestry z toho budou u vytržení.“ Vyrazím ke dveřím, abych si vzala svůj telefon, ale Gareth mě chytne za ruku a zastaví mě. „Potřebuji svůj telefon,“ řeknu mu a zakloním hlavu, abych zachytila jeho pohled.

            „Přinesu ti ho. Kde je?“

            „Zvládnu to,“ zkusím to znovu a on zavrtí hlavou a pak se podívá za mě. Následuji jeho pohled a vidím, že zanechávám moučné stopy. „Och, možná bys mi ho měl přinést. Je v mé kabelce.“ Jeho pohled je žhavý a přísahala bych, že mě políbí, ale místo toho jeho prsty sevřou mé a pustí mě.

            „Jsou ty sušenky zničené?“

            Obrátím tvář k Maxovi a najdu ho, jak kouká do mísy.

            „Ne.“ Přejdu k němu. „Jen musíme odhadnout, jak moc mouky se dostalo opravdu do mísy a pak přidat zbytek.“

            „Skvělé.“ Jeho oči tančí smíchem, když se otočí a podívá se na mě. „Pečení je docela úžasné.“

            „Říkala jsem ti to.“ Šťouchnu ho do ramene a pak se podívám za nás, když uslyší cvaknutí foťáku.

            „Úsměv,“ řekne Gareth a já udělám hloupou pózu, což Maxe rozesměje. Gareth udělá další fotku a pak se rozhlédne. „Kde máš smeták?“

            „Myslím, že bychom měli s úklidem počkat, dokud nebudeme hotoví, jen pro případ, že bychom měli nějakou další nehodu.“

            „To je nejspíš chytré,“ souhlasí a Max a já, dokončíme smíchání mouky a ostatních ingrediencí, včetně čokoládových lupínků. Jakmile jsme hotoví, nandáme těsto do plastové krabičky a dám ji do lednice.

            „Teď k té méně zábavné části.“ Rozhlédnu se po nepořádku, pak jdu do spíže a vezmu svůj ruční vysavač z nabíječky.

            „Myslím, že bychom měli zkusit z nás dostat co nejvíc mouky, než začneme luxovat,“ navrhne Max, zatímco se ohne v pase a zaklepe hlavou.

            Zasměju se, sleduji mouku padat na podlahu a pak udělám to samé, zatímco Gareth začne otírat linku. Úklid nám netrvá moc dlouho, ale v době, kdy jsme hotoví, a já se podívám na hodiny, vidím, že je nejvyšší čas, aby jeli vyzvednout Mitchella.

            „Běž nastartovat motor, chlapče. Budu tam za chvilku,“ řekne Gareth Maxovi a hodí mu klíčky.

            „Skvělé.“ Usměje se na tátu a pak se podívá na mě. „Uvidíme se u nás doma.“

            „Uvidíme se tam,“ souhlasím těsně před tím, než vyběhne z mého bytu. „Ví, že nemá zkoušet řídit, že jo?“ zeptám se Garetha a on se zasměje. „Co je na tom vtipného?“

            „Nic.“ Přistoupí ke mně, obejme mě v pase a pak cestuje jednou rukou nahoru po mých zádech a do vlasů. „Díky, že jsi ho nechala ti pomoct se sušenkami.“

            „Byla to zábava,“ řeknu bez dechu a pak zasténám, když si nárokuje moje ústa a strčí mi jazyk mezi pootevřené rty. Držím se ho a rozplývám se v jeho polibku a pak se cítím naprosto omámená, když se odtáhne.

            „Uvidíme se u nás doma, asi za tři čtvrtě hodiny.“

            „Ok,“ souhlasím.

            Chvíli mě pozoruje a pak tiše nařídí, „Zabal si věci. Tvoje kočka tu bude sama v noci v pohodě.“

            „Garethe.“

            Chytne mě pevněji. „Chci jít spát s tebou v mé náruči a chci se probudit s tebou v mé posteli.“ Cítím se slabá, přikývnu, a když to udělám, dotkne se rty mého čela a pak mě pustí. „Uvidíme se brzy.“

            „Brzy.“ Sleduji, jak odejde, pak jdu do ložnice a do koupelny, dát si rychlou sprchu. Když jsem hotová, vyfoukám si vlasy, obléknu si džíny a jednoduché triko s dlouhými rukávy, a zabalím si tašku na přespání. Než opustím svůj byt, popadnu z lednice těsto na sušenky a kabelku z věšáku a pak mířím ke svému autu. Dostanu se ke Garethovi ve stejnou chvíli, kdy on a kluci vylézají z jeho SUV a já zaparkuji vedle nich.

            „Můžu vidět tvůj telefon, abych ukázal Mitchellovi tu fotku, co táta udělal?“ zeptá se Max, když otevře dveře mého auta dřív, než můžu já.

            „Jistě.“ Zasměju se, sáhnu do své velké tašky, kabelky, která je pokrytá jahodami, hruškami, banány a jablky. Poklesne mi žaludek, když prsty přejedu přes plastový sáček s mým nákupem z lékárny. Do prdele, stále jsem si nevzala tu zatracenou pilulku. Co je se mnou k čertu špatně? S najednou třesoucí se rukou, vezmu telefon ze dna mé tašky a pak kliknu na aplikaci s fotkami, než ho podám Maxovi.

            „Mě tak štve, že jsem tam nebyl,“ řekne Mitchell a usměje se na mě. „Můžeme někdy péct sušenky?“

            „Ano,“ řeknu, nejistá, jestli lžu, nebo ne. Dnes večer, se musím sebrat a mít velmi nepříjemnou debatu s jeho tátou, a pokud mi Gareth řekne, že už nechce další děti, opravdu nevím, co budu dělat.

            Ok, vím, že budu zklamaná a nejspíš budu brečet. Hodně.

            „Jasně.“ Podívá se ze mě na svého tátu. „Co bude k večeři? Umírám hlady.“

            „Kuřecí tacos,“ odpoví Gareth a mě zakručí v žaludku, jen si nejsem jistá, jestli je to hlady, nebo obavami. „Běžte se vysprchovat, kluci. Večeře bude připravená, až budete hotoví.“

            Bez odmlouvání, oba vyrazili k domu a zmizeli uvnitř. „Co znamená ten pohled?“ zeptá se tiše Gareth a já otočím hlavu tváří k němu, uvažujíc, jak může vědět, že je něco špatně, jen z pohledu na mě.

            „Chceš další děti?“ vyhrknu a Gareth zavře oči, takže se mi udělá špatně. Obejmu se pažemi kolem pasu, abych se udržela. „Já… Bože, nechci vypadat šíleně, když to vytahuju právě teď zvlášť, když se teprve začínáme poznávat. Ale to, co jsi minule řekl Mitchellovi o tom, že nebude mít sestru, se mi stále honí v hlavě. Cítím, že potřebuji vědět, jestli chceš, nebo nechceš, než budeme pokračovat ve scházení se, nebo…“

            „Viděl jsem tu pilulku,“ přeruší mě.

            Zavrtím zmateně hlavou a stáhnu obočí. „Cože?“

            „Viděl jsem tu pilulku ve tvé tašce, když jsem tam bral telefon.“ Zajede si prsty do vlasů. „Chtěl jsem ji vyhodit.“ Řekne, a když si uvědomím, o čem mluví, odtáhnu jeden popruh kabelky z ramene. Podívám se dovnitř a vidím balíček, stále v sáčku z obchodu. „Neudělal jsem to, chtěl jsem, ale neudělal to.“ Hlava mi vylétne, když se zasměje, bez pobavení. „Myslel jsem, že jsem věděl, co chci. Sakra, ten den našeho prvního rande, jsem řekl mým sestrám, že nechci další děti, a myslel jsem to vážně.“ Zavrtí hlavou a pak se rukou chytne za zadní část krku. „Pak ten další večer, jsi mi řekla, že si vezmeš tu zkurvenou pilulku a já se cítil zklamaný. A dneska, když jsem ji viděl, moje jediná myšlenka byla, vyhodit ji, než si ji budeš moct vzít.“

            Zírám na něj, nejistá, co si mám myslet. Nadšená, že je otevřený tomu, mít další děti, naštvaná, že přemýšlel o vyhození mé pilulky, aniž by mi dal na výběr, a aniž by se mnou o tom mluvil. „Nevím ani, co mám právě teď říct.“

            Udělá krok ke mně a já zadržím dech. „Ptala ses, jestli chci další děti a odpověď na to, je ano. Pokud věci mezi námi budou fungovat, chci s tebou všechno, včetně dětí.“

            I když mně ta zpráva přináší úlevu, zavrtím hlavou a tiše řeknu. „Pokud to mezi námi bude fungovat, Garethe, oba musíme být k sobě upřímní ohledně toho, co chceme a co od sebe navzájem očekáváme. Musíš se mnou mluvit.“

            „Chci tě,“ řekne tiše a uzavře vzdálenost mezi námi. „Chci čas s tebou o samotě. Čas na to, abychom se navzájem poznali. Chci sledovat, jak poznáš mé kluky a zažít, jak se do tebe zamilují. Stejně jako já.“ Celé mé tělo se zachvěje při jeho přiznání a spustím paže k bokům. „Budu se snažit nechovat se podle instinktu, ale po pravdě řečeno, nevím, co dělám. Tohle všechno je pro mě nové, nikdy jsem se necítil tak, jak mě nutíš se cítit ty.“

            „Ani já jsem se takhle nikdy necítila,“ přiznám se a on si mě přitáhne k sobě a položím mu ruce na hruď. „Jsem šťastná, že se mnou mluvíš.“

            „Jo.“ Přitiskne mi rty na čelo a pak prsty sevře spodní část mé čelisti a zakloní mi hlavu, aby mi mohl rty přejet po ústech. „Budu se snažit být v tomhle lepší.“

            „To bude skvělé.“ Řeknu a přejedu rukama po ostré hraně jeho čelisti.

            „Takže jsme překonali naše poslední drama?“

            Usměju se, „Myslím, že jo.“

            „Dobře.“ Ještě jednou se dotkne svými rty mých.

            „Nejspíš bychom měly jít dovnitř a začít s večeří.“

            „Večeře je hotová.“ Sevře mě v pase. „Nebo z větší části. Jen musím ohřát tortilly a plechovku fazolí.“

            „Máš magické schopnosti, které ti dovolují vařit, zatímco ani nejsi doma?“

            „Ne, mám pomalý hrnec, který vaří, když nejsem doma,“ řekne.

            „Máš pomalý hrnec?“ zasměju se.

            „Směješ se mi?“

            „Samozřejmě, že ne.“ Poplácám ho po hrudi. „Jen prostě neznám žádného muže, který používá pomalý hrnec. Myslela jsem, že je jen pro holky, trochu jako pečení.“

            „Chytračko.“ Ušklíbne se.

            „Pořád nemůžu uvěřit, že nepečeš,“ řeknu, když nás otočí k domu a podrží mi dveře, abych mohla vejít před ním.

            „Nikdy jsem neměl důvod. Moje máma a sestry něco nosí pro kluky.“

            „Rozmazlují.“

            „Jop.“ Usměje se, pak mě políbí na vršek hlavy, zatímco mi bere kabelku. „A taky, bejby, nemusíš kupovat kondomy. Tuhle oblast pokryju,“ řekne mi, vytáhne tašku z drogerie z mé kabelky, než ji pověsí na věšák u dveří. Zahřejí se mi tváře, když ho sleduji, jak ji vezme do svého pokoje a usměje se na mě, když se vrátí zpátky.

            Studuji jeho krásný úsměv a nadechnu se. Jedna další krize zažehnána a další důkaz, že se vážně zamilovávám do tohohle chlapa a jeho kluků.