FM - 82. kapitola

Překlad: Sinnel

Sara

             

            „Jsi si jistá, že budeš v pořádku?“ zeptá se Peter, zatímco se blížíme po večeři k Esguerrově usedlosti, už po desáté, a já přikývnu. Zvednu hlavu a vidím jeho starostlivý výraz.

            „Neboj se. Budu v pohodě.“

            Poprvé za týden a půl nelžu. V očích mám pocit, jako bych si je mnula smirkovým papírem a ze všeho pláče – nemluvě o jisté bolestivosti z našeho milování v obývacím pokoji mi hlava buší bolestí, ale to vše je ne nepodstatné. Nejhorší bolest - žal a vina, které nedokážu ve všech těch dnech čelit – se zmenšuje, i když nikdy nemůže úplně zmizet.

            Samozřejmě, že je tu stále ta věc s devatenácti mrtvými rukojmími, ale snažím se na to nemyslet. Protože kam by to vedlo?

            Můj manžel je možná monstrum, ale já bez něj nedokážu žít více, než on nedokáže žít beze mě.

            „Nemusím jít,“ zopakuje Peter znovu. „Můžeme se prostě otočit a vrátit se zpátky domů.“

            „Myslíš tím zpátky do Esguerrova domu, který nás nechal užívat? Ten samý Esguerra, jehož pohostinnost je založená na tom, že mu pomůžeš Hendersona rychle dostat?“

            Peter pokrčí svými širokými rameny, vypadá nevzrušeně. „Pokdu tohle setkání nedokážu zařídit, pochopí to.“

            Znovu se na něj usměji, hrudník mi zaplavuje zářící teplem. Můj temný rytíř – vždycky ochotný bojovat za mě. „Možná - ale není to potřeba. Budu v pořádku. A pokud mám být upřímná, skutečně si chci vyrazit s Norou a Lizzie.“

            „Dobře, má lásko. Pokud jsi si jistá,“ řekne, když se zastavíme před dveřmi usedlosti. „Pokud budeš cokoli potřebovat, zavolej mi, dobře? Nebudu daleko.“ Ukáže směrem k malé budově poblíž – musí to být Esguerra kancelář, o které se zmínil.

            „To zní dobře. Brzy se uvidíme.“ Rukama se opřu o jeho široká ramena, vytáhnu se na špičky a své rty přitisknu k jeho. Myslela jsem, že to bude jen rychlý polibek, ale on mě jednou rukou zachytí kolem pasu, druhou ruku zaboří do mých vlasů, drží mě na místě a náš polibek prohloubí a plení mi ústa, jako bychom neměli sex celé měsíce, a ne jen pouhých pár hodin. Moje tepová frekvence zrychlí, a jak jeho penis proti mému žaludku tvrdne, dole v nitru mi narůstá teplo. Na okamžik jsem v pokušení souhlasit s jeho nevyslovenou nabídkou. Vykašlat se na naše závazky pro dnešní večer, vrátit se zpátky do domu a další dvě hodiny strávit v posteli.

            Teprve v okamžiku, když Peter náš polibek přeruší, aby se nadechl, se moje hlava vyčistí dost na to, abych si uvědomila, že to děláme přímo na přední terase Esguerrva domu - a že se zachvěl závěs na nedalekém oknu, jako by někdo vykukoval ven.

            „Počkej…“ Ztěžka dýchám, vytrhnu se z jeho držení a ustoupím o krok zpět. „Nemůžeme – neměli bychom tady.“

            Zírá na mě, jeho silný hrudník stoupá a klesá, a já vím, že kdybychom nebyli na veřejnosti, už byl na mě.

            „Dobře,“ zavrčí, své velké ruce svírá podél boků. „Ale nezůstávej tady moc dlouho… Nezapomeň, že především jsi moje.“

            A s tímto atavistickým prohlášením se otočí a odejde pryč.

xxx

            Pokud si Nora všimla mých červených, oteklých očí, je dost ohleduplná, aby během toho, co ji doprovázím do Lizziena pokoje, nic neřekla. Místo toho mě baví příběhem o šarlatovém papoušku, kterého si dneska ráno všimla, a o dalších zajímavých setkání s místními volně žijícími živočichy.

            „To zní, jako bys to tady milovala,“ řeknu s úsměvem, když se skloní nad postýlkou, aby zvedla svou dcera. Dítě vydává nespokojený zvuk, ale pak se usadí v mámině náručí a malou hlavičku si položí na Nořino štíhlé rameno.

            „Miluji to tu.“ Když se Nora usadí do houpacího křesla a Lizzie jemně poplácává po zádíčkách, září. „Už od samého začátku.“

            Koušu si spodní ret a posadím se na malou pohovku vedle její židle. Sžírá mě temná zvědavost, ale nevím, zda bych se s touhle mladou ženou měla pouštět do tak soukromých věcí. „Ty tohle všechno miluješ?“ nakonec se odvážím zeptat.

            Nemluvím o počasí ani o místní přírodě a vidím, že Nora mou otázku pochopí. I tak je však moje otázka dost neurčitá, takže by mohla na ní mohla odpovědět podle svého uvážení. V žádném případě nechci, aby se z nějakého důvodu cítila nepříjemně.

            Když mě studuje, v očích má temný a zamyšlený pohled. „Ne,“ řekne tiše. „Ne všechno - i když jeho miluji.“

            Samozřejmě, že ano. Viděla jsem to při večeři. A on ji miluje… i když někdo by možná řekl, že takový člověk není schopen takové hloubky citu.

            Než jsem se setkal s Peterem, tak bych s nimi souhlasila, ale jako všechno ostatní v mém životě, se za poslední dva roky změnil a vyvíjel i můj názor na toto téma. Teď už vím, že i nelítostní zabijáci mohou milovat, i když ve svém srdci srdce můžou postrádat morální kompas.

            „Víš něco o jejich poslední operaci?“ zeptám se tiše, když Nora upadne do ticha. „O té se všemi rukojmími?“

            Asi bych do toho pravděpodobně neměla zahýbat, ale stále nedokážu dostat z mysli těch devatenáct mrtvých lidí.

            Nora přikývne. „Ano. Předpokládám, že i ty?

            „Peter mi to neřekl, ale dneska odpoledne jsem je zaslechla.“ Polknu. „Takže ano, teď to vím.“

            „Aha. Přemýšlela jsem o tom…“ Kývne k mým očím a smutně se usměje. „Nevadí.“

            Trhnu hlavou, žasnu nad tím, jak klidně vypadá, když je všechno tak ohavné. „Nevadí ti to?“ zeptám se. Nedokážu si pomoci. „Nepřijde ti tenhle druh věcí… děsivý?

            Povzdechne si a dítě si položí na druhé rameno. „To ano. Samozřejmě, že ano. Nejsem jako Julian. Pro tenhle druh života jsem se nenarodila.“

            „Tak jak to tedy děláš? Jak to ze sebe dokážeš nechat sklouznout?“

            „Abych byla upřímná,“ řekne tiše, „nevím. Vím jen to, že ho miluji… že ho potřebuji stejně tak, jako deštný prales potřebuje slunce. Můj svět s ním v něm je temnější, ale v mnoha ohledech je i zářivější a bohatší.“

            Kousnu se do vnitřní tváře. Tak naprosto ji chápu, až je to děsivé. „Přemýšlela jsi někdy o tom, zda ty... zda něco uvnitř tebe není špatné a rozbité?“ zeptám se právě v okamžiku, kdy dítě začne dělat rozruch. „Jako by normální ženy neměly... chápeš?“

            Znovu si povzdechne a Lizzie si vrátí zpátky na druhé rameno. „Je to možné. Vím, že Julian a já – dobře, to, jakým způsobem jsme spolu, není pro každého. To je jisté.“

            Chystá se mi říct víc, ale Lizzino rozrušení narůstá a Nora se místo toho postaví a s dítětem pohupuje, aby ho uklidnila.

            I já se postavím. „Můžu ji podržet?“

            Povyk dítěte se ještě zvýší, až začne z plna plic křičet a Nora se ušklíbne. „Právě teď? Jsi si jistá?“

            „Potřebuji praxi,“ řeknu kysele. „A tvůj manžel říkal, že by se ti mohla hodit pomoc.“

            „V tom případě do toho. Tenhle uzlíček radosti je celý tvůj.“ S přehnanou dychtivostí mi dítě předá.

            K mému překvapení Lizzie okamžitě přestane brečet a velkýma modrýma očima na mě zírá.

            „Proč, ty malá zrádkyně,“ řekne Nora své dceři s falešným pobouřením. „Uvidíme, jestli dneska večer dostaneš prso.“

            Zasměji se. S dítětem v náručí se pohupuji, a když se zahihňá a svou malou pěstičkou se natáhne po mých vlasech, v hrudi ucítím, jak mi z ní uvolnilo trochu dalšího tlaku. Mám pocit, že se tmavé mraky zvedly na dost dlouho na to, abych zahlédla náznak světla.