FM - 34. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

Sara

            Vzpomenu si na Peterovu poznámku ohledně rychlosti, tak řídím opatrně, dodržuju každé pravidlo silničního provozu a rychlost. Peterovo mobil je zamčený, a nemůžu ho budit, takže použiju kombinaci dopravního značení a mé povrchní znalosti místa, abych nás dostala na tu špinavou cestu, o které mluvil.

            Nemyslím na své rodiče nebo muže, kterého jsem tak bezohledně zabila. Nemůžu – ne protože musím držet pohromadě. Místo toho se zaměřím na to, abych nás dostala do naší destinace bez zastavení. V době, kdy zabočíme do lesů, je můj močový měchýř na hranici výbuchu, takže zastavím u kraje a jdu za strom jako při kempování. Ta starší paní nechala v autě lahev dezinfekce, takže ji použiju, než se vrátím k řízení, snažím se nemyslet na to, co se stane, až se dostaneme k chatě.

            Bez ohledu na moje snahy mi v hlavě víří nebezpečné otázky.

            Co budeme dělat, pokud se Peterovy rány zanítí?

            Bude v té chatě jídlo a pití?

            A nejhorší, jak dlouho bude trvat, než nás najdou?

            Protože nás najdou. Nemůžu být naivní a věřit tomu, že ne. Už tak jsme měli štěstí, ale pro FBI to nic není. Nebo aspoň pro ně já nic nejsem. Peter se zvládnul vyhnout zajetí celé roky s pomocí jeho konexí.

            Nikdy jsem nelitovala toho, že v mých kruzích nejsou kriminálníci, ale teď ano. Žádný z mých přátel nebo známých nám nemůže pomoct – ne bez toho, aby se sami dostali do sporu se zákonem. Ve skutečnosti jsou jedinými lidmi kromě mého manžela, o kterých vím, že mají ty správné dovednosti a kontakty, jeho tehdejší ruští kolegové a ti tu nikde nejsou—

            Počkat.

            Mám Yanův email.

            Přes něj mi gratuloval k naší svatbě.

            Můj puls znovu vystřelí, nadšení mi zaplaví žíly, než si vzpomenu na jeden důležitý fakt.

            Nemám mu jako poslat mail, leda bych použila Peterův telefon, a na to bych potřebovala manželovo vědomí, abych mohla zadat heslo.

            Podívám se na něj, hruď se mi stáhne při šedé bledosti jeho tváře. Potřebuje být v nemocnici, s antibiotiky a doplňujícími tekutinami v kapačce, ne se někde kodrcat na špinavé cestě plné děr.

            Pokud zemře, bude to na mně.

            Bude, protože jsem si vybrala skrýt ho před úřady, místo abych ho zavezla do nemocnice.

            Přede mnou se objeví nápis „Soukromý pozemek“, s plotem na každé straně a dřevěnou bránou, blokující cestu. Musí to být místo určení, pokud jsem dřív neodbočila špatně.

            Zastavím auto a jdu otevřít tu bránu. Až na to, že řetěz se zámkem drží. Zatahám za zrezlý zámek, nemůžu uvěřit, že po tom všem uvízneme na něčem tak hloupém.

            Snažím se potlačit svou frustraci, jdu zpátky do auta a pokusím se vzbudit Petera. Možná má někde klíč a já o tom nevím.

            On nereaguje, bez ohledu na to, jak prosím a žadoním, a když mu dám ruku na čelo, je horké a ulepené.

            Žaludek se mi bolestivě zkroutí.

            Horečka tak brzy nevěstí nic dobrého.

            S třesoucíma rukama ho znovu šacuju, doufám, že má klíč v jedné z kapes. Ale není tu nic než mobil a ta zbraň u jeho kotníku.

            Vyčerpaně padnu na zem u strany spolujezdce.

            Je to beznadějné.

            Nevím, co si počít.

            Co jsem si myslela, že si budu hrát na uprchlici? Peter je tu ten se znalostmi a zkušenostmi, já ne. Nemůžu se dostat ani hloupou bránou. Kdyby byl na mém místě on, určitě by ten zámek vypáčil, nebo ho sestřelil nebo prorazil nebo—

            Samozřejmě, to je ono.

            Potřebuju přemýšlet jinak.

            Vyskočím, připásám Petera a sprintuju zpátky na sedadlo řidiče.

            Vklouznu za volant, zacouvám autem, dokud nejsem tak padesát metrů od brány a pak šlápnu na plyn.

            Toyota vyskočí vpřed.

            Zasáhneme bránu rychlostí skoro sto kilometrů za hodinu, vysadíme dřevěnou bránu z pantů.

            Přední sklo praskne, jak jej zasáhne jeden kus dřeva, ale ani jeden airbag nevystřelí, takže dupnu na brzdu, triumfálně se usmívám, když pokračujeme dál po cestě už přijatelnější rychlostí.

            Sara - 1 : stupidní brána - 0.

            Podívám se, abych zkontrolovala Petera, a moje nadšení opadne, když vidím, že se mu přes tričko objevuje nová skvrna od krve.

            Musely se mu potrhat stehy, buď z toho nárazu do brány, nebo drsnou jízdou obecně.

            Potřebuju nás dostat do chaty, abych ho mohla urychleně ošetřit.

            Jízda tam se zdá jako věčnost, ačkoli to reálně nemůže být víc než něco přes kilometr.

            Konečně ji uvidím.

            Dřevěná chata obklopená lesy.

            Otřesu se úlevou, zastavím a běžím k chatě.

            Překvapení, překvapení.

            Přední dveře jsou zamčené.

            Tentokrát jsem, ale připravená. Popadnu velký kámen, dojdu k oknu a praštím jím, jak nejtvrději umím. Otřese se, všude létají střepy, použiju kámen, abych odstranila ty nejostřejší kousky. Pak vlezu dovnitř, ignoruju krev, která mi teče po pažích.

            Se svými vlastními zraněními se vypořádám později. Teď je mou prioritou Peter.

            Přejdu k hlavním dveřím, odemknu a vyjdu ven, namáhám si mozek s tím, jak ho dostanu dovnitř. Bylo by skvělé, kdyby se znovu probral a použil tu neskutečnou sílu vůle, aby přešel, ale vzhledem k jeho nulové schopnosti reagovat si nedělám iluze. Možná bych ho mohla zamotat do prostěradla a pak ho vtáhnout dovnitř nebo—

            Pohled mi padne na prastaré kolečko. Opírá se o dům vedle zrezivělé sekery.

            Musí tam být spousta naštípaného dříví.

            Dojdu k němu a chytím madla, pak to kolečko otestuju, když s ním popojedu dopředu a dozadu. Kolečko zaskřípá, ale vypadá funkčně.

            Tlačím ho směrem k autu a otočím tak, aby byla madla namířená k otevřeným dveřím. Pak chytím Petera za kotníky a zapřu se podpatky o zem, táhnu vší silou.

            O kousek se pohne.

            Se zaťatými zuby potáhnu znovu.

            A znovu.

            A zase.

            Když je napůl na kolečku, přejdu na stranu řidiče a posunu ho ještě dál, srdce mě bolí, když zasténá bolestí. „Jen ještě kousek, zlato,“ slíbím jemně a s posledním postrčením ho dostanu na kolečko.

            Krok jedna splněn.

            Teď ho musím odvézt do domu a dostat ho do postele.