TS - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Trávník hřbitovu Brookside Garden měl nádherné tekoucí vodní zákoutí a mezi nimi vedly duchovní cesty. Bylo to klidné a idylické. Až do doby, než tu v kruzích pobíhalo dvouleté batole a u toho čirým potěšením křičelo a blábolilo.

I když Olivia žila většinu času s námi, vypracovali jsme s Valerií rozpis návštěv, které ji poskytovaly možnost trávit čas s vnučkou a nám to tu a tam poskytlo vítanou pauzu. Vzhledem k tomu, že Valerie stále ještě pracovala a měla svůj vlastní život, a Olivii byla stále ještě hodně maličká, tak jsme se dohodli, že to pravé byly každé dva měsíce. Občas jsme jí letěli předat do Londýna. Pokud byla Valerie v New Yorku, tak jsme se setkávali na hřbitově.

S Neilem a Valerií jsme se snažili začlenit Emmu a Michaela do Oliviina života tak moc, jak jen to bylo možné. Jakmile bylo teplejší počasí, začali jsme ji brát na návštěvu k jejich hrobu, velkému kameni na břehu potoka, do kterého byl zasazený bronzový medailon. Valerie často říkávala, že bylo dobré brát ji sem, takže Emma s Michaelem mohli vidět, jak si jejich dcera hrála. Já si nebyla jistá, zda byl Neil do těch jejích poznámek tak zapálený – on měl, zvlášť v těchto dnech, na duchovno poněkud ponurý pohled. Ale toleroval je, protože pomáhaly Valerii z toho všeho se dostat. To bylo skutečně od nás všech to maximum, kam jsme mohli zajít. Na Valeriin příjezd jsme čekali jen kolem deseti minut, ale Olivia už měla celý červený obličej a byla zpocená. Blonďaté kudrlinky se jí lepily k hlavě. Jakmile spatřila svou babičku, okamžitě se k ní rozběhla, maličké ruce měla natažené směrem k ní. Valerie se sklonila a doširoka roztáhla náručí. „Pojď k babičce,“ zacvrlikala a zvedla Olivii nahoru. „Ach, chyběla jsi mi.“

„Ahoj, Valerie,“ řekl Neil a zvedl se z lavičky, na které seděl. Natáhl ruku, aby si jí s Valerií potřásl. Když byla Emma ještě naživu, tak by Valerii objal a políbil jí do vzduchu vedle tváří. Teď byl ohledně všeho tak ztuhlý a formální. Netušila jsem proč, a vzhledem k našim předchozím problémům jsem skutečně nechtěla diskutovat o Valerii víc, než bylo nezbytně nutné. Výsledkem jeho neobvykle chladného chování však bylo to, že jsem ho kompenzovala tím, že jsem k ní byla mnohem vřelejší, než bych za jiných okolností byla.

Široce jsem se na ni usmála a otočila se k ní, abych jí objala. Nechtěla jsem jí dát možnost, aby objetí odmítla. Nebylo to tím, že jsem Valerii neměla ráda. V jiném životě bych jí pravděpodobně obdivovala. Byla svobodnou matkou tak, jako moje máma, i když s finanční výhodou obrovské společnosti, která nesla v názvu její příjmení. Spolu s Neilem společně založili Elwood & Stern, a udrželi ji, zatímco se spolu dělili o rodičovství své dcery. Neil to uspořádání kdysi popsal následujícími slovy: „Mnohem menší bitva mezi námi dvěma, než bitva našich vůlí s Emmou“.

Po své matce toho spoustu zdědila.

„Máte na týden nějaké velké plány?“ zeptala se Valerie a plna očekávání těkala pohledem mezi námi dvěma.

„Nešlápnout na žádné hračky,“ zavtipkovala jsem. „Na návštěvu přijede starý kamarád. Co máte v plánu vy dvě?“

Valerie si pohodlně uvelebila Olivii ke svému boku a z obličeje si odhrnula pramen zatoulaných kaštanových vlasů. Zbavila se té radikální světlé blond, kterou měla před rokem, ale stále si udržovala své asymetrické mikádo. „Pravděpodobně nějaké nakupování. Možná výlet do ZOO. Líbilo by se ti to, Olivie? Chtěla bys vidět tučňáky?“

„A už jsi nahoře nahradila tu dětskou branku?“ zeptal se Neil. Při ostrém tónu jeho hlasu jsem ho skoro šťouchla loktem, aby se krotil.

Přistoupila k němu o krok blíž, pravděpodobně díky rokům, kdy se s ním musela vypořádávat. „Ne. Ne, nechala jsem je udělat uprostřed schodiště obrovskou jámu. Tu sem pak naplnila zmijemi.“

„No, jestli jí tohle nenaučí nešplhat po schodech, pak už nic,“ řekla jsem a po očku jsem se podívala na Neila.

Ignoroval mě a směrem k ní pronesl: „Jestli potřebuješ kontakt na dodavatele -“

„Bude v pohodě, Neile,“ řekla Valerie s protočením očí. „Přísahám, že je ti snad znovu devatenáct.“

„No, dole ohrnuté džíny se znovu vrací do módy.“ Cítila jsem se, jako bych tady já byla dítětem, které se snažilo uprosit své rodiče, kteří spolu bojovali.

„Dobře, nechceme spěchat pryč,“ řekl Neil a přejel prostor pohledem. „Ale jsem si jistý, že s ní určitě chceš strávit čas o samotě.“
„Ano, já -“ Otočila se ke svému autu. „Přinesla jsem pro Olivii a mě piknik. Požádala bych vás, abyste se připojili, ale pochybuji, že by vás zaujal rozlívaný džus na tři způsoby.“

„Takže se tedy rozloučíme.“ V předzvěsti toho, jak se mi bude po Olivii stýskat, mi srdce začalo uhánět rychleji. Neil mě ujistil, že jak bude starší, tak to by to mělo být snazší, ale nevěřila jsme tomu. Dva lidé, které jsem tak moc milovala, mě svěřili péči o své jediné dítě. Když ji nemám v dohledu, nikdy bych nepřestala být nervózní. Naklonila jsem se k ní a na rozloučenou ji políbila na hlavičku. „Buď na babičku hodná. Užij si s ní spoustu zábavy!“

Neil vzal Olivii za ručičku a s polibkem dodal: „Afi a Sophii se po tobě bude strašně moc stýskat. Až se vrátíš domů, budeme mít pro tebe překvapení.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Ano?“

„Jsem si jistá, že v New Yorku zbylo ještě něco, co jí nekoupil,“ zacvrlikala Valerie.

„A pokud ne, můžu zajet do spousty dalších skvělých zemí.“ Nechtěl pustit Oliviinu ruku, takže jsem ho zatahala za rukáv.

„Pojďme,“ řekla jsem tiše. Pokud bylo pro mě těžké opustit Olivii, pro Neila to bylo ještě tisíckrát těžší. Ale on už tohle s Valerií dělal dřív. Měl by mít trochu víc důvěry.

Když jsme s Neilem zamířili zpátky k autu, Olivia byla znovu zabraná do svého pobíhání v kruzích. Zastavila se, zvedla ruku, otevřela ji a zavřela a zavolala: „Běž sbohem!“ takže zjevně nebyla při pohledu na náš odchod nijak traumatizována. Tony na nás čekal u otevřených dveří Maybachu.

„Díky, Tony,“ řekla jsem, když jsem nastoupila dovnitř.

„Teď pojedete na návštěvu nadace, pane Elwoode?“ Bylo to tak divné, když ho Tony v pracovních hodinách nazýval „pane Elwoode“, a po zbytek času Neile.

„Ehm…“ Neil se znovu zadíval jinam. Jako by se styděl. „Ne. Myslím… dneska raději ne.“

I když to nebylo nečekané, srdce mě stále bolelo. Jeho největší úspěch, Elwoodovo krizové centrum pro znásilněné, se stal skutečností té noci, při které Emma s Michaelem zemřeli. Neil z té nehody obviňoval sám sebe, protože se stala, když jeli na otevírací slavnost centra. To mu bránilo v tom, aby do té budovy znovu vstoupil. Teď, když už byl psychicky víc na nohou, seděl na schůzkách přes videokonference, nicméně stále se nedokázal přinutit vrátit na dané místo fyzicky.

Dneska jsem s ním o tom nemohla mluvit. To bylo něco, s čím se musel vypořádat sám svým vlastním tempem, a naše hovory na dané téma už byly naprosto vyčerpané. Takže místo toho jsem se zaměřila na naše vztahy s Valerií.

„Takže už jsi prostě z míru unavený a nechceš se ho držet?“ zeptala jsem se, když za námi Tony zavřel dveře. Při trapnosti celé situace jsem se zašklebila. Ale občas je potřeba na horu vylézt.

„Proč to říkáš?“ zeptal se Neil, zatímco si zapínal bezpečnostní pás.

„Tvoje kecy o dodavateli dětských bezpečnostních prvků,“ připomněla jsem mu.

Vytřeštil oči. „Co myslíš sračkami? Jen jsem navrhoval -“

„Že Valeriin dům není bezpečný, nebo že není v udržování Olivie v bezpečí tak dobrá, jako my.“ Nehodlala jsem mu dovolit, aby to svedl na něco naprosto nevinného. „Kdyby ona řekla něco takového tobě -“

„Byl bych oprávněně uražený,“ trval na svém. „Ale ona je tím, u koho Olivie spadla po schodech, protože zanedbávala zavírání branky.“

„Sjela o čtyři schody níž a byla v pořádku. Děti jsou odolné. Kosti batolat jsou pevnější, než beton.“ Potřásla jsem hlavou. „Zlato, miluji tě, ale nemůžeš každou zatracenou věc přetáčet do pasivně agresivního boje.“

„Tohle není nic zatraceného. Máme ji ve výhradním opatrovnictví. Dovolujeme Valerii, aby jí měla na návštěvy.“ Už dřív se o tom několikrát zmínil a nikdy se mi to nelíbilo.

Ani tentokrát jsem to nevzala moc dobře. „Je pro Olivii dobré vidět, jak takhle mluvíš o její babičce?“

Neil vydal rozhořčený zvuk a otočil hlavu k okénku.

Nehodlala jsem se nechat odradit. „Teď je ještě dítětem, ale jím nebude věčně. Toho tření si všimne. A upřímně, nemůžu uvěřit, že jsme se v životě dostali do bodu, kdy já jsem tím, kdo Valerii brání.“

Před smrtí Emmy a Michaela jsme se s Valerií jen stěží dokázaly vystát v jedné místnosti. Část z toho měla co do činění s tím, že v době, kdy jsem pracovala pro Porteras, jsem udělala některá ne dobrá rozhodnutí, ale většina z toho souvisela s jejími nevyřešenými a nekompromisními city k Neilovi. Jednou jsme na veřejné toaletě ztropily plnohodnotnou ukřičenou hádku. Nebyla to má nejlepší chvíle v životě. Ale od doby, kdy se Olivia stala centrem našich světů – a od doby, kdy se Valerie zamilovala do svého snoubence – v mém srdci nebylo tolik místa pro nenávist, která by se soustředila na ní.

„Strávila jsi roky tím, že jsi po mě chtěla, abych Valerii neměl rád,“ řekl Neil. Znělo to jako obvinění i připomínka zároveň. „A teď k ní nejsem tak vřelý, jak bys ráda?“

„Jsi dost chytrý na to, aby nevěděl, že mezi naší minulostí a současností existuje rozdíl. Ano, nelíbilo se mi, když se nás Valerie snažila agresivně sabotovat. Ale ona není stoprocentně špatná. Když jsem jí skutečně potřebovala, byla tu pro mě. Nikdy nebudeme nejlepšími kamarádkami, ale nechci, aby ses k ní choval tak, jako by nebyla hodná trávení času se svou vlastní vnučkou.“

Teď vypadal ublíženě. „Skutečně si myslíš, že tohle cítím?“

„Nezáleží na tom, co si myslím,“ řekla jsem s pokrčením ramen. „Záleží na tom, jak se k ní chováš.“

Zvažoval to. „Předpokládám, že když bráníš Valerii, tak je v tom určitá pravda.“

„Nikdy bych tě nesměřovala špatně.“ Podívala jsem se na interkom, abych se ujistila, že byl vypnutý. I když byla zadní část Maybachu prakticky zvukotěsná, i tak jsem raději snížila hlas. „Když už mluvíme o řízení, máme další problém, se kterým se musíme vypořádat.“

„Ano?“

„Tony. Teď, když se stane součástí rodiny, ho nemůže dál nechat řídit pro nás.“

„Proč ne?“ zeptal se Neil se zvednutým obočím.

„Protože je to divné. Jak se k němu mám chovat jako k zaměstnanci, když bude mým nevlastním otcem?“ Fuj, to znělo tak bizarně. „Měla bych jako teenager požádat rodiče, aby mě odvezli?“

„Měl bych vyhodit zaměstnance, který pro mě pracuje už celé roky jen proto, že se ožení?“ vypálil po mě Neil. „Chápu, že nás to staví do zvláštního postavení, ale nemůžu si ospravedlnit to, že bych ho vyhodil. Co by dělal?“

„Byl řidičem někoho jiného?“ V New Yorku byla spousta bohatých lidí, kteří potřebovali řidiče, a spousta společností, která jim je najímala. „Vsadím se, že když bude mít osobní reference od Neila Elwooda, bude to mít určitou váhu.“

„Pak by se musel přestěhovat do města. A tvoje matka by šla s ním,“ poukázal Neil.

Ach, správně. Bylo to tak.

Pro teď jsem tuhle část ignorovala. „Hele, Tony už ví o našich soukromých životech víc, než by se mi líbilo u člena rodiny. Můžeš mě obviňovat z toho, že nechci, aby to pokračovalo?“

„Tony je vázán dohodou o mlčenlivosti,“ připomněl mi Neil, ne poprvé.

„Rody by neměly mít dohody o mlčenlivosti!“ Promnula jsem si spánky. „Tohle je na kokos. K-o-k-o-s.“

„Ach, drahá. Dosáhli jsme na nejvyšší úroveň frustrace. Tohle musí být dost vážné.“ Ulevil si útrpným povzdechem. „Všechno to pečlivě zvážím. A zkusím… taktně prodiskutovat s Tonym. Ale až po jejich dovolené. Nechci jim ji tím zkazit.“

„Nemyslím si, že bychom mohli Vegas mojí mámě zkazit. A až se tam dostane, bude vyšilovat.“ I když byl výlet dar, snad jsem skutečně nezašla příliš daleko.

„Doufám, že si nemyslíš, že jsi zašla příliš daleko,“ řekl Neil, který mi jako obvykle četl myšlenky. „Samozřejmě, že to není o penězích. Nechci, aby tvá máma měla pocit, že za námi musí přijít a říct: , Ach, to bylo až příliš mnoho´. V přijímání našich peněz není moc dobrá.“

Protočila jsem oči. „Dobře, ale nevezme to tak?“

Neil se uchechtl.

„Zařídil jsem jim skvělý výlet. Obrovské apartmá, VIP status, vstupenky na Britney Spears -“

„Což jsem si jistá, že Tony ocení.“ Neil vypadal, jako by spolkl pravítko.

„No, omlouvám se, ale neviděla jsem ani jednu hnusnou kapelu, která by hrála ve Stripu.“ Hravě jsem ho plácla po rameni. „Vážně, Vila Marca Aureliuse v Césarově Paláci? Umřou radostí.“

„Jen mě napadlo, že posíláme lidi na úžasné výlety, a my sami někam vyrazíme jen zřídkakdy,“ přemýšlel Neil nahlas.

V hrudi mi zabublal smích. „Promiň, ale co tím myslíš? Celou dobu se pohybujeme z místa na místo. Právě jsme se z jednoho výletu vrátili.“

„Z Calumetu, ze setkání tvého ročníku. A předtím jsme byli na Islandu.“
„Ne, to nemůžeš myslet vážně.“ Žvýkala jsem si palec. S Neilem jsme měli spoustu bohatých dovolených, ne? Ale když jsem si to v duchu procházela, uvědomila jsem si, že měl pravdu. Poslední skutečnou dovolenou představovaly naše líbánky a předtím výlet na Nový rok do Paříže. Všechno ostatní cestování, které jsme podnikly, se týkalo podnikání, nemoci nebo rodiny. Moje srdce se při těch možnost nafouklo – mohli bychom vzít Olivii do Disney Wordu! - ale hned zase splasklo.

„Právě teď si nemůžu vzít v práci dovolenou,“ řekla jsem omluvně.

„Nenaznačoval jsem, že to je něco, co bychom měli udělat hned teď,“ řekl neklidně. Což mi řeklo ano, rozhodně chtěl hned teď utéct a něco udělat.

„Domluvme se, že si vytvoříme plán, jo?“ navrhla jsem. „Na skutečně nádhernou rodinnou dovolenou. Nemusí to být dokonce ani žádné fantastické místo.“

Zvedl obočí. „Myslíš tím, ty a já a Olivia?“

Zaváhala jsem. „Ehm… jo? Ona je součástí naší rodiny.“

„Samozřejmě, že je,“ řekl rychle. Jako by ho návrh, že to myslel jinak, skoro urazil. „Myslel jsem, že bychom odjeli někam pryč jen my dva.“

I když to znělo tak skvěle, nebyly bychom špatnými lidmi, kdybychom s sebou nevzali Olivii na dovolenou? Mohli bychom jí nechat s Mariposou nebo Valerií?

„Já nevím… oboje zní zábavně,“ odpověděla jsem vágně. „Musíme to spolu probrat.“

„Ano, určitě. Tenhle týden máme před sebou mnohem zajímavější věci.“

To ano. A já už odpočítávala hodiny.

*****************

Mít milence, který bydlel daleko, nebylo vždycky tak sexy a romantické, jak to znělo. Kvůli naším diametrálně odlišným životům jsme se s El-Mudadem vídali jen zřídka. Dělil čas mezi svou domovskou zemi, Bahrajn, a Francii, kde žily jeho dcery se svou matkou. Dívky byly samozřejmě na prvním místě, tak jako Olivia u nás, a tak bylo problém zesynchronizovat naše rozvrhy. Teď, když měl přijet, mi připadalo, jako by se čas nepochybně zpomalil.

„Můžeš se uklidnit, ženo?“ škádlil mě Neil, zatímco jsem balancovala na špičkách a snažila se z kuchyňského okna sledovat příjezdovou cestu.

Zklamaně jsem dopadla zpátky na paty a zašklebila. „Přála bych si, aby už dorazil.“

Oblékla jsme se velice roztomile do denimových capri kalhot s vysokým pasem a pod bílou halenkou jsem měla černou push-up podprsenku Bordelle. Vlasy jsem si stáhla velkou červenou gumičkou.

„Obal se ti líbí?“ škádlila jsem ho a dřív, než jsme se mohli pustit do triviálních narážek souvisejících s přítomností, změnila jsem téma. „V kolik říkal, že odjíždí z letiště?“

„Před hodinou mi posílal zprávu, že právě přistál. Ale ne, že už odjeli.“

V duchu jsem počítala, za jak dlouho by k nám měla doletět helikoptéra. „Takže by měl dorazit každým okamžikem.“

„Přesně. Takže by možná mírné zklidnění mohlo znít jako dobrý plán?“ navrhl s úsměvem a z ledničky vytáhl láhev vody.

„Myslíš, že se mu po nás stýskalo?“ zeptala jsem se nervózně.

Neil se zasmál. „Ne. Myslím, že to, že tu bude celý týden, potvrdil jen velice neochotně.“

Protočila jsem oči. „Ty skutečně mé úzkosti nepomáháš, víš to?“

Zazvonil telefon a Neil ho zvedl. Po pár stručných „dobře“ a „ano“ zavěsil. „Přilétají.“

Napnula jsem uši, zda bych zaslechla zvuk rotorů, nicméně v závislosti na podmínkách dokázal být náš dům zvukotěsný. „Pojďme na heliport, ano?“

Kývl směrem ke dveřím. „Jsem pro.“

Krásné ráno rozkvétalo do exploze slunečních paprsků a barev. Jasné bílé světlo ozařovalo vrcholky úhledně sesekané trávy a nebe mělo modrý odstín, který se ukazuje jen v opravdu šťastných dnech.

„Možná bychom měli vzít auto,“ navrhl Neil. „Bude mít zavazadlo.“

„Ach, ale dneska je tak hezky,“ zaprotestovala. Nebyla jsem však tak sobecká, abych žádala našeho hosta, aby si přes trávník nesl své zavazadla. „Co tu máme?“

Přešli jsme velký dlážděný kruh, který dělil kuchyňské dveře a garáže s osmi automobily. Neil pro otevření garážových dveří zadal bezpečnostní kód. Osm automobilů představovalo jen slabou část jeho směšně velké sbírky. Většina aut byla zaparkována v obrovském hangáru, který byl postaven na našem pozemku, nicméně z jakéhosi úžasně praktického důvodu měl pár zamilovaných kousků hned vedle domu.

„Co Maserati?“ navrhl a přešel kolem kapoty prvního auta. „Je to kabriolet.“

„Ach, ano, prosím!“ žadonila jsem a trochu jsem u toho poskakovala.

Neil se zasmál. „Jedeme jen na heliport.“

„Ale pojedeme v kabrioletu.“ Nezáleželo na tom, kolik jsme měli peněz, nebo kolik podobných hraček jsme koupily. Do některých z nich jsem byla vždycky zblázněná. Kabriolety byly na Středozápadu znamením luxusu a dekadence, protože byly jako celoroční vozidla naprosto nepraktické.

Neil ve skříňce na zdi našel klíč. Každý háček v ní odpovídal očíslovanému místu v garáži. Z nějakého důvodu dokázal ve všem zachovávat čistotu a pořádek. Jedinou výjimku představovaly papíry a jeho pracovní stůl. Nasedli jsme do auta a když jsem se uvelebila v pohodlném sedadle, povzdechla jsem si blahem.

„Zapni si pás.“ Nehodlali jsme vyjet z našeho pozemku, nicméně Neilův strach tenhle důvod nijak nebral v potaz.

Jakmile jsme vyjeli z garáže, vzduch kolem nás pulsoval. Zvedla jsem obličej nahoru a v oslnivém slunci jsem zamrkala. Přes obličej mi přejel stín. Nad námi klouzala helikoptéra a rychle směřovala na své místo na heliportu.

„Je tady! Je tady!“ vypískla jsem a zatleskala rukama. Neil se zasmál a mě to úplně zasáhlo. Poprvé po velice dlouhé době vypadal skutečně bezstarostně.

To mi chybělo.

„Nepojedu až tam,“ vysvětloval mi Neil se zvýšeným hlasem, abych ho slyšela přes hřmot vrtulí. „Nepotřebuji, aby se moje milované auto ušpinilo o trávu a listí.“

Auto zastavil na úpatí kopce, který sloužil jako tlumič hluku mezi domem a heliportem a vystoupili jsme. Když jsme stoupali vzhůru, kolem nás se točil vítr. Vrtulník už byl jen pár metrů nad zemí a pomalu přistával. Už to byla jen vteřina a El-Mudad otevřel jeho dvířka a vyšplhal se ven. Vypadal jako mužský model, který byl focený z nějakého vzdáleného místa.

Podívala jsem se na Neila a mezi zuby nasála spodní ret. V tiché prosbě jsem zvedla obočí.

Usmál se. „Jen jdi.“

Rozběhla jsem se po trávě. Právě, když jsem dorazila na okraj chodníku, se zastavily rotory a mě přivítal El-Mudadův smích. Odložil svou tašku na zem a doširoka rozevřel náruč.

„Jsi tady!“ vykřikla jsem, vběhla mu přímo do náruče a přiměla ho tím o krok ustoupit. Skutečně jsem na něj chtěla skočit a obejmout ho nohama, ale obecně jsem se snažili být diskrétní. Usídlila jsem se v jeho drtivém objetí.

„Ach, tak rád tě vidím, Sophie.“ Jeho rty přejely po kůži mého nahého ramene a tišeji pronesl: „Má lásko. Chyběla jsi mi. Vy oba.“

Pustil mě a pohledem se přesunul k Neilovi, který k nám pozvolna přicházel. Otočila jsem se jeho směrem a v hrdle se mi zastavil dech.

„Je nespravedlivě pohledný,“ poznamenal El-Mudad se smíchem.

Hravě jsem ho praštila do hrudi. „Ty taky nevypadáš špatně.“
El-Mudadova hnědá kůže získala díky jeho nedávnému pobytu na Francouzské Riviéře tmavší bronz, ale i když tam byl, očividně nepolevil ve svém tréninku. Pod šedým trikem měl hrudník pevný jako skála. Týdny jižního slunce dodaly jeho sametově černým vlasům, nedbale sčesaným na stranu, topazové záblesky.

Přešli jsme po trávě k Neilovi a oni si rozpačitě potřásly rukou. „Velice rád tě vidím.“
„Já vás dva také,“ řekl El-Mudad se svým škádlivým úsměvem. Stejně tak dobře jako já věděl, jak moc ho chtěl Neil popadnout a políbit, ale byl tam zatracený pilot helikoptéry.

Neil ukázal k malému kufru, který stál za El-Mudadem. „Moc sis toho na týden nepřivezl.“

„Nemyslel jsem si, že bych potřeboval moc oblečení,“ odpověděl. Když Neil nabídl, že kufr vezme, El-Mudad to odmítl.

Jakmile jsme sestoupili z kopce a ocitli se z pilotova dohledu, Neil se zastavil. Beze slova vzal El-Mudadův obličej do dlaní a dlouze a pomalu ho políbil. Když jsem je společně sledovala, srdce mi poskakovalo jako kámen, který letí nad vodní hladinou. Když jsme udělali ve francouzském sex klubu „Emirovi“ nabídku, nehledali jsme dlouhodobého milence a milovaného přítele. Cílem bylo vybrat si cizince a udělat něco anonymního a špinavého, a to jsme udělali: ležela jsem položená přes jeho klín a on mě udělal prsty a přiměl mě tak přímo před Neilem vyvrcholit. Nikdo z nás nepředpokládal, že o pár let později, když budeme odloučeni, budeme vzdychat bolavou touhou, a když budeme všichni společně, budeme přetékat vzájemnou láskou.

„Chyběl jsi mě,“ řekl El-Mudad se zasmáním a polibek mu oplatil. Pak natáhl ruku směrem ke mně. „A co ty, Sophie?“

Dovolila jsem mu, aby si mě k sobě přitáhl blíž. Zaklonila jsem hlavu a on tu svou sklonil, aby se naše ústa setkala. Když se dotýkaly, nedokázala jsem se ubránit drobnému zasténání touhy.

„Později,“ slíbil se zasmáním.

Přešli jsme krátkou vzdálenost k autu. El-Mudad mě celou dobu objímal rukou kolem pasu.

„Hosté dopředu,“ řekla jsem mu a otevřela mu dveře u spolujezdce.

„To je model 2017?“ Překvapeně se rozhlédl po nablýskané bílé barvě.

„Ano.“ Když Neil předváděl svou novou hračku, dmul se pýchou. „Je můj nejnovější.“

„Cože?“ El-Mudad zněl šokovaně. „Teď si žiješ sladkým životem?“

„Jo, každého půl roku si kupuje jedno nákladné auto. Skutečně.“ Protočila jsem oči a přešla jsem dozadu. Přitom jsem ignorovala Neilovo vyjeknuté napomenutí, když se díval na mé boty na sedadlech.

„Chtěl bys řídit?“ zeptal se Neil.

El-Mudad zavrtěl hlavou. „Věřím, že nás dovezeš bezpečně. Ale když jsem tady, mohli bychom vyvézt pár kousků z tvé kolekce.“
Neilova tvář se rozsvítila jako Eifellova věž za soumraku. Předpokládala jsem, že když budu tenhle týden v práci, rozhodně si nebudu muset dělat obavy o to, že by neměl žádnou zábavu.

Neil zajel před hlavní vchod domu, ne ten zadní, kterým jsme vyšli ven. Do okamžiku, než jsme vešli do foyer a ukázal na El-Mudadovu tašku, přemýšlela jsem proč.

„Máme pro tebe připravený pokoj pro hosty,“ začal Neil opatrně. „Nebo bys radši spal s námi?“

„Jestli to pro tebe bude pohodlnější, tak se prosím, neciť provinile -“ začala jsem nervózně mluvit v předtuše možného odmítnutí.

„Ne, ne,“ uťal mě El-Mudad. „S vámi by to bylo v pohodě.“

Nebylo nic, co by se mi v našem čase s ním nelíbilo víc, než líná intimita společného povalování, všech nás tří, s propletenými údy, bez mluvení, kdy komunikaci obstarávaly jen samotná naše těla. No, skoro nic se mi nelíbilo víc.

Neil mu ukázal cestu do ložnice, i když El-Mudad už ji znal. Držela jsem se za nimi.

„Obávám se, že oběd bude velice jednoduchý,“ omluvil se Neil.

El-Mudad se zasmál. „Když jsem tu byl poprvé, jedl jsem makarony se sýrem.“

„Znovu ohřáté.“ Zakryla jsem si oči. „Tohle už nikdy nedopustím.“

„Za daných okolností to proti tobě nepoužiji.“ Dal si tašku hned za dveře, ale nevybalil si ji. „Můžeme? Nebude vám to vadit? Jsem vyhladovělý.“

„No, když máš jen dvě procenta tělesného tuku...“ škádlil ho Neil, i když jsem věděla, že ačkoli El-Mudadovu neuvěřitelnou postavu oceňoval, cítil se jí také trochu zastrašený. Bylo to divné, ale mě se to svým způsobem líbilo. Díky tomu jsem se cítila, jako bych byla určitým způsobem s Neilem. Tak moc času jsem strávila obavami o svou váhu a míry a dneska jsem si připadala úplně nafouknutá, že jsem doháněla sebe – a i Neila – k šílenství. Bylo hezké pro změnu být tím, kdo uklidňoval, než být stále jen uklidňován.

Neil vešel do kuchyně, ale už dřív jsme požádali Julii, aby v jídelně prostřela pro tři, takže jsem vedla El-Mudada přímo tam. Na černém lakovaném stolu se leskly kulatá červená porcelánová miska Norataki s bílými hortenziemi, a to postavené na vínovém pruhu ubrusu. Vše vybral Neil – ve vybírání květin a rostlin byl fantastický. Jednou jsem si z rozmaru přinesla hrnec s pelargoniemi a on mě přiměl slíbit, že to dám někam, kde to nikdy neuvidí. Umístila jsem to do domu mé mámy.

„Tohle vypadá úžasně, Sophie,“ složil mi El-Mudad kompliment, jako by si myslel, že to byla má práce.

V rozpacích jsem se na něj usmála. „Víš, v tomhle nemám vůbec žádné prsty.“

„Ach ano. Julia.“ Prsty si hrál s opěradlem židle. „Zapomněl jsem na ní.“

„Jak bys mohl zapomenout?“ Moje poznámka nás oba rozesmála. Když u nás byl na návštěvě naposledy, Julia k němu byla až trochu moc chladná. Až do té míry, že Neil byl donucen vypořádat se s tím jedním z těch podivných hovorů zaměstnavatel / domácí zaměstnanec, které jako by vypadly ze seriálu Downton Abbey. S pokrčením ramen jsem dodala: „Myslím, že je skutečně tou nejlepší kuchařkou, co jsme kdy měli.“

„Byly doby, kdy sis zcela dobře vystačila s jídlem z krabic a plechovek,“ škádlil v obraně mou počestnost. Ale tón jeho hlasu se pak změnil a pohledem plným nervozity zajel ke kuchyňským dveřím. „Je...“

„Je v pohodě. Skutečně,“ ujistila jsem El-Mudada. „Stále ještě chodí na terapii, takže kdyby něco -“

„Kdyby něco co?“

Neilův hlas mě vyděsil. Provinile jsem se otočila. Spíš než mluvit o jeho duševním zdraví v jeho nepřítomnosti, jsem ho měla nechat, aby to řekl sám.

El-Mudad do toho hladce vstoupil. „Byl jsem zvědavý. Zeptal jsem se Sophie na tvé zdraví. Stále si o tebe dělám starosti.“

„Ano, dobře...“ Neil si odkašlal a položil na stůl velký talíř. Jeho výraz byl zamyšlený Pak konečně promluvil: „Teď je to mnohem snazší, než když jsme se viděli naposledy.“

Naposledy jsme navštívili našeho přítele v únoru, ale to bylo stále příliš blízko výročí úmrtí Emmy. Když jsme si vytvářeli plány, načasování nám připadalo správné. Co jiného by nás mohlo rozptýlit, než pár dní dobré zábavy a skvělého sexu? A bavili jsme se, ale Neil byl vzdálený. Kdybych jeho nálady neznala, El-Mudad by se celou dobu obával toho, že jeho přítomnost byla nepřístojností, která by mohla poslat Neila zpátky do nemocnice.

„Jsem rád, že to slyším.“ Jeho úsměv byl drobný, ale byla v něm hluboká úleva. „Omlouvám se. Měl jsem se zeptat tebe.“

„Vůbec ne.“ Neil nad tím mávl rukou. „Potěšeně hlásím, že se se svým terapeutem vídám třikrát týdně a okamžiky odloučenosti jsou čím dál méně častější a já mám pocit, že jsem to znovu já.“

„Ne,“ řekla jsem jemně, když jsme se posadili. Kdyby tu poznámku udělal kdokoli jiný, tak bych to považovala za špatný vtip, ale Neilův ubohý smysl pro humor byl delikátním nástrojem v jeho uzdravování. I když občas to bylo stále trochu moc syrové.

„Olivia pro nás byla také svým způsobem požehnáním. Teď jsme se všichni přizpůsobili.“ Neil se s kleštěmi natáhl na talíř. Julia nám připravila různé druhy ovoce – grepy, pomeranče, roztomilé malé trojúhelníky melounu – saláty plněné směsí quinoi, sušených rajčat a vlašských ořechů a různé sýry a sušenky. Zatímco jsme mluvili, všichni jsme si nabrali a ochutnali.

„A kde je Olivia?“ zeptal se El-Mudad a rozhlédl se po místnosti, jako by jí mohl někde objevit.

„Zamířila se svou babičkou do Londýna.“ Neil se až příliš snažil znít tak, jako že neměl žádné obavy. „Takže nás máš všechny jen pro sebe.“

El-Mudad sklonil hlavu ke svému talíři, aby skryl svůj podmračený úsměv. „Když jsem od svých dívek pryč, také prožívám těžké časy. Právě jsem s nimi strávil dva týdny. Každou minutu. A stále mi příšerně chybí.“

Neil si tiše odkašlal a změnil téma. „Zmínil ses, že jsi vyhladovělý. Doufám, že ti nevadí lehčí jídlo.“

„Vůbec ne.“ El-Mudad si na klíně rozložil ubrousek.

„Myslel jsem, že bychom si dneska večer mohli zajít na večeři. Je tu pár skvělých možností.“ Pak rychle dodal: „Pokud nejsi příliš unavený.“

„Chystáš se mě utahat, Chloe?“ zeptal se a použil mé jméno kterým mě oslovoval, když jsme my tři měli sex.

Mírně jsem se zasmála, ale rychle jsem vyhrkla svou myšlenku: „Víš…. Možná bychom mohli ta jména přestat používat.“ Podívala jsem se k Neilovi. „Vím, že to předpokládá, že se díky tomu vytvoří odstup nebo vymezí čas, kdy jsme společně ve svých rolích, ale mám pocit, že ten odstup tu teď nepotřebujeme. A pokud...“

„Už to není to, co teď chceš?“ dokončil El-Mudad za mě.

Přikývla jsem a natáhla se po své sklenici s bublinkovou vodou. Nedokázala jsem se podívat Neilovi do očí. Tuhle změnu jsem s ním neprobrala. Ani s jedním z nich. Obávala jsem se toho, jak by to mohli přijmout.

Neil se natáhl přes roh stolu a vzal mě za ruku. Stiskl jí. „Správně. Pokud to nevadí El-Mudadovi.“

Neměla bych mít obavy. Samozřejmě, že bych je neměla mít.

El-Mudad se pomalu usmál. „To otvírá cestu k hovoru, o kterém jsem si myslel, že bychom měli tenhle týden probrat.“

„Čekal jsem to samé.“ Neil si odkašlal a pustil mou ruku. „Ale neměli bychom to nechat až na konec týdne? Nejdřív to otestovat a pak až mluvit?“

„Otestovat co? My všichni dohromady?“ Při té myšlence mi srdce dělalo psí kusy. „Jako že bys byl naším přítelem?“

„Ano,“ odpověděl El-Mudad s lehkým pokrčením ramen.

Ale on žil ve Francii. A my bydleli tady. Vídali jsme se jen párkrát za rok. Jak by to fungovalo? Jak by se to lišilo od toho, co jsme už měli?

Ta myšlenka byla opojná. Realita byla matoucí.

„Vidím, že to přehodnocuješ,“ řekl Neil jemně. „Bez dostatečné úvahy nebude nic rozhodnuto.“

„Zvlášť mezi vámi dvěma,“ dodal El-Mudad. „“Já byl v téhle situaci dřív a ...“

Prohlášení zůstalo nepříjemně viset ve vzduchu. Věděli jsme, jak jeho manželství skončilo. Byla jsem si jistá, že by mě Neil kvůli němu neopustil, a já věděla, že bych neopustila Neila… ale El-Mudad a jeho manželka si pravděpodobně mysleli to samé.

„Sophie,“ řekl jemně. „Vás oba miluji až moc, než abych s tímhle spěchal. Prostě si tenhle víkend užijeme. Nemusíme dělat žádná nezvratná rozhodnutí.“

„Dobře.“ Vděčně jsem se na něj usmála. „Teď nám musíš říct něco o své cestě.“

I s nesmírně směšnými výhodami, které mi život dal, jsem při tom, když El-Mudad popisoval své týdny úžasné špičkové dovolené na Riviéře, cítila trochu závisti. To byl ten druh života, který jsem ve své fantazii milovala. Ano, rozhodně bych si ho mohla dovolit, ale zároveň jsem věděla, že bych ho nemohla mít. V životě mě svazovalo až příliš mnoho věcí – Olivia, časopis, vlastní vrozená stydlivost za naše bohatství. Předpokládala jsem, že bych neměla El-Mudadovi závidět to, jak si dokázal svůj život tak užívat, aniž by při tom cítil provinění.

„Možná bychom tam mohli někdy zajet,“ zamyslel se Niel. „Nebo do Monaka. Sophie tam nikdy nebyla.“

Jako skoro nikde jinde na světě, dodala jsem v duchu. Stejně tak jako El-Mudad se i Neil narodil do bohatství. Nemohl rozumět postoji pracující třídy, kdy člověk měl nekonečnou touhu a úspěch byl chápán jako něco nemorálního. V rozumové úrovni jsem chápala, že to není pravda, ale bylo těžké otřást těmi hluboko zakořeněnými představami. A i když jsem neměla žádné problémy s utrácením peněz nebo přijímáním nákladných dárků od svého manžela, nerada jsem ten komfort zkoumala až příliš zblízka. Zajet si do jednoho z nejdražších měst na světě jen proto, že jsem tam nikdy nebyla, mi přišlo jako plýtvání.

Na druhou stranu jsme s Neilem čekali, že budeme mít společný život. Jemu teď bylo padesát tři. Nemohl čekat na to, až dosáhnu svého důchodového věku, abychom cestovali po světě. A pokud bychom čekali, až Olivia vyroste, tak by mu v době, až bychom se skutečně někam dostali, mohlo být sedmdesát.

Srdce mi spadlo. To bylo to, co lidé mysleli, když říkali, že byli v životě zaneprázdněni děláním jiných plánů? To bylo proč spousta lidí brečelo nad hrnky s kávou? Protože to sralo.

„Možná bychom tam mohli jet společně,“ navrhl El-Mudad. „Mám tam krásný dům a nějak se tam moc na návštěvu nedostanu.“

„Stejně tak, jako náš zbytečný byt v Benátkách,“ zavtipkovala jsem. Nikdy jsem tam nebyla.

„Myslím, že bychom ho měli prodat. Vytvořit si společné vzpomínky někde jinde,“ řekl Neil s nuceným veselím. Ten apartmán koupil se svou bývalou manželkou a zjevně si ho vybojoval pro sebe, aby jí udělal naschvál. Nemohla jsem vinit z toho, že tam nejezdil na víkendy.

„Pokud se aspoň jednou dostanu do Benátek.“ Neměla bych si klást podmínky. Ale tón mého hlasu zvážněl. „Když mluvíme o cestování po celém světě, je to skvělé, ale ne praktické. Mám časopis, máme Olivii -“

„Ale ne dneska večer,“ řekl El-Mudad se zvednutým obočím.

„Nemůžeme dneska v noci utéct do Francie,“ připomněla jsem mu.

„Nemůžeme utéct do Francie až do doby, než se Neil naučí pořádně francouzsky,“ řekl El-Mudad a zlomyslně se na něj podíval.

Zmateně jsem nakrčila nos. „O čem to mluvíš? Neil mluví francouzsky plynně.“

„Neil si myslí, že mluví plynně francouzsky.“ El-Mudad se uchechtl. „Skutečností je -“

„Jo, dobře, dobře. Možná… přeceňuji své schopnosti.“ Neil se temně zasmál a v očích se mu objevil prakticky lascivní záměr. „Ale kdo říká, že dneska večer nemůžeme utéct do Francie?“