CC - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Zatraceně! A to jsem si myslela, jak jsou ti malí zlatí drobečci sladcí,“ vyhrkla Cara. Poté jí padl pohled na tmavou postavu, ležící bezvládně na zemi. „Ariel… Carmen.“

Ariel ze sebe vyrazila vyděšený výkřik a rázem ignorovala vše kolem. Měla oči jen pro tělo na zemi. Klekla si vedle Carmen, obrátila a stáhla jí z plavých vlasů čepici. Přes levou tvář se jí táhla obrovská podlitina a z nosu a úst jí teklo trochu krve. Trisha šla k Ariel, zatímco Cara vyrazila k Abby.

Koutkem oka zaregistrovala, že Ariel požádala ty kreatury, které se nad Carmen naklonily, o pomoc. Ale byly to kreatury, stojící před ní, které poutaly její pozornost. Nebo by měla správně říct, obzvlášť jedna z nich. Cařin pohled přitahoval nějakým magickým způsobem drak nalevo od Carmen.

Tento drak byl trochu rozložitější než ostatní dva a ještě nikdy neviděla tak nádherné barvy. Černé šupiny orámované zlatem se leskly na pozadí hořících stromů. Vypadalo to, skoro jakoby drak zářil. Cara se musela opravdu soustředit, aby přesunula svou pozornost k Abby, místo aby se snažila svýma rukama – a možná i celým svým tělem – ho ohmatat. Nejraději by se o něj otírala jako kočka, jen aby viděla, jestli jsou jeho šupiny doopravdy tak hedvábně hladké, jak vypadaly.

Seber se, napomenula samu sebe, zatímco se přinutila otočit se k Abby. Pro tu věc stejně nebyla pravděpodobně nic víc než předkrm.

Cara sledovala, jak drak, který právě zpopelnil toho zloducha, shlédl na Ariel a Carmen a něco na ostatní dva draky zavrčel. Poté se otočil zpátky k ní, a když poklekla vedle Abby, zavrčel na ni. Okamžitě máchla heverem a ukázal s ním na něj.

„Jdi od ní pryč, ty přerostlá ještěrko nebo si z tebe udělám večeři,“ křikla na něj s předstíranou odvahou, zatímco Abby uvolnila pouta na zápěstí. Když na ni Abby mlčky pohlédla, jen pokrčila rameny. „Už jsem se ve svém životě musela z pár pout osvobodit. Bohužel ještě nikdy v souvislosti s příjemnou situací.“

Ke Cařině úlevě se Abby tiše zachichotala, když jí vyprávěla historku o chlapíkovi, který se ji snažil připoutat k židli, aby při jejich společné večeři nepoposedávala a seděla klidně. Poté, co Cara osvobodila Abby z pout, pomohla jí vstát a podepřela ji. Ale potom sebou cukla a tiše zaklela, protože se k nim natáhla mužská ruka.

„Do prdele! Co se to tu, k čertu, děje?“, zeptala se Cara a vzhlédla k vysokému muži čnící nad ní. Chtěla začít protestovat, ale když ten muž sevřel vrávorající Abby do náruče, zmlkla.

„Bohužel jsi viděla příliš mnoho, maličká. Doprovodíš nás,“ prohlásil Zoran těsně předtím, než s Abby zmizel.

Cara ani neměla čas zaregistrovat, co řekl, když ji zahalilo jasné světlo.

***

Cara párkrát zamrkala. Chvíli byla naprostá tma a pak najednou prudké světlo. Koukla dolů a uviděla, že stojí na jakési platformě. Udiveně kroutila hlavou. Poté uviděla, jak ten velký muž s Abby v náruči odchází dveřmi pryč a vydala se za ním. Ale neudělala ani krok, když ji porazilo obrovské zlaté stvoření, něco jako kříženec mezi vlkem a lvem. Poté propuklo peklo. Cara uslyšela burácivý řev a křičící mužské hlasy, ale ona měla oči jen pro bytost, která na ni shlížela s širokým a zároveň přihlouplým úšklebkem na tváři. Ještě než stačila překvapeně vykviknout, olízla jí ta bestie měkkým jazykem obličej od brady po čelo. Cara instinktivně objala chvějící se tělo a otočila hlavu, aby se jí ten zlatý jazyk nedostal i do pusy.

„To stačí! Také tě mám ráda, ale do pusy ne.“ Když jí to opět olízlo celou tvář, zachichotala se.

Snažila se udržet ústa zavřená, ale byl to marný boj, protože se prostě nemohla přestat smát. Jelikož neměla tušení, co by měla jinak dělat, začala tu potvoru drbat na bocích. Během sekundy to strnulo, převalilo se to na záda a mrskalo nohama ve vzduchu, zatímco to vydávalo zčásti vrčivé, zčásti vrnivé zvuky potěšení.

„To se ti líbí, že ano, maličký?“, šišlala na něj Cara a přetočila se na kolena, aby měla k jeho břichu lepší přístup. „Áno, ty jsi takový slaďoušek. No ano. Ty jsi takové malé, sladké miminko,“ pokračovala Cara a drbala ho na břiše oběma rukama.

„Pusťte mě!“, ozval se z druhé strany místnosti drsný hlas.

Cara se obrátila a snažila se zjistit, odkud ten rámus přicházel. Uviděla, jak dva muži zadržují třetího, stojícího u zdi. Jeho rysy byly lehce zkřivené, jakoby se zasekl uprostřed proměny z muže v draka. Cara ty jedinečné, černé šupiny s tmavomodrým nádechem a zlatými okraji okamžitě poznala.

Vlasy měl rozpuštěné a padaly mu v hedvábných, černých vlnách na záda. Když se snažil ze sevření mužů osvobodit, několik pramenů mu spadlo do obličeje. Jeho zlaté oči hleděly přímo na ni.

Když se jejich pohledy střetly, Cara zalapala po dechu. V jeho očích se zračilo několik emocí současně. Nemohla určit, ze které přesně jí přeběhl mráz po zádech víc. Cara měla nepříjemný pocit, že ten muž, pokud se mu podaří se osvobodit, udělá víc, než jen, že ji povalí na zem a olíže jí obličej – kompletně si ji podmaní. Cařino srdce jí v hrudi bušilo tak silně, že se obávala, že jí exploduje. Když ucítila, jak se někdo dotýká jejích vlasů, nedokázala potlačit výkřik.

***

Trelon byl bez sebe vzteky. Chtěl se Zoranem diskutovat o návratu na vesmírnou loď, ale vůbec se k tomu nedostal, protože Kelan už vydal přes symbionta příkaz k transportu. Jeho drak chtěl tu malou ženu. Začal v něm bláznit hned, jakmile poprvé zaslechl její chraptivý hlas. Prudká reakce jeho draka Trelona překvapila a nejdřív nevěděl, jak by měl reagovat. Než vůbec pochopil, co se dělo, ocitl se v transportní místnosti.

Kelan se postaral o ostatní tři ženy. Lékaři na lodi už byli zalarmováni, že došlo ke zranění a už je očekávali. Obě ženy byly znepokojené a následovaly zraněnou ženu na ošetřovnu. Kelan trval na tom, že půjde s nimi.

Trelon chtěl právě rozkázat, že chce, aby byl přenesen zpět na planetu, když se objevil Zoran s Abby a tou malou ženou. Když poprvé uviděl její drobnou postavu na světle, srdce mu vynechalo jeden úder. Ještě nikdy neviděl něco tak malého a dokonalého. Její vlasy měly barvu tmavého ohně protkané fialovými pramínky. Sahá mi sotva po prsa. Pravděpodobně bych ji mohl nosit na jedné ruce, pomyslel si, zatímco si ji prohlížel. Měla ty nejkrásnější zelené oči, trochu sešikmené a malý drzý nosánek.

Když mu zrak padl na její rty, Trelon cítil, jak mu krev proudí do jižních krajin. Bohové a bohyně! Vypadají tak plné a zralé, že je skoro můžu ochutnat až odsud. Přinutil se odvrátit pohled od jejích rtů, ale jeho erekce se tím ještě zhoršila. I když byla malá, měla křivky na správných místech. Světlé tričko, které měla oblečené, bylo velmi tenké a podle bradavek, které skrz něj prosvítaly, ani ona nebyla vůči němu imunní. Prohlížel si ji o hlavy k patě a poté se jí podíval do tváře. Nemohu se pohledu na ni nabažit, pomyslel si.

Trelon odstoupil od stěny, aby udělal místo lékaři, který přišel vyzvednout zraněnou ženu. Musí si tu drobnou ženu nárokovat dřív, než k tomu dostane příležitost nějaký jiný muž. Jeho drak doslova poskakoval vzrušením. Všechno, co mohl Trelon slyšet, bylo. „Moje, moje, patří mě, moje!“

Než mohl Trelon udělat další krok, proletěl kolem něj jeho symbiont a skočil na ženu. Přitom se proměnil ve vlkolva, děsivou bestii, známou tím, že svou kořist vykuchala a poté ji sežrala zaživa. Drak v Trelonově nitru při útoku na ženu, kterou si chtěl nárokovat, zařval na poplach. Trelon nebyl schopen zadržet proměnu a také zařval. Ještě nikdy předtím si nepřál zničit něco, co bylo jeho součástí.

Pokud by jeho symbiont ženu zabil, nevěděl, co by udělal. Při pomyšlení, že by ji ztratil dřív, než by ji vůbec poznal, ucítil prudkou bolest.

Dva bojovníci, kteří se starali o bezpečnost, ho drželi za paže a křičeli na něj, že má udržet svého draka pod kontrolou. Trelon se zhluboka nadechl a přinutil draka, aby se uklidnil, zatímco se snažil vymanit ze sevření obou strážců. Ostatní bojovníci, kteří byli v transportní místnosti spolu s nimi, obklíčili jeho symbionta. Trelon vrčel na muže, aby ho pustili.

Všechno bylo opět v pořádku, když zaslechl chichotání ženy na podlaze. Všechno bylo oukej, především poté, co si klekla a začala drbat jeho symbionta, který se choval naprosto jinak, než všichni symbionti, které kdy viděl. Všechno by bylo dobré. Bohužel jeden z bojovníků nemohl odolat pokušení a dotkl se ženiných vlasů. Lekla se a vykřikla.

***

Jak Trelon, tak i jeho drak a symbiont byli v tu ránu zajedno; nikdy kromě nich se jeho ženy nedotkne. Během sekundy se Trelonův symbiont proměnil z jemné, mazlivé kočičky na bojového lva, který zaútočil na muže, který se jí odvážil dotknout. V tom samém okamžiku vzplál i Trelon a jeho drak převzal velení. V celé místnosti vypukl chaos, protože někteří bojovníci vyrazili svému kamarádovi, kterého napadl symbiont, na pomoc. Ostatní se snažili uniknout z dosahu draka.

Trelonovým jediným zájmem bylo bezpečí ženy. Musel ji dostat odsud; někam, kde se jí nemohl nikdo dotknout; nejlépe do jeho kabiny. „Ano, ano, ano. Má družka,“ opakoval Trelonův drak pořád dokola, zatímco chňapal po každém, kdo se nacházel mezi ním a jeho ženou.

Trelon zasténal a snažil se získat nad svou očividně primitivnější části své osobnosti kontrolu. Musel si připomenout, že ženy z této planety nebyly na draky nebo proměňující se symbionty zvyklé – nebo vůbec na mimozemšťany. Takže se snažil přimět svého draka, aby si vzpomněl, co jim Abby vyprávěla, ale ten momentálně myslel úplně jinou částí těla.

***

Cařin překvapený výkřik se změnil na zděšený, když uviděla, jak se to miloučké stvoření, se kterým si hrála, najednou proměnilo v jinou, ne tak miloučkou bestii. Dotek na vlasech ji spíš vylekal, a proto vykřikla. Ale z nějakého důvodu stvoření, které ji ještě před pár sekundami olizovalo obličej jako štěně, vzalo ten dotek jako útok a nyní se snažilo chudáka, který se dotkl jejích vlasů, vykuchat.

Cara se odplazila k ovládacímu pultu uprostřed místnosti a snažila se uhýbat chumlu tvořeného z obrovské, zlaté bestie a hromady stejně tak velkých mužů. Vzhledem ke své drobné postavě, musela Cara rychle reagovat. Kromě toho se snažil drak, který se jí tak líbil, sežrat všechno, co se mu postavilo do cesty. A k jejímu zděšení mířil přímo k ní! Rychle vyskočila na nohy a skrčila se za ovládací pult, takže stál mezi ní a zuřivým drakem. Koukla přes rameno, a zrovna spatřila, jak se zlaté stvoření zvedlo na nohy a otřepalo se, takže se všichni muži rozlétli do stran. Zahlédla muže, který se jí dotkl, a uviděla, že krvácí a sténá, ale vypadalo to, že se může pohybovat, protože se snažil vstát a dostat se z dosahu chňapajícího vlkolva.

Cara si úlevou oddechla; aspoň, že nebyl mrtvý! Když uslyšela hlasitý řev černozlatého draka, který se snažil protáhnout kolem ovládacího pultu, prudce se otočila. Jeden bojovník nebyl dost rychlý a neuskočil před drakem včas, takže ho zasáhl do břicha mávající ocas a narazil s tupou ránou do protější stěny.

„Je čas zmizet!“, zamumlala tiše Cara. Hlasitě zapískala a rozběhla se ke dveřím v naději, že ji bude vlkolev následovat. Přesně ve chvíli, kdy dorazila ke dveřím, je někdo otevřel zvenčí, což bylo sice dobré pro ni, ale špatné pro muže na druhé straně.

Zlatý vlkolev opravdu na její zapískání zareagoval, dostal se ke dveřím už před ní a vrazil přímo do čtyř mužů, kteří chtěli právě vtrhnout dovnitř.

Cara zamumlala něco na omluvu a muže, kteří se váleli na hromádce na zemi, přeskočila. Přestala přemýšlet a jen se nechala pohánět adrenalinem, zatímco následovala zlatého vlkolva, který ji vedl chodbou za roh k jakémusi druhu výtahu. Za sebou slyšela zuřivý řev draka, následovaný sténáním.

Teprve až když se za chvějící se Carou a najednou opět miloučce vypadajícím stvořením, připomínající medvídě, zavřely dveře od výtahu, mohla se uvolnit a dostat ze sebe napětí výbuchem nespoutaného smíchu. Zhroutila se na podlahu výtahu, objala pažemi svého nového nejlepšího přítele a zeptala se už podruhé tento večer sama sebe, kam se to, do pekla, dostala.