RC - 19. kapitola

Překlad: Marťa

Mohu si vypůjčit polibek? Slibuji, že ti ho vrátím.

Ustoupila jsem stranou a on vešel do bytu. Zavřela jsem za ním dveře a jen na něj zírala. Byl to doslova ten poslední člověk, kterého jsem tady čekala. Podal mi květiny.

„Půjdu je dát do vody.“ Můj mozek si konečně vzpomněl, jak se používají slova a spěchala do kuchyně, abych vzpamatovala.

Proč tady Dante byl? Popadla jsem vázu a naplnila ji. Neviděla jsem ho téměř pět měsíců. Téměř každý den mi posílal zprávy, ale sotva kdy jsem mu odpověděla. Snažila jsem se pokračovat ve svém životě a přemýšlet o něm a o tom, co se mezi námi stalo, tomu nepomáhalo.

Snažila jsem se ho nepodporovat, ale byl tady. Postavila jsem květiny na kuchyňský stůl a on stál v obýváku a čekal na mě. „Děkuju za květiny. Jak jsi věděl, že jsou moje oblíbené?“

„Vzhledem ke tvému jménu jsem to risknul,“ řekl a já přemýšlela, jestli říkal pravdu nebo mu to řekla Kat. „Líbí se mi tvé šaty.“

Podívala jsem se dolů na své červené šaty a cítila, jak rudnu. Červená barva mi připomněla časy a věci, které jsem si připomínat nechtěla.

„Co tady děláš?“

„Včera jsem promoval – Nico říkal, že sem pojede a já myslel, že se přidal.“ Nezněl, jako on. Zněl ostražitě, nejistě. Bylo to podivné.

„V jakém oboru jsi získal titul?“ Teď jsem zněla, jako stereotypní blondýna. Byla jsem uprostřed téhle vysoce výbušné situace a ptala se ho na náhodné věci, na kterých ve skutečnosti nezáleželo. Měla jsem se soustředit na skutečnost, že jsme právě získala bakalářský titul. Že pro mě byl příliš mladý. Místo toho jsem věnovala příliš velkou pozornost tomu, jak se hýbala jeho ústa.

„Filozofie.“

Samozřejmě. „Pletení košíků bylo plné?“

Zasmál se a už vypadal víc, jako Dante.

„Proč jsi ale přijel?“

Přistoupil ke mně a mně se zrychlil pulz, když jsem ustoupila dozadu a narazila do zdi.

„Chtěl jsem tě vidět.“ Jeho hlas byl tichý a proměnil můj mozek na kaši. Sundal mi promoční čepici a hodil ji na stůl. Měla jsem se pohnout nebo utéct, křičel, ale jen jsem tam tak stála, když se naklonil blíž. Když mi zabořil ruce do vlasů, povzdechla jsem si.

A všechny ty věci, na které jsem se snažila úmyslně zapomenout, byly zpátky. Na hlubokou touhu, která mezi námi byla, jako magnet. Tak elektrizující a nepopiratelná.

„Tolik jsi mi chyběla,“ řekl šeptem těsně u mých úst. Některá část mého mozku se znovu zapnula a připomněla mi, že tohle nemůžu.

„Počkej,“ řekla jsme a položila mu ruku na hruď. „Jsem zasnoubená.“

Ztuhl. „Má drahá? Co jsi to právě řekla?“

Polkla jsem a opakovala se. „Jsem zasnoubená. Nemůžeme…“

Pustil mě, ale neodstoupil. Myslela jsem, že se mu o tom Nico nebo Kat možná zmínili, ale očividně to neudělali. Jeho pohled švihl na mou levou ruku, kterou jsem stále tiskla na jeho hrudník. „Nemáš prsten.“

„Chceme ho vybrat společně.“

V pohledu se mu vrhlo opovržení a já nevěděla, jestli to bylo kvůli tomu, co jsem mu právě řekla nebo proto, že opovrhoval mužem, který nebyl schopný pro snoubenku vybrat ten správný prsten. Věděla jsem, že pokud by byl mým snoubencem Dante, vybral by ten pravý a já bych si ho zamilovala. Vadilo mi, že mě Sterling požádal o ruku bez prstenu, ale Dantovi jsem to neřekla.

Od chvíle, kdy jsem byla zasnoubená, jsem si musela připomínat, že nezáleželo na tom, co Dante udělá nebo neudělá. Mezi námi to skončilo katastrofálně a on součástí mé budoucnosti nebyl.

„Mohla ses o tom zmínit,“ řekl a odtáhl mi ruku ze své hrudi.

„Bylo to náhlé,“ řekla jsem. „Stalo se to včera večer.“

„I jeden den je dlouho,“ řekl Dante. Vypadal a zněl smutně. Což nedávalo smysl vzhledem k tomu, že si chtěl jen užívat.

„Přijede mě vyzvednout na ceremonii,“ zašeptala jsem. „Brzy tady bude.“

Nechtěla jsem, aby byli Dante a Sterling ve stejnou dobu na stejném místě. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu.

„Měl bych jít.“

Nechtěla jsem, aby odešel, ale měl pravdu. Měl by jít.

Naklonil se, aby mě políbil na rozloučenou, jako už mnohokrát předtím, ale právě, když mě políbil na levou tvář, vzhlédla jsem, protože jsem mu chtěla něco říct a naše rty se setkaly.

Náhodně, mučivě, úžasně a bylo to přesně takové, jaké jsem si to pamatovala.

Okamžitě se odtáhl, ale ne daleko. Naše rty se vznášely kousek od sebe, jen kousíček. Oba jsme ztěžka a lehce dýchali.

Čekala jsem. Byla jsem zamrzlá v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že mě znovu políbí. Chtěla jsem, aby mě znovu políbil a nechal svět zmizet, aby jediné, na čem záleželo, byla vášeň mezi námi.

V očekávání jsem se kousla do spodního rtu a jeho pohled se k němu upřel a pak se nadechl.

Stále se nepohnul. Téměř se mě dotýkal, téměř mě políbil, ale ne.

Začaly ve mně narůstat očekávání a touha, dokud jsem nebyla absolutně zoufalá přáním, aby se pohnul a něco udělal.

Nakonec jsem to nemohla vydržet a chtěla ho víc, než cokoliv na celém světě a proto jsem porušila všechna svá pravidla a naklonila se dopředu.

V té chvíli on ustoupil. Mimo můj dosah.

„Jednou to byla chyba,“ řekla a jeho dech byl stejně nejistý, jako můj. „Po druhé by to bylo úmyslně.“

Dobrotivé nebe. Najednou jsem si vzpomněla. Byla jsem zasnoubená a téměř jsem… něco udělala, kdyby nás Dante nezastavil. Měla jsem mu poděkovat, ale místo toho jsem chtěla vysvětlení, díky kterému by moje pocity zmizely.

„Proč?“ To bylo všechno, co jsem řekla, což bylo hloupé, protože jsem velmi dobře věděla, proč.

„Ty nepodvádíš,“ řekl nakonec se smutným úsměvem. „A já tě k tomu nepřiměju.“

Cítila jsem slzy. Ucítila jsem v očích neprolité slzy a hrdlo se mi stáhlo. Většinu svého dospělého života jsem byla podváděná a teď jsem téměř podvedla Sterlinga. Byla jsem hrozný člověk a horší bylo, že Dante musel být ten, kdo mi můj vztah a slib, který jsem učinila jinému muži, připomněl. Že musel být tak čestný, protože jsem byla připravená zradit svého snoubence i sebe.

Jak jsem se ještě někdy mohla Dantovi podívat do očí? Musel si myslet, že jsem ta nejhorší snoubenka všech dob. Určitě ano. Posadila jsem se na židli u stolu, protože mi kolena vypověděla službu.

Zadrhl se mi dech, když jsem se ptala: „Co nám potom zbývá?“

„Přátelství? Vždycky budu tvým přítelem.“

„A můj klient.“ Pořád jsem zněla roztřeseně, jako bych se měla každou chvíli rozplakat.

Usmál se, ale nebylo to upřímné. „Ano. To. Uvidíme se za pár týdnů v Kalifornii.“

Potom odešel a tiše za sebou zavřel dveře a já se snažila zabránit tomu, abych se rozplakala, protože jsem nechtěla Sterlingovi vysvětlovat, proč pláču nebo zjistil, jakým člověkem ve skutečnosti jsem.

***

Všechny dívky navštívily své rodné město a nakonec jsem byla na řadě já. Vlastně jsem byla nadšená, že se moji rodiče setkají s Dantem. Než jsem odjela, musela jsem krátce mluvit s matkou a ona zuřila. Režie přivezla asi dvacet lidí, aby postavili dům a připravili je na to, že tam budou osm hodin, i když já a Dante jsme tam měli být natáčení jen dvě nebo tři.

Moji rodiče znali pravdu o naší situaci, takže doufejme, že nebudou klást žádné trapné otázky a všichni si budeme moci společně strávený čas užít.

Nedovolili, aby mě táta přijel vyzvednout na letiště a místo toho mě odvezl jeden asistent. Vlna stesku po domově mě zasáhla tak tvrdě, že jsem nemohla uvěřit, jak moc mi domov chyběl.

Moje matka i otec na mě čekali na verandě, a jakmile auto zastavilo, rozběhla jsem se k nim. „Moje malá Limonádka!“ Řekl můj táta, když mě pevně objal. „Stýskalo se mi po tobě!“

„Vítej doma, miláčku,“ dodala moje matka, když jsem ji objala. „Kde je ten tvůj princ?“

„Měl by tu být brzy,“ řekla jsem. Přivezla jsem si tašku na přenocování a asistent mi ji podal. Poděkovala jsem mu a šla se připojit ke zbytku štábu.

„Je to, jako by nás napadli termiti,“ postěžovala si matka. „Roztáhli se do všech částí domů.“ Ostatní rodiče by byli nadšení z toho, že budou v televizi. Moji ne. Nikdy nechápali, proč se mi líbily filmy nebo televizní pořady, protože si mysleli, že páteční večer byste měli strávit bavením svých přátel nebo čtením dobré knihy.

Jinými slovy, byla jsem jejich černá ovce.

Když jsem ukončila svou účast v soutěžích krásy, bylo to pro ně první zklamání. Hned potom se se mnou Sterling rozešel, přestala jsem s baletem a už jsem se nechtěla účastnit průvodů. Zdálo se, že je to hluboko zasáhlo, když jsem se rozhodla dělat něco smysluplného. Nebo alespoň něco, co mě bavilo. Věděla jsem, že moje matka milovala, že se mohla svým přátelům chlubit tím, jak dobře se mi vedlo. Nikdy mi na to nic neřekla, když na to přišla řeč, jen sevřela rty a změnila téma.

A pak tu byla skutečnost, že jsem nešla na Univerzitu v Georgii, kterou navštěvovala moje rodina od roku 1801, kdy byla založená. Místo toho jsem šla na Brightonskou univerzitu a nestala se buldokem, jak všichni očekávali. Pořád jsem si pamatovala ten otřesený výraz mého táty, když jsem mu řekla o svých plánech na vysokou.

A pak tady byla práce. Všichni se snažili, aby to ostatní viděli z jeho úhlu pohledu, ale nestalo se.

Jedinou věcí, kterou jsem za posledních deset let udělala a nadchla je, bylo zasnoubení se Sterlingem, což byl jeden z důvodů, proč jsem si jen těžko představovala, že bych to mohla zrušit. Nechtěla jsem je znovu zklamat.

Vešli jsme do domu a zavřeli za sebou dveře. Vzala jsem svou tašku do svého pokoje a položila ji na postel. Rozhlédla jsme se po všech vzpomínkách, trofejích a plakátech na stěnách. Co by si o tom asi myslela má šestnáctiletá verze? Líbil by se jí Dante? Chtěla by, abych si ho vybrala?

Nevěděla jsem, ale byla jsem si jistá, že by se rozzuřila, že jsem se zasnoubila se Sterlingem poté, co nám zlomil srdce.

Protože jsem plánovala zůstat tady přes noc, jakmile Dante odjede, uvidím svého snoubence. To by mi mělo pravděpodobně vyčistit hlavu a pomoci mi vyrovnat se s rozhodnutími, která jsem potřebovala učinit. Zvedla jsem svůj starý princeznovský telefon a vytočila jeho číslo.

„Brown.“

„Sterlingu! Jsem ve městě a chtěla jsem tě vidět. Dnes asi do deseti natáčíme v domě mých rodičů, a pak budu mít zbytek noci volno, jestli bys chtěl přijít.“ Možná by dokonce mohl zůstat přes noc a povídali bychom si tak, jak na našem prvním rande před několika měsíci.

Dlouze si povzdechl. „Rád bych, ale zítra máme stání a s dalšími kolegy budu celou noc pracovat na případu.“

Kupodivu jsem se necítila tak zklamaná, jak jsem čekala. Bylo moje ego trochu pohmožděné, protože se mnou nechtěl trávit čas? Ale já to přežiju.

 „Ráda bych tě zase viděla, ale brzy se vrátíš a vezmeme se, a pak se uvidíme pořád.“

„Ale…“

Nenechal mě to doříct. „Musím jít. Brzy na viděnou.“ Zavěsil.

Dokonce mi teď ani neřekl, že „miluju tě“. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.

Prohrábla jsem si vlasy, nanesla rtěnku a sešla dolů, abych počkala na Dantův příjezd. Produkce nám nabídla, že nám večeři zajistí, ale moje matka o tom nechtěla nic slyšet. Pokud by to bylo nutné, objedná něco sama. „Yankee by nikdy nevěděli, na jaké správné místo zavolat,“ zamumlala, když vytočila číslo do Daveova grilu, aby jídlo objednala. Chtěla jsem jí připomenout, že na sobě měla mikrofon a oni slyšeli všechno, co říkala, ale tím by se nic nezměnilo. Pokaždé si stěžovala nahlas.

Obvykle byla vzor zdvořilosti, ale ne, když měla pocit, že se vloudili do jejího domova.

Uběhlo půl hodiny a moje mysl zabloudila jinam. Asi bych měla přemýšlet o Sterlingovi, ale místo toho jsem říkala, jestli Dante někdy ochutnal skutečné jižanské barbecue, co si bude myslet o ranči a mých rodičích. Doufala jsem, že si ho oblíbí.

Uslyšela jsem auto a šla k oknu, ale ukázalo se, že to byla jen dodávka s jídlem. Odešel hned poté, co předal jídlo matce a asi o deset minut později jsem na naší příjezdové cestě zaslechla další auto. Tentokrát to musel být on. Cítila jsem se lehká a srdce mi tlouklo, když jsem šla na verandu, abych ho pozdravila.

Dnes měl džíny a tmavě modré tričko. Bylo to mnohem neformálnější, než jsem čekala. Já si oblékla světle růžové šaty, protože jsme si říkala, že bych se tak měla obléct. Přišel ke mně a políbil mě na pozdrav. „Dnes vypadáš hrozně,“ řekl s úsměvem.

„Na tebe je taky strašný pohled.“ Usmála jsem se zpátky.

Zavedla jsme ho do salonu, kde čekali moji rodiče. Nebyli to zrovna vřelí lidé a já doufala, že se dnešní večer nezmění na obrovskou trapnou katastrofu. „Matko, to je Dante. Dante, moje matka, Sue Ellen Beauchampová a můj otec, Montgomery Beauchamp.“

Moje matka k němu natáhla ruku a zírala přitom na mě. Pravděpodobně si myslela, že jsem příliš neformální, vzhledem k jeho titulu. „Ráda vás poznávám.“

Dante jí vzal za ruku a, jako chytrý muž, který byl, ji políbil na ruku. Jako by právě přišel z devatenáctého století. „To nemůže být tvoje matka,“ řekl mi. „Říkala jsi, že tvé matce bylo padesát osm.“

Moje matka se zachichotala. Chichotala se! „Tak nějak,“ řekla spiklenecky, což způsobilo, že se Dante zasmál a moje matka vypadala zmateně. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy jsem ji takovou viděla. „Měla bych vám říkat Vaše výsosti nebo princi Dante?“

Hádala jsem, že to byl zdroj její nelibosti.

„Jen Dante, prosím.“

Otec se postavil dopředu, aby se s ním pozdravil a Dante si s ním potřásl rukou. „Rád vás poznávám, pane.“

„Já rovněž. Limonádka nám toho o vás hodně řekla. Tolik, že vás konečně rád poznávám.“

Teď byla řada na mě, abych se cítila nesvá a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Dante se na mě vědoucně usmál a já zrudla ještě víc.

Jestli se k nám připojíte v jídelně, připravili jsme pro vás jedno z Lemoniných oblíbených jídel.“ Můj otec nabídl matce rámě.

Dante mi také nabídl rámě, a když jsme ho přijala, sklonil se a zašeptal: „Je roztomilé, že ti táta říká Limonádko. Možná bych ti měl začít říkat Citronko.“ Věděla jsem, proč se mu to líbilo. Vlastně jsem ho v duchu slyšela myslet na slova „sladká a kyselá.“

Řekla jsem svému zrychlujícímu se tepu, že na to teď není vhodná chvíle.

A navzdory svému rozhodnutí se mi podařilo říct něco, co jsem neměla. „Líbí se mi, když mi říkáš Limon.“ Přiznala jsem.

Jeho oči se rozzářily, jako by se uvnitř něj něco rozsvítilo. „Tak tedy Limon.“ Zatímco mi srdce tlouklo, otočil se k mé matce a zeptal se. „Co je to za lahodnou vůni?“

„Tohle. Och, to nic. Jen něco, co jsem dala dohromady.“

„Překlad,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Moje matka telefonicky zavolala do oblíbené restaurace a nechala to doručit.“

Když mi pomáhal usadit se na mou židli, viděla jsem, jak se snažil nesmát. Z talíře jsem si vzala plátěný ubrousek a položila si ho do klína. Moji rodiče zmenšili jídelní stůl, abychom mohli všichni sedět blízko sebe. Mamka s tátou seděli vedle sebe a naproti nim já a Dante.

„Pomodleme se.“ Můj otec natáhl ruku k Dantovi, já ho vzala za druhou a připravila se, abych před svými rodiči nenadskočila ani jinak nereagovala. Podařilo se mi udržet se pod kontrolou. Když se můj otec modlil, Dante mi po kůži jemně přejížděl palcem sem a tam a pro mě bylo těžké děkovat Pánovi, když jediné, na co jsem se soustředila, byl mravenčivý pocit, který mi způsoboval Dante.

„Amen,“ řekli moji rodiče a já je následovala. Jako bych poslouchala a sledovala.

Dante mou ruku nepustil okamžitě a já takhle zůstala a nechala ten opojný pocit přetrvávat, dokud do mě otec nestrčil. Ujistila jsem se, že se nepodívám Dantovi do očí, protože jsem měla jasnou představu o tom, co bych v nich viděla a nechtěla jsem být zodpovědná za to, že svému otci způsobím infarkt tím, že se na Danta vrhnu u jídelního stolu.

Na to jsem byla vychovaná dobře. Alespoň jsem doufala.