Lucas - 24. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Další ráno běžím svou obvyklou trasu. Dvakrát. Nezastavím se na křižovatce, protože ta by mě k ní nepřivedla. Trvalo jí něco přes tři minuty, než včera večer usnula, a já jsem ji sledoval ještě dalších pět. Pak jsem uvažoval o něčem opravdu hloupém: projít její telefon. Samozřejmě jsem to neudělal. Ale chtěl jsem. Protože celou dobu, co se mnou seděla a vyprávěla mi o rozchodu, můžu říct, že se držela zpátky. Jen jsem nevěděl, proč. Ale věřím jí, věřím v ni, v nás, a vím, že mě – časem – pustí k sobě.

Když se dostanu domů, Lane pořád spí, a kvůli mému běhu navíc nemám čas udělat jí snídani, jakou bych chtěl. Posadím se na kraj postele a zatřesu s ní. Ona se s trhnutím probudí a lapá po dechu, oči má doširoka otevřené.

„Ahoj,“ snažím se ji uklidnit. „To je v pořádku. Jsem to jen já. Měla jsi noční můru?“

Trvá jí několik minut, než se uklidní, pokusí se soustředit, a když to udělá, podívá se mi do očí. „Čau.“

„Čau.“

Zavrtí hlavou. „Omlouvám se, myslela jsem… jo. Muselo se mi něco zdát.“

„Dneska ráno jsem běžel delší trasu, takže mám zpoždění. Dám si sprchu a pak půjdu do domu, zkontroluju kluky, jestli jsou vzhůru a připravení. Jdeš dneska do školy nebo ještě potřebuješ čas?“

„Ne,“ řekne, hlas má zhrublý ze spánku. „Měla bych jít. Už jsem zameškala dost.“

„Dobře.“ Políbím ji na čelo. „Vezmu tě domů, aby sis mohla vzít, co potřebuješ.“ Pak zamířím do koupelny.

„Luke?“ zavolá. „Díky. Jsi dobrý přítel.“

***

Kuchyně je blázinec. Lachlan vylil mléko všude po stole, když si zkoušel zalít cereálie. Brečí, kvílí a Linc a Liam na něj ukazují, smějí se, a vůbec mu nepomáhají. Logan doslova zaspal budíček. Jeho pokoj zaplní přemrštěně hlasitý rap, pokoj, který smrdí zatuchlými ponožkami, cheetos a patnáctiletým klukem. Zdi se otřásají, voda v jeho milion třech plastových flaškách rozmístěných různě po místnosti vibruje, a já jedu zvedu a odšroubuju víčko. Pak mu její obsah naliju na tvář. On se posadí, lapá po dechu, plive, prská a otírá si oči. „Ty jsi ale debil.“

„Vstávej. Připrav se. Za patnáct minut odjíždíme.“

„Dobře!“

Pak jdu do Lachlanova pokoje, vytáhnu jeho oblečení a běžím dolů. „Linci, ukliď to mléko. Liame, pomoz Lachlanovi se obléct.“ Fňukají, ale udělají, co jsem řekl, a Lachlan nechce přestat brečet kvůli rozlitému mléku, snaží se najíst, ale mléko mu teče ven z pusy a zpátky do misky s cereáliemi a Liam z něj začíná být frustrovaný. „Kde je Leo?“ zeptám se Lince.

„Má brzy schůzku se soukromým učitelem.“

Kurva. Na to jsem zapomněl, což znamená, že musím vzít minivan a odvézt všechny do školy. Běžím zpátky nahoru, otevřu Loganovy dveře a přistihnu ho, jak masturbuje pod přikrývkou. „Máš dvě minuty, honiči.“

„Říkal jsi patnáct!“

Ztlumím hudbu. „Změna plánu.“

Už odcházím, když zaječí, „Budu mít dneska celý den modré koule.“

Lachlan křičí zdola, kalhoty má omotané kolem krku, „Jaké modré koule?“

„Logan se připojí do hokejového týmu,“ řeknu mu, projdu kolem něj zrovna, když se otevřou hlavní dveře. Laney má v jedné ruce proteinový koktejl, a ve druhé můj školní batoh. „Nebyla jsem si jistá, jestli budeš mít čas na snídani. Leovo auto je pryč. Jsi tu sám?“

Vezmu si ten proteinový koktejl, poděkuju jí a řeknu jí, kde je Leo.

Logan dupe dolů ze schodů. „Myslím, že máme první hodinu test, takže nemůžeme přijít pozdě. Oh, ahoj, Laney,“ zamumlá. Pak se na mě ušklíbne a vrátí se k ní. „Zrovna jsem na tebe myslel.“

Bouchnu ho do zad a řeknu Lane, „Máme dost zpoždění.“

Ona rozšíří oči. Pak jednou tleskne. „Uděláme to takhle! Lachy, pojď sem, zlato.“ Vypiju ten koktejl, zatímco ho ona začne oblékat a řekne Loganovi, „Jelikož máš postavu jako holka, můžu si půjčit nějaké oblečení?“

Logan protočí oči, ale vydá se po schodech a Laney a já zakřičíme ve stejnou dobu, „Čisté oblečení!“

Uchechtnu se a ona řekne, „Z domu nic důležitého nepotřebuju, tak to můžeme přeskočit.“

Přikývnu, a pak, „Kruci. Prádlo.“ Projdu dům a najdu špinavé prádlo, strčím ho do pračky, zatímco Lincoln douklízí kuchyň a Liam naplní myčku. Lachlan si balí batoh a Laney se objeví v Loganových džínech, které jí nějak zvládnout nespadnou z boků, a šedém tričku s dlouhým rukávem pod mou starou baseballovou mikinou ze střední. Podívám se na Logana. Pokrčí rameny. Řekl jsi čisté. To bylo vše, co mám.“

Naskládáme se po jednom do minivanu a po kontrole, že je Lachlan správně připásaný, spěchám do domu slečny Anity – staré paní, která žije blok od základní školy a ohlídá skupinku dětí. Když je čas, odvede je do školy. Pak odvezu dvojčata do jejich školy, a konečně dojedu ke střední a rychle najdu místo k parkování. Logan vyskočí dřív, než úplně zastavím, a jakmile je pryč, nadechnu se.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptá se Laney, a já jsem skoro zapomněl, že vedle mě sedí. Podívám se do jejich očí plných obav a pak na mikinu, kterou nosí. Usměju se a zažertuju, „Máš na tričku moje jméno.“

„To není tvoje jméno.“

„Ale je.“

Ona zkroutí rty do úsměvu. Pak řekne, „Proč nebyl dneska ráno tvůj táta doma?“

Překvapený její otázkou jí řeknu, „Protože táta chodí do práce v pěti, udělá veškeré přípravy a papírování, než začne zvonit telefon. Pak obvykle končí v jednu, vyzvedne kluky a dělají obvyklé odpolední aktivity. Je to dobrý kompromis.“

Po chvíli jí pohled klesne a řekne, „To už jsem věděla, že?“

„Jo, myslím, že jsi s tím plánem přišla ty.“

„Promiň, Luke, jsem teď trochu ztracená v myšlenkách.“ Povzdechne a dodá, „Ty jsi to lepidlo, Lucasi. Bez tebe by se rodina rozpadla.“

Podívám se ven z auta a pevně stisknu volant. „Někdy si přeju, aby se táta nezbavil Virginie. Až půjdu na kolej, bude to tu šéfovat Leo a…“ nedořeknu.

„A Logan.“

„Jo, ale ten teď nestojí za zmínku.“

„Možná bys to měl říct tátovi.“

Donutím se k úsměvu a naznačím ke škole. „Raději půjdeme, ať nepřijdeme pozdě.“

***

Školní hra se hraje další dva večery, což znamená, že trávíme odpoledne a večery ve školním divadle. Důvěřuju Leovi dost na to, aby zvládnul jakékoli nepříjemnosti, které se můžou objevit, ale být tady znamená být s Laney, a toho bych se za nic nevzdal. Sedím vedle ní, když sleduje hru ze strany pódia, oči má ztracené v myšlenkách. „Vypadá to tak jinak,“ zašeptá. „S těmi světly a diváky a kulisami, a--“

„Kostýmy,“ vložím se do toho. „Ty kostýmy to všechno spojily.“

Nad tím se pousměje. „Vedla jsem si dobře, že?“

„Ne, Lane. Vedla sis skvěle.“

Rysy se jí zjemní, když dál sleduje hru; Romeo se skrývá v křoví, sleduje Julii na balkóně a řekne, „Jaké světlo to proniká oknem? Je to východní a Julie je to slunce.“

„Netuším, co to říkají,“ zašeptám jí do ucha.

Ona se na mě rychle podívá, pak se vrátí k hře, rukama si stiskne přívěsek klíče, který jí nechala moje máma. „Popisuje Julii, říká, že ona je slunce. Že přináší světlo do temnoty, že hvězdy v porovnání s ní blednou, že její oči…“ Polkne vzlyk. „Jen mluví o lásce, Lucasi. O hluboké, nezvratné lásce…“

V prváku zkusila Laney založit klub pletení, kde by se scházeli jednou týdně v době oběda a pletli by a mluvili o pletení. Byla z toho tak nadšení, všude ve škole vylepila letáky. Jednou jsem viděl, jak si z těch letáčků dělá skupinka holek srandu a strhávají je ze stěny. Toho večer mi ve své ložnici řekla, že je jí to jedno, ale nebylo. A když se v klubu nikdo neukázal, snažila se hodně, aby ji to neovlivnilo. Pořád mi říkala, že je to v pohodě, ale viděl jsem ten pláč a slzy, i když skryté pod povrchem. Zadržela dech, nechtěla riskovat, že možná uniknou. Řekl jsem jí, že zajdu pro minerálku a šel jsem nahoru do kuchyně. Když jsem se vrátila dolů, seděla na posteli, dívala se před sebe a po tvářích jí tekly slzy. Žádný jiný pláč a slzy se nedaly s těmito srovnat. Jen slzy. Dal jsem jí minerálku a ona si otřela tváře, řekla díky, a pokračovala v zírání s těmi tichými slzami.

Tak Laney stráví zbytek hry, s tichými slzami a pláčem.

***

Nemluvíme o tom, co se stalo, i když ona ví, že jsem ji viděl plakat, a když hra skončila, vzal jsem ji domů. Její dům je tichý, temný, a jediné auto a příjezdovce je její. Podívá se na ten dům a pak zpátky na mě. „Táta musí být u Misty,“ řekne a povzdechne. „Nikdy jsem v tom domě sama nespala.“

„Ale táta u Misty zůstane nějakou dobu ne? A během vánočních prázdnin…“

„Jo, ale Cooper…“ Ale Cooper tu není a já ano, Lane.

Zrovna jí potřetí zavibruje telefon v kapse od doby, co jsme nasedli do auta, a ona to ignoruje, jako ty předešlé. Řekne, „Nesnáším, že se ptám--“

„Chceš, abych s tebou zůstal?“

Znovu zavrtí hlavou. „Můžeš jen jít dovnitř, než si sbalím věci a možná bych mohla zůstat zase u vás? Tentokrát bych spala na gauči, a vstala brzy, abych ráno pomohla a dala prát prádlo a--“

„Laney, to nemusíš dělat. Víš, že můj dům je tvůj dům. Vždycky bude.“

Sedím na její posteli, zatímco ona chodí po pokoji, plní si batoh dalšími věcmi na déle než jednu noc. Posbírá si věci do školy, laptop, toaletní potřeby, a já zmateně sleduju, jak jí neustále vibruje mobil a ona to ignoruje, než se konečně zeptám, „Jestli se něco děje, řekneš mi to, že?“

Ruka jí zamrzne uprostřed zapínání batohu. Podívá se na mě, přímo do očí. „Jen jsem teď nechtěla být sama, Lucasi. To je všechno.“

***

Trvám na tom, aby si vzala postel a tentokrát nečekám, až usne. Nesleduju ji. Místo toho si lehnu na gauč a počítám vteřiny, minuty, hodiny a poslouchám její pláč. Nezáleží na tom, že za ní chci jít, že ji chci obejmout a utěšit, protože tohle není o mě nebo o nás. Pokud ještě nějaké my existuje.