RC - 15. kapitola

Překlad: Marťa

Vyvinula jsem v sobě hluboko zakořeněnou žárlivost na tvé zrcadlo a celou dobu jsem strávila pohledem po tvých očí.

Neměl tričko a mezi námi byl jen můj župan. Nadechla jsem se, kdy mi projel celým tělem proud.

I když jsem měla mokré vlasy, cítila jsem přes ně vlnu tepla. Nakonec jsem se na něj podívala a on měl na tváři zlověstný úsměv, kterým mi měnil nohy na gumu.

„Myslíš na to, na co myslím já?“ Zeptal se.

„Ani v nejmenším,“ lhala jsem a doufala, že to nepozná. Všechno to vypadalo tak promyšleně. Jako by věděl, že mě přivádí k šílenství a myslel si, že to bylo k popukání.

Dante se zasmál, jako by věděl něco, co já ne, a pak řekl: „Myslel jsem si, že by byla zábava jít si zaplavat. Ohřáli kvůli nám vodu v bazénu. Chceš jít se mnou?“

V tu chvíli bych asi udělala cokoliv, na co by se zeptal. „Je papež katolík?“ Vyhrkla jsem to, co často říkal můj táta.

Mírně se zamračil. „Naposledy, když jsem to kontroloval, tak byl. Aha!“ Jeho zamračení zmizelo. „To znamená, že půjdeš plavat.“

„Já, ehm, musím si obléknout plavky.“

„Nemusíš,“ škádlil mě a my tam jen tak stáli, jeden druhému v náručí a ani jeden z nás se nepohnul. Zdálo se, že to pro něj nebyl problém, ale já se při té představě opotila.

„Myslím, že plavky jsou tam nutné.“

Věděla jsem, že si dělal legraci, ale rozhodně jsem nepotřebovala tuhle situaci ještě zhoršovat. Zatímco jsem se pořád snažila udržet dech v klidu, on si mě prohlížel. „Za deset minut se setkáme na chodbě.“

Pak mě pustil, vrátil se do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Zaklonila jsem se a opřela se o pult za sebou.

Měla bych mu říct, že jsem změnila názor. To, že si společně zaplaveme, nebyl dobrý nápad. Snědla jsem kus salátu. Teď bych se mohla odvolat na pravidlo „žádné plavání alespoň hodinu po jídle“.

Podívala jsem se na dveře. Musela jsem přijít na způsob, jak překonat svou přitažlivost k němu. Ano, ten pořad a zkušenost skončí, ale můj kontakt s ním ne. Pořád budu dělat PR pro královskou rodinu, do které náhodou patřil a já brzy se do ní přidá i Kat. Pozvala mě události a zvláštní příležitosti. Dante v mém životě zůstane. Nemohla jsem si vzít někoho jiného a stále na něj tak reagovat.

Možná se odpověď neskrývala v tom, že se mu budu vyhýbat, ale že s ním budu trávit víc času. Kat mi jednou řekla o něčem, co se jmenovalo expoziční terapie, kde děti překonávaly své obavy a úzkosti tím, že se drželi v blízkosti toho, co je děsilo. Pravděpodobně to znecitliví a zmenší jejich reakce. V tuhle chvíli jsem byla ochotná zkusit cokoliv, jen abych ho dostala z hlavy.

Poté, co jsem se trochu najedla, vybrala jsem si ty nejskromnější bikiny – červené s bílými puntíky, inspirované padesátými lety, ve kterých jsem se cítila, jako Marilyn Monroe.

Znovu jsem si oblékla župan, vzala jsem si ručník a vyšla na chodbu. Dante se na mě nádherně usmál a já se soustředila spíš na to, než abych se dívala na jeho polonahé tělo, a společně jsme se vydali k bazénu. Řekl mi příběh o tom, jak si zlomil levou ruku, protože byl v šesti letech přesvědčený, že dokáže létat.

Zastavil se u brány plotu obklopujícího bazén. Na něm byla cedule s pravidly a on si je začal číst.

„Co to děláš?“

„Seznamuji se s pravidly. Dobře, jsem připravený.“

Vešli jsme dovnitř, on hodil ručník na židli poblíž hlubokého konce bazénu a po hlavě do něj skočil. Rychle se vynořil. Skopla jsem z nohou sandály a svlékla si župan. Cítila jsem na sobě jeho oči a napětí, které se mezi námi dalo krájet.

Expoziční terapie, opakovala jsem si v duchu. Jestli bude šťastný Matthew Burdette, udržím svou společnost naživu. Na to jsem se musela soustředit.

Ignorovala jsem své tlukoucí srdce, šla ke schodům a pomalu jsem se nořila do vody, abych se aklimatizovala. Byla teplá a příjemná, a když jsem zavřela oči, téměř jsem si dokázala představit, že vstupuji do nějaké části tropického oceánu místo bazénu v lyžařské chatě.

Dostala jsem se na místo, kde jsem dosáhla na dno a měla hlavu a ramena nad vodou. Plaval přes bazén ke mně.

„Slyšela jsem, že muži, účastnící se tohoto pořadu, se předhánějí, kdo si užije s nejvíce ženami. Kam by ses řadil ty?“ Bylo dobré se ho zeptat. Jediné, co mě od něj mohlo držet dál, bylo to, že by si pohrával s ostatními dívkami. Jedině to jsem muži nedokázala odpustit.

Usmál se a mlčel. Chtěla jsem se ho zeptat znovu, když řekl: „Odvolávám se na pátý dodatek nevypovídat.“

Věděla jsem to. „Nejsi občanem Spojených států. Ústava se na tebe nevztahuje.“

„To můžeš napravit tím, že si mě vezmeš.“

Přimhouřila jsem oči, zatímco se smál svému vtipu. „To se nestane. A díky, že jsi neodpověděl na moji otázku.“

„Proč ti záleží na tom, jestli jsem líbal někoho jiného?“

„Nezáleží!“ Řekla jsem až příliš rychle.

Šlapal vodu a pozoroval mě. „Opravdu chceš vědět, kolik žen jsem v téhle show políbil?“

Zoufale a nevysvětlitelně. „Ano.“

„Včetně tebe?“

Přikývla jsem.

„Jednu.“

Srdce se mi naplnilo radosti, ale také nedůvěrou. „Tomu je těžké uvěřit.“

Pokrčil ramenem. „Nikdy jsem ti nelhal, takže nevím, proč mi nevěříš. Nikoho jsem nepolíbil. Z úcty k tobě.“

Nedokázal jsem popsat to, co to se mnou udělalo, když to řekl. Bylo to ohromující, děsivé a nutilo mě to se chvět.

„Na to tě znám až příliš dobře.“ Měla jsem v úmyslu znít hravě, ale zněla jsem, jako bych ho obviňovala.

„Neznáš mě tak dobře, jak si myslíš.“

„Opravdu. Dobře. Řekni mi, co o tobě nevím.“

„Ukradla jsi mi srdce.“

To ve mně naplno rozvířilo různé emoce. Snažila jsem se zasmát, ale vyznělo to divně. „Něco skutečného, ne flirtujícího,“ řekla jsem mu.

Přes tvář mu přejel podivný výraz, a pak se jeho úsměv vytratil. „Nemám před tebou tajemství, Limon. Ty to víš.“

Srdce se mi rozbušilo trhaněji, než kočka na rozpálené plechové střeše.

„Ale v zájmu úplného odhalení, mám hrozný úvěrový kredit.“

„Jak můžeš být bohatý a mít hrozný kredit?“

Svalnaté paže se mu ve vodě pohybovaly sem a tam a udržovaly ho na místě. Zajímalo by mě, jak dlouho dokázal šlapat vodu. Jeho vytrvalost mě velmi zaujala.

„Na svůj svěřenecký fond nemám nárok, dokud mi nebude dvacet pět a s penězi mi nešlo dobře.“

„Nešlo?“

Oči se mu rozzářily. „Stále na tom pracuji.“

„Já taky,“ přiznala jsem.

„Co tě přimělo k opatrnosti?“

„Setkání v prvním ročníku s Kat.“ Cítila jsem se špatně, že jsem byla tak rozhazovačná, zatímco ona neměla nic. Viděla jsem sama sebe jejíma očima, a jak jsem penězi plýtvala, tak jsem se uskromnila.“

Naklonil hlavu ke straně. „Trávíš spoustu času starostí o to, jak tě vidí ostatní lidé, že?“

Založila jsem si ruce na prsou, připravená mu říct, že se mýlil, ale mluvil dál. „Jsem ohromený, že dokážeš s penězi zacházet tak dobře.“

„To bys měl,“ odsekla jsem. „Je to na prd.“

Zvedl ruce, jako by říkal „podívej se, s kým mluvíš, chápu to“.

Než jsem ho mohla požádat o vysvětlení, řekl: „Řekni mi něco, co o tobě nevím.“

Asi o mně věděl hodně věcí. Věcí, o kterých jsem si myslela a cítila, že bych je měla držet v soukromí.

Vzpomněla jsem si na jeho příběh o zlomené ruce a říkala jsem si, že zlomené kosti jsou pravděpodobně bezpečným tématem pro konverzaci.

„Před mým posledním sólovým baletním vystoupením jsem si při lyžování zlomila kotník.“

Zvedl obě obočí. „Nevěděl jsem, že jsi tanečnice. Vzhledem k tvé nenávisti ke všem činnostem souvisejících se cvičením by to mělo být neočekávané, ale myslím, že to tak překvapivé není. Už jsem s tebou několikrát tancoval, tak vím, čeho jsi schopná.“

„Babička Lemon chtěla, abych se účastnila soutěží krásy, ale neuměla jsem zpívat. Řekla, že bych, jako správná Beauchampová, měla dělat alespoň balet a ten jsem si nakonec zamilovala. Docela mi chybí.“

Měla jsem ráda tu preciznost a půvab a tehdy jsem nechtěla nic víc, než tančit sólo a stát se profesionální balerínou.

„Přestala jsi, kvůli kotníku?“

„Přestala jsem, protože jsem dosáhla puberty a neměla jsem na balet tu správnou postavu.“

Vyzývavě zamával obočím. „Ztráta pro balet je mým velkým ziskem.“

Zavrtěla jsem hlavou. Myslel jen na to jedno. „Ve druhém ročníku na střední jsem konečně dočkala svého sóla. Madam La Grand mi oznámila, že to bude moje poslední vystoupení s její společností. Předváděli jsme výňatky z Louskáčka a já hrála část Kláry. Zkoušeli jsme každý den, a pak jsem každou noc chodila domů a znovu jsem celé hodiny trénovala. Chtěla jsem, aby to bylo perfektní. Potom jela moje rodina na víkend před představením lyžovat do Utahu a to byl konec. Nikdy jsem nevystoupila.“

„To je tak smutné, Limon. Je mi líto, že se ti to stalo.“

Cítila jsem, jak začínám slzet díky emocím v jeho hlase. „Když už mluvíme o smutku, pořád si pamatuji každičký krok, přestože to je už téměř deset let.“

„Nemohla by ses vrátit? Dělat balet pro zábavu?“

„Někdy je nutné vědět, kdy se musíš vzdát svých nemožných snů a začít žít ve skutečném světě.“

Pomalu připlaval blíž. „Takže si myslíš, že se musíš spokojit s něčím menším?“

Už jsme se nebavili o baletu a o Sterlingovi se bavit nebudeme. „Není to tak, že bys se s pokojila s někým, o kom vím, že mě podvede.“

Přiblížil se víc. „Tohle není o podvádění nebo ublížení. Jde o kontrolu. Myslíš, že můžeš svůj život ovládat, pokud si vybereš určitý druh člověka. Jestli jsem se ve svém životě něco naučil, tak je to fakt, že v životě nemůžeš kontrolovat nic.“

Z tónu v jeho hlase jsem věděla, že mluvil o svém otci. Po nehodě na lodi se král stal quadriplegikem.

„Měla by sis vybrat muže, který tě tak moc miluje, že si ani nedokáže představit, že by ti ublížil. Muže, který by tě vždycky postavil na první místo před vším ostatním.“

Byl dost blízko, aby se mě dotkl, ale neudělal to. Nemohla jsem dýchat ze strachu, že mezi námi projede elektrická jiskra. Mluvení bylo téměř vyloučeno, když se na mě tak díval.

„Limon, musím ti něco říct.“

To mi uvolnilo jazyk. Nemohla jsem ho nechat pokračovat. „Dost. Neříkej to. Jestli to uděláš, všechno tím zničíš. Jsem zasnoubená.“

„A přesto jsi tady se mnou.“

„Jsem tady, protože nemám na výběr,“ odsekla jsem.

„Vždycky jsi měla na výběr,“ řekl a jeho hedvábný hlas způsobil, že se mi žaludek opakovaně protočil. „A kdybys byla moje, nikdy bych tě na tak dlouho odejít nenechal, aniž bych tě chtěl vidět. Aniž bych se tě dotkl. Nelíbal tě.“

Chtěl mě políbit. A já tam jen stála, ztuhlá a neschopná se pohnout.

„Je to kouzlo mezi vámi dvěma takové, jaké je u nás?“ Jeho svůdný hlas byl téměř víc, než jsem dokázala vydržet.

A ani potom jsem mu nemohla lhát. Potřebovala jsem to, pro svou vlastní sebezáchovu. Pro zachování své nadcházející svatby. Aby mé srdce zůstalo nedotčené.

Takže jsem udělal jediné, co jsem mohla myslet a co mezi námi vytvoří dostatečnou vzdálenost.

Pocákala jsem ho.

Pomalu si otřel vodu z tváře s úsměvem, který sliboval odplatu. Měla jsem vědět, že to bude brát, jako výzvu.

Možná proto jsem to udělala.

„Platí tady určitá pravidla,“ řekl. „Nemůžeš mě jen tak postříkat. Nečetla jsi tu ceduli?“

„Ach, viděla jsem ji.“ Znovu jsem na něj cákla vodu.

Tentokrát otočil hlavu, jako by to čekal. „Jako člen panovnické rodiny je mou povinností to ohlásit. Koho mám zavolat kvůli znesvěcení bazénu?“

Znovu a znovu jsem na něj stříkala. Oba jsme se smáli, když po mě přes vlnu vody sáhl a chytil mě za ruce. Zvedl je do vzduchu, takže jsem se celým tělem přitiskla k tomu jeho.

Smích nás rychle přešel a on mě pustil. Spadly mi na strany, ale já se ani nepohnula. Nemohla jsem. Cítila jsem, jak mu tlouklo srce v hrudi. Oba jsme ztěžka dýchali, ale nebylo to kvůli cákání vody.

Zírala jsem na jeho ústa a chtěla, aby mě políbil. Rty mi pulzovaly a krev v žilách bouřila. Chtěla jsem, aby udělal ten první krok, abych mu to mohla později vyčítat. Jen jeden polibek nám neublíží, ne? Když to nebude moje chyba? Co bych mohla dělat, kdyby mě popadl a políbil? Pro show jsem musela udělat všechno, ne?

Když jsem přemýšlela o tom pořadu, tak jsem si vzpomněla na kameru a otočila se, abych viděla, jak nás stále natáčeli. Vypadalo to zlo. Hodně, hodně zle.

„Jsi si jistá, že nemůžeme…“ začal říkat, když jsem couvla a tehdy jsem věděla, že to chtěl stejně moc, jako já.

Srdce jsem měla v krku. Náhle jsem se naštvala, protože jsem to nechtěla vzít na sebe. Řekla jsem: „Jen ve tvých snech, Dante.“

Přesto se naštval. Jen se na mě podíval a řekl. „Každou noc, Limon.“

Potom už nebylo o čem mluvit, tak jsem se omluvila a pospíšila si zpátky do svého pokoje, než dostane nějaký další nápad.

Nebo, než ho dostanu já.

Prakticky jsem utíkala zpátky a ujistila se, že byly všechny dveře zamčené. Nevěděla jsem, co to se mnou bylo. Proč jsem byla tak ochotná zničit svou budoucnost kvůli touze.

Ale jistě jsem věděla jednu věc.

Expoziční terapie nefungovala.

***

Slyšela jsem, jak se vrátil do svého pokoje. Myslela jsem, že by mohl zaklepat a pokusí se se mnou promluvit, ale neudělal to. Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo nebo mě to rozrušilo. Jen jsem si pořád znovu dokola opakovala v hlavě nás rozhovor. To, co řekl a jak to řekl. Co to znamenalo a zda to bylo skutečné nebo jen nějaká hra, kterou hrál.

Většinou jsem přemýšlela o tom, co řekl o mě.

Asi ve tři hodiny ráno jsem si uvědomila, že mě můj hotelový pokoj pevnou linku. Bez telefonu jsem byla tak dlouho, že mě ani nenapadlo, že bych ho teď mohla použít.

Kat mě zabije, ale potřebovala jsem ji.

Zvedla to na čtvrté zvonění. „Jen abys věděla, až tě příště uvidím, tak tě zabiju.“

„Já vím, omlouvám se. Vážně s tebou potřebuju mluvit.“

„Co udělal teď?“ Zněla vyčerpaně a slova mumlala.

„Jsem posedlá kontrolou?“

Dlouho byla potichu, až jsem si myslela, že usnula. „To je trik? Mám pocit, že na tohle správná odpověď není.“ Už nezněla tak ospale.

„Správná odpověď je ne!“

Další dlouhé ticho. „I když to není pravda?“

„Nejsem posedlá kontrolou! Nechci všechno ovládat. Vím, že nemůžu.“

„Děláš to. A to je v pořádku. Lidé, kteří tě znají a milují, tě takovou chápou a přijímají. Tohle jsi ty. Jako, když jsem byla emocionálně na dně a téměř zničila svou šanci na opravdovou lásku. Nico i ty mě znáte a oba mě milujete.“

Nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem o sobě takhle nepřemýšlela. A teď mi moji dva nejbližší přátelé řekli, že jsem byla přesně taková.

„Přitahuje tě?“

Mezi obočím mi začala pulzovat bolest. „V tom problém není. Nikdy nebyl.“

„Líbí se ti být s ním?“

Víc, než by měl. „Ano, jsme přátelé. A než mi položíš další otázku, na kterou znáš odpovědi, s ním nemám žádnou budoucnost a to je problém. Musím dělat různá rozhodnutí. Být s určitým druhem muže. Rozumíš tomu, že?“

Povzdechla si. „Žádné záruky neexistují, Lemon. Dokonce ani Sterling ti nemůže zaručit budoucnost.“

„Neměla jsem sem jezdit. Měla jsem říct ne. Protože… Musím ti říct něco, co nesmíš nikomu říct.“

Slyšela jsem, jak šustí přikrývky, a představila jsem si, jak se posadila. Milovala dobrá tajemství. „Slibuji, že nic neřeknu.“

„Sterling mi nechybí. Jako vůbec.“

„Víš, co se říká. Absence způsobuje, že srdce putuje dál.“

„Myslím, že to má být: Absence způsobuje, že srdce láska jen roste.“

„Ne, ve tvém případě.“

Nedokázala jsem se tomu zasmát. Ale byla jsem ráda, že jsem to konečně řekla nahlas. Pohřbila jsem to hluboko v sobě, protože jsem nechtěla myslet na to, co bych mohla udělat, kdybych to přiznala.

„Nemyslíš, že by ti měl chybět?“

Samozřejmě jsem si myslela, že by mi měl chybět. Nevěděla jsem, jestli to vypovídalo něco o mě nebo o našem vztahu.

Nebo jestli to říkalo něco o Dantovi.

„Pamatuješ si, v jakém stavu jsem byla potom, co jsme opustily Monterru a já jsem byla oddělená od Nica.“

Kat byla v době jejich odloučení nejsmutnější žijící osobou. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak smutného a v depresi. Vlastně jsem se starala o její duševní zdraví.

Já nic podobného jsem necítila, když jsem byla odloučená od Sterlinga. Ani jednou.

„Možná je to proto, že jsem si vztahem se Sterlingem jistá,“ přemýšlela jsem.

„Nico je v New Yorku a já v Kalifornii a mám pocit, jako by mně část chyběla. A to jsem si naším vztahem naprosto jistá. Víš, že ho zbožňuju. Ale když jsme od sebe, počítám minuty, dokud nejsme zase spolu.“

K tomu jsem neměla co říct.

„Podívej, je pozdě a obě bychom měly spát. Jen se zeptej sama sebe – když jsi daleko od Danta, chybí ti?“

„Dobrou noc, Kat.“ Zavěsila jsem telefon.

Na tuto otázku jsem odpovědět nechtěla.