Lucas - 22. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Den po tom, co mě Laney navštívila, řeknu tátovi o té jarní hře a o tom, že na to sice nemám čas, ale souhlasil jsem, protože to znamená strávit čas s Laney. „Je to jako bych byl pes a ona mi zrovna hodila kost,“ řeknu mu.

On řekne, „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“ Což je zcela mimo stejně jako jeho dalších milion pět životních lekcí, které se vztahují na psy. Pak pokračuje v mluvení o Rustym, německém ovčákovi, kterého vychoval. Když skončí, jen na něj zírám. „Promiň,“ řekne, „to jsem tak trochu odbočil, co?“

„Jen trochu.“

„Takže co budeš dělat?“ zeptá se.

Promnu si zátylek, už teď cítím stres z té práce navíc, která ještě ani nezačala.

„Měl bych nápad,“ řekne mi. „Bude to fajn. Věř mi.“

Jeho nápad není jen fajn. Je skvělý. Vlastně brilantní.

Zatáhne do toho i mé bratry. Školní duch a tak. (Hurá hurá hurá!)

Udělám svou práci a zatáhnu do toho i Blbé jméno. „Jen pomysli na ty holky, Garrayi. Budou se přímo tam převlékat. Některé ukážou i prsa!“ Neukážou.

Leo je pro kvůli Angele, druhačce a jeho současnému úlovku.

A Logan… no ten nemá kruci šanci. Táta ho má na lopatě kvůli jeho chvilce s jointem.

Teď je to už tři týdny a Garray, Leo a já jsme našli rytmus a pracujeme spolu skvěle. Logan je k ničemu, dokud do ruky nedostane štětec a nedáme mu přesné instrukce.

„Logane, dělej něco, brachu!“ řekne Garray. O zimních prázdninách byl u svých prarodičů v Kalifornii, a teď každému říká „brachu“. Je to tak zatraceně zkoněné, ale to mu nemůžeme říct.

Podám Loganovi štětec, řeknu mu, aby namaloval kus desky, kterou jsem právě odřezal, na tu nejčervenější červeň. On to bez otázek udělá. Ale zachechtá se a celou dobu si pro sebe něco mumlá. „Kámo,“ řekne mi. „Tohle je taková zasraná terapie.“ … Dobře?

Druhý den se bavím o Loganovi s koučem Andermanem, a ten mi dá kelímek. „Řekni mu, ať do toho načůrá a přinese mi to. Já se o to postarám.“

Donutím to Logana udělat.

Vrátí se to pozitivní na marihuanu.

„Je to taková zasraná terapie, brachu,“ vysmívá se Garray, když řeknu Loganovi výsledek. Logan se po něm rozmáchne. Garray to vykryje. Leo se směje. Já povzdechnu.

Pravdou je, že je mi jedno, jestli Logan hulí trávu. Osobně to nedělám, protože být čistý je podmínkou proto, abych byl v běžeckém týmu, a běh je můj lístek na UNC. Dokud neporušuje pravidla doma a nepodpálí ho, nezajímá mě to. Zajímá to ale tátu, a jeho zdůvodnění je rozumné. Táta byl závislý na alkoholu, když máma umřela, takže si myslí, že to možná pokračuje dědičně. Závislost je děsivá, protože je nestálá, nekontrolovatelná a má potenciál zničit všechno, co jí vejde do cesty. Řeknu všechno tohle Lane, zatímco kreslí kostým pro Julii (naše škola frčí na Shakespearovi) a sedíme spolu venku s obědem. „Víš, co bys měl udělat?“ řekne, podívá se na mě, její oči jsou v jarním slunci třpytivé. „Přijď dneska na večeři. Misty vaří. Promluv si s ní o tom. Možná bude vědět, jak pomoct.“ Podívá se do svého skicáku a usměje se nad svou prací a já zírám a zírám a přemýšlím, jestli je Logan v pohodě, vlastně bez problémů, a já nejsem ten, kdo potřebuje pomoc, protože já jsem závislý na tobě, Laney.

Jdu na tu večeři a Misty řekne, že Logana vezme na jednu z dobrovolných skupin, které pořádá pro drogově závislé, a ti lidé tam Logana vyděsí tak, že mu to vytlučou z hlavy. Taky si promluví s mým tátou, požádá ho, aby každý den po dobu tří týdnů nechával zkontrolovat Loganovu moč.

Táta souhlasí.

Logan je dost nasraný.

Ale poslední den je jeho moč čistá.

Jo, týmová práce!

Mezi tou sračkou s kulisami, tréninky, během a rodinou mám sotva čas dýchat, ale víte co? Laney měla pravdu. Jsem v tom skvělý, a Laney a já spolu trávíme spoustu času.

Staré časy se staly novými časy a zdvořilostní konverzace je jen a jen konverzace. I když přijde na Coopera. „Jedeš tento víkend na UNC nebo se Cooper vrátí domů?“ zeptám se, sedím naproti ní, v tureckém sedu, děláme z papíru a drátků kytky. Ty její vypadají jako by patřily do muzea. Ty moje jako psí hovno. Zatím se Leo, Logan a Garray pokouší dát dohromady kulisy pro nechvalně známou balkónovou scénu.

„Nejsem si jistá,“ zamumlá a podívá se na hodinky.

Taky se podívám. Je 16:48, úterý odpoledne a moje parta, ona a já jsme jediní, kteří v místnosti na dramaťák zůstali. Slečna Lepsitchová, učitelka dramatického kroužku, by tu měla být taky. Ale pravděpodobně si někde v šatně olizuje obličej s koučem Andermanem. „Čekáš, až ti zavolá?“ tlačím.

Pokrčí rameny, soustředí se na kytku, která je skoro hotová. Už o něm moc nemluví, nebo aspoň se mnou ne, a nejsem si jistý, jestli je to její vědomé rozhodnutí nebo jeho kouzlo pominulo.

„Jste pořád spolu, že?“ zkusím, pokouším se zjistit víc.

„Jo,“ řekne rychle. „Pořád jsme spolu. Jen je to těžké… víš…“ Podívá se na mě a hledá reakci. Nic neuvidí. Žádný hněv. Žádnou zášť. Kruci, Benovi a Felicity to trvalo doslova věčnost, než si dali dohromady svoje sračky. Čtyři sezóny a jeden náhlý konec a já to pořád nemám uzavřené. Ale naučil jsem se, že nejlepší taktika je čekat. Takže čekám. Navíc moje máma hodně věřila v osud. Jestli to tak má být, stane se to. Nakonec.

„Chybí ti?“ zeptám se.

Odkašle si, podívá se na mě a v očích má skelný pohled.

Kruci. „Řekl jsem něco?“

Ona pomalu zavrtí hlavou. „Je toho tolik, co ti chci říct,“ vydechne. „Ale je to…“

Přisunu se blíž a položím jí ruce na kolena. „Je to co, Lane?“

Ohryzek se jí pohne, jak polkne a odvrátí se. „Je to…“

Slyším, jak se blíží kroky, ale jsem příliš soustředění, příliš závislý, abych se za tím zvukem otočil. „Lane?“ tlačím, stisknu jí kolena.

„Lois?“ Naser si, Coopere Kennedy.

Ona vykulí oči a dech se jí zasekne v hrdle, zatímco nade mnou stojí Cooper jako naštvaný obr, a zatíná a povoluje pěsti. „Sundej ruce z mé přítelkyně, Prestone.“

Laney mi sundá ruce. „Nevěděla jsem… neřekl jsi…“ Postaví se na nohy mezi Coopera a mě, ruce mu dá na hruď a chrání mě.

„Pojďme, Coope.“

Já její zatracenou ochranu nepotřebuju, tak se postavím, vystrčím hruď a podívám se na něj. „Jsme jen přátelé, blbečku!“

„To se všech kamarádek takhle dotýkáš?“ vyplivne, jeho slova se rozléhají místností.

Kluci uslyší jeho kraviny a přiběhnou. Leo se mezi nás postaví. „Nech to být, chlape,“ řekne mi klidným hlasem. On měl být Leonardo, ta želva Ninja. Ten chytrý, klidný, vůdce bratrstva.

„Co se tu kurva děje?“ vyštěkne Garray.

Lane zatahá Coopera za paži, nutí ho jít ke dveřím. Jsou skoro venku, když Logan zakřičí s rukama u pusy jako tlampačem. „Pozor, pedofil!“

***

Čekám tři hodiny a čtyřicet šest minut, než Lane napíšu z Leova telefonu.

Leo: Je mi líto, co řekl Logan. Byl mimo. Dokončíme ty kulisy zítra odpoledne? -CK

Tohle je teď naše přátelství, skryté v textovkách a podpise CK = Clark Kent, aby její přítel nežárlil a ona měla klid.

Trvá jí devět minut, než odpoví.

Lane: To je v pořádku. Není to tvoje chyba. Je to moje. Neměla jsem dovolit Lucasovi, aby se mě takhle dotýkat. Teď to vím. Uvidíme se zítra ve tři. Dnes to byla dobrá práce! Díky za všechno, Leo.

Vrátím Leovi jeho mobil a neobtěžuju se s odpovědí, protože co to mělo kruci znamenat, Lane?

 Další den se neukáže.

Nevolá, nepíše, nepošle mail.

V pondělí není ve škole, takže jí napíšu.

Leo: Jsi nemocná? Mám se stavit? -CK

Lane: Ne.

Lane: Nejsem doma.

Lane: Několik dní nebudu ve škole, ale jsem v pořádku. Díky za starost, Leo.

Není to jen pár dní, co není ve škole. Je to celý týden. Volám Brianovi, ptám se, jak se má a ten mi řekne, že když byla na UNC, dostala strašnou chřipku. Bylo jí tak špatně, že ani nemohla dojet domů. Musela zůstat v jeho pokoji na koleji, ale to je v pořádku, řekne mi, protože je tam Cooper a ten se o ni postará. Přemýšlím, jestli Brian ví o Novém roce a hausbótu a Cooperově naprostém nezájmu o ni – jeden večer. Jak se o ni kruci asi staral celý týden?

Kdybych nemusel dokončit ty stupidní kulisy a jít závodit a vzít dvojčata na basketball a pak Lachlana na narozeninovou oslavu a osobně doručit Loganův načůraný kelímek Misty na policejní stanici, už bych seděl v pick-upu a jel na UNC a jednu Cooperovi ubalil (kurva, tak moc bych chtěl) a hodil si Laney přes rameno a vzal ji domů. Už by byla u mě v bytě a já bych se o ni postaral. Polévka, léky a masáž zad. Pomohl bych jí se uzdravit a ona by mě nazvala hrdinou a dala by Cooperovi kopačky a pak bychom měli sex v posteli, kde bych zatloukl poslední hřebíček do rakve její nemoci. Kruci. Jsem táta s jeho příběhy o psech a tady je moje odchylka.

Ale já bych všechno tohle udělal, a ani jí nemůžu zavolat a zeptat se, jak se má, protože kvůli tomu debilovi jsem pořád zablokovaný.

Pondělí je tu, den premiéry, a každý, kdo je do hry nějakým způsobem zapojení, včetně slečny Lepsitchové, začíná vyšilo kvůli kostýmům! Kde jsou kruci kostýmy? Začínám panikařit jako všichni ostatní, protože se cítím jako součást téhle kraviny nazvané Jarní Hra, a kruci, tvrdě jsem na tom makal. Odpoledne zkouší volat Lane Leo. Pak Garray. I já jí zkouším volat – ani to nezazvoní. Logan se posadí na vyrobený trůn pro krále Kapuleta, nebo pana Kapuleta nebo jak se ten Juliin blbý tatík jmenuje, a řekne, „Víš, možná je Cooper jeden z těch šílenců, kteří jsou posedlí naši malou Laney, a skryl ji v kobce nebo tak. Ona ho pravděpodobně miluje kvůli tomu… jak se tomu říká? Znáte to…“ luskne prsty, zatímco mi tepe v hlavě. „Když zajatec propadne svému vězniteli?“

„Stokholmský syndrom,“ řekne mu Leo.

„Brachu,“ řekne Garray.

„Nevíte víte,“ pokračuje Logan a já si přeju, aby už kruci držel hubu. „Možná je do ní tak zamilovaný, že zabil ji a pak sebe jako je to tady,“ – zvedne prst a udělá s ním kruh – „v Romerovi a Julii.“

Leo řekne, „Romeovi a Julii, blbče. Dej si radši jointa.“

„Nemůžu.“ Logan seskočí ze židle. „Díky Lukovi jsem pod dozorem žhavé policistky.“

Přísahám, že mi vybuchne mozek a z nějakého debilního důvodu vlastně (na vteřinu) věřím, že Logan má možná v něčem pravdu. Chci říct, Cooper není zatracený šílenec, že? Je to jen do sebe zahleděný obyčejný kretén.

„Kostýmy jsou tu!“ zakřičí slečna Lepsitchová a já k ní prakticky sprintuju.

„Kde je Lane?“

„Kdo?“

Teď jsou všude kolem lidi, kteří se jí snaží vzít z rukou svůj kostým.

„Lois! Kde je Lois?“

„Právě je tu přivezla. Jela zpátky domů. Asi se vážně necítí dobře.“

Řeknu klukům, že mizím a pověřím vedením Leo, pak ztratím devatenáct vteřin hádkou s Blbým jménem o tom, proč tu nevelí on, protože se prostě narodil o pár let dřív.

Naštěstí se do toho vloží Logan. „Smiř se s tím, kokote. Nech Lukeho, aby našel svou Julii.“

Vypadni, zatímco se ti dva poměřují, nasednu do auta a myslím na Laney, myslím na to, jestli na pěsti vyhrál Logan nebo Blbé jméno. Blbé jméno je vysoký, vychrtlý, ale štíhlý. Ale Logan má v sobě dost nevybouřeného hněvu, aby odstavil ochranku na letišti. Cameron mi jednou řekl, že emoce vždycky vyhrají, když přijde na bitku. Vždycky. Takže jo, asi bych vsadil na Logana.

Zaparkuju u Lane na příjezdovce a jdu přímo ke dveřím do suterénu. Venkovní světlo nesvítí, ale ani to nečekám, protože jsem na ně neklepal od dvacátého pátého září.

Nikdo neodpoví, tak se přesunu k hlavním dveřím. Pořád nic. Kradu se kolem domu a nahlížím dovnitř všemi okny, ale zdá se, že nikdo není doma. Laneyino auto tu je, ale Brianovo ne. Možná ji vzal do nemocnice nebo tak. Možná to bylo víc než jen strašná chřipka. Volám Brianovi. Ten řekne, že je u Misty a připravují se na to představení. On neví, kde je Laney. Nezvedá mi telefon.

Kurva.

Představuju si Laney v kobce.

Představuju si mrtvou Laney v kobce s mrtvým Cooperem vedle ní.

Táta mi volá, řekne mi, že je na cestě na představení s mladšími bratry, a že bych měl přijít domů, protože Laney není v kobce. Není mrtvá. Sedí na schodech mého bytu.

Nemůžu popadnout dech, když se k ní dostanu a není to tím, že bych nebyl ve formě, ale proto, že jsem měl strach. Zvednu ji ze schodů a držím ji a držím, a ona nadskočí bolestí, protože je nemocná, ty idiote.

„Co je s tebou?“ zeptá se, když ji postavím zpátky.

„Kobky a Stockholm a Romero.“

Rozšíří oči. „Cože?!“

Zklidním dech. „Logan.“

Zvedne mezi nás ruku. „Nemusíš nic dalšího říkat.“

Ve vteřině, kdy je v mém bytě, se podívá na prázdný kuchyňský dřez. „Žádné nádobí?“

Zavrtím hlavou. „Žádné nádobí.“ Pak ji vezmu za ruku, zavedu ji ke gauči. „Sedni si,“ nařídím.

Ona se posadí.

Jdu do kuchyně, vytáhnu kuřecí vývar v konzervě, naleju ho do hrnce a zapnu sporák. Pak ze své ložnice vytáhnu ohřívací podložku a hodím ji do mikrovlnky, minutu čekám, vytáhnu ji, zamíchám hrnec, jdu k Laney a hodím jí tu podložku na záda, kde vím, že má ráda masáž. „Co to děláš, Luke?“ zeptá se.

„Pokrčím rameny. „Jsi nemocná.“

„A ty jsi hodný,“ řekne.

Dobře, tady je příběh, který je opravdu z jiného soudku.

Jednou v prváku na střední jsem chodil se čtvrťačkou jménem Rachelle. Rachelle byla vedoucí roztleskávačka, nejžhavější holka ve škole (samozřejmě až na Laney) a líbil jsem se jí! Logan mě slyšel, jak se bavím s tátou o tom, že bych si udělal směny navíc, abych mohl Rachelle koupit nějakou debilní tašku, kterou mi ukazovala. Logan zakřičel, že jsem byl posedlý číčou. Lachlan byl v místnosti a posedlý číčou není obvyklé slovo, které používáte v přítomnosti čtyřletého, protože ten klade spoustu otázek, jako třeba „co znamená posedlý číčou?“

Logan odešel a nechal mě a tátu, abychom odpověděli, protože je to zatracený Logan. Každopádně táta vysvětlil, že posedlý číčou znamená, že nemáš rád kočky a biješ je. Takže teď skoro po třech letech si Lachlan dal jako poslání, že se ujistí, abych nebyl nikdy v blízkosti koček. Pointa tohohle příběhu? Jsem posedlý číčou Lane a to ani není moje holka. Protože pravda je, že jsem všechno tohle naplánoval – ne jak se to stane nebo způsob, jakým se to odehraje, ale plánoval jsem, že bude u mě v bytě a já se o ni postarám. Důkaz: polévka, která se právě ohřívá na mém sporáku.

Vezmu tu polévku, naleju ji do misky a sleduju, jak ji jí. Když položí prázdnou misku na konferenční stolek, řekne, „Víš, proč vždycky umyju tvoje nádobí, když vejdu?“

Byla pryč týden, a chyběl mi její hlas, její vlasy, její oči a její kokosy, limetka a Laney. „Proč?“

„Protože nikdy nevím, co mám dělat, když se vejdu, tak udělám nádobí a ty si buď sedneš na gauč a zapneš televizi nebo si sedneš na podlahu a děláš úkol, a jakmile se usadíš, já tě následuju.“

„Vážně?“ zeptám se.

Usměje se. „Vážně.“

„A co by se stalo, kdybych šel do ložnice a svlékl se do naha?“ To bylo moc, blbečku. Ale ona mi věnuje zvuk, který posouvá realitu, a já vím, že je v pohodě, a já jsem v pohodě, a my jsme skvělí.

Položím si její chodidla do klína a poprvé si všimnu, co má na sobě. Vytahané tepláky a obrovskou mikinu a to venku ani není zimu. „Jak dlouho jsi na mě čekala a přišla jsi pěšky?“

„Dlouho ne a ano, proč?“

„Protože jsi nabalená jako uprostřed ledna. Je ti zima? Chceš, abych zapnul topení?“

Dloubne mě do nohy chodidlem, a já ho začnu třít přes ponožku, a vážně, kočky pryč ode mě.

Ani nechci říct, jaké účinky má na mě zvuk, který vydává, když jí masíruju chodidlo, protože pravdu? Je to trochu trapné, a teď si položí hlavu na opěradlo gauče, zavře oči a hruď se jí zvedá spolu s prsy, a zamumlá, „Musím ti něco říct.“

„Dobře.“

„Rozešla jsem se s Cooperem.“