NBW - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Díkůvzdání přišlo a odešlo. Jako vždycky se nic zvláštního nestalo až na to, že jsem musela neustále kopat Sashu pod stolem, zatímco ji vyslýchal náčelník Ramos kvůli párty Thety. Zaprvé, jestli tam volali hasiče kvůli přeplněnosti. Pak jestli se tam užívaly drogy. Blá, blá, blá. Ten muž je pořád ve střehu. Odpovědi bylo ano a ano, ale samozřejmě jsme držely huby.

Moje nezbedné myšlenky se okamžitě zatoulaly ke kostýmu Kočičí ženy. Kdyby mě mí rodiče v tom overalu viděli, jsem si stoprocentně jistá, že by oba měli mozkovku.

„Tohle místo je obsazené,“ uslyším kluka, který vedle mě sedí na anglické literatuře.

Až budeš potřebovat někoho, kdo tě zbaví panenství, dej mi vědět. Považuju za svou občanskou povinnost, aby byl tvůj první sexuální zážitek skvělý…

V hlavě mi naskočí obrázek našich dvou nahých, propletených těl a má to stejný efekt, jako bych stála v ohni. Horkost mi stoupá po krku a tváři, čelo se mi orosí.

Poslední věc, kterou potřebuju, je si připomínat svou spirálu do naprostého ponížení. Jako by už tak nebylo těžké se dívat Dallasovi do očí před tím, než jsem s absolutní jistotou věděla, jaký jsem ztracený případ, teď je to nemožné.

Jediné, co zbylo je ještě měsíc na těchto hodinách. Pak budu o krok blíž tomu nemuset ho už nikdy vidět.

Roztěkaně vzhlédnu od tabletu, který používám na poznámky v hodinách pana Larsena, a najdu Dallase, jak stojí u kluka, co sedí vedle mě. Má své obvyklé oblečení: vybledlé tričko malibských Žraloků, dlouhé basketbalové šortky a nazouváky. Vlasy má – jako obvykle – v jednom krásném rozcuchu. Až na to, že je dnes něco dost jinak. Má paži v závěsu, pravé oko má zajímavý odstín fialové a jeho spodní ret je rozseknutý a napuchlý.

Aha.

Trvá mi asi minutu, abych se z toho pohledu vzpamatovala a během toho časového úseku jenom zírám. Jeho pohled krátce zachytí ten můj a zatěká zpátky ke klukovi, který sedí vedle mě – myslím, že se jmenuje Bryce.

„Vážně?“ řekne, vypálí na Brycově tváři důlek. Bryce z takhle směrované otázky vypadá opravdu zmateně.

„Uh, jo, kámo, sedím tu, takže bych řekl, že je obsazené.“

Dallas pokračuje naprosto bez výrazu. „Jsi si jistý?“

Co se tu sakra chystá? Bryce se podívá mým směrem. Předpokládám, že chce zjistit, jestli je to nějaká účelná snaha. Bohužel pro něj nemám jinou odpověď než ještě zmatenější pohled, než má on.

„Potřebuju si sednout vedle své kamarádky,“ pokračuje Dallas. „Dělá mi poznámky.“

Což je bohapustá lež. Jsme od přátelství tak daleko, jak to jde. Ale všechno ztraceno není, protože tohle je část příběhu, kdy najdu oheň v břiše – a ve svém hlase.

„My nejsme p-přátelé.“

„Ano, jsme, Dory. Nebuď hrubá,“ má tu drzost říct. Vidím, jak se skoro směje a můj hněv stoupne o dvě úrovně.

Bryce těká pohledem mezi námi. Pořád netuším, co má Dallas za lubem, ale jsem si celkem jistá, že jeho úmysly nejsou zrovna čestné.

„Nejsme,“ zopakuju, neztrácím čas opravou jeho mylného prohlášení.

„Teď budeš předstírat, že mě neznáš? Po všem, čím jsme si prošli?“

Poškození mozku. Musel si poranit hlavu. Možná má otřes mozku. Protože určitě přišel o rozum. To je všechno, čím si dokážu omluvit tohle divné chování.

Pak si uvědomím, že každý v doslechu si všiml scény, kterou tu tropí. Každý a myslím úplně každý zírá. Včetně zarážek, které na svého vůdce trpělivě čekají v uličce.

„Posunu se,“ oznámí Bryce, frustrovaný z tohohle nesmyslu stejně jako já. Postaví se, posbírá věci a s větší silou je strká do batohu.

„Skvělý nápad,“ prohlásí Dallas.

„Nechoď,“ prosím. Což k ničemu nevede.

Jakmile se Bryce přesune kolem Dallase, ten zabere nově volné místo. Sedne si s roztaženýma nohama, jeho poraněná paže v závěsu zaplní prostor mezi námi.

Otočí hlavu k uličce, svou zdravou rukou pozdraví ty holky a pak na mě vrhne smrtící úsměv. Dallas byl vždycky krásná katastrofa, ale s tím rozseknutým rtem a monoklem je doslova ztělesněním téhle nálepky.

„Nemůžu je nechat vrážet do té zraněné paže. Ty mě udržíš v bezpečí, že, Dory?“ Na první pohled vypadá samolibě, ale pak jen na zlomek vteřiny ten výraz zmizí a on vypadá trochu ztraceně a nejistě.

Je očividné, že ho nepřemluvím, aby šel pryč, tak se rozhodnu dostat z této situace to nejlepší. Taky přiznávám, že jsem zvědavá.

„C-co se ti stalo?“ zamumlám, využiju tu příležitost, abych prostudovala jeho dokonale symetrický profil, zatímco si on vytahuje knihy z batohu.

Otočí se ke mně a úsměv mu opadne, projede si zdravou rukou sluncem zesvětlené vlasy a zatahá se za konečky. „Neslyšela´s to? Rozbil jsem auto.“

„To porsche?“ zeptám se, jsem úplně paf. Mohl umřít. Přikývne. „Takže štěstí, že jsi přežil.“

„Že jsem…“ povzdechne a já vím, že je v tom příběhu něco víc.

„Je to z-zlomené?“

„Vykloubené rameno.“

Jako hráč skončil. S jen několika zápasy vodního póla, které zbývají do konce sezony – včetně play-off – se nestihne uzdravit. A jelikož je v posledním ročníku, znamená to, že už nikdy hrát nebude.

„Takže…“

„Jo,“ odpoví velmi tiše. Netřeba to říkat nahlas. Padne na nás těžké, významné ticho. „Omlouvám se. Opravdu je mi to líto…“ řekne o pár minut později.

Já na to neřeknu nic – co taky říct. Nejsem připravená mu prominout a zapomenout a předstírat, že mě nezranil a neztrapnil. Ale taky není nic platné, že se cítím vysoce nepohodlně. I srdce mi šíleně buší.

„Nedělal jsem si z tebe legraci--“ Jeho nízký chraplavý hlas mě přiměje se na něj podívat. „—nebo něco takového… ani nemůžu vysvětlit, proč jsem si ho tak dlouho nechával… omlouvám se, že to nemůžu vysvětlit, ale nebylo to proto, že bych tě chtěl zranit.“ Unaveně vydechne. „Já jen… opravdu promiň.“

Dovnitř vejde Larsen a místnost ztichne. V tu chvíli Dallas promluví ještě tišeji. „Já nejsem prázdná nádoba.“

Otočí se na mě a mě to napadne – krásný, bohatý, nadaný Dallas Van Zant je nejistý.

„Nejsem,“ zopakuje pro případ, že bych mu napoprvé nevěřila.

Nejsem si jistá, jak, ale jsem zvědavá na to dozvědět se víc. „D-dej mi svůj e-mail, p-pošlu ti ty poznámky.“

***

Dallas

Dneska večer jsme porazili Long Beach State. Šťastným gólem Reagana v poslední minutě poslední čtvrtiny a zachránili sezonu. Do té chvíle to se Žraloky nevypadalo dobře. Nezáleží na tom, jak blbě jsme vyhráli, ale porazili jsme je prvním kole a kvalifikovali se do semifinále NCAA mistrovského turnaje, které se koná příští víkend.

Samozřejmě jsem to sledoval z lavičky. I kdybych si to rameno nevykloubil, trenér by mě nechal sedět za trest. Ale taky se nechoval jako naprostý idiot. Řekl, že je mu líto, že končím takhle. Bylo to tak nějak trefné. Je to jako by se všechno zhoršovalo – teda můj život. Jen nechápu, jak a kdy se rozpadl.

„Cucáku!“ pojmenuje Warner Jakea Chasena, nováčka, který mě nahradil. Ten prvák měl tři asistence a jeden gól. „Přestaň se olizovat s tou holkou a přines další rundu.“

Warner je napůl v bezvědomí na lavičce vedle bazénu. My všichni jsme se sešli v různých stádiích opilosti. Vedle něj jsou Cole a Reagan na dobré cestě vytuhnout.

Začali jsme slavit hned, jakmile jsme došli domů. Každý z nás z jiného důvodu. Reagan má milostné problémy jako obvykle. Cole je Cole, což znamená že má vždycky důvod k oslavě. A co se mě týče, ta noc v base ani o píď nezmenšila ten vzrůstající hněv, který s sebou vláčím.

Moje matka byla vždycky problémová. Nikdy jsem nevěděl, co přinese další den ani jako dospělý, natož dítě. Některé týdny zůstávala v posteli a brečela. Jindy mě vzbudila uprostřed noci, abych nastartoval jachtu a ve tři ráno se projížděli v bouřlivých vlnách. Bylo mi pět, když se to stalo poprvé. To, že jsme to pokaždé přežili, je malý zázrak.

Věc se má tak, vždycky jsem si myslel, že má dobré srdce. Byla nezodpovědná? Ano. Rozmazlená? Extrémně. Vždycky mi byla spíš sourozencem než rodičem. Ale nikdy jsem si nemyslel, že je manipulativní jako můj fotr.

Bill Van Zant se zajímal a zajímá jen o jednu věc: pokračovat ve svém vlastním úspěchu na úkor všech ostatních. Je veřejným tajemstvím, že si vzal mou matku kvůli jejího příjmení a peněz. Jakmile jsem se narodil, on odešel. Řekl, že nezvládá její šílenost, což bylo asi nejlepší, protože já jsem nesnáším tu jeho. Vždycky jsem od něj očekával to nejhorší a on mě v tom nikdy nezklamal.

Ale Brenda… zatracená Brenda. Ta mě podvedla nejvíc ze všech.

Nikdy bych si nepomyslel, že by mě využila. Po všech případech, kdy jsem ji kryl, když ji můj otec chtěl nechat u soudu prohlásit za neschopného rodiče… tohle jsem dostal jako díky.

„Chase, slyšíš mě!“ zaječí Warner.

Ten zelenáč se na mém gauči muchluje s nějakou holkou, kterou jsem viděl v kampusu. Přestane jen na tak dlouho, aby mu z očí zmizel chtíč a podívá se na Warnera.

„Vážně? Ale já jsem nám to dnes vyhrál,“ stěžuje si Chasen.

„Na to se vyser, zelenáči. Pomoz nám vyhrát šampionát. Pak zvážíme, jestli tě necháme žít.“

„Jo, splň to a my si uděláme děvku pro všechno z Fletchera,“ dodá Cole.

„Heeeej,“ zafňuká Fletch.

„Do té doby,“ pokračuje Cole, „nám dolij.“ On a Warner se smějí.

Naproti zachytím Reagana, jak mě pozoruje. Něco se mu děje – ve větší míře než obvykle.

Vstanu a posadíme se mezi něj a Colea, který se naklání na stranu a podle toho sentimentálního pohledu ve tváři asi brzo odpadne.

„Kde je tvoje holka?“ zeptám se.

Bailey by tu měla být a slavit s námi. Jako oficiální kameramanka Žraloků je stejnou součástí týmu jako jsem já. Ani nemluvím o tom, že je to Reaganova holka – ať už si to chce přiznat nebo ne.

„Není to moje holka.“

Pořád to popírá. Chudák. „Už ses poslední dobou viděl v zrcadle? Vypadáš jako sračka.“

Hlava mu padne dozadu na polštář, položí si ruku na čelo. „Cítím se jako sračka. Asi chytám rýmu.“

Poprvé za celý večer se uchechtnu. „Ne, brácho. Chytáš city. Když někoho miluješ, cítíš se jako sračka…“ Myšlenky se mi vrátí k Beth a moje pobavení zmizí. „Vítej v pekle.“

Vrhne po mně dotčeným pohledem. „Snažím se opít v klidu, kdybys dovolil.“

„Aspoň to nepopíráš. Moje nová cvokařka by na tebe byla hrdá.“

Ta, kterou už nemám v úmyslu nikdy vidět.

Úkosem se na mě podívá a prohlédne si mě. „Proč jsi pořád střízlivý?“

Poslední dobou jsem hodně přemýšlel. Basa a zážitek, kdy jsem málem umřel, vás k tomu donutí. A došel jsem k názoru, že se něco musí změnit. Zaprvé, potřebuju přestat s pařbama a příležitostným braním návykových látek. Když už nic, tak Díkůvzdání mi dokázalo, že tyhle dvě věci a surové emoce se moc dobře nesnesou.

„Chci na nějakou dobu přestat pařit a brát drogy. Uvidíme, co to udělá.“

Reagan hledá náznaky toho, že si dělám srandu, ale nic nenajde.

„Ona má rande,“ řekne z ničeho nic. „Alice – proto tu není.“

Nejprve nevěřím svým uším. Musí mi lhát. Pustil Bailey na rande? Fakt se rád tak totálně trýzní? Pak se zmatek změní do hlasitého výbuchu smíchu.

„Paráda. Prostě paráda,“ zamumlá, dochází mu trpělivost.

„A ty´s ji nechal? Kámo.“ Další smích, „Proč jsi ji nenechal, ať tě místo toho kopne do koulí, to by bolelo míň.“

„Proč od tebe přijímám rady o vztazích?“

„Hej, možná už jsem zkažený tak, že to nejde napravit, ale aspoň vím, jak vypadají správné věci a vím, že si to posíráš.“

Tvář mu klesne. Ať jsem řekl cokoli, zasáhlo to cíl. Karen a Tara se najednou objeví vedle nás. „Hej, méďo. Ty, já a Nutela v soukromí tvé ložnice?“ Karenin úsměv říká, že už si to představuje.

Karen. Dlouhatánské nohy. Miluje sex. Ví, jak vypadá náznak. Proto jsme spolu minulý rok párkrát ulítli. Před dvaceti minutami bych měl jazyk v jejím krku. Teď přemýšlím, proč. Nic k té holce necítím. Žádnou chemii. Žádnou touhu. Žádný zájem… nic. Už jste zažili den, kdy jste sami sebe nemohli vystát? Myslím, že jsem na to právě kápnul.

„Čau, Reagane. Znáš Taru?“ řekne Karen Reaganovi, který neodpoví.

Podívá se na ty dvě a pak se zamračí. „Už jsme se potkali.“ Očividně to není Tařin fanoušek.

Vstanu, opatrně, abych si nenarazil bolavé rameno. Prášky na bolest už vyprchaly a teď cítím každý pohyb. Položím jí ruku na spodní část zad a odvedu ji z doslechu.

„Tak – jdeme?“ přejede mi prstem po krku do prohlubně mezi mou klíční kostí.

„Ne.“

Zmateně nakrčí obočí. Podrobně sleduje mou tvář. „Co je s tebou? Šla jsem do koupelny tak před – deseti minutama. Vypadal jsi v pohodě, a teď vypadáš, jako by někdo umřel.“

Pravdivá slova.

„Někdo umřel. Možná jindy.“

Je to lež a ona je dost chytrá na to, aby to poznala. Nečekám na odpověď a jdu zpátky do domu, abych si z lednice vzal pivo – z té, která má na sobě rodinné jméno – a zastavím se. Pak raději sáhnu po limonádě a zamířím do svého pokoje.

Vezmu svůj telefon, posadím se na kraj postele a zírám na kontakty, prstem visím nad telefonním číslem od Dory. Nevím, co na té holce je. Až na to… a možná za tím vidím víc… když se na mě podívá, je to jako by mě viděla.

Omlouvám

Se

Zmáčknu Poslat.

***

Dora

Neznámé číslo: Díky za ty poznámky. Jsi tu?

Jsem tady? Proč se stará, jestli ano nebo ne. Neodpustila jsem mu jen proto, že jsem mu poslala poznámky. A udělala bych to pro kohokoli, kdo by potřeboval. Tohle je druhá zpráva, kterou jsem dostala, ta první byla omluva. Teď tohle. Prst zůstává nad klávesnicí. Píšu. Mažu. Píšu a mažu.

Já: Možná

Začíná mistrovství NCAA v mužském vodním pólu – malibští Žraloci proti Stanfordu – a nebude to procházka růžovým sadem. Už prohráli během sezony s Cards a když Reagan hraje, jsme tu všechny, abychom ho podpořily.

„Kdo je to?“ zeptá se nenuceně Blake, když mě vidí dívat se na telefon. Dneska večer je v aquatic centru narváno, takže jsme nacpané na lavičkách. Nedá se tu skrýt žádná příchozí zpráva.

„Někdo ze třídy,“ vykrucuju se. Je to skoro pravda. S malou úpravou.

Tým je pořád v šatně. Proto asi Dallas píše. I když je jeho hráčská kariéra u konce, jezdí s nimi. Pořád je součástí týmu. Nebyli by na mistrovství, kdyby ho neměli.

„Je to sympaťák?“

Blake se na mě s nadějí podívá a já jí ani nemůžu vysvětlit, proč je všechna naděje ztracená. Nic z vás neudělá takového blázna jako zamilovanost.

„M-myslela jsem, že je, ale u-ukázalo se, že je jedno velké zklamání.“

Pokud Zoe zavětří, že mu pomáhám na hodině, výčitky nikdy neskončí. O tom podrazu s telefonem jsem neřekla nikomu, a už vůbec ne Zoe, protože nechci být svědkem vraždy.

„Dost roztomilý na šukání?“ vloží se do toho Zoe – hlasitě. Sedí na druhé straně lavičky, mezi námi je Blake a Alice, ale její hlasitost opravdu není nutná.

Paní ve středních letech, která sedí na lavičce za námi, se zamračí. Pravděpodobně něčí matka. Upjatě se usměju, a otočím svou nelibost na tu hlasitou příšeru. „Mohla bys prosím ztlumit hlas?“ zasyčím.

Zoe udělá obličej a můj mobil – můj naprosto zničený mobil – pípne příchozí zprávou.

Je to obrázek kotěte. Roztomilého zrzavého kotěte.

Chci zůstat naštvaná. Vážně ano. Ale ta kočička je tak roztomilá, že prostě nemůžu. Podívejme se na to nové a vylepšená já, jak se směje na obrázek kotěte.

„Někdo se tu zabouchl,“ zacvrliká Alice. Věnuju jí svůj nejlepší pohled stylu opovaž-se, a ona se zmateně zamračí. Prohledám Google, najdu nejhorší fotku starého chlapa s plínkou. Nadpis říká: Velké Mimino. Trvalo mi týdny, než mi došlo, co měl být jeho směšný Halloweenský kostým. Přidám tu hroznou fotku, zmáčknu odeslat a usměju se.