NBW - 23. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dallas

„O-o čem přemýšlíš?“

Vzhlédnu od ohně stále hořícího v důlku a podívám se na dívku svých snů. Leží na svém lehátku a očima mě sleduje zpoza své knihy. Pilně se připravuje na zkoušku, kterou brzy absolvuje. Což mi denně připomíná, že ji příští rok ztratím – což je fakt, se kterým se ještě nedokážu vypořádat.

„No? O-o čem přemýšlíš? Vždycky máš tu v-vážnou tvář, když o něčem přemítáš.“

Nikdo se mě na tuhle otázku nikdy nezeptal. Ani jedna osoba za celých dvaadvacet let. Nebo si to aspoň nepamatuju.

Vstanu ze svého lehátka a sednu si na její. Vezmu její knihu, odložím ji, vezmu do dlaní její tvář a políbím ji. Ona se zachichotá a mě to zasáhne v hrudi, končetinami se mi šíří teplo, zahání osamění.

„Z-za co to bylo?“

„Za to, že jsi moje holka… protože tě miluju… za to, že jsi mi dala šanci. Potřebuje chlap důvod k tomu, aby políbil svou ženu?“

Zakření se. „Ne.“

Neměl jsem v úmyslu se zamilovat. Myslel jsem, že odvádím dobrou práci při vyhýbání se tomuhle nebezpečí poslední čtyři roky, a přesto je to tu. „O tobě.“ Ta pravda na mých rtech je správná. „Přemýšlel jsem o tobě. Chci, abys poznala mou rodinu – Brendu. Mého dědu…“

Před pár týdny jsem si odblokoval svou matku. Když jsem viděl, jak se Dora a Katherine pokouší mít určitý vztah, donutilo mě to zkusit to s mou problémovou matkou taky. Život je krátký. Příliš krátký, abychom s sebou pořád táhli to rozhořčení.

„Můžeme do toho někdy zahrnout i mého debilního otce.“ Kdo ví, kruci, proč bych chtěl vystavovat někoho, na kom mi tak záleží, své rodině, ale cítím, že je to nezbytné. Vlastně významné.

V očích jí blýskne a tvář zčervená. Přisune se blíž a omotá mi nohy kolem pasu, přitiskne své tělo k mému, když v důlku uhasne poslední jiskra. Péro se mi postaví, když cítím ta delikátní stehna, jak si mě drží a přejedu po nich rukama. Nemůžu se jí přestat dotýkat. Je to jako nemoc. Jako posedlost. Je to láska.

„Můžeme někdy zajít s Brendou na oběd, když bude mít schůzku se svým cvokařem,“ pokračuju, zatímco ji líbám ze strany na krk. Její tělo je jako mapa pih, které označují všechna místa, kde ji mám líbat a pro tuhle práci jsem já ten pravý.

Když neodpoví, odtáhnu se a na její úžasné tváři vidím opatrný výraz. Už mě neoblafne. Teď už znám všechny její výrazy a tenhle mi říká, že je nervózní.

„Bude to v pohodě.“ Na tváři se mi rozlije pomalý úsměv, když se vrátím k líbání cestičky od jejího ramene nahoru na krk. „Tohle jsi mi řekla, když jsi mě předhodila svým rodičům. Karma někdy pracuje rychle.“

Zakření se a strčí mě do ramen. „Tak d-dramatický. Nechala jsem tě s nimi o samotě p-pár minut.“

„Jay uzvedne 300 kg. Víš, kolik škod mohl za tu chvilku napáchat? I jedna minuta je až moc.“

„T-to ti řekl?“ Ten překvapený pohled v její tváři je až moc roztomilý.

„Ukazoval mi své závaží…“

Potichu si prohlíží mou tvář. „Chtěl j-jsi říct ještě něco dalšího…“ Její pobavení opadne a hlas jí utichne, vklouzne mi pod kůži a utěšuje mě. „Můžeš mi říct cokoli, Dalle. Víš, že m-můžeš.“

Jemnými prsty mi projíždí ve vlasech a škrábe mě na kůži. Zavřu oči a přitisknu se k jejímu doteku, nechávám ji dělat si, co chce. Protože tohle… tohle je to, kam patřím a co jsem potřeboval, aniž bych to věděl.

„Nastěhuješ se ke mně na konci semestru?“ Její prsty se zastaví a já otevřu oči. Její tvář je prázdná, oči dokořán. Srdce mi začne bušit a přichází panika. Co když jsem za tím viděl víc?

„Ano…“ Její úsměv je tak velký, že jí rozzáří celou tvář. „A-ale varuju tě – budeme bojovat s odporem.“

„Tví rodiče. Najdeme způsob, aby to s nimi fungovalo.“

Na rodičích nezáleží. Nezáleží na ničem, jen na nás. Dokud ji mám, na ničem jiném nezáleží.

Zazívá a já se podívám na svůj mobil. Skoro jedenáct. „Pojďme do postele,“ zamumlám a vezmu ji z lehátka s sebou. Jdeme dovnitř a já si vzpomenu, že Banjo potřebuje vyvenčit.

„Viděla jsi Banja?“

„S-spí na své nové ortopedické posteli,“ řekne mi, když vejde do kuchyně, aby si vzala lahev vody.

Obejdu gauč a vidím, že měla pravdu. Můj kámoš spí na své nové posteli zády ke mně. Ale něco na něm mi postaví chlupy na rukou. Něco je špatně. Zpomalím svůj krok, když si prohlédnu jeho naprostou nehybnost na matraci.

Padnu na kolena, projedu mu rukou srst a jeho tělo už je chladné. Sevře se mi hrdlo. Oči mě pálí. Banjo je pryč.

***

Každý odejde. Můj nejlepší kámoš. Banjo. Zanedlouho se vystěhují i Brock a Cole. A pak je tu Dora. Ta odejde za rok. Zabije mě to nechat ji jít. Už teď to cítím – mé nitro bude vybrakované – a to za pouhý rok.

„Už jsi toho dneska měla dost?“ zeptám se jí, holky, kterou miluju, té, která mě brzy opustí a vezme s sebou mé srdce.

Pádluje se mnou zpátky s obrovským úsměvem na krásné tváři. Má spoustu pih z toho, jak poslední dobou často surfujeme. Posadí se na svém prkně a na chvíli se necháme unášet, když se díváme na horizont.

„Jsem v-vyčerpaná.“

„Pojďme domů.“ Pak mi dojde, co jsem řekl. Můj dům není domov. Můj sotva a její ještě míň. Domov není místo, jsou to lidé, kteří tam žijí.

„Dům je bez něj… prázdný. Nejdřív Reagan, teď tohle…“

„Já vím. T-taky mi chybí. Chce to čas.“

„Až na to, že pokaždé, když si myslím, že mám něco vyřešené, přijde další problém.“

Dora mě přistihne, jak se moje mysl toulá a pohladí mě po stehně. Poslední dobou to dělám často. Vezme mě za zápěstí a přitáhne si mě blíž. Naše prkna se políbí. Pak i naše rty.

Pádlujeme k pobřeží a zatímco Dora bere naše věci, vytáhnu naše nové surfy do auta, které jsem si koupil. Veřejně prospěšné práce skončeny. Autoškola hotová. Řidičský průkaz znovu nabytý. Díky bohu, kruci.

Jedno po druhém upevním prkna na střechu, zatímco si Dora suší vlasy. Hruď mě bolí, když ji sleduju zpoza brýlí. Můžete někoho milovat tak, že to fyzicky bolí? Protože to teď tak cítím a děsí mě to k smrti.

„Do prkýnka, ztratila jsem hřeben,“ řekne a hledá ve své plážové tašce. „Dej mi minutku.“ Odejde z pláže, než stihnu odpovědět.

„Jak to jde?“

Podívám se doleva a vidím Hollowaye a zbytek jeho debilních kámošů, jak vystupují z jeho Tahoe.

„Hollowayi.“

Neviděl jsem ho od té doby, co udělal tu scénu v Malibu Farm. Ani jsem s jeho ex, Miou, nechodil. To jsem se snažil být milý. Začala uprostřed hodiny statistiky, kterou jsme měli spolu, brečet, tak jsem ji pozval na jídlo, aby se z toho rozchodu vzpamatovala. To nebyl správný skutek…

Začínají si sundávat svá prkna z SUV a zároveň mě sledují. Okamžitě větřím problém. Tenhle kluk jeden je a nechci ho nikde poblíž Dory.

„Našla jsem ho,“ řekne Dora, která se vrací zpátky k našemu autu s hřebenem v ruce.

Holloway a jeho banda krys vyjdou se svými prkny pod paží. Mohli by jít přímo na pláž a přesto si vybrali dojít k nám a nepochybně dělat potíže.

„Běž do auta, D,“ řeknu jí, můj hlas je jako šepot. Splní to svůj účel – okamžitě zpozorní. Její rezavé oči těkají mezi mnou a těmi kluky. Když obchází stříbrný G-Wagon, projde kolem nich. Sleduju Hollowaye, jak jí přejede smrtícím pohledem od hlavy k patě a zažehne to ve mně hněv, jaký jsem nikdy předtím necítil. Asi tomu můžeme říkat shoda špatných okolností.

„Tak na baculky bych tě netipoval,“ řekne, jeho kumpáni se zachechtají.

Dora není žádná baculka. Ale to není ten problém. Problém je, že je už teď mrtvý, protože A) nemá právo se na ni dívat a B) sdělovat nějaký názor.

Odvrátím se od auta čelem k nim, usmívám se. Tím samým samolibým úsměvem, který mě proslavil. Pomalu dojdu k Hollowayovi, který se ušklíbá, a poplácám se po břiše. „No, něco jsem přibral, ale neříkal bych tomu baculatost.“

Holloway se temně uchechtne, zvýší napětí k bodu zlomu. „Nemluvil jsem--“

Bum.

Moje pěst vyletí, spojí se s Hollowayovým ksichtem bez pomyšlení na důsledky. On zavrávorá zpátky a upustí své prkno. Drží se za pusu, mezi prsty mu kape krev. Ostatní kluci taky pustí svá prkna. Hollowayovy oči, plné hněvu, se pomalu zvednou k mým.

A pak vypukne peklo.

***

„J-jednou tě p-pořádně trefili, než jsem to přerušila,“ řekne moje bodyguardka, zatímco mi peroxidem čistí zranění na lícní kosti. Poblíž kosti to vždycky víc krvácí. A taky to štípe jako kráva.

Ale nemůžu si stěžovat. Právě teď jsem v koupelně, sedím na toaletě, a ošetřuje mě žena, kterou miluju, zatímco Holloway a jeho kumpáni pravděpodobně pořád leží a vřískají bolestí na parkovišti, kde jsme je nechali.

„Byl jsi sám proti čtyřem. M-mohli ti o-opravdu ublížit.“

Dora přistoupí blíž a stojí mi mezi nohama, na sobě má plavky, ve kterých někdy surfuje. Prohlíží si můj obličej. Je to jen drobný škrábanec, ale pokud se o mně chce postarat, nebudu se bránit.

„Ale neublížili,“ připomenu jí. Pak se začnu křenit. Nemůžu si pomoct, a upřímně je fajn zase se smát. Obrázek těch kluků, jak je Dora složila pomocí pepřáku, je až příliš úžasný, než aby se to neoslavilo.

Přejedu jí rukama po nahých stehnech a chytím ji za zadek, zatímco pracuje. „Ještě že jsi tam byla a zachránila mě, bejby.“

„Čau, LVICE. Už j-jsme se s-setkali?“ Ušklíbne se na mě a přitiskne mi gázu na zranění trochu víc, až sebou trhnu.

Ten smích začne uvnitř a propracovává si cestu ven, celé tělo se mi třese. Krátce potom, co na mě skočili a každý začal rozdávat rány, jsem uslyšel jekot, a nebyl ženský. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že většinu z nich Dora posprejovala pepřákem.

„To n-není sranda, Dalle. C-co kdybych tam nebyla?“

Směju se, až se za břicho popadám. „Zasáhla jsi i mě!“

„Ř-řekla jsem ti, abys odstoupil,“ řekne s tím nejroztomilejším spokojeným úsměvem. „Nikdo nebude n-napadat mého m-muže.“

V době, kdy jsme se dostali zpátky do auta, všichni čtyři leželi na zemi a svíjeli se bolestí, a můžu to říct z vlastní zkušenosti. „Mají mé sympatie.“

Trvalo mi několik dní zbavit se toho štípání nadobro.

„Je to jen trochu k-kapsaicinu,“ poznamená nevinně. „Každopádně – jsem jim řekla, aby t-to vymyli m-mlékem…“

Na chvíli ztichne. „Řekl, že jsem baculatá.“ Její ruka se zastaví. „Slyšela jsem ho… vím, p-proč jsi ho u-udeřil… nechci, aby ses kvůli mně z-zranil.“

Miluju tuhle holku. Je to nejlepší partnerka, jakou si může chlap přát. Podívám se do její sladké tváře, hruď se mi dme a slova mi uvíznou v hrdle. Jemně je chytím, omotám jí prsty kolem malého zápěstí a vezmu jí gázu z ruky. Její velké hnědé oči se setkají s mýma.

„Miluju tě… jsi to nejlepší, co se mi kdy stalo.“ Vezmu ji za ruku a položím si ji na srdce. „Miluju tě,“ řeknu hlasitěji, jasněji, každou buňkou svého bytí, dokud se jí o tom nebude i zdát.

Oči jí naplní slzy, ret se jí třese.

„Miluju tě, kotě.“

Postavím se a jemně je políbím, zatímco jí jemně sundám ramínka plavek, zaháknu prst za látku a pomalu stahuju dolů, odhaluju její krásné tělo. Pak ji líbám, miluju se s jejími ústy, nechám ji, aby se milovala s mými. Malou rukou mi sundá plavky a vezme do dlaní moje koule, hladí mě po péru přesně tak, jak to mám rád. Od naší první noci ušla dlouhou cestu a pokaždé je odvážnější.

„Taky tě miluju.“

Zvednu ji na pult, vylovím ze šuplíku nalevo kondom a natáhnu si ho, zatímco mě sleduje. Potřebuju ji. Potřebuju se do ní zanořit a zapomenout, že svět existuje, protože kromě nás dvou je to stejně samá sračka. „Takhle,“ řekne, sklouzne z pultu a otočí se čelem k zrcadlu. Natlačí se prdelkou na mé péro a otře se o mě. Rukou jí chytím prso a ona mi opře hlavu o rameno. Nikdy jsem s nikým nesdílel takovou úroveň intimity. S Beth jsem byl moc mladý a o zbytek jsem se prostě nestaral. Dora mě vlastní. Mé tělo, mé srdce, mou mysl. Není nic, co bych neudělal, abych mohl být s ní. Nic, co bych nepoužil, abych ji ochránil.

Chytím ji za boky, vklouznu do ní zezadu a ona zanaříká. Ruku má opřenou o zrcadlo a oči přilepené ke mně. Sleduje, jak zajíždím svým tělem do jejího, dávám jí všechno, co mám. Tělo a duši. Všechno v jednom. Přirážíme k sobě a ona mě dovádí až na hranu. Udělám se hned po ní, vydám ze sebe bolestný výkřik. Nasycený, ukojený, vděčný. Vychutnávám si nás. Dokud si nevzpomenu, že všechny ty city jsou dočasné.

***

Dora

Minulou noc to bylo třikrát. Kdykoli jindy má Dallas velký sexuální apetit, ale minulou noc byl neukojitelný. Ne že bych si stěžovala. Když jsem ráno odcházela do školy, spal jako dřevo. Rychle jsem ho políbila na rty a zašeptala, „Ať se ti zdá o mně.“

Dva dny po našem epickém sexuálním maraton je s mým vztahem něco hodně špatně. Nejdřív jsem si toho nevšimla, protože jsem byla zaneprázdněná tou zkouškou. A nechci být paranoidní, ale nevídám ho a skoro mi nenapíše. I naše večerní telefonáty jsou krátké a odměřené, což se mu vůbec nepodobá.

Teď, když má auto, jezdí do útulku sám, naše rozvrhy už se nekryjí. Problém je, že tento týden už propásl dvě směny.

Nemá povinnost pomáhat. Hodiny, které potřeboval odpracovat, splnil už před několika měsíci, a nikdo ho do ničeho nenutí, ale kdyby Vi a Mika věděly, že se na to hodlá vyfláknout, najaly by místo něj jiného dobrovolníka. A to není to nejhorší.

Spatřím ho na nádvoří kampusu, jak se směje s dvěma holkama a klukem, kterého neznám a vydám se k nim.

„Dallasi…“

 Otočí se a když mě spatří, tvář mu potemní, humor, který tam byl ještě před vteřinou, zmizí, přímo mu opadne z tváře. Žádný polibek, žádný úsměv, žádná zamilovanost, žádná známka toho, že jsem jeho přítelkyně. Nic. Žaludek mi klesne.

„Zase j-jsi propásl práci v útulku,“ řeknu, jakmile k němu dojdu.

„Právě teď to nemůžu dělat…“ odpoví, hledá prostor pro útěk. „Možná později. Můžeme si promluvit po mém testu z komunikace.“

Tak chladný, tak odtažitý. Mám tušení, proč to dělá, ale teď mu dám možnost pochybovat, protože mu věřím a to děláte, když někoho milujete.

„Dobře… žádný stres… rozumím… podnikneme dneska večer něco?“ opovážím se zeptat se srdcem v krku.

Udělá bolestný obličej. „Dneska jdu ven s klukama.“

Nebyl venku s přáteli už dlouho, takže mě to neudivuje. Není ode mě fér si ho usurpovat jen pro sebe. To by nebylo to nejhorší.

„Kdo je to?“ zaslechnu jednu z těch holek, které s ním stojí, když odcházím. A pak moje noční můry ožijí. Protože ten milý kluk, do kterého jsem se zamilovala, tu není. Nahradil ho necitelný zrádce.

„Kámoška,“ řekne jí. To je to nejhorší.