NBW - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Co je zase tohle?

Spatřím ho přes skleněné dveře a ztuhnu. Vážně, nevím, jakou hru to hraje, ale odmítám hrát s ním. Rozhlédnu se kolem, abych si ověřila, že jsem na správném místě, a jo, jsem. Je to Paw Nation, zvířecí útulek ve Venice, kde dobrovolničím.

Takže co tady Dallas dělá? A proč s ním Vi a Mika, dvě majitelky, mluví? Nový semestr a nové hodiny měly znamenat už žádný Dallas. A přesto je tady.

Krátce po zkouškovém jsem odjela do Del Mar a od té doby jsem ho neviděla. Jeho zranění se pěkně zahojila. Ve skutečnosti nikdy nevypadal líp, což musím s lítostí přiznat. Blonďaté pramínky v jeho neposlušně dokonalých vlasech jsou výraznější, lícní kosti čerstvě opálené. A i když má černé tričko, které už zažilo lepší dny, všudypřítomné basketbalové šortky a žabky, vypadá zatraceně úžasně. Zvedne rty v náznaku úsměvu a já zčervenám. Krucinál. Myslela jsem si, že budu lepší, že si vytvořím imunitu.

Vejdu a zvonek nade dveřmi se rozezní. Mika a Vi se otočí, aby se na mě podívaly, ale moje pozornost zůstává u Dallase. Po jeho pravici stojí Vi, můj oblíbený chodící protiklad. Vypadá jako pohádková princezna, malá a jemná a přesto mluví jazykem, ze kterého by se červenali i mí tátové. Taky má piercingy a tetování, a ve skutečnosti je nadšená držitelka zbraně.

Viina přítelkyně, Mika, stojí po Dallasově levici. Je to profesionální trenérka hvězd a pracuje v útulku jen na částečný úvazek. Mika je typická kalifornská plážová holka se svěží tváří, dlouhými tmavými vlasy a tisíciwattovým úsměvem.

„Doro! Super, že jsi tu,“ řekne Vi. Její obvykle platinové vlasy s bodlinkami dnes mají levandulový nádech. „Zrovna jsem říkala Dallasovi, že máme brigádnici, která taky chodí na malibskou univerzitu.“

Vi zkoumá můj výraz a když zjistí, že postrádá radost, zamračí se. „Vy dva se znáte?“ Střílí pohledem mezi námi.

„Jo, známe. Čau, Doro.“ Usměje se. Já se neusměju.

„C-co tady děláš?“ zeptám se, otočím se k němu.

„Veřejně prospěšné práce. Vi a Mika byly tak hodné a souhlasily, abych si tady odpracoval své hodiny.“ Obrátí na ně svůj dokonalý šarm, ukáže ten mozek-vypínající úsměv. „Opravdu si toho cením, dámy.“

Snaží se těm dvěma lézt do zadku? Vážně? Uklidňuje mě vědomí, že Vi a Mika jsou poslední dvě osoby na zemi, které by propadly jeho flirtujícím trikům.

„Je nám potěšením,“ zapěje jedna a zamrká řasami.

„Nesmysl. Jsme rádi, že tě tu máme,“ dodá druhá.

Když se na něj obě usmějí, chce se mi skoro blít. Nemůžu uvěřit, že tomu sama přihlížím.

„Bude to problém?“ zeptá se Vi, najednou s obavami.

Ano.

„Ne,“ řeknu, zatímco mě Dallas pozorně sleduje. Vi nezná naši hnusnou historii, a já nechci vypadat malicherně a nedospěle. Ona nepotřebuje, abych to řekla nahlas; vidí, že nejsem nadšená. Pomáhat mu se známkami na hodině je jedna věc, muset ho snášet tady, ve svém bezpečném prostoru, to už je příliš.

„Jelikož toho ještě nemůže se svou paží moc dělat, přidělím ho k tobě--“

Sotva potlačím zabručení. Být v jeho neustálé blízkosti je mučení. Divoký Dallas okouzlí každého. Kajícný, pokorný Dallas, kterého jsem poznala, je ještě nebezpečnější. Tohle vážně není fér. Jako opravdu, snažím se být dobrým člověkem. Co jsem udělala, že si to zasloužím?

„Můžeš mu ukázat, jak to tu funguje, takže až se mu rameno uzdraví, může naplno začít v Abbot Kinney.“

„Abbot Kinney?“ zeptá se Dallas, vypadá opravdu zaujatě.

„Nový útulek, který stavíme,“ vysvětlí Vi. „Je to velký travnatý pozemek. Víš, místo pro psy na hraní.“ Vi má z nějakého důvodu ve zvyku zkracovat slova.

Posey, Viin bígl, se posadí vedle Dallase, ocasem ho bouchá do nohy, jak s ním vesele vrtí. On se sehne a pohladí tu starou dámu s chybějícím okem.

„Kdo jsi?“ zeptá se jí.

„To je Posey. Můj pes. Zachránili jsme ji z laboratoře, kde na zvířatech testovali kosmetiku. Proto je slepá… Posey, řekni ahoj.“

Jako na zavolanou Posey štěkne a Dallas se zakření. „Byla prvních sedm let svého života v malé kleci. Netušila, co je tráva. Ani nevěděla, jak se pije z misky. Nekupuj výrobky testované na zvířatech, chlapče.“

„Nebudu,“ odpoví.

„Tak začneme s klecemi,“ řeknu mu a jdu pryč, zamířím k oddělení koček. Je tam asi dvacet litrových boxů, které se musí dvakrát denně vyčistit. Vi a Mika udržují tohle místo bez poskvrnky. Dallas mě beze slova následuje.

„Ty mě tu nechceš?“ zamumlá, když otevřu skříň, abych vytáhla čisticí prostředky.

„J-je mi to v-vážně jedno.“

Popadnu galon přírodního čističe z poličky a on mi ho vezme. Pokusí se mi ho vzít, protože já ho nepustím. Zatáhnu. On zatáhne taky. Taháme oba. Je silnější, takže vyhraje.

Podívám se na jeho pečlivě neutrální výraz. Ale něco – možná záblesk lítosti – mu přelétne po tváři. Je to pohledný, rozhozený kluk, připomenu si. Ta lítost je pomíjivý cit.

„Můžeš mi říct, jestli mě tu nechceš.“

Říkejte mi něco o sugestivní větě. Na krátkou chvíli mám nutkání na něj křičet za to, že mě ztrapňuje. Že narušuje mé soukromí. Že je podlý. A pak ten oheň vzteku vyhoří a já zůstanu chladná. Bez ohledu na to, co říká, jak lítostivě teď na chvíli vypadá, nestará se o nic jiného než o další vzrušení, další výzvu. Tohle to je pro něj. Zábava. Rozptýlení do jeho boháčského života. To jsem pro něj já.

„Je m-mi jedno, co děláš, Dallasi. Jen… mi jdi z cesty.“

Další dvě hodiny mu ukazuju svou práci a on mi klade otázky. Jinak se na něj nedívám a on mě nenutí k rozhovoru.

***

„Můžeš mi prokázat laskavost?“ zašeptá Vi, když si z její kanceláře beru svůj batoh, abych šla domů.

Tohle je podle mě ta nejsmrtonosnější otázka v angličtině. Ta samotná slova jsou naprosto neškodná, ale jak je dáte dohromady, mají sílu sejmout skoro každého. V téhle chvíli to vypadá, že to budu já. A řekněte něco, když sedí u svého stolu a leští si zbraň.

Vi má kulaté, skoro fialové oči, které se na mě bez mrknutí dívají. To není dobré znamení. Naopak já zírám, jako by měla její tvář vybuchnout. „Umm…“

„Nic velkého,“ pokračuje silou hlasu, které by mohla být popsána jako vysoce spiklenecká. „Jen malinkou.“ Hraje si s piercingem ve rtu. To je její znamení. To, které si neuvědomuje. A znamená to, že z toho nekouká nic dobrého.

„Umm…“

„Opravdu bys mi pomohla.“ Věnuje mi důkladný pohled, než se podívá směrem k otevřeným dveřím, aby zkontrolovala Dallase, který si zrovna hraje s tlustou černobílou kočkou jménem Příšera a nevěnuje nám pozornost.

„Potřebuje zavézt zpátky do kampusu – víš, nemá ten řidičák a tak. Tak kruci zabijeme dvě mouchy jednou ranou.“ V úsměvu vycení zuby, což má za následek to, že vypadá jako sériový vrah. Vi není ten usmívající se typ. „Myslela jsem si, že když oba chodíte na stejnou školu, musíte bydlet nedaleko.“

Asi tak jako že „žiju poblíž“ Madonny nebo jakékoli jiné celebrity, které vlastní domy na pláži v Colony.

„Ale…“

Její úsměv opadne jako kámen a ona se nakloní, hlas má tichý. „Podívej, holka, nebudu plýtvat slovy. Volal děda a řekl, že jestli dáme tady Richiemu Richovi – ukáže palcem za sebe – „šanci odpracovat si ty veřejné práce tady a zajistíme mu dopravu, věnuje nám štědrý dar.“

Sakryš. „Jak š-š--“

„Štědrý,“ řekne s rozhodným pokývnutím někoho, kdo je připraven obětovat kohokoli a cokoli, aby to dostal. „Udělej to pro ty sirotky, D. Ta mrňátka tě potřebují.“

Ona mě zná. Ví, že bych zvířatům neřekla ne. „Tak asi… jo.“

„Skvěle! Bude pracovat stejně jako ty, takže se jen zastavíš v sobotu u něj a vyzvedneš ho.“

„Ale--“

„Ty jsi hlava. Já to říkám pořád.“ A s tím se opře ve své židli, hodí si na stůl podpatky svých červených šněrovacích bot Doc Martin, a vrátí se k leštění zbraně.

Těžko říct, jestli to byl kompliment. „Nikdy jsem nepocho--“

„Ještě lepší.“

***

Jak se to stalo? Jak jsem se uvrtala k tomu, abych dělala řidiče někomu, kdo si jich může dovolit deset? Jsem na sebe tak naštvaná, že bych mohla žvýkat sklo.

„Někdy se cítím jako S-Sisyfos,“ mumlám si pro sebe a zbytečně silně mačkám Bernadetin volant. Opravdu bych si to na ní neměla vylévat.

„Jsem si celkem jistý, že musíš mít sex, abys chytila syfilis,“ řekne Dallas líným tónem.

Kůže mi zahoří od hlavy k patě a skoro mi sežehne vlasy. A tady to máme. Nemusím už přemýšlet, jestli viděl můj seznam.

Projedu si velmi krátký seznam různých hlášek a narážek, každou jednu z nich. To nejlepší, co teď můžu udělat, je předstírat, že nerozumím anglicky. Je to buď předstírat toto, nebo vjet autem do oceánu a modlit se, aby se utopil dřív než já – což je vysoce nepravděpodobné, jelikož on ve vodě prakticky žije. Pravděpodobně by byl nucen mě zachránit a já bych mu dlužila do konce života.

Podívám se nenápadně na stranu a vidím, jak má hlavu opřenou o opěrku a oči mu kryjí zrcadlové sluneční brýle.

„Řekla jsem S-Sisyfos. Víš… řecká mytologie.“

„Slyšel jsem tě, Dory.“ Posune si brýle na hlavu a zamíří sílu svého elektrizujícího modrého pohledu na mě. „Jen jsem chtěl vědět jistě, že dáváš pozor.“

Pak se usměje. Je to nepřikrášlené potěšení na můj účet. Bernadeta dojede ke kalifornské spojce a já šlápnu na plny, když najedeme na pacifickou dálnici. On se zakření a v té chvíli ho nesnáším.

***

Dallas

Snažím se si ji znepřátelit. Ano. Přiznávám. Potřebuju, aby vypustila všechen ten hněv, který se v ní hromadí. Tohle o ženách vím: Za žádných okolností nechtějte, aby v sobě dusily hodně vzteku. Čím déle to bude pokračovat, tím horší to pro nás chlapy je.

„J-j-jak ses dozvěděl o tom útulku?“

První slova, která řekla po deseti minutách a je to dobrá známka toho, že se přibližuju tomu, co chci. Dalším znakem toho, že je pořád rozčílenější, je zřetelnější koktání.

S očima zakrytýma zrcadlovými brýlemi, sleduju, jak křečovitě drží volant, jako by z něj chtěla vymačkat život. Záda má ztuhlá, tvrdohlavou bradu zvednutou. Jo, každou chvíli vybuchne.

„Našel jsem to v tvém mobilu.“ Tohle by ji už mohlo strčit přes okraj. „Když jsem se do něj díval,“ dodám ještě.

Ona nabere zajímavý odstín rudé, který daleko předčil moje očekávání, takže dobrá práce.

„Jak jsi mohl! T-t-to jsou soukromé v-v-věci!“

„Když to bylo soukromé, měla sis zamknout mobil, Doro. Ale to jsi neudělala. Tak čí je to vina?“

Na semaforu blok od mého domu se ke mně otočí čelem, skoro jí z očí šlehá oheň. Skoro se musím usmát.

„To, co jsi udělal, je neo-odpustitelné.“

„Ty mi odpustíš,“ řeknu rozhodně. Je to prostě fakt. Dora je do morku kostí dobrá duše.

Momentálně je šokovaně tichá. „N-ne, neodpustím.“ Zapne blinkr a na autopilota projede svým malým zeleným autíčkem po naší ulici.

„Ano, odpustíš. Protože jsi dobrý člověk.“

Stáhne obočí a zúží oči. „Tohle je nějaký trik. Já vím.“

„Žádný trik. Jen říkám, co je zřejmé. Já jsem blb a ty jsi opravdu dobrá duše.“

„Nejsi tak špatný – až na ten jazyk. Ten je celkem hrozný.“

„Myslíš, že jsem prázdná nádoba.“

Tvář jí poklesne. Stejně jako hněv. Najede na mou příjezdovou cestu, zaparkuje a vypne motor. „Ne… Nejsi.“ Povzdechne. „Byla jsem j-jen… rozrušená. A… chtěla jsem tě t-taky ranit. Nemyslela jsem to vážně.“

„A já jsem taky nemyslel vážně, co jsem řekl. Omlouvám se… polepším se.“ Chvíli na sebe zíráme a můžu říct, že na mě nechce být naštvaná. Nemá to v povaze. Její povaha je dobrovolná práce v útulku a pomoc blbečkům jako jsem já, když jim píše poznámky a dopisuje informace do okrajů. Podtrhne všechny poučky, na které se mám ke zkouškám zaměřit, což jsem díky ní zvládl. „Přijmeš mou omluvu?“

Nakloní se a žvýká si spodní ret. „Musíš si to zasloužit.“

Tohle jsem nečekal. Není taková měkkota, jak předstírá. Musím se tomu usmát.

„Můžeš se mnou j-jezdit do útulku pod jednou p-podmínkou.“ Otočí se, aby si mě znovu prohlédla, její jantarové oči září emocemi. „Jak se stala ta nehoda? Proč t-tě zavřeli?“

Je to jako rána z čistého nebe. Trvá mi asi minutu, abych odpověděl, abych našel výmluvu. „Není moc co říct,“ bezmyšlenkovitě zamumlám. „Byl jsem na cestě do Vegas a cesta byla prázdná… příliš jsem na to šlápnul. V rychlosti asi 210 kilometrů v hodině jsem ztratil kontrolu nad autem a než jsem stihl něco udělat, sklouznul jsem ze silnice.“

Zázrak byl, že se auto nepřevrátilo. Ani vyšetřovatel nedokázal vysvětlit, proč.

Zamrká na mě těma velkýma vřelýma očima. „A…“

Pokrčím rameny. „A nic. Obvinili mě z bezohledné jízdy. Bylo to na Díkůvzdání, takže mě na noc nechali vychladnout v base.“

Podrobně si mě prohlíží, pitvá mě. Cítím to. „Ne.“

„Ne?“

„Ne. Je v tom víc. Proč jsi byl tak lehkomyslný?“ Hlas se jí zjemní. Stejně jako pohled v očích. „Mohl ses zabít. P-proč jsi nebyl s rodinou?“

Kurva. Tím směrem se vydat nechci. Nechci na to ani myslet. „Pohádal jsem se s matkou.“

Se zamyšleným výrazem přikývne. „Dobře. Vyzvednu tě v sobotu.“

Vydechnu úlevou. Usměju se. „Uvidíme se v sobotu.“