Lucas - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Je znovu 23:49.

Jiný měsíc.

Jiný den.

Je tady několik mých přátel, včetně Blbého jména, ale Leových je tu víc. Jsme opilí. No, teda oni jsou. Já jsem jinde. Posledních několik dní na ni myslím a přemýšlím, jak se má. Neodpověděla mi na žádnou zprávu a pokaždé, když volám, má vypnutý mobil. Ale Cooper je doma a Cooper mnou pohrdá a ona Coopera miluje a možná ho miluje natolik, aby mnou pohrdala stejně.

Normálně na své vlastní párty nevysedávám a nedržím se mobilu jako kojenec svojí přikrývky, ale taky se tomu říká „bezpečná přikrývka“ z dobrého důvodu, ne? Měl bych se jí vzdát stejně jako bych se měl vzdát svého telefonu, ale můj telefon je to, co mě s ní spojuje, a to je moje bezpečná přikrývka.

Ne že bych čekal, že mi zavolá, ale chci, aby to udělala. A možná proto mě Garray chytne za rameno a řekne mi, „Nech to být, kámo,“ zatímco ukáže přes místnost na holku, která přišla s jeho holkou – holkou, kterou jsem nikdy předtím neviděl, holkou, která se na mě dívá stylem ošukej mě, asi proto, že jí Garray a jeho holka slíbili, že ji vážně ošukám.

23:50 a nová holka má deset minut na to, aby mě přesvědčila, že když ji ošukám, nepokazím si své šance s holkou, která miluje kluka, který mě nesnáší.

„Právě teď asi šuká s Cooperem, a ty tu sedíš jako závislák, který čeká na svou další dávku. Nech. To. Být.“

Blbé jméno má pravdu.

Ale i tak nic neudělám. Jen sedím. Sleduju, jak vteřiny tikají.

23:55 a nová holka se posadí vedle mě. „Skvostná párty,“ zavrká.

Ve kterém desetiletí lidi ještě používají slovo „skvostná“? Jsem si jistý, že to bylo ještě před-Laney a já jsem chodil s rudou maskou na očích, rudými nákoleníky a rudou kšiltovkou, kterou mi máma ušila, abych mohl předstírat, že jsem Raphael. Želva Ninja ani nenosí kšiltovky, ale moje máma byla tak úžasná.

Usměju se, poprvé se na ni podívám. Není tak sexy jako Garrayova holka, a ani zdaleka ne tak sexy jako Laney, ale bude to stačit, protože to musím nechat jít. Nenuceně si položím ruku na opěrku gauče a nakloním se. „Která je tvoje oblíbená želva Ninja?“ zeptám se jí.

Když se mě na tohle zeptala Laney, řekl jsem jí, že Raphael. Pak se mě zeptala proč, a já jsem řekl, že myslím, že někde hluboko uvnitř jsem chtěl být on. On byl ten drsňák, ta černá ovce mezi bratry. Laney se smála, řekla, že tohle víc sedí Loganovi. Souhlasil jsem, ale neřekl jsem, že chci být víc jako on. Řekl jsem, že chci být Rafaelem. Některé dny jsem se nechtěl o nic starat, a nemít odpovědnost nejstaršího bratra, která mi spočívala na ramenou. „Ty jsi spíš jako Leonardo. Vůdce. Ten, u kterého každý hledá pomoc,“ řekla.

„Umm…“ Nová holka našpulí rty, podívá se na strop, zvažuje to, jako bych jí právě položil nejkomplikovanější otázku na světě. „Michelangelo,“ konečně řekne.

Je 23:57

„Michelangelo?“ zeptám se. „Proč?“

Ona se zachichotá. „Kvůli pizze?“

Laneyina oblíbená želva byl Donatello. „Protože je chytrý, aniž by byl nesnesitelný, víš? Nedělá z ostatních hlupáky, když něco nepochopí. A je nenápadný, ale ne v boji. V životě. Jako by byl neviditelný, dokud ho svět nepotřebuje vidět.“ Kurva, byla úžasná. Mohl jsem mít úžasnost. Místo toho jsem uvízl s pizzou.

23.58 nějaký kretén zapne telku, takže se sesedneme a sledujeme, jak odtikávají hodiny.

„Nechceš jít do pokoje nebo tak?“ zeptá se nová holka. Má ruku na mé noze a já jsem ji o to nežádal, ani jsem ji tam nechtěl, ale když se jí podívám do očí, vidím zoufalství. Přišla na párty do domu někoho cizího se svou kamarádkou, která má kluka a přátelé, kteří (nebo si to všichni aspoň myslí) by jí chtěli vyšukat mozek z hlavy a ona přišla, protože chce, abych ji ošukal, abych vymazal vzpomínku na nějakého týpka, o kterém sní, na kterého myslí, ve dne v noci a já to chápu, nová holko. Opravdu jo.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se.

„Sandy.“ Sandy/Sandersová. Dost blízko. Protože na tu budu myslet, až budu v ní. Oh, není to ironie? „Takže?“ Zamrká.

Povzdechnu. „Ani se mě nezeptáš, jak se jmenuju?“

„Znám tvé jméno. Ale je mi to jedno.“ Sandy je skvostná.

23:59 mi někdo poklepe na rameno a já se podívám, abych našel Lea, jak nad námi stojí, v ruce má telefon a ve druhé nějakou holku. „To je Laney.“

V mém bytě je příliš hlasito, příliš moc lidí, příliš mnoho pití, takže si od něj vezmu telefon a jdu ven před dům, sejdu schody, a pak do obýváku hlavního domu, kde je temno a ticho a je ještě pořád 23.59, když si položím telefon k uchu a zašeptám, „Donatello?“

Tam, kde je ona, není takové ticho, ale pořád slyší, co říkám a zasměje se.

To si piš, Lane. Ty nejsi pizza.

„To byla náhoda,“ řekne.

„Jak to jde na hausbótu?“

„Jsem v pokoji v nejnižším patře, ve tmě, a už jsem čtyřikrát zvracela a nemám tu vůbec nic k pití.“

Opřu se na gauči a zírám na strop, čekám, až se mé srdce uklidní, když slyším, jak začíná odpočítávání. Ze svého bytu a přes telefon lidi křičí deset, devět, osm… ignorujeme to počítání, můj oblíbený čas, a když někde v dálce začne vybuchovat ohňostroj, řekne, „Jak to jde u tebe?“

Zeptám se, „Je tam Cooper? Stará se o tebe?“

Povzdechne a já čekám, neodpovím jí na tu otázku, protože na tom záleží asi tak moc jako mé jméno pro novou holku. „Je na palubě,“ řekne. „Tak se tomu říká? Paluba? Nevím. Je se svými přáteli… neznám je. Ale jsou tam a on je tam, a…“

„Tak sis myslela, že mi zavoláš, protože jsi osamělá a chceš být aspoň s někým, když se překulí půlnoc?“ Jsem moc opilý na to, abych vůbec zvažoval, jak tohle vyzní, ale slyším, jak se zvedne, jako by se pohybovala po posteli, a je jí zle, má mořskou nemoc, a já jsem to Cooperovi říkal, ale jemu na tom nezáleželo, protože mu nezáleží na ní tak jako mi.

„Tak to není, Luke.“

Konečně mi dojde, že držím dva telefony a ona nevolala na můj, tak se zeptám, „Proč jsi volala na Leův telefon?“

Znovu se zavrtí. „Cooper mě přiměl zablokovat tvoje číslo.“

„Přiměl tě?“

„Tak to není,“ řekne znovu.

Měl jsi být Raphaelem, tím drsňákem, tou černou ovcí. Možná by mi pak odpustila tak, jako odpouští tomu debilovi. „Tak jak to je? Vysvětli mi to?“

„On tě jen… vidí jako hrozbu. To je všechno. Snažil ses mě sehnat? Potřeboval jsi něco?“

„Ne.“ Posadím se a podívám na svůj telefon. 00:02 a ten bastard se na ni ani nešel podívat. „Jen tě potřebuju, Laney, a ty mi mizíš, dál a hlouběji do pavučiny toho kluka.“

„Je mi zle,“ zamumlá a můj hněv opadne.

„Vzala sis na to prášky?“

„Jo. Trochu pomáhají. Ale jsem tu celý večer a--“ najednou je v telefonu ticho.

„S kým mluvíš?“ zeptá se Cooper, jeho tón je temný jako místnost, ve které sedím.

Poplašeně se posadím. Ale hovor se utne a já zírám do temnoty, přísahám si, že nebudu volat zpátky, protože nechci věci zhoršit – ať to znamená cokoli – a tak tu sedím a přemítám o svých pocitech, svých zraněních, dokud se nedonutím vstát. Nejdu zpátky do svého bytu, na svou párty, k nové holce. Místo toho vyjdu schody do Lachlanova pokoje a lehnu si do jeho postele. „Jen jednu minutu…“ zašeptám.

00:48 a na Leův telefon přijde zpráva: Raphael byl rebel. Někteří mu říkali ztracený případ. Ale ty nejsi ztracený, Lucasi. Ve skutečnosti se bojím, že jsi většinu času středem mého vesmíru.