Bonus - Covid19

Překlad: Sinnel

Nora, prosinec 2019

„Juliane, co to je?“ Při pohledu na tu věc v naší šatně vydechnu a pak se podívám na svého manžela, který je přímo za mnou.

„Pokročilá verze obleku pro případné biologické nebezpečí.“ Jeho hluboký hlas je chladný a zcela kontrolovaný, i když při pohledu na mě ve spodním prádle jeho modré oči ztmavnou.

Moje srdce vynechá jeden úder. Vrátím se hlouběji do šatny a přesně rozpoznám jeho odhodlaný výraz ve tváři. „Proč je v naší ložnici oblek pro případné biologické nebezpečí?“

Přejde ke mně, pohled má ještě intenzivnější. „Protože chci, aby sis ho vyzkoušela.“

„Ale proč?“ Přitisknu si svůj župan pevněji k tělu, abych ochránila své skoro nahé tělo před jeho horkým pohledem. Pokud se mi ho teď nepodaří odvést od sexu, až do rána žádnou svou odpověď nedostanu a já jsem až příliš zvědavá, než abych počkala.

K mé úlevě svůj postup zastaví. „Protože mi mé zdroje řekly o novém viru v Číně.“ Výraz jeho tváře zvážní. „Vláda to ještě nevzala na vědomí, ale rychle se šíří.“

„Uh-hmm.“ Podívám se na něj. „Něco jako ebola nebo tak něco?“

„Zápal plic způsobený dříve neznámým kmenem koronaviru. V čínské oblasti Wu-chan narůstá počet lidí, kteří jsou kvůli tomu hospitalizováni, a prognóza mnohých z nich nevypadá dobře. Tento týden jsem naši biochemici získali nějaké vzorky, aby je mohli prostudovat.“

„Dobře, dobře. A oblek potřebuji, protože…?“

„Protože se obávám, že to bude globální pandemie.“ Výraz Julianovy tvář je tak ponurý, jak jsem zatím ještě nikdy neviděla. „Čínská vláda není dostatečně proaktivní a podle našich vědců se ta věc jeví jako vysoce nakažlivá a má dlouhou inkubační dobu. Než si někdo uvědomí, co se děje, rozšíří se po celém světě.“

„Globální pandemie?“ Nervózně se zasměji. „Nemyslíš si, že tohle je trochu přehnané?“

„Ne podle mých zdrojů. Je to úplně nová choroba, s mírnějšími příznaky, které se podobají nachlazení nebo chřipce, takže ze začátku bude těžké odhalit to.“ Natáhne se po mém županu, stáhne mi ho a nechá ho spadnout na zem. „Zkus si ten oblek. Hned teď.“

S povzdechem se otočím k objemné kombinéze, která vypadá, že patří spíš do biochemické bojové laboratoře - což je pravděpodobně místo, odkud ji Julian sehnal. Nevyrábíme biochemické zbraně – to je čára, kterou dokonce ani můj bezohledný prodejce zbraní odmítá překročit - ale vedeme několik laboratoří, které se specializují na vakcíny a protijedy na škaredé věci, které vaří někteří z našich konkurentů. A tuším, že se jedná o bezejmenné viry, které se v nikde v Číně nevyskytují.

„Získal jsi je také pro Lizzie a Matea?“ zeptám se, když mi Julian pomáhá do obleku. „Nebo je v dětské velikosti nevyrábějí?“

„Nedělají je, ale nechal jsem je vyrobit na zakázku. Zítra dorazí.“ Zatímco mě zapíná do obleku, svými prsty se dotýká mé nahé kůže. Navzdory zoufalému tématu se mé dýchání zrychluje, v Julianově pohledu silně narůstá důvěrně známý žár vzrušení.

Dokonce i po všech těch letech jsme jako benzín a oheň. Stačí jediná jiskra.

„Tady.“ Když mi připevní k obleku přilbu a pak spustí průhlednou čelní desku z plastu, čímž mě dokonale utěsní, hlas má chraplavý. „Zkus se takhle projít, uvidíme, jak se ti bude dýchat.“

Správně. Zkouším na si oblek určený pro případné biologické nebezpečí. Proto se mě dotýká. Nebudeme mít sex - alespoň zatím ne.

Koušu se do rtu, projdu kolem něj a vyjdu ze šatny ven. I když mi připadá, že je přilba vzduchotěsná, nemám potíže s dýcháním. V nosu však cítím zvláštní vůni, která mi připomíná nemocnici. „Filtruje to vzduch nebo tak něco?“ zeptám se a zastavím se před zrcadlem, abych si prohlédla svůj odraz.

Je to směšné.

Vypadám jako kříženec mezi kosmonautem, který je na vesmírné procházce, a někým extrakontaminovaným nákazou.

„Filtruje a dezinfikuje, ano,“ řekne Julian a následuje mě. „Zabíjí všechny patogeny ve vzduchu.“

„Nemyslíš, že je to trochu moc?“ otočím se k němu. „Jsme tady úplně izolovaní.“

Zastaví se přede mnou. „Ano, a v budoucnu budeme ještě izolovanější. Všichni příchozí z vnějšího světa budou tři týdny v karanténě.“

„To myslíš vážně? A co Mateovy narozeniny příští měsíc? Přiletí mojii rodiče, nemluvě o Sokolovech a Kentech -“

„Už jsem to všem oznámil. Dorazí včas, aby stihli karanténu, a zůstanou do doby, než bude jasnější, jak se celá věc vyvíjí.“ S přimhouřenýma očima zkoumá pečeť na spodní části mé přilby a pak silně zatahá za materiál pod ní.

Při tom zvýšeném tlaku s sebou trhnu, ale oblek zůstává nedotčený.

Julian je spokojený, svěsí ruku a ustoupí o pár kroků zpět. „Zítra ještě provedeme další testy, ale vypadá to, že to svou práci odvede.“

„Dobře, skvělé. Můžeme se teď vrátit zpět k části o mých rodičích? Oni souhlasili s tím, že tady s námi zůstanou, na spoustu týdnů?“ Teď, když jsme s Julian už několik let manželé a dali jsme jim dvě vnoučata, jsou moji rodiče s naším vztahem do jisté míry smířeni, ale stále ještě nejsme v bodě, kdy dokážeme strávit společně více než několik dní, aniž by došlo k narůstání napětí.

Oči mého manžela získávají tmavším odstín modři. „Svým způsobem.“

„Co to znamená?“ zeptám se podezřívavě. „Souhlasili nebo ne?“

„Možná jsem jim řekl, že oslava byla přesunuta na dřívější datum. Až dorazí, vysvětlím jim nebezpečí, které jim hrozí.“

„Juliane! Nemůžeš donutit mé rodiče přijet sem a pak je tu celé týdny zadržovat. To není -“

„Jinak by nepřijeli a ty to víš. Pokud nechceš, abych poslal tým, který by je sem přivezl bez ohledu na jejich přání?“

„Ne! Nechci, abys mé rodiče unesl. Na to ani nepomysli.“ Celá naštvaná se otočím zpátky k zrcadlu a snažím se přijít na to, jak se dostat z obleku ven. Vím, že je tam někde zip, ale rukama v rukavicích nedokážu ucítit, kde přesně. „Tady, zlato, dovol.“ Julian udělá něco, čím přilbu uvolní. Sundá ji, položí ji na podlahu, pak mě rozepne a zvedne mě z obleku tak, jako bych byla jedním z našich dětí. Ale místo toho, aby mě postavil na nohy, mě odnese rovnou do postele.

„Zadrž,“ řeknu, když mě položí do přikrývek. „Juliane, ještě jsme o tom nedomluvili. Mí rodiče -“

„Ach, ale už jsme domluvili, miláčku. Tvoji rodiče mohou počkat.“

A pak mi rukou přišpendlí zápěstí vysoko nad hlavu a sám svou hlavu skloní tak, aby si má ústa nárokoval v hlubokém, temném polibku.