Lucas - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

Lucas

Milovat Laney z dálky je těžké, ale ne tak jako si namlouvat, že ji jednoho dne začnu nenávidět. To je nemožné.

Od úterý do čtvrtka je moje. Je to stejně zničující jako léčivé, ale nevím, jak jinak se mám vypořádat s city, které k ní chovám.

Čekám na ni ráno na parkovišti, odpoledne ji doprovodím od šatny k autu. Obědvám s ní, večer jdu za ní do práce, když už tam nikdo není, abych s ní prožil čas navíc. Nemluvíme o tom, co se mezi námi stalo. A stoprocentně nemluvíme o Cooperovi. Tančíme okolo sebe v kruzích, znovu a znovu, dokola a dokola. Ona tu hru hraje stejně dobře jako já. Když je poblíž Cooper, usměju se, přikývnu, udělám všechno, co říká, a předstírám, že nemiluju jeho přítelkyni. Ona na něj čeká v tunelu po tréninku, každém tréninku, a já se na ni usměju a kývnu taky. Ale to je všechno, protože ohrožovat její vztah s Cooperem znamená ohrožovat ji, a to je poslední věc, kterou chci. A tak pokradmu čekám ve stínu jejího života (ne doslova) a čekám na svou šanci. Ona si nic z toho neuvědomuje, protože je tak naivní, tak nevinná, taková Laney.

Cooper zamíří do šatny minutu přede mnou. „Ahoj, Luke!“ Laney se na mě zeširoka usměje ze svého obvyklého místa.

„Ahoj.“ Podívám se k šatně, dám jí najevo, že jsem si její situace vědom. Potutelně. Pak snížím hlas, nechám naše tajemství skryté. „Půjdeš teda zítra na tu svatbu, že?“ Dobře, nevím, jestli je to, že se mnou stráví den, tajemstvím, ale předstírám, že je. Takhle je to větší sranda.

Přikývne. Její hlasitost odpovídá té mojí, když řekne, „Nemůžu uvěřit, že se tak brzy berou.“

„Jsou to Cam a Luce. U těch nemá cenu čekat.“

Ale já budu čekat, Laney. Budu na tebe čekat napořád.

***

Na našem pozemku se dříve odehrála spousta událostí. Narozeninové oslavy, firemní pikniky, ale svatba ještě ne. Když mi kvůli tomu Luce vymluvila do hlavy díru po tom, co já jsem jí vymluvil svou o všem, co se děje s Laney, neumím si vážně představit, co si myslí. Ve chvíli, kdy jsem oblékl Lachlana a vyšel z domu, jsem věděl, že její představa se stala skutečností. Kus našeho pozemku je oděný v bílé… bílá křesla, bílé stany, bílá světélka. Je to tak krásné jako i to, že má na sobě máminy svatební šaty, a kráčí uličkou ke svému navždycky. Myslím, že nezůstalo ani oko suché po tom, co si řekli své sliby. Romantika a láska a slib věčnosti to s lidmi udělá. I s tátou.

Laney si celou dobu otírá oči, a já jsem nic jiného ani nečekal. Byla tady, sledovala z povzdálí, jak Cam a Lucy ukazovali jednoduchost té lásky. Nebylo to tak snadné, jak si myslela, ale nechám ji věřit na pohádky.

Při svatební hostině sedí se svým tátou a Misty. Cooper nebyl pozván. Bylo to na mou žádost, ale Cam a Luce neměli problém to splnit. Taky Coopera nemají rádi, a když uvážím, že s ním prošli celou školou, měli proto nejspíš vážný důvod.

***

Poklepnu Laney na rameno. „Pojď. Lachy chce ukázat své taneční dovednosti. Věř mi, to nesmíš zmeškat.“

Chytí mou nabídnutou ruku a doprovodí mě na taneční parket.

„Sledujte mě!“ ječí Lachlan a hýbe se do středu kruhu, přičemž se pokouší asi o break dance, ale v podstatě se jen válí kolem po podlaze. I tak s bratry předstíráme, že je to nejlepší věc na světě, ruce máme nahoře a naše výkřiky „Páni“ a „Jo“ ho podporují.

Laney vedle mě se směje.

„Trhače,“ ječí Logan. „Udělej ty trhavé pohyby!“

Tak se Lachlan postaví a udělá je.

Hodím Laney ruku kolem ramen, skloním hlavu a promluvím jí tak blízko u ucha, aby to slyšela přes hudbu. „Bavíš se?“

Nakloní hlavu a usměje se na mě. „Bavím.“ Pak naznačí k místu, kde Cam a Lucy sedí se svými přáteli. „Byl to úžasný obřad, a Lucy vypadá tak krásně.“

„Je tady druhou nejhezčí holkou,“ řeknu jí. A je to pravda. Když jsem ji viděl vystupovat z auta, můj žaludek dělal divné kroutivé věci. Nemělo by být fér, že jedna osoba může mít tolik šarmu, tolik elegance. Leo mě musel postrčit a prakticky mě donutit přepadnout přes haldu židlí, abych od ní odtrhnul svůj pohled. „Můžeš se dívat, ale nedotýkat,“ varoval mě.

Já jsem se jen díval.

Laney zacukruje, dramaticky se ovívá. „A Cameron…“

Já ztuhnu.

Ušklíbne se. „Je snový,“ zazpívá, dělá si ze mě legraci kvůli mým domněnkám před těmi lety.

„Zmlkni.“ Strčím do ní s úsměvem. „Vážně jsem si myslel, že jsi do něj zabouchnutá, jo?“

Její úsměv opadne, ruku dá do kabelky, aby vylovila svůj telefon.

„Musím jít. Cooper čeká,“ řekne mi.

Podívá se tak zklamaně, jak já se cítím. „Nebyla jsem si jistá, jak dlouho ten obřad potrvá, a řekla jsem mu, že tam budu už před hodinou.“

Povzdechnu. „Dobře, Popelko. Doprovodím tě ke kočáru.“

„Je ti zima?“ zeptám se, když ji vedu při stmívání k improvizovanému parkovišti.

Přejede si rukama po pažích. „Trochu.“

Sundám si sako a jemně jí ho přehodím na ramena. „Opravdu dnes vypadáš překrásně, Lane.“

„Nech toho,“ zamumlá a šťouchne mě do břicha. Je to jako mít zpátky starou Laney. Předstírám bolest, ale ona ne. Stiskne ruce a vykulí oči. „Ty chodíš do posilovny?“ zeptá se.

„Ano,“ řeknu. „Vlastně na radu tvého přítele. Navrhl, že na starty potřebuju víc síly, takže…“

S úsměvem řekne, „Jsem ráda, že vy dva spolu dobře vycházíte.“

„Víš, co se říká? Drž si přátele blízko, nepřátele ještě blíž…“

„Lucasi,“ varuje mě.

Strčím do ní. „Dělám si srandu.“ Dalších čtyřicet šest vteřin jdeme v tichosti. Pak řeknu, „Ne že by na tom záleželo, ale jen jsem chtěl, abys věděla, že tu pár dní nebudu.“

„Vážně? Proč?“

„Jedu do Vegas s Lucy a jejími kamarády – něco jako jejich líbánky.

Ona se zastaví. „Vegas?“

„Jo.“
„Ví to tvůj táta?“

„Ne,“ řeknu s uchechtnutím. „Myslí si, že navštívím Jasona v Jersey.“

Ona se žvýká ret a dívá se na nohy. „Vegas, huh? To je jako hlavní město striptérek, ne?“

„Nevím. Nejedu tam kvůli striptérkám.“ Směju se.

Ona se na mě znovu podívá, obočí má svraštěné. „Tak proč tam jedeš?“

„Jen se na chvíli potřebuju dostat pryč, pročistit si hlavu.“

„Děje se něco? Jsi v pořádku?“

Ne, nejsem v pořádku. Miluju tě, Laney. A ty miluješ někoho jiného. „Jsem v pohodě. Neboj se o mě.“

Znovu se vydá k autu, pomaleji než předtím. „Tak co, jsi nervózní ze svého proslovu?“

„Vlastně ne.“

„Naplánoval sis ho?“

Zakřením se, když poplácá mé sako, hledá ten napsaný projev. „Nenapsal jsem si to, jestli je to to, co hledáš.“

Ona přestane hledat a našpulí na mě pusu. Jo. Miluju starou Laney. „Jsem smutná z toho, že to propásnu. Co chceš říct?“

„Nevím.“ Dojdeme k autu, které jí koupil přítel, a já se o něj opřu. „Bude to asi snadné, prostě promluvím od srdce.“

Ona napodobí mou pozici, dotýkáme se boky. „Měl by sis to na mě vyzkoušet,“ řekne. „Kdo jiný důvěryhodný ti může říct, že to stojí za prd než tvoje nejlepší kamarádka.“

Skryju svůj úsměv a podívám se na zem. Pak si odkašlu, strčím si ruce do kapes, abych neměl nutkání se jí dotýkat. „Hádám, že prostě budu mluvit o klukovi – dítěti, vážně – který se v určitém věku zamiloval do holky a ta láska byla silnější než svět kolem nich. Jak byl silný, když to ona potřebovala, a byl jejím hlasem, když ona žádný neměla. Řeknu něco o tom, jak se na ni dívá, jako by nikdy nikdo neexistoval, kdo by mohl upoutat jeho pozornost víc než ona…“ Odvážím se podívat jejím směrem, přemýšlím, jestli slyší má slova – že mluvím ze svého srdce. Ale ona se dívá na boty, dech má roztřesený. Tak dodám, „On ji vždycky miloval, ještě dřív, než si uvědomil, že ona ho miluje taky. Ale já to vidím v tom, jak se na ni dívá. Doufal, že ona jednoho dne uvidí taky to, co on. A on ji viděl, Laney. Myslím Cameron – vždycky ji dokázal přečíst – vidět ji tak, jak ona sebe nedokázala. Věděl, co chce, co potřebuje, a to nikdy nemusela říct ani slovo. A myslím, že tohle je pravá láska, víš? Chtít být něčí hrdina, když budou čelit padouchům. Chtít být ten, kdo je zachrání. Být jejich zázrak.“ Spolknu vzlyk, v hlavě se mi objeví obrázek Laney, jak tancuje s mým tátou u nás v obýváku. Znovu si odkašlu. „A na konec řeknu, že si přeju, abych jednou byl taky takovým mužem jako je on.“

Prostor mezi námi zaplní ticho, zatímco z dálky slyším smích ze svatební oslavy. „Páni,“ zašeptá, jednou popotáhne. „To vůbec nebylo špatné.“

„Myslíš?“ zeptám se a postavím se před ni.

Její úsměv je v rozporu se smutkem v očích. „Měla bych jít.“

„Já vím.“ Polknu tu bolest z toho, jak se odtáhla. „Cooper čeká.“ Natáhnu se a otevřu jí dveře. Ona začne nastupovat, ale zastaví se, když řeknu její jméno. „Cooper možná nebude nadšený, že se ukážeš v mém saku,“ řeknu jí.

„Správně.“ Rychle si sundá mé sako a podá mi ho zpátky.

Já odstoupím, sleduju ji, jak nastartuje, ruce má na volantu, připraví se k couvání a já se sám sebe ptám. Přemýšlím, jestli to stojí za tu palčivou bolest v srdci.

„Lucasi,“ řekne, očima vyhledá moje. „Ty už jsi tím mužem. Jen potřebuješ najít holku, která tě přiměje chtít to dokázat.“ Pak odjíždí, dál a dál. Daleko do prostoru.

Lois

Zastavím u kraje cesty mimo Prestonovic pozemek a brečím. Brečím a brečím a ještě brečím, a nevím, proč, ale nemůžu dostat Lucasova slova z hlavy, pryč ze sebe. Neměla jsem se tehdy o narozeninách ukázat v jeho domě, protože teď je všechno zamlžené. Přátelství, city, hranice.

Uklidním dech i tlukot svého srdce a snažím se soustředit na svou vizi, ale ta je taky zamlžená.

Telefon mi zazvoní a já pevně zavřu oči, vím, kdo to je. Volá mi neúnavně poslední hodinu, ale byla jsem sobecká a užívala jsem si pocit být zase členem Prestonovic světa.

Osuším si oči, opravím make-up, donutím se usmívat a vydám se na cestu k jeho domu. Hlídač mě pustí branou, přes dokonalé uličky, a na Kennedyovic příjezdovou cestu, a já si nemůžu pocit, ale cítím nálož emocí, když se dívám na to sídlo, kůže mě mravenčí. Protože já sem nepatřím.

Hlavní dveře jsou odemčené, tak vejdu, přesně jako to Cooper navrhoval v jedné z mnoha zpráv, které mi poslal. Dům je temný, podivně ztichlý a po páteři mi přejede strach, dostane se mi až do hrudi. Od večera, kdy jsem potkala jeho mámu po tom, co „narazila do dveří,“ se bojím, co skrývají zdi jeho domu. Je to jako vejít do strašidelného domu během Halloweenu, v každém koutě číhají monstra a tajemství.

„Coopere?“ zavolám.

Neodpoví, tak se vydám nahoru po schodech k jeho pokoje. Je tady, sedí ve tmě na kraji postele a v ruce má lahev bourbonu.

„Co to děláš, Coope?“

Nezvedne hlavu, když se zeptá, „Bavila ses?“

S obavami polknu. Nikdy jsem Coopera takhle neviděla, ale něco v jeho tónu mě zastaví před tím, abych k němu šla. Stojím ve dveřích, srdce mám v krku, ruce za zády. „Jo,“ řeknu mu. „Byla to krásná svatba.“

Teď se na mě podívá, světlo z venku sotva odhaluje hněv v jeho očích. „Říkala jsi, že tu budeš před hodinou,“ řekne. Ale já neslyším jeho. Slyším jeho otce.

„Já um…“ Podívám se na podlahu neschopná očního kontaktu. „Ztratila jsem pojem o čase. Omlouvám se.“

Vstane, jeho stín mě dostihne dřív než on. „Jsi do něj zamilovaná?“ zašeptá, tělo má pár centimetrů ode mě.

„Koho? Camerona?“

Poskočím, když rukou bouchne do stěny vedle mě. „Lucase! Šukala jsi ho?“

„Ne!“ Zakřičím, podívám se na něj. „Bože, ne!“

Uhodí do stěny a já zavřu oči, stisknu rty, dělám cokoli, abych udržela slzy, protože se bojím, že slzy to ještě zhorší. „Musím jít.“ Odstrčím ho z cesty, abych se mohla otočit ke dveřím, ale on mě chytí za zápěstí, otočí mě, až bolestí vyjeknu.

Pustí mou ruku, jakmile to uslyší. „Kurva,“ zašeptá a rozsvítí světlo. Oči má vykulené, když se k němu otočím, tvář bledou. „Lois…“ Zavrtí hlavou, dýchá zrychleně. „Já bych nikdy…“ Pak zalapá po dechu, hněv v jeho očích nahradí šok. Narazí do mě vina, unikne mi vzlyk. Je tak zoufalý, tak přemožený, a je to moje vina. Měla jsem mu vzít ten telefon, jeho žádost jako formu srozumitelnosti. On řekne, „Omlouvám se, bejby. Nevím…“ Přes jeho bolest těm slovům sotva rozumím, tak k němu jdu, ignoruju bolavé zápěstí a kleknu si před něj. On vzhlédne a já mu položím ruce na nohy. „Nikdy bych tě nezranil, Lois. Víš, že ne. Ty víš, bejby, viděla jsi--“ Zajíkne se, odmlčí se a já se přisunu blíž, vezmu jeho tvář do dlaní. On vezme mé zápěstí, jemně a bezpečně, a tisíckrát ho políbí, zatímco se na mě dívá, jeho utrpení je hmatatelné. „Nedává to smysl. Proč…?“ Odmlčí se a podívá se jinam.

„Proč co?“ zeptám se, ruku mám na jeho tváři a donutím ho se na mě podívat.

„Pokud se mezi vámi nic neděje, tak proč ses mě nezeptala, jestli nepůjdu s tebou?“

Vina mi zastaví srdce, ale jeho telefon zazvoní, uchrání mě od odpovědi. Ale on ho nezvedne. Jen se na něj dívá, jak svítí a vibruje na jeho nočním stolku.

„Nevezmeš to?“

„Je to táta. Měl jsem jít s ním na důležitou obchodní večeři, ale nemohl jsem…“ Čelist se mu napne. Telefon přestane zvonit. „Nemohl jsem předstírat zájem. Ne dnes večer.“ Podívá se na mě a v té chvíli začne telefon znovu zvonit.

„Bude naštvaný?“ zeptám se.

„Je to můj táta, Lo. Přeskočí od hněvu přímo k…“ Ohryzek mu poskočí, jak polkne. Pak vstane a ruce má na mých zápěstích. „Musíš se odtud dostat, než dojde domů.“

Znovu se můj strach zdvojnásobí. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. „Neopustím tě.“

Zvonění přestane, ale přijde upozornění na zprávu a on vstane a pustí mě. Zvedne telefon a přečte tu zprávu. „Je to máma,“ řekne. „Budou tu za deset minut.“ Podívá se mi do očí. „Musíš jít. Hned!“

Vstanu tak rychle, až se mi hlava zatočí. „Nikam nejdu!“

On zruší vzdálenost mezi námi a položí mi dlaň na spodní část zad, zatímco mě políbí na čelo. „Zavolám později. Budu v pohodě,“ ujistí mě.

Jeho slova mou paniku neuklidní, spolu s bolestnou realitou, že to já jsem způsobila, že se tak choval. Moje lži a ignorace na svatbě způsobily jeho reakci a … já ho miluju. Miluju ho a nechci, aby se mu něco stalo. Ne to, co se stalo jeho matce. „Tak jdeme,“ řeknu mu, vezmu ho za ruku, abych ho donutila jít se mnou.

On se nehne. „Jdeme kam, Lo?“

„Kamkoli!“ Otočím se k němu s prosbou v očích. „Prosím, Coopere. Prostě pojďme kamkoli jinam. Nechci, abys tu dneska byl. Chci tě u sebe. A chci tě v bezpečí.“

Povzdechne a já se ptám, kolikrát už cítil takový strach jako já, kolikrát sledoval hodiny, čekal na chvíli, kdy se dveře otevřou a jeho démoni ho dostihnou. Kolikrát se zamknul v té šance, sám a vystrašený, takže ho obejmu a odmítnu ho opustit.

„Musím zůstat, Lo. Jsou tu důsledky mého jednání, a já jim musím čelit jako muž.“ Kolik mu bylo, když mu otec udělal první takové kázání? Vidí v mých očích obavy, donutí se k úsměvu, aby mě uklidnil. „To je v pohodě, bejby. Nemusíš mě zachraňovat.“

„Ale já to udělám,“ řeknu spěšně, otřu si slzy. „Protože to dělá pravá láska, ne? Chce chránit osobu, se kterou je.“

***

Nasedneme do mého auta a jedeme k nejbližšímu bankomatu, kde vybere nějakou hotovost, a pak jedeme dál, dokud nenajdeme hotel asi dvě hodiny cesty odtud. Zaplatí hotovostí, kterou vybral, mumlá něco o tom, že ho takhle jeho otec nenajde. A stejně, jak se to stalo jeho matce, nemluvím o tom, co se mohlo stát jemu. Protože u mě je jeho tajemství v bezpečí, stejně jako on.

Strávíme v hotelu dvě noci a když přijde pondělní ráno, odjedu do školy a on odjede se slibem, že se uvidíme později odpoledne. On mě vidí… ale jen jedním okem, druhé má zavřené, nateklé a s monoklem. Každému říká, že dostal do tváře míčkem. Ale já znám pravdu. My oba. Protože on se do kampusu nevrátil. Jel domů čelit svým démonům… jako muž.