NBW - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dora

Jsem. Zamilovaná.

Do místnosti zasvítí paprsek slunce a zasáhne mě přímo do obličeje. Víte, co dalšího mě zasáhne? Ta rozbolavělost mezi nohama. Otevřu oči a najdu Dallase o pár desítek centimetrů na tom samém polštáři. I když spí, je pro své dobro příliš pěkný. Není zdravé, aby byl někdo takhle krásný.

Oči mu zakrývá hustý pramen vlnitých blond vlasů. S každým jeho výdechem se zachvěje. Jsem v pokušení ho odhrnout, ale nechci ho vzbudit. Včera zvládl spoustu zvedaček a pravděpodobně potřebuje odpočívat. Chudáček.

„Jsem snad nějaká hospodyňka z Beverly Hills?“ zabručí. „Přestaň mě sledovat.“

Na tváři se mi rozleje nepotlačitelný úsměv. Hospodyňky jsou nic v porovnání s ním.

„Promiň…n-nechtěla jsem tě probudit. Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Od doby, co jsi na mě začala slintat blahem.“

„To se ti asi líbilo,“ odpovím se smíchem. Odhrnu mu vlasy z tváře, pohladím ho a on se mi přitulí k ruce. Jako kluk, který potřebuje pozornost. Pak rozlepí ty svoje elektricky modré oči a úsměv, který předvede, kopíruje ten můj.

„Přiznej to, bejby, jsem ten nejlíp vypadající chlápek, jakého jsi kdy viděla.“

Vím, že skrývá své city za žerty, ale nedělala bych si legraci, kdybych řekl, že on je opravdu ten nejhezčí člověk, jakého jsem kdy viděla. Až na to, že je v něm mnohem víc než jen pěkná tvářička.

Je chytrý a laskavý a toleruje chyby. Dává všechno lidem, na kterých mu záleží – i když ho to stojí všechno.

Jeho výraz změkne. „Jak se cítíš?“

„Jako bych už nebyla panna.“ Moje tělo říká nic moc, zatímco ten zbytek se nikdy necítil lépe.

„To je dobře?“

„Trochu rozbolavěle, ale stálo to z-za to. Večer podám další hlášení.“

Opře se na lokti a skloní se ke mně, sladce mě políbí na rty. „Kdy můžu očekávat povýšení za své hvězdné představení?“

Uchechtne se jako to dělá vždycky, když si ze mě dělá legraci. Já si ale nejsem jistá, jestli žertuje. Záblesk pochybnosti na jeho tváři říká opak. Takže udělám to jediné, co můžu. Bezpečnou věc – žertuju taky.

„J-jaký druh p-povýšení očekáváš?“

To si vyslouží hodnotící pohled. „Není to jasné?“

Vlastně ne. Díky všemu tomu času, co jsme spolu strávili, mám o mužích trochu víc znalostí, ale nic velkého. „Umm, ne.“

Zacuká mu koutek rtů. „Přítel.“

Najednou je mi na krku i na tváři horko. Mé srdce chce obejmout celý vesmír. Hrozí, že vybuchne. Jsem skoro tak šťastná, že nedokážu složit jedinou větu. Bůh ví, co by ze mě právě teď vylezlo, takže nic neříkám.

„Jo, myslel jsem, že bys ze mě udělala počestného muže. Nechceme, aby se rozšířily pomluvy, že jsem hráč.“

Po dvou minutách ticha mu humor z tváře vyprchá a najednou vypadá zasaženě. „Doro…“

Zabíjí mě vidět ho tak zranitelného. A připomene mi to, abych s ním jednala citlivě. Někteří z nás mají své nejistoty vepsané ve tváři. Někteří je zase maskují líp než ostatní.

„Pokud nechceš--“

„Chceš být můj p-přítel?“ skočím do toho, utnu ho dřív, než rozvine tuhle myšlenkovou linku.

„Nemyslím, že by ses spřátelila s mým dědou, kdybych tě představil jako svou sexuální partnerku. Myslíš, že by Jay a Evan ocenili, kdybych jim řekl, že jsem povýšil z kamaráda na učitele sexu?“

Jo, umím si představit jejich tváře. Uzavřu mezi námi tu mezeru, natáhnu se a přejedu mu ostrou linii nosu, prudký úhel jeho lícní kosti, přejedu mu po krku, abych pohladila jeho rty stále nateklé ze všeho toho líbání.

Pak ve jménu svého nového statečného já zformuju myšlenky v hlavě a city ve svém srdci v jednu pomalou zřetelnou větu.

„Chci být tvoje holka.“ Žádné koktání. Žádné váhání. Žádné pochybnosti.

Jeho výraz se změní z vážného na ostýchavě nadějný. Není si ještě úplně jistý, jestli tomu může věřit a já to chápu. Je s mými city opatrnější než já.

„Chci,“ zopakuji, v hlase mám dvojitou sílu a desetinásobnější přesvědčení.

Vezme mou tvář do dlaní, přitiskne si mě blíž a zakryje má ústa svými. A ten polibek pokračuje a pokračuje a pokračuje a je v něm milion tichých slov.

Sliby. Vyznání. Ujištění.

Slova pro mě byla vždycky těžká, takže jsem se naučila věnovat pozornost tomu, co daná osoba dělá ne tomu, co říká. A každým činem, který Dallas udělal, mi říká, že jsem chtěná a chráněná. A to je všechno, co jsem kdy chtěla.

***

„Připravená?“ zeptá se mě můj přítel, partner ve zločinu a tetování a skvělém sexu a – a v dalších nešťastných náhodách. Sedí na sedadle spolujezdce, vypadá ve své košili a šedých kalhotách líp než jindy, a ve tváři se mu zračí podpora.

Když mluvíme o fantaziích. Kdyby mi kouzelný džin řekl před všemi těmi měsíci, že kluk, který vytuhl ve vaně s plenkou v rozkroku skončí jako průvodce mé proměny a šampion mých snů, usmála bych se k smrti.

A přesto jsem tady, sedím v autě blok od kanceláře Katherine Hamiltonové na rohu Ashbury a Haight s tím samým klukem, který se stal mužem, kterého jsem si nevysnila ani v nejdivočejších snech. Jsem si celkem jistá, že kdyby nebylo jeho, nebyla bych tu.

Dokázal mi, že je tou nejlepší osobou, jakou znám. Přála bych si, aby to o sobě věděl. Někdy se bojím, že to tak není. Dal mi toho tolik, ale co mu dám já na oplátku?

„U-u-už jsem ti řekla, j-jak moc“ – hluboký nádech – „jak moc si tě vážím?“

Věnuje mi malý povzbudivý úsměv, oči má naplněné city. Přeju si, abych mohla říct že láskou, ale vidím jen náklonnost. Ale náklonnost je fajn. S náklonností se dá pracovat.

„Nemusíme to dělat, jestli nechceš. Můžeme obrátit auto a jet přímo domů nebo zpátky do hotelu.“

Pomalu přikývne, dívá se mi do očí a řekne, „Můžeme jít ven… nějak jsme to včera večer nestihli.“

Jo. A díky Bohu za to. „Kdybys to n-náhodou nevěděl, j-jsem ráda, že jsme včera z-zůstali v pokoji.“

Teď se oba usmějeme – bílé zuby mu září mezi plnými rty. „Chlap se jednou za čas rád předvede se svou holkou…“

Opravdu jsem v pokušení otočit to, ale vím, že bych toho později litovala. Nutkání postavit se před svou matku a čelit jí je stejně iracionální jako těžké popřít.

„P-potřebuju to udělat.“

Nepřítomně si přejedu po malém tetování napsaném z boku na žebrech.

„Tak jdeme nakopat zadky.“

Začnu se smát a napětí magicky zmizí, i když jen na chvíli.

Jak vystoupíme z auta, prohlédnu si okolí. Viktoriánské domy, pozemky, historii. Skoro okamžitě požádá nějaký bezdomovec – podle vzhledu závislý – Dallase o peníze. Dallas ho odmávne a slíbí, že mu později přinese jídlo, ale ten chlap ho prokleje a pokračuje po ulici.

Dám si na čas, abych posbírala odvahu, uhladím si tmavě fialové šaty, které jsem si na tu příležitost koupila a zkontroluju svoje sandály.

Dallas obejde auto, proplete si se mnou prsty a vede mě pryč.

„Pozor, kam šlapeš.“ Varuje mě. „Už jsem viděl několik odhozených jehel a ty máš otevřené boty.“

Vypadá tak roztomile neklidně, že ho chci líbat, dokud mu ten výraz nezmizí z tváře. Místo toho mě táhne přes cestu směrem k právní kanceláři Katherine Hamiltonové, jako průvodce s posláním. Dojdeme ke skleněným dveřím zchátralého průčelí. Tohle není nejvyšší patro nebo nějaká fajnová právnická praxe. Tohle je spodní patro praxe, bojující o přežití.

Vezme mě za ramena, skloní hlavu, abychom byli na stejné úrovni. „Zvládneš to. Já se vrátím a--“

„T-ty se mnou n-nepůjdeš dovnitř?“ Záblesk paniky mě nutí promluvit hlasitěji, než je nutné.

Vezme mě na milost a řekne, „Chceš, abych šel?“

„Ano.“

Přikývne a otevře ty skleněné dveře.

„Gladys, přines mi složku pro případ Torres a zavolej tomu koncipientovi soudce Wozniaka – máme na něj pořád páky?“ řekne žena, která vypadá úplně jako já.

No, vlastně ne přesně jako já. Je víc vyzáblá, menší prsa a zadek. Přes kostnatá ramena má béžovou hedvábnou halenku, sukně s květinovým vzorem jí sahá k lýtkům. Vlasy má kudrnaté, zatímco moje jsou rovné, barvy tmavé a protkané šedinami. Má je připnuté nahoru k hlavě několika tužkami.

Vypadá tak o pět let starší než mí tátové – něco přes padesát – což mě překvapí.

Gladys je pravděpodobně hispánská žena středního věku sedící za kovovým stolem plným hnědých složek, a kousne si do svého bagelu se smetanovým sýrem. „Jo, máme ty fotky.“

Kancelář je neorganizovaný chaos. Chcíplé kytky visí ve skleněné vitríně, která vypadá jako by ji čistili naposledy v minulém století, malý prostor v místnosti je zaplněný skříňkami. A prachem. Tahle žena hromadí prach. Neslyšela o pevném disku a okeně?

„Když nechceš, aby tvoje žena věděla, že šukáš neteř, pak ji nešukej,“ pokračuje Katherine v mumlání pod nosem, zatímco si olízne prsty a prolistuje složku papírů, fialové brýle na čtení má v polovině nosu… stejného nosu, který vídám pokaždé, když se podívám do zrcadla.

„Dneska musím odejít brzy. Ten zatracený pes má takové větry, že ho musím vzít k veterináři. Už je to týden, co prdí.“

„Než to uděláš, podívej se, jestli má pro nás ten debil Wozniak ty papíry z imigračního.“

„Uh huh,“ zamumlá Gladys s dalším soustem bagelu.

Najednou obě z ničeho nic vzhlédnou a spatří nás stát u dveří. Dallas mi stiskne ruku a já udělám krok dopředu.

Není pochyb, že mě Katherine poznala; musela by být naprosto hloupá kdyby ne. I Gladys zalapá po dechu, zapadlýma očima těká mezi mnou a ženou, která mi dala život.

„Ty,“ řekne ne příliš přátelským tónem. To je v pohodě, nečekala jsem, že bude z mé překvapivé návštěvy šťastná. Udělá dotčený obličej a položí všechny složky, které drží, na skříňku. Papíry ale minou místo určení a rozloží se na podlaze.

„Asi si chceš promluvit?“

„Ano. T-to b-bych ráda.“

Zamračí se. „Ty koktáš?“

Očekává, že na to odpovím?

„Tví tátové se nezmínili,“ oznámí s něčím zvláštním v hlase. Jako by tohle byla důležité informace, která se k ní nedostala. Jako by měla právo o mně něco vědět.

„Nemám moc času, takže“ – naznačí k otevřeným dveřím – „pojď ke mně do kanceláře.“

Krátce pohlédnu na Dallase. Má dokonale plochý výraz, nečitelný, i když podle jeho ztuhlosti mám podezření, že není fanouškem Katherine Hamiltonové. Rodiče jsou pro kluka, do kterého se zamilovávám, choulostivé téma.

A já se do něj zamilovávám. Opravdu. Ne žádná láska z endorfinů a chtíče. Do opravdového Dallase, ne toho z fantazií… a ten skutečný je o mnoho lepší.

Vytáhne ruce z kapes a následuje mě dozadu do místnosti, projde kolem Gladys, která nás sleduje s neochvějným soustředěním.

„Posaďte se.“ Katherine naznačí ke dvěma starožitným kancelářským židlím pokrytým vším možným. Další složky, pršiplášť, který už zažil lepší dny. Přeplněná místnost uvízla v čase stejně jako zbytek.

Zatímco se Dallas opírá o stěnu s rukama založenýma na hrudi, já si jednu židli uvolním a posadím se. Během toho obejde Katherine svůj stůl a posadí se.

„Kdo je ten Kapitán Amerika, tvůj přítel?“ kývne bradou na Dallase a uchechtne se.

„Ano,“ odpoví on, než to stihnu já.

„Milé,“ odfrkne si. Znovu si mě prohlíží a po dobrých šedesáti vteřinách zkoumání jako bych byla kriminálnice, která právě přistihli při činu, řekne, „Přála bych si, abys to nedělala. Řekla jsem to tvým otcům – byla jsem velmi konkrétní v tom, abych toho nebyla součástí.“

„Nejste s-součástí n-ničeho. Já jen… n-nevím. Asi j- jsem to chtěla v-vědět…“ Začínám být opravdu frustrovaná a pokaždé, když se to stane, koktání se zhorší. Zhluboka se nadechnu a pokračuju, „Chtěla jsem vědět, odkud nebo od koho pocházím.“

Katherine ploše zírá. „Moje matka zemřela na srdeční selhání, když jí bylo padesát… to bys asi měla vědět. Na straně mého otce je vysoký krevní tlak.“

„Nepřišla jsem kvůli lékařským záznamům.“

Popuzeně vydechne. „Narodila jsem se v Berkeley. Moje matka byla hospodyně a můj táta policajt. Když mi bylo jedenáct, přistihla ho, jak ji podvádí s její sestrou a rozvedla se s ním. Hodně jsme cestovali. Nějaký čas jsme žily prakticky v autě.

„Moje matka byla v mnoha směrech chytrá, ale ne co se týče mužů. Vždycky se zaplétala s těmi špatnými. Jeden z nich mě znásilnil, když mi bylo šestnáct--“ Říká to tak věcně, že mi to skoro uniklo. Po mé levici se Dallas odstrčí od stěny. „—nějakou dobu jsem žila sama, ale věděla jsem, že jedinou cestou vzhůru je vzdělání. Tak jsem vstoupila do systému a začala školu. Promovala jsem jako nejlepší ze třídy. Dostala jsem plné stipendium na Berkeley. Pak následoval Yale. Znovu jsem promovala jako jedna z nejlepších,“ pokračuje, zní to nacvičeně. Jako by nějak věděla, že tenhle den přijde a naplánovala si to. „Zasvětila jsem život pomoci lidem, se kterými vyjebal systém… proto jsem nikdy neměla touhu mít vlastní dítě. To jsi chtěla vědět?“ Ta hořkost, co z ní prýští, je hmatatelná.

„P-proč jsi to udělala?“

Nečekám, že si najednou začneme být sympatické nebo se o mě začne zajímat. Je jasné, že ji život utvrdil tím nejhorším způsobem. Já jsem opravdu zvědavá, jestli je něco, co máme společného. Protože jak to vidím, kromě té samé DNA jsem naprostým protikladem téhle ženy v každém směru.

„Protože tví rodiče jsou nechutně konvenční. Chtěli děti – vychovat rodinu – a utiskující a nerovné právo v té době jim skoro znemožňovalo adopci. Tak jsem udělala, co jsem mohla. Z žádného jiného důvodu… ty jsi byla mým prohlášením, velkým naserte si mocným patriarchům.“

Právě teď cítím jen hněv. Skřípu zuby a potlačím touhu říct něco nenávistného. Je ten hněv protkán bolestí? Ano, nebudu popírat, že to bolí, ale ten hněv právě teď všechno ostatní potlačuje. Možná budu mít později čas se vyplakat. Pravděpodobně. Ale teď jsem naštvaná kvůli svým rodičům, kteří bez ohledu na to, že jsou „nechutně konvenční“, jsou těmi nejlepšími rodiči, jaké jsem si mohla přát.

Pak si uvědomím, že mi nic nechybělo, že jsem byla zachráněná před spoustou srdcebolu. Dallas měl zas pravdu. Jsem šťastlivec. Jsem ta nejšťastnější osoba, kterou znám a musela jsem kvůli tomu vidět Katherine. Možná jedna moje část doufala v nějaký druh civilního vztahu. Vzájemnému respektu. Předtím jsem nebyla emočně připravená zavřít za tímhle – ať je to co chce – dveře. Teď už ale jsem.

Pomalu vstanu a skoro okamžitě moji ruku spolkne jedna větší a teplá. Lehce mě stiskne a já k němu vzhlédnu, otevřu oči, poprvé ve svém životě vidím jasně.

„D-díky, že sis na mě udělala čas… už tě nebudu obtěžovat – p-pro případ, že by ses bála, že t-tuhle návštěvu zopakuju. Asi bych ti měla poděkovat, že j-jsi mě dala mým rodičům, kteří jsou n-nejlepší. Takže… gratuluju. Tvé p-prohlášení mělo úspěch.“

Když Katherine neodpoví, Dallas vyjde jako první. Když ho následuju, znovu mě vezme za ruku, Gladys nás sleduje.

„Tomu psovi dejte G-Gas-Ex. Veterinář vám řekne d-dávkování,“ řeknu jí, jak ji míjím u stolu. To mě naučila Vi. Celou dobu toho měla zásobu v útulku.

Když vyjdeme na chodník, udeří do nás teplé odpolední slunce. Zavřu oči a poprvé po dlouhé době se zhluboka nadechnu.

„Co chceš dělat teď?“ řekne nízkým sexy hlasem. Ani se nesnaží být sexy – prostě je.

Cítím v sobě odtržení, které mi uvolní svaly. Zakryju si oči rukou a řeknu, „Co kdybychom šli zpátky do hotelu a objednali si jídlo? Možná se podívali na film?“

Usměje se. „Ať chceš dělat cokoli, jsem pro, bejby.“