NBW - 24. kapitola

Překlad: Lenuszka

Dallas

„Hej,“ slyším odněkud za sebou.

Potřeboval jsem si pročistit hlavu, takže jsem v 6:30 odešel z domu a od té doby jsem ve vodě. Poslední dobou se nejsem schopný na nic soustředit. Je zázrak, že to ještě neschytaly moje známky. Ani nedokážu říct, jak dlouho tady sedím, nechám se unášet na prkně a zírám do neznáma… přemýšlím o Doře.

Chybí mi. Je to stálá, mučivá zkušenost s koncem v nedohlednu. Poslední dva týdny jsem se nemohl pořádně nadechnout a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nemůžu ji pustit z hlavy a nemůžu riskovat, že se propadnu ještě hlouběji. Což mě nechává ve vakuu.

Quinn ke mně dopádluje a posadí se do stejné pozice jako já. Sluneční svit odhalí nový kov v jeho nose. Od chvíle, co skončila sezona, přidal další piercingy a tetování. To mě přiměje myslet na Dořino tetování… a kolikrát jsem na něm měl svá ústa. Všechno mě nutí myslet na Doru.

„Necháš je všechny být?“

Neodpovím a oba ztichneme, když sledujeme první paprsky úsvitu, které se derou přes malibské vrcholky a míří ke Catalině.

„Něco nového o Reaganovi?“ řekne Quinn po chvíli.

„Nic.“ Jsou to už čtyři měsíce a já začínám přemýšlet, jestli o něm ještě někdy uslyším. Vím, proč musel odejít, chápu to, ale zpráva nebo telefonát – cokoli, aby dal vědět, že je živý a zdravý – by pomohly. „Očividně s námi nechce promovat.“

„Jo,“ odpoví Quinn zasmušile.

Znovu se rozhostí ticho, čas je patrný podle vycházejícího slunce na bezmračně modré obloze. Vymaluje Pacifik odstíny modré a rudé.

To se nikdy neomrzí. Jediný pohled, který dokáže ještě více ztišit můj neklid, je Dořin úsměv. Dělat svou holku šťastnou zabíjí každou pochybnost, kterou jsem kdy o sobě měl.

Svou holku…

„Co máš v plánu dál?“

Podívám se stranou a vidím, že Quinn je stejně ztracen ve svých myšlenkách jako já.

„Práce pro rodinný podnik.“

„Pivní král junior?“

V tom prohlášení není žádná kousavost. Což je zvláštní samo o sobě. Tohle je nejdelší doba, kterou jsme spolu strávili, aniž by se to zvrtlo do špičkování.

„Něco takového. A ty?“

„Nástup na akademii. Sportovní divize.“

„Sportovní agent. Hustý.“

„Co se stalo s tím tvým malým ptáčkem. Nevídám ji s tebou.“

„Ptáčkem?“

„Samičkou. Holkou.“

„Oh…“ Teď se usmívám. „Samičkou. Jo, to se mi líbí.“ Ale můj úsměv rychle zmizí. „Rozešli jsme se.“

„Proč?“

Nedobrovolně pokrčím rameny. „Asi život… příští rok po promoci odchází na východní pobřeží. Chce být veterinářkou a postgraduál je v New Yorku, a já budu pracovat v našem závodě v Temecule.“

„Ty jsi ale trotl,“ oznámí s kamennou tváří.

„Co prosím?“

„Vím, že ji máš rád, tak co na tom?“ Chvíli si mě prohlíží. „Počkat… ona ti dala kopačky? Bože, řekni mi, že ti dala kopačky.“

Úsměv, který se mu zvětšuje na tváři z možnosti, že mi dala kopačky, je přímo ďábelský. Což mě přiměje se zasmát.

„Ne, nedala mi kopačky…“ humor mě opustí, „Ale nakonec to tak stejně skončí ne? Lidé mění názor. Odcházejí. Přichází život… proč to prodlužovat.“

„Ty jsi ale usmrkanec. Víš, co mě na tobě sere nejvíc, Van Zante?“

„Ne, ale ty mi to řekneš.“ Jeho obvyklý kousavý tón na mě neplatí. Když ztratíte všechno, na čem vám záleží, nic vás nevyvede z míry.

„Nemáš sakra ponětí, jaké máš štěstí. No tak jsi prošel nějakýma sračkama. To my všichni. Dostaň se přes to. Když mi bylo třináct, jeden z matčiných chlapů mě přistihl, jak si ho honím nad jeho časopisem o rugby a zlomil mi natřikrát paži – a to byl jeden z milejších. Neuvidíš mě kvůli tomu brečet.“

Musím Smithovi přiznat, že mě s takovým příběhem mohl dojmout.

„Nejsem ty… nevím, jak to děláš.“

Zadumaně se odvrátí. „Jednou na to přijdu. Jednou, brácho. Ale něco ti řeknu – přestal jsem očekávat to nejhorší.“

Kruci, možná má pravdu. Možná jsem ten vztah posral, protože jsem očekával to nejhorší.

Lidé odcházejí, připomenu si. Psi umírají. A já tu zůstanu, abych zase posbíral zbytky. Ale ten hlas tentokrát není tak silný.

„Jeden starý surfař, kterého jsem poznal ve Venice – bezdomovec,“ začne znovu. Na horizontu se tvoří další vlna a ani jeden z nás se nepohne, aby ji chytil. „Čas od času jsem mu přinesl jídlo, a bavili jsme se. Rád rozmlouval a nikoho neměl… Když jsem se ho zeptal, proč nejde pryč z ulice, řekl něco, co mi uvízlo v paměti. Řekl, ‚Sjeď vlnu, která přišla. Udělej z toho super jízdu. Tu nejlepší, co půjde. Ale nesnaž se z ní udělat něco, co není. To platí i pro život a lidi.‘“

Podívám se na něj úkosem, abych ho poslal do prdele za hovadiny, kterými mě krmí a na jeho tváři najdu jen tiché rozjímání. „To je hluboké.“

„Do hajzlu – to je, že? A má pravdu. Nemůžeš změnit lidi o nic víc, než můžeš změnit své okolnosti. Můžeš je brát takové, jací jsou a vzít si z toho to nejlepší.“

Jsem si celkem jistý, že mluví o své matce. Vzpomenu si na zpáteční jízdu ze Stanfordu. Čas napravit škody.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl o tvé matce – v tom autobuse tehdy večer. Bylo to přes čáru.“

Otočí se, aby se na mě podíval a ušklíbne se. „Nedělej si násilí, krasavče.“

Přiblíží se celkem velká vlna a Quinn začne pádlovat. Než se dostane z doslechu, podívá se na mě přes rameno. „Navíc – já jsem o tvém otci řekl to samé.“

„Polib mi, kreténe,“ zakřením se.

„Nejsi můj typ,“ zakřičí, jak se zvedá na svém prkně. Se zaskučením mi ukáže prostředník. Pak sjede vlnu, která pro něj přijde.

***

Dora

„Není po něm ani stopa, co?“ řekne Vi se soucitným pohledem na tváři.

Zavrtím hlavou, vezmu jí z ruky poslední prázdné lahve od minerálky a umístím je do koše, zatímco Mika uklízí bar, který byl vytvořen v rohu.

Během těch dvou týdnů od doby, co mě Dallas nazval „kámoškou“ jsem o něm neslyšela, ani ho neviděla. Je to oficiální – byla jsem odkopnutá bez vysvětlení nebo řádného rozchodu. Vím to ve svém srdci, v tom, které bez něj sotva bije. Úroveň zklamání a zlomeného srdce, kterou právě prožívám, je tak hluboká, že se neodvažuju o tom mluvit ani s holkama, protože jsem si jistá, že bych se totálně sesypala, a to si teď nemůžu dovolit. Ne se všemi těmi úkoly a testy, které musím udělat.

Neumím ani posbírat ten nutný hněv. Vím, proč mě odstrčil – nechal mě dřív, než já opustím jeho. Ale to mě nezastaví před tím, abych ho milovala každou buňkou svého těla. Kohoutek se automaticky nezavře, protože někdo odejde… nebo umře. Teď už chápu, co se mi snažil říct. Život plyne dál, a když nemáte nikoho, kdo půjde s vámi, nakonec se v něm utopíte.

Můžu jen čekat, až si to sám uvědomí. Vždycky jsem byla názoru, že činy mluví hlasitěji než slova. Ukážu mu, jak nezlomná je pravá láska.

„Myslí si, že je tohle zoo k hlazení zvířat nebo hodlají někoho adoptovat?“ zamumlá si Vi pro sebe.

Mluví o mladém páru, který stojí u koček. Jsou tu už hodiny a jako jediní tu zůstali, po tom, co zbytek davu už odešel. I když podle toho, jak to vypadá, kocour Cletus nemá problém s hlazením. To je ale potvůrka.

„Vezmeme si ho,“ řekne žena, která drží tlustého staršího mourka.

„Trefa,“ zamumlá znovu Vi.

Slavnostní otevření mělo velký úspěch, ale všichni jsme už unavení. Jakmile je papírování hotové a Cletus sedí v kleci, Mika za nimi zamkne dveře. Ale můj večer ještě nekončí. Musím zpátky na kolej a začít si balit věci.

Promoce je za pár dní. Po párty na pláži, kterou má celý promující ročník, zamířím na léto zpátky do Del Mar. Pořád ještě uvažuju, že bych tu párty vynechala úplně, ale Zoe by mě nenechala.

„On truchlí. Nakonec přijde. Uvidíš,“ řekne Vi, když mě obejme. Až do podzimu je neuvidím.

„Jen ho nechej škemrat, až se to stane,“ dodá Mika. Kdyby to bylo tak snadné.

Je osm večer, když zaparkuju Bernadetu na prázdném parkovišti vedle své koleje. Zírám ven do tmy a bojuju se sebou, a myslím tím doslova.

„Nevolej…“

Ale ďáblova moc mi nahání hrůzu. Pořád přitahuje pozornost k mobilu, který mám v držáku na pití. Tomu, který mi Dallas koupil za ten rozbitý. Připadá mi to jako před sto lety.

„Nevolej mu. Nedělej to. Je to… víc než ubohé.“

Zvednu ten mobil. Prst se mi zastaví u rychlé volby.

„Nedělej to.“ Položím mobil zpátky do držáku. „Dobře. Teď vystup.“

Jakmile vyskočím z auta, teplý červnový vítr mi rozfouká vlasy. Přináší s sebou náznak kouře z ohně, který pořád hoří severně. Připomene mi to jízdu do San Francisca.

Bez ohledu na to, jak se to bude vyvíjet dál, co z nás bude, je to pořád to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Bylo to nejlepší rozhodnutí, odměna mnohem úžasnější než riziko, že ho ztratím. Protože být milován a milovat, i když jen na krátko, je lepší než nemilovat vůbec.

S hořkosladkým úsměvem otevřu kufr a začnu v něm uklízet, dělat prostor pro krabice, které musím vzít zpátky domů.

„Jaké bylo slavnostní otevření?“

Ten hlas… je to jako ladička pro rytmus mého srdce. Působí mi to věci fyzické úrovni, které postrádají vysvětlení.

Zavřu kufr, otočím se a věnuju mu svou výhradní pozornost. Dallas stojí o pár kroků dál a vůbec nevypadá sám sebou. Má šedé kalhoty a na míru šitou bílou košili se svými iniciálami na manžetách, je každým coulem chladný, sofistikovaný dědic pivního jmění. Příhodně jsem zapomínala, kým je. Je snadné na to zapomenout, když jsem s ním a zažívám nejlepší období svého života.

Nepodívá se mi do očí, těká pohledem tam a zpátky.

Tohle mě zničí. Byl mým necudným potěšením, fantazií, a stal se vším, co jsem potřebovala, a ještě mnohem víc. V srdci vím, že nikdy nikoho nebudu milovat tak jako jeho.

„Dobré,“ odpovím a nechám ho, ať pokračuje. Pokud je tady, aby se se mnou rozešel, stejně se s tím bude muset smířit.

Skloní hlavu a přes pravé oko mu spadne pramen vlasů. Stojí mě to veškeré síly, abych se nenatáhla a neodhrnula mu je stranou. Už není můj. Nemám právo to udělat. Jednou v budoucnu někdo to právo mít bude. Jen ta samotná myšlenka mi působí nevolnost.

Vrtí se na místě, strčí si ruce do kapes svých kalhot. Plné růžové rty má stažené v úzké lince a čelist napjatou. Když ho vidím tak nejistého, žádné obvyklé naparování, bolí to. Nelíbí se mi vidět ho rozrušeného. Kdybych ho mohla ušetřit veškeré té bolesti, kterou kdy v životě cítil, hned bych to udělala.

„Přišlo asi sto lidí. Adoptovali si d-deset psů a dvanáct koček…“ Přikývne a přešlápne z nohy na nohu. „Chyběl jsi nám… m-mně.“

Asi se tu ztrapním slzami. Hryznu se zevnitř do tváře, abych je zastavila, ale je to marná bitva.

Pořád přikyvuje, pohledem těká na mě a zase pryč. „Omlouvám se, že jsem tě zklamal… potřebuju to vysvětlit--“

„Nemusíš--“

„Musím,“ trvá na tom. „Já…já…“ Zavrtí hlavou, odvrátí se a zafuní. Sleduju, jak se mu hýbou rty. Sbírá kuráž, aby to ukončil. Žaludek se mi kroutí tak, že možná hodím šavli.

„Když jsem zjistil, že mě Beth nechala kvůli penězům, já… není to…“ Konečně se na mě podívá. Výraz má vážný, bradu vysoko. A stejně mi připadá, že se sype. „Každý mě nechal. Ona mi řekla, že mě miluje a nechala mě kvůli sto tisícům dolarů. Asi za tolik jsem jí stál… mohla mě vzít s sebou, ale zvolila si, že ne.“

I když bych ho chtěla obejmout, aby se cítil lépe, nemůžu.

„Trvalo mi dlouho se přes to dostat a pak jsem dostal ten dopis… bylo to ještě horší…“ Nadechne se zhluboka, oči mu hoří emocemi, když se konečně podívá do mých. „Miluju tě, Doro. Miluju tě víc, než jsem kdy koho miloval. Co když půjdeš do školy a rozhodneš se, že je moc náročné mít vztah na dálku? Co když potkáš někoho jiného? Můžeš upřímně říct, že se to nemůže stát?“

Ano, můžu upřímně říct, že se to nemůže stát. Ale neřeknu to, protože je tak vystrašený, že bych ho nepřesvědčila. „Myslíš, že jsem slaboch?“

Na chvíli vypadá zmateně, a pak zaskočeně. „Ne. Jsi jeden z nejsilnějších lidí, co jsem kdy potkal.“

„Řekl bys, že jsem přelétavá?“

Ve tváři má zmatení a snaží se zjistit, kam mířím. „Ne.“

„Tak jak v-vůbec můžeš zvažovat ten zbytek?“

Nemůže odpovědět. Nemůže, protože je to jen jeho strach.

„T-tyhle dva týdny pro mě byly č-čirým peklem--“

Hlava mu klesne a mne si zátylek. Vypadá tak přepadle a ztraceně, že se skoro natáhnu, abych ho objala. Ale zastavím se. Nemůžu to udělat. On mé lásce musí věřit.

„Pro mě taky,“ zamumlá sklíčeně.

Dvakrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila a znovu promluvím.

„Miluju tě. Miluju tě tak, jako jsem nevěděla, že milovat jde… Myslela jsem, že Katherine b-byla posledním k-kouskem puzzle, které mi chybělo… byla jsem si tím j-jistá. Ale nebyla to ona… byl jsi to ty, Dallasi.“ Po tváři mi tečou slzy a já je otřu.

„Ty jsi byl ten chybějící kousek… nejsem jasnovidec. Můžu ti jen slíbit, že nic kromě nás dvou“ – naznačím mezi nás—„se mezi nás nedostane. Nic a nikdo mě nikdy nedonutí milovat tě míň. To můžeš udělat jen ty… Můžeš mi slíbit, že se nezamiluješ do někoho jiného?“

„Ano,“ řekne, jednoznačně a bez váhání.

„Tak p-proč tomu nevěříš u mě?“

Na chvíli na mě zírá. Jeho elektrizující modré oči září v odrazech světla z pouličních lamp na kraji parkoviště. Třemi dlouhými kroky je u mě, zaboří mi tvář do krku, obejme mě tak těsně, že už mi možná plíce nebudou nikdy normálně fungovat.

„Nerozcházej se se mnou,“ řekne, ten zvuk je tlumený mými vlasy. „Vím, že nejsem žádná výhra, ale možná by sis mě mohla i tak nechat?“ přikývnu mu do ramene, zatímco moje slzy tečou a nasakují mu do trička. „Kdyby ano, slibuju, že tě budu milovat navždy.“

A to je ten problém. Jeho zkušenosti ho naučily, že láska je něco, co se musí ujednat. Že on musí něco dát, aby něco dostal. Moje dětství mi ukázalo, že opravdová láska je bezpodmínečná. Dává dobrovolně a nic neočekává na oplátku.

Mí rodiče mě naučili, že srdce je komplikovaný orgán. Že je ve své dokonalé kráse zbrklé a slepé, nepraktické a neúnavně promíjející. Že si žádá, co si žádá bez ohledu na rasu, třídu a pohlaví. A pořád touží bez ohledu na to, kolikrát s ním bylo špatně zacházeno.

O svém nepochybuju. Nebojím se toho. Udělám to dobrovolně. Nechávám se srdcem vést, a to mě vede přímo zpátky k němu.

„Já ch-chci jen tvoje srdce,“ řeknu mu přes slzy, „a tvůj čas. Protože bys mi taky moc chyběl, kdybychom ho neměli.“ Zvednu mu košili, vklouznu rukou pod lem a dotknu se dlaní horké kůže na jeho zádech. „A vzdálenost to n-nezmění.“

„O tomhle jsem přemýšlel…“ zvedne hlavu, odsune se ode mě, aby se mi podíval do očí. „Kdybych chytil let do LaGuardia v pátek večer--“

„N-nepůjdu na C-Cornell,“ oznámím, toužím uklidnit všechny jeho obavy.

Trochu škubne hlavou. Dívá se mi do tváře, hledá pravdu a najde ji. „Nejdeš?“ ostýchavě se zeptá, není si jistý, jestli věřit vlastním uším.

„Jdu na Cal Davis. Teda, ještě jsem neposlala přihlášku, ale s mými výsledky z testů a známkami…“

Nedělám to pro něj. Dělám to pro sebe. Jsem na svá rozhodnutí hrdá. Nelituju jich. Ale taky nechci litovat toho, že jsem nám dala opravdovou šanci.

„Zůstáváš v Kalifornii?“

Univerzita California Davis je v zemi jednou z nejlepších veterinárních škol, takže to není zrovna těžká volba. Osobně si myslím, že si mí rodiče finančně oddechli, když jsem jim to včera řekla.

„Mám přítele a--“

Nestihnu svou větu doříct a nemá to nic společného s mou vadou řeči. Vezme mou tvář do dlaní a líbá mě, jako by na tom závisel jeho život.

„Omlouvám se, že jsem vyšiloval,“ zašeptá mi do rtů, když stojíme na prázdném parkovišti a tiskneme se k sobě. „Slibuju, že ti to vynahradím.“

Další horečné líbání. „Cokoli chceš, je tvoje.“

Můj stisk kolem jeho pasu zesílí. „Cokoli?“

Vzhlédne, na tváři má zpátky svůj prohnaný úsměv, takže vím, že to bude v pořádku… že my budeme v pořádku.

„Cokoli.“