WOW - 16. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

Na svátcích - konkrétně na Vánocích – bylo něco, díky čemuž měla Karen radostnou náladu. Možná to mohlo být studeným sněhem, který všechno pokrýval, takže Chicago vypadalo tak jasně a nádherně. Mohly to být stromy a věnce, kdy všude svítila velkolepá světla, a mezi lampami veřejného osvětlení byly uvázané stuhy, které všem, kdo je mohl vidět, připomínaly, že slavnosti ve městě nikdy nekončily.

Ve všech obchodech hrála vánoční hudba.

Zvonily rolničky.

Ve vzduchu se mísila vůně borovice a skořice.

Tuhle roční dobu milovala kvůli tomu, jak všechny ostatní dělala šťastnými, a ona se ráda nechávala unášet radostí ostatních. Dokonce i její syn vypadal, že ho změny, které se s vánočním obdobím pojily, důkladně zaujaly.

Junior, zabalený v načechraném kabátu, velké čepici a s palčáky na rukou si vše s doširoka rozevřenýma očima prohlížel a každý detail, kterého si všiml, oceňoval svým hlasitým ach a ách.

Karen si nemohla pomoct, ale nad jeho nevinným úžasem se musela usmát.

Kdyby ho jen mohla přimět odejít od jejich malého stromku a dárky, které pod ním zůstaly osamocené, když nebyli doma.

Upřímně řečeno, nevadilo jí to.

Jeho zvědavost a vzrušení bylo roztomilé.

Myslela si, že by se jejímu synovi mohl líbit pohled na načesaného koně, který ulicemi táhl bílé saně, a spolu s ní si ho užil, ale vzhledem k tomu, že byl pracovní den, Karen odešla na oběd ze studia ven a Junior byl ve svých jesličkách.

Možná, že by mohla zjistit, zda by kůň a sáně nejeli další den...

Když Karen vešla do malé kavárny, stáhla si rukavice a vůně horké kávy a čerstvě upečeného pečiva ji přitáhla přímo k čekající prodavačce u kasy. Prozkoumala, co bylo pod skleněným poklopem k nabídce a rozhodla se pro skořicové rolky a kávu. Jakmile za svou objednávku zaplatila, nákup si položila na malý stolek v rohu a zatímco usrkávala svůj horký nápoj, připravila si svůj notebook.

Právě, když si v notebooku připravila program na úpravu fotografií – během obědové pauzy chtěla udělat trochu práce - na židli naproti ní se k malému stolku usadil další člověk. Muž, oblečený v černém obleku a s těžkým vlněným kabátem, který vypadal, jako by přišel zvenčí a ani se neobtěžoval s objednáním si něčeho k jídlu.

Karen si nemohla nevšimnout, že v kavárně bylo mnoho dalších prázdných stolů a její stolek byl určený pouze pro dvě osoby. Se svým otevřeným notebookem a napůl snědenou skořicovou rolkou rozhodně nevypadala, že by měla chuť na nějakou společnost.

„Mohu vám pomoci?“ zeptala se Karen.

Muž mu zvedl ruku a podal jí Karen, aby si spolu potřásli rukama.

Jen na něj zírala a nepřijala ji.

Muž svou ruku pomalu stáhl a usmál. Její odmítnutí se ho nedotklo. „Detektiv Rubins, madam. Přemýšlel jsem, zda nemáte minutku či dvě, abychom si promluvili o vašem zaměstnavateli.“

Karen se ve své židli trochu narovnala. „Studio -“

„Ne, ne o vašem současném zaměstnavateli. O tom předchozím.“

Čím déle tam seděla, tím větší knedlík jí narůstal v krku. Díky očím detektiva, které sledovaly každý její pohyb, se Karen cítila jako moucha pod mikroskopem.

„Jaký zaměstnavatel by to měl být a jak jste mě tu našel?“

Detektiv se znovu usmál. „Nejdřív jsem šel do studia - nějaká pošta od vašeho posledního zaměstnavatele byla označena pro případ nevyzvednutí adresou vašeho nového pracoviště. Váš šéf mi řekl, že bych vás mohl najít tady. Pokud byste dávala přednost něčemu jinému, mohl bych vás nechat sníst oběd a pak bychom se mohli sejít na stanici.“

Sakra ne.

Ta myšlenka v Karenině mysli prakticky křičela.

Navenek však zůstala zticha.

„Jaký zaměstnavatel?“ zeptala se Karen znovu.

„Dino DeLuca - vlastní restauraci, ve které jste pracovala předtím, než jste se přemístila do nové práce.“

„Nejsem s ním důvěrně známá, ale vím, o kom mluvíte.“

Karen byla sama na sebe hrdá, že nebyla lhářkou, a rozhodně nikdy dřív policajtům nelhala.

Detektiv Rubins přikývl. „Jsem si jistý, že si uvědomujete, že byl váš starý zaměstnavatel zatčený a strávil jistý čas ve vězení – mimochodem, tohle je pro teď irelevantní. Byla sestavena pracovní skupina FBI a chicagského policejního oddělení a jedním z našich ohnisek zájmu je chicagská mafie, něco, do čeho byl váš zaměstnavatel zapojený. Když jste pracovala pro Dina DeLucu, náhodou jste měla přístup k účetním knihám jedné z jeho společností -“

„Ujistila jsem si, že čísla byla vždy v pořádku,“ řekla Karen upřímně. Byla to pravda, i když nenabídla žádné informace, které by možná mohly, co se restaurace týkalo, Dina dostat do potíží. Jistě, když jí Dino požádal, aby skryla hotovost, kterou kamufloval jako zisk podniku, občas s čísly čarovala. „O té další věci, o které jste právě řekl, nemám ani ponětí. Když jsem pro Dina pracovala, párkrát jsem se s ním setkala. To bylo vše.“

Muž nevypadal, že by jí věřil.

Karen si pevně držela svou pokerovou tvář.

„To nevysvětluje záznam z knihy návštěv ve věznici, kde v době, kdy tam byl vězněn, je u Dina uvedeno vaše jméno,“ poznamenal muž.

Karen i tak odmítla ztratit nervy. „Věděla jsem, že se tam dělaly legální věci. Chtěla jsem vědět, zda existovalo něco, kvůli čemu bych si ohledně svého předchozího zaměstnání měla dělat obavy. Myslela jsem si, že pokud bych byla vyšetřována kvůli tomu, že jsem předtím pro Dina pracovala, možná by to mohlo mít vliv na mou schopnost najít si novou práci, a cítila, že by pro mě mohl mít odpovědi. Neměl a ve skutečnosti se mnou dokonce odmítl byť jen mluvit. Což vhledem k tomu, že jsme dřív, než byl zatčený, nebyli přáteli, a já z práce vypadla, aniž bych mu to dala na vědomí, není nijak překvapující.“

„Vypadá, že máte odpovědi na všechno, slečno.“

„Upřímné odpovědi,“ odpověděla Karen.

Nebo to byl příběh, který říkala.

„Dobře, možná byste si mohla vzpomenout na něco, co by nám mohlo pomoci v našem -“

„Dokonce jste mi ani neřekl, co hledáte,“ poukázala Karen otráveně.

Detektiv se zasmál. „Věřte mi, že byste to věděla, aniž bych to musel říct. Což mě nutí myslet si, že jsem dnes plýtval vaším i svým časem. Ale pokud byste si vzpomněla na cokoli z práce pro Dina DeLucu, co by nám mohlo při našem vyšetřování pomoci, zavolejte mi, prosím.“

Přes stůl posunul směrem k ní svou vizitku.

Karen jí jen stěží věnovala pohled. „Děkuji.“

Ale tu vizitku by vůbec nikdy nepoužila.

„Mimochodem,“ řekl detektiv, když se postavil, „pro to, abyste z restaurace odešla zhruba ve stejnou dobu, kdy byl Dino zatčen, jste měla nějaký zvláštní důvod? Řekněme, že jste si možná všimla, že věci vašeho zaměstnavatelem nebo jeho podnikání nebyly zcela košer a rozhodla jste se odříznout a utéct?“

Karen si odkašlala a snažila se ve své židli neošívat. „To zní jako obvinění.“

„Rozhodně jsem to tak nemyslel.“

O tom pochybovala.

„Odešla jsem, protože přišlo něco lepšího.“

Detektiv Rubin mírně přimhouřil oči. „Pro svého nového zaměstnavatele jste začala pracovat teprve pár měsíců poté, že?“

Jak to věděl?

Nemusela policie Karen už nějakou dobu sledovat?

Karen odmítla dovolit projevit své vnitřní dilema či obavy, takže se dívala muži přímo do očí a odpověděla: „Nikdy jsem neřekla, že to bylo studio, že?“

„To jste neřekla. Znovu, pokud byste si na cokoli vzpomněla...“

„Zavolám.“

„A pokud zjistíme něco nového, o čem si myslíme, že byste nám možná byla schopna pomoci,“ pokračoval muž, „znovu se uvidíme, slečno Martin.“

Detektiv bez jediného ohlédnutí kavárnu opustil.

Když Karen z kavárny odešla, ujistila se, že tu zatracenou vizitku hodila do koše a neobtěžovala se ani s návratem do práce. Zavolala do práce, že jí je špatně s tím, že jí něco nesedlo a pokud bude ráno vše v pořádku, tak by zítra měla dorazit. Její šéf naštěstí ohledně jejího náhlého odchodu neměl žádné otázky.

Z jeslí vyzvedla Juniora a už ani dál neoceňovala sníh ani slavnostní dekorace, které byly všude v ulicích.

Její mysl byla někde úplně jinde.

Vzadu na jazyku cítila těžkou chuť strachu.

Teprve, když byla zpátky doma a její syn spal ve své postýlce, Karen konečně získala pocit, jako by se jí podařilo nabrat dech. I když ne ten dobrý. Ne, ten získala teprve po té, co zavolala Dinovi.

Její hovor tak, jak u něj bylo obvyklé, spadl do hlasové schránky. Od jeho propuštění uplynulo o trochu více než měsíc a pokud mohl, snažil se navštívit ji i dítě několikrát týdně. Vždycky s sebou pro Juniora něco přinesl.

Karen mu také pokaždé dovolila, aby s ní šel do postele.

Chtěla s Dinem něco normálního. Potřebovala stabilitu.

A i tak se nedokázala přimět zeptat, protože se obávala, že by jí možná mohl odpovědět. Jen pro případ, že už by se nemusel nikdy vrátit, mu nechtěla říct, že potřebovala víc než jen někoho, kdo prostě pouze přicházel a odcházel.

To... to by ji zabilo.

Takže brala to, co dával.

Nežádala o víc.

Když se dvacet minut poté, co mu volala, na displeji jejího telefonu rozsvítilo Dinovo jméno a signalizovalo, že jí konečně zavolal zpátky, Karen se zhluboka nadechla. Nebolelo to.

Ne, bylo to cítit jako úleva.

A bylo to tím přesným důvodem, proč nežádala o víc.

Dokonce, i když se od něj dostávala jen tak málo, stále jí něco dával.

Něco, co bylo cítit jako domov.

Víc, než by mohla čekat.

Pro teď.

********

Dino dorazil do Karenova bytu ani ne hodinu poté, co hovor ukončili. Dokonce ani nezaklepal. Místo toho, aby se dostal dovnitř, použil náhradní klíč, který mu dala. Poté, co ze sebe shodil kabát, ji našel v obývacím pokoji. Pohodlně seděla na místě přímo před oknem velkého okna, ze kterého byl výhled na zářící vánoční strom. Sledovala, jak na chodník před bytovým domem venku padal sníh.

„Neviděla jsem tě parkovat,“ řekla Karen.

Dino se postavil přímo před ní, klekl si a položil své ruce na její stehna. Dlouhý okamžik zůstal jen tak, jemně se jí dotýkal a přitom mlčel. To stačilo na to, aby potlačila úzkost, která jí za poslední hodinu útočila na nervy jako přílivová vlna.

„Zaparkoval jsem o pár bloků dál a přišel jsem zadem,“ vysvětloval Dino. „Jen pro jistotu – vypadá, že ses teď ocitla na něčím radaru.“

Karen se zamračila. „Ano?“

„Říkala jsi, že to byl detektiv, že? Ne agent.“

„To je to, co řekl.“

Dinův výraz nic neříkal. „Dobře, řekni mi o tom, co se stalo, všechno. Nic nevynechávej, ano?“

Karen udělala, o co požádal, a dostala ze sebe vše o podivném setkání s detektivem, jak vypadal, jako by se zjevil přímo z čistého nebe. Dino čekal, až své vyprávění dokončí a než konečně skončila, ani jednou ji nepřerušil.

„Nikdy dřív jsi před dnešním setkáním oslovena nebyla?“ zeptal se.

„Ne.“

„A nikdo kolem tebe se nezmínil, že se na tebe možná někdo mohl ptát?“

„Ne,“ zareagovala Karen.

Dino se s povzdechem postavil. „Tak by to mohlo být přesně to, co detektiv říkal. Hledají v mém podnikání. Restaurace byla jedním z nich a ty jsi byla na jejich seznamu zaměstnanců, se kterými si chtěli promluvit. Nic, čeho by ses musela bát.“

Řekl to tak nonšalantně a ona věděla, že tím pravděpodobně chtěl uklidnit všechny obavy, které cítila, nicméně nepomáhalo to.

Něco na tom jí nepřipadalo správné.

„Ale co kdyby...“

Dino umlčel Kareninu otázku tím, že se sklonil níž a jemně ji políbil na ústa. Když se nakonec odtáhl, palcem jemně pohladil její tvář a tiše ji uklidňoval. „Tohle není o tobě – tady jde o mě. Od propuštění mi žádný úředník zatím cestu nezkřížil, ale věděl jsem, že to je jen otázkou času. Tohle mi říká, že proti mně něco chystají, nebo si možná dřív, než mi vstoupí do cesty, zatím všechno připravují. Tak jako tak, teď to už vím.“

„A co já?“ zeptala se Karen a podívala se na něj. „Nebo J, Dino. Co my?“

Ztuhl. Přímo před jejíma očima se změnil v ledovou sochu.

Karen měla zřetelný pocit, že jim Dino nevěnoval příliš pozornosti, ale možná to tak nebylo. Se svými právními potížemi měl v úmyslu vyrovnat se sám, ale zapomněl na to, že součástí jeho obrazu byli i oni.

„Nechci být zase sama,“ řekla Karen tiše.

Dino si před ní znovu klekl. „Nebudeš. Slibuji.“

„Nedělej...“

„Tenhle ti dám a myslím ho vážně, Karen. Ať už to bude stát cokoli, o tom se ujistím. Slibuji. Vím, že ti pravděpodobně připadá, jako byste byli jen nějakým mým špinavým tajemstvím, které stále schovávám, ale to nejsi. Tak strašně moc se mýlíš - ty a syn jste pro mě vším. Je mi líto, že ti toho nemůžu říct víc nebo že ti toho nedávám víc, ale jednoho dne to budu moci udělat. Jen ještě nevím kdy nebo jak. Ale co je ještě důležitější, je to, že stále dělám vše pro to, abyste byli šťastní.“

„To ano.“

„Ale mohla bys být šťastnější.“

Karen to nepopřela. „Nechci být sama.“

Nechtěla, aby na konci tohoto, ať už to bylo cokoli, skončila se zlomeným srdcem. Nechtěla se jedno ráno probudit a zjistit, že jí byl Dino znovu vzat. Nechtěla mít znovu strach a být sama.

Nesnášela, že se vlastně až na tu pitomou zatracenou připomínku ve skutečnosti nestalo nic.

Připomínka od detektiva, která nebyla ničím, přesně tak, jak měla být.

„Zničila jsem si celý den,“ zamumlala Karen sama pro sebe.

Dino se zasmál a rty mu roztáhl malý úsměv. „Možná se mi to podaří napravit. Můžu si dovolit být na noc pryč – tak jako tak jsem byl v domě sám.“

„Na to, abys byl uvnitř sám, je to docela velký dům, ne?“

„Je chladný a tichý,“ přiznal. „Mnohem raději jsem tady.“

„Zůstaneš tu na dnešní noc?“

Dino ruce objaly Karen kolem pasu a zvedly ji z křesla. Pak už si ji usadil pevně na svůj klín. Bradou spočíval na jejím rameni a Karen v jeho sevření odpočívala.

„Jo, zůstanu.“

Nečekala nic jiného.