CR - 20. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Už uběhly dva týdny od jejich výletu do New Yorku. Mia zjistila, že svůj nový život miluje..., a rozhodla se, že už se na univerzitu nevrátí.

Lenkarda byla tak blízko ráje, jak si jen dokázala představit. Léto znamenalo v tomto regionu období dešťů, což s sebou přinášelo slunečná dopoledne a tropické deštíky odpoledne. Díky dešti bylo všude plno květů a zeleně a vodopády a řeky byly plné vody. Mia trávila svá dopoledne tím, že zkoumala přilehlé lesy a fotila všechno, co potkala. Druhou polovinu dne pracovala s Adamem v laboratoři.

Haron, odborník na výzkum mozku v Arizoně, souhlasil s tím, že převezme Saretovu laboratoř, aby se v ní mohlo pokračovat v práci. Bylo v ní v běhu příliš mnoho významných projektů, než aby se jednoduše zavřela. Mia se s tím Krinarem seznámila už během jejího krátkého výletu do Arizony a nebyla si jistá, jestli ho má ráda. Měla dojem, že na ni vzhledem k jejímu stavu pohlíží jako na nějakou medicínskou raritu. Ale neměl nic proti tomu, aby v laboratoři pracovala i nadále a nechal ji a Adama na pokoji – což přišlo Mii vhod.

Každým dnem, který uběhl, Mia zapouštěla v Lenkardě víc a víc kořeny. Její přátelství s Delií se prohlubovalo, a obě dívky spolu často chodily plavat nebo šnorchlovat – skutečnost, která oba chereny uklidňovala. „Tak může Delia aspoň zavolat pomoc, kdyby se něco stalo a naopak,“ komentoval to Korum jednoho večera, když si spolu povídali v posteli. „Také ví, kterým oblastem je nutno se vyhýbat.“

Korumův přehnaný ochranitelský instinkt přiváděl Miu k šílenství. Když si na to u Delie stěžovala, starší dívka se jen zasmála. „Prostě si na to zvykni. Arus je úplně stejný, věř mi. Člověk by si myslel, že po tolika společných stoletích už pochopil, že si na sebe umím dát pozor, ale není tomu tak. Kdyby bylo po jeho, tak bych vůbec neopustila dům.“

„Jak se s tím vyrovnáváš?“, zeptala se Mia a hleděla na své ruce. Věděla o sledovacím zařízení, které se v nich nacházelo, a z celého srdce je nenáviděla. Když se to dozvěděla – poté, co se Koruma zeptala, jak to, že vždy věděl, kde se právě nacházela -, rozzuřila se a trvala na tom, aby je odstranil. Ale Korum odmítl, protože chtěl, aby byla v bezpečí. Následovala dlouhá hádka, která skončila tím, že ji Korum odnesl do postele. Zařízení měla stále v sobě, ale Mia měla v úmyslu, nechat je při nejbližší příležitosti odstranit.

Delia pokrčila úzkými rameny. „Ani nevím,“ odpověděla. „Vím, že mě Arus miluje, a že má strach, že mě ztratí. Potřebuje mě k životu stejně jako já jeho – a proto se snažím přistupovat na kompromisy. Časem jsme si na kompromisy na obou stranách zvykli a vy na to také přijdete.“

Delia byla pro Miu něco jako mentor a přítelkyně dohromady. Někdy byla moudrá a tajemná jako Sfinga, ale někdy se chovala úplně normálně jako dívky v Miině věku, stejně hravá jako teenager. Tato nezvyklá směs osobností byla mezi Krinar velmi rozšířená, všimla si Mia. Žili velmi dlouho, ale necítili se být staří. Jejich těla byla ve věku deset tisíc let stejná jako ve dvaceti. Protože všichni okolo žili stejně dlouho, docházelo ke ztrátám, které nezvykle dlouho žijící člověk zažíval, zřídkakdy.

„Víš, že vůbec nezapadáš do obrazu zadumaného nesmrtelného?“, zeptala se jednou Mia Koruma po obzvlášť zábavné hodince v komoře s nulovou gravitací. „Neměl bys spíš bručet a život nenávidět, místo aby sis ho tak užíval?“

Korum se v odpověď jen zašklebil a ukázal zářivě bílé zuby. „Jak bych mohl nenávidět život, když mám tebe?“, zeptal se jí, zvedl ji nahoru a vířil s ní po místnosti.

Když ji konečně postavil zpět na zem, lapala Mia smíchem po dechu.

„Život je tu proto, aby se užíval, drahoušku,“ vysvětlil jí, zatímco ji stále objímal a jeho výraz tváře nečekaně zvážněl.

„Proto tě tolik miluji. Užívám si tebe, Mio – vylepšuješ každičký den mé existence. Tvůj úsměv, tvůj smích – dokonce i tvá tvrdohlavost - to všechno mě činí šťastnějším, než jsem kdy byl. Dokonce, i když zrovna nejsme spolu, tak mě myšlenka na tebe činí šťastným, protože vím, že až se vrátím domů, budeš tady a já tě budu moci držet a cítit…“, oči se mu rozzářily,  „...a mít s tebou sex.“

Mia na něj zírala a okamžitě jí ztvrdily bradavky. Kůže ji svrběla vzrušením.

„Ano,“ pronesl hlubším hlasem, „to poslední nemůžeme opomenout. Sex s tebou si neskutečně užívám. Miluji, jak sténáš, když jsem hluboko v tobě, ruměnec na tvých tvářích, když jsi vzrušená... Miluji tvou vůni a tvou chuť. Nejraději bych tě celou snědl...“ Sáhl jí mezi nohy, prsty jí rozevřel záhyby a pohladil ji. Poté rozetřel vlhkost kolem jejího otvoru.

„Tvá mušlička je sladší než všechno ovoce světa,“ zašeptal. Klesl na kolena a zvedl jí šaty, „a chutnější než čokoláda...“

Mia skoro vyvrcholila v okamžiku, kdy se jí dotkl jazykem. Se zasténáním zabořila prsty do jeho vlasů a přidržovala se ho, zatímco zkušenými ústy zvyšoval její touhu, až explodovala.

***

„Řekni to ještě jednou,“ požadoval Korum a zíral přitom na Ellet.

„Našla jsem někoho, kdo by mohl zvrátit Saretovu proceduru a obnovit Miiny vzpomínky,“ zopakovala Ellet a přehodila si jednu štíhlou nohu přes druhou. Seděli v Elletině laboratoři, kam Korum odvezl Miu poté, co ji zachránil ze Saretových spárů.

„Koho?“

„Jedna velmi slibná praktikantka z laboratoře v Barnilu. Zřejmě právě našla cestu, jak zvrátit v podstatě jakékoliv změny v mozku. Všechno je to ještě velmi tajné, proto jsme se o tom nedozvěděli dřív. Dokážeš si důsledky takového procesu představit. Každý, kdo se musel podrobit jakékoliv formě rehabilitace, by se o to samozřejmě velmi zajímal.“

„Laboratoř v Barnilu,“ opakoval Korum a hleděl na Ellet. „Na Krině.“

„Ano.“

„Chápu.“ Korum vstal a začal přecházet po místnosti sem a tam.

„Potřebuješ to vůbec ještě?“, zajímala se Ellet a koukala na něj svýma velkýma tmavýma očima. „Mia vypadá velmi šťastně...stejně jako ty.“ Její hlas měl lehce toužebný podtón.

Korum na ni ostře pohlédl. I když byli kdysi milenci, nikdy k Ellet nechoval žádné hlubší city – a byl si jistý, že z její strany to bylo stejné.

Jakoby chtěla odpovědět na jeho nevyřčenou otázku, se Ellet usmála. „Mám z toho radost,“ řekla jemně. „Opravdu. To, co mezi námi kdysi bylo, už je pryč. Prostě bych si nikdy nemyslela, že v tobě takové pocity vyvolá lidská dívka.“

Korum si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Já také ne, Ellet. Věř mi, pro mě je to také šokující.“

„To ti věřím,“ odpověděla Ellet s úsměvem. Byla – objektivně řečeno – nádherná, ale její vzhled ho zanechával chladným. Každou žena, na kterou nyní pohlédl, srovnával s Miou a pokaždé tomu něco chybělo – další vedlejší efekt jeho posedlosti svým charlem.

„Mohla bys ji, prosím tě, kontaktovat mým jménem?“, zeptal se Korum a vrátil se k jejich původnímu tématu. „Rád bych si s ní promluvil.“

Korum opustil Ellet a vrátil se do své vlastní laboratoře, kde pracovali jeho vývojáři. I když mohl pracovat i na dálku a setkávat se s nimi ve virtuální realitě, působila jeho fyzická přítomnost v laboratoři pozitivně na kreativní proces a zlepšovala semknutost týmu stejně jako na výsledek projektu.

Když Korum vstoupil do velké, krémově zbarvené budovy, pozdravil ho Rezav, jeden z jeho vedoucích pracovníků. Poté vešel do své kanceláře, soukromé části, kde se mu normálně pracovalo nejlépe. Poslední týden byl velmi klidný a jeho zaměstnanci se postupně uklidňovali po tlaku náročného měsíce, kdy pracovali na štítech. Vlastně by to teď mohla být skvělá příležitost pro Koruma pracovat na svých vlastních návrzích – ale poslední týdny byly všechno jen ne normální.

Korum se ujistil, že nikdo nemůže do jeho kanceláře vstoupit, aktivoval tlačítko pro virtuální realitu ve svých spáncích a zavřel oči. Když je opět otevřel, stál na břehu velké řeky a byl obklopený důvěrně známou zelenou, rudou a zlatou vegetací Kriny.

Slunce jasně svítilo a bylo dokonce žhavější než jeho ekvivalent na Zemi. Korum mohl cítit jeho paprsky na vlastní kůži a ten pocit si užíval. Zhluboka se nadechl a naplnil své plíce čistým svěžím vzduchem a omamujícím aroma kvetoucích rostlin.

„Je to tu hodně jiné, než na Zemi, že ano?“, ozval se hluboký hlas po jeho pravici. Když Korum otočil hlavu, uviděl Lahura, jak stojí jen pár metrů od něho. Neslyšel, kdy Nejstarší přišel – ale nikdo se nedokázal pohybovat tak tiše jako Lahur. Tento prastarý Krinar byl zosobněním lovce. Jeho rychlost a jeho síla byla stejně legendární jako on sám.

„Ano,“ odpověděl Korum. „Velmi jiné.“ Pokud existovalo něco, co se při svých kontaktech s Nejstaršími, naučil, tak to, že bylo lepší mluvit co nejméně. Lahur – nejstarší z nich – měl rád ticho a očividně těmi, co příliš mluvili, pohrdal.

Skutečnost, že mluvil s Korumem, byla neuvěřitelná. Korum nebyl pro Nejstarší žádným cizincem, protože se na ně již několikrát v záležitostech Rady obrátil. Ale všechny předchozí rozhovory probíhaly prostřednictvím oficiálních kanálů, a kromě toho se Nejstarší skoro nikdy nescházeli s členy Rady osobně – ať už virtuálně nebo v reálném světě. Takže když Korum před pár týdny oslovil Nejstarší kvůli Mii, nepředpokládal, že by jeho prosbu vzali vážně, a už vůbec ne, že dojde k virtuálnímu setkání.

Virtuální setkání, které se během následujících týdnů vyvinulo v sérii výslechů.

Lahur na něj pohlédl svýma tmavýma neproniknutelnýma očima. Stejně jako Korum byl i on narozený přirozenou cestou, ne v laboratoři, a jeho asymetrické rysy obličeje se podobaly spíš jejich předkům, než moderním Krinar.

„Radili jsme se ohledně tvé prosby,“ pronesl Nejstarší a i nadále upíral svůj pohled na Koruma.

Ten neodpovídal, ale jen lehce naklonil hlavu. Tady byla klíčem trpělivost. Trpělivost a respekt.

„Přeješ si přijetí rodiny tvého charla do naší společnosti. Chtěl bys pro ně ten samý prodloužený život, jaký dostal tvůj charl.“

Korum zůstával zticha a opětoval Lahurův pohled.

„Tvé prosbě nebude vyhověno.“

Korum bojoval s tím, aby skryl své zklamání. „Proč?“, zeptal se klidně. „Je to jen pár lidí. Jakou škodu by to napáchalo, kdybych je odvedl do Lenkardy, aby se mohli podílet na životě mého charla?“

Lahurův pohled potemněl. „Bojuješ za ně?“

„Ne,“ pronesl Korum navenek klidně a ignoroval svůj zrychlující se tep. „Bojuji za Miu.“

Lahur na něj dál hleděl. „Proč? Proč je jedna z těch kreatur pro tebe tak důležitá?“

„Protože je,“ odpověděl mu Korum. „Protože pro mě znamená všechno.“ Věděl, že právě Lahurovi doslova nabídl obnažené hrdlo, ale bylo mu to jedno. Nebylo žádným tajemstvím, že Mia byla jeho slabinou, a bylo naprosto nesmyslné snažit se to skrýt před deset miliónů starým Nejstarším.

Ke Korumovu zděšení se na Lahurových ústech objevil lehký úsměv a hrubé rysy jeho tváře změkly. „Velmi dobře,“ pronesl Nejstarší. „Přesvědčil jsi mě – a já ti dám příležitost, abys mohl přesvědčit i ostatní Nejstarší. Přiveď ty lidi sem a nech je, aby za sebe mluvili sami.“ Na chvíli se odmlčel, aby nechal svá slova na Koruma působit. „Rád bych s tou tvou Miou seznámil.“