WOW - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dino

Od propuštění z vězení se Dinovi spánek vyhýbal, nebo spíš z větší části. Zvykl si na hluk bloku cel od spoluvězňů, kteří na sebe navzájem štěkali, někteří zpívali a další dělali věci, na které by raději zapomněl. I tak ten hluk pomáhal zabránit tomu, aby upadl do hlubokého spánku, při kterém by ho možná mohlo najít peklo. Zatímco byl pod zámkem, měl pár epizod s nočními můrami, ale nic příšerně špatného.

Teď, v okamžiku, kdy měl Karen ve své posteli, přitisknutou k sobě, přišel spánek tak snadno a vtáhl ho do přílivové vlny vyčerpání. Byly v tom sny, mohl je cítit, jak se pohybovaly na samotném okraji jeho smyslů, ale cosi je drželo na uzdě.

Ať už to bylo cokoli, byl za to vděčný.

Bylo to jen podivné zvonění, zvuk, který v zadní části své mysli jen stěží slyšel, a který ho pomalu přivedl k probuzení. Dino zamrkal, a když plně otevřel oči, zjistil, že se díval do stropu a pohled mu oplácelo neznámé podkroví chaty.

Karen byla stále přitulená k jeho boku a vypadala tak šťastně. Její tvář byla skrytá v jeho paži, zatímco ruku měla doširoka roztaženou přes jeho hruď a přikrývky byly vytaženy právě tak vysoko, aby stačily k přikrytí jejího těla. Látka i tak dokonale seděla na jejích křivkách a díky tomu byla jeho ranní erekce ještě viditelnější a bolestivější.

Dino to ignoroval... prozatím.

Koneckonců, to zvonění stále pokračovalo.

Dino se od Karen opatrně odtáhl. Nechtěl ji probudit. Teprve, když se jeho nohy dotkly studené dřevěné podlahy, to bzučení rozpoznal.

Kurva.

Dino rychle, ale tak tiše, jak jen se mu to mohlo podařit, zamířil ke schodům. Šel hledat tašku, kterou přinesl spolu s pár dalšími věcmi, které si na týden vyzvedl. Tašku našel spolu s dalšími, které přinesl, a které Karen potřebovala k jejich pobytu - věci J, dětská taška, nějaká nepostradatelná drogerie.

Samozřejmě, že jeho taška byla na samém dně hromady. Předchozí den byli až příliš soustředění na to, aby otřeli prach a odkryli nábytku, aby Junior mohl zkoumat vnitřek i vnějšek v takové míře, jak jen chtěl. Nebrali si toho s sebou moc, protože nepředpokládali, že by se tu měli zdržet déle než jen na víkend, takže nebylo až tak důležité všechno vybalovat jen pro to, aby to pak zase museli všechno řádně zabalit zpět.

Dino se zanořil do své tašku a právě, když rukou nahmatal předplacený mobilní telefon, jeho obrazovka potemněla a hovor byl ukončen. To zvonění nepoznával, protože ten mobilní telefon si vyzvedl krátce poté, co z jednoho účtu, který stále ještě měl a který nebyl zmrazený, vybral nějaké peníze, a své číslo příliš mnoha lidem nedal.

Zatím ho ještě nepotřeboval použít.

I tak při pohledu na číslo posledního volajícího, které svítilo na obrazovce, v něm znovu vyvolalo všechnu úzkost, kterou odstrčil stranou a předstíral, že neexistovala. Znovu ho naprosto zasraně dusila v hrdle.

Ben.

Dino v telefonu neměl uložené žádné kontakty. Zatím se s tím ještě neobtěžoval, ale to zkurvené číslo by poznal kdekoli. Jeho strýc si tohle zasrané číslo nechával celé roky stále stejné.

Smutné bylo, že Dino nemusel přemýšlet, odkud jeho strýc získal nové číslo jeho telefonu, protože by mohl spočítat na prstech jedné ruky, kolika lidem z něho od propuštění z vězení zavolal. Všechny hovory se týkaly jen pro to, aby se dostal ke sračkám, které potřeboval.

Třeba jako přístup k bankovním informacím, aby získal peníze.

Theo.

I když Dino tak moc chtěl svého bratra mlčky proklínat, věděl, že by za toho mladšího sourozence DeLucu nemohl příliš obviňovat. Když svého bratra kontaktoval, výslovně mu neřekl, aby jeho číslo nikomu nedával. Řekl mu jen, že dřív, než se vrátí zpátky do skutečného světa, hledal jen na pár dní mír.

Theo s tím souhlasil, ale současně mu toho na oplátku příliš neslíbil.

Bylo to tak, jak to bylo.

Za poslední rok a půl během Dinova trestu vzdálenost mezi oběma bratry jen narostla. Bez ohledu na to, že by se možná mohli vrátit k tomu, aby hráli každý na svém vlastním poli, za dobu, co byl Dino pryč, se jeho mladší bratr se svou pozici a odpovědností jako capo gangu DeLuca dobře vypořádal.

Dino nikdy nedostal možnost svému bratrovi říct, že on byl tím, kdo to všechno pro něj udělal. Usoudil, že teď na tom příliš nezáleželo.

Theo byl tím, kým byl.

Stejně tak jako Dino.

Prostě neměli být přátelé.

Dino válčil sám se sebou, zda svému strýci zavolat či ne. Zamířil do kuchyně, aby dal na kamnech vařit vodu na kávu. Kdyby nic jiného, ta činnost by mu dala čas na rozmyšlenou.

Vypadalo to, že Ben očividně neuvažoval tím samým směrem.

Ne, že by se tak někdy dělo.

Téměř v tom samém okamžiku, kdy Dino odložil mobilní telefon na pult, začal vyzvánět znovu. Měl moc dobře, že ignorovat volání nebyl dobrý nápad – strýc by možná mohl jedno zapomenutí odpustit, nicméně rozhodně by neodpustil ignorování dalšího hovoru. Ben nebyl typem, který by měl rád hry, a ve svém komplexu nadřazenosti ve svém okolí neměl konkurenci.

Zejména ne u mužů ze své rodiny.

Bez ohledu na to, co se dělo, Dino rozhodně nechtěl, aby ho jeho strýc přišel hledat.

Doufal, že bude mít nějaký čas...

Pravděpodobně se to nestane.

Dino při druhém zazvonění hovor zvedl, přiložil si telefon k uchu a vyšel z chaty ven, aby hovor vyřídil v co největším soukromí, které by mohl zařídit. Nepotřeboval, aby Juniora probudil dřív, než bylo dítě připraveno své ráno začít, a nechtěl, aby jeho hovor náhodou přerušila Karen.

„DeLuca,“ ozval se Dino.

„Je od tebe milé, že jsi dneska ráno vstal, nipote,“ řekl Ben suše.

Synovče.

Ben použil tento výraz náklonnosti z větší části tak, jako by měl o svého synovce takový zájem, jako by se zajímal o syny svého vlastního masa a krve. Dino věděl, že tomu tak nebylo nebo k čertu, možná to tak i bylo, a Ben by byl ke svým vlastním synům stejně tak příšerný, zneužívající a odporný jako ke svým synovcům, které vychovával.

„Strýci,“ pozdravil Dino. „Mé číslo ti dal Theo?“

„Ne, našel jsem ve tvém stolu v klubu. Kde jsi?“

„Relaxuji.“

„Ve městě?“ zeptal se Ben.

Dino byl ve své odpovědi opatrný. Věděl, že bylo velice dobře možné, že ho strýc hledal, a rozhodně nechtěl, aby se Ben dostal ke Karen či jeho synovi blíž než na pět set metrů. „Jsem poblíž, Bene. Potřeboval jsem pár dní.“

„Na co?“ povzdechl si Ben. „Teď vím, že jsi na mě pravděpodobně stále rozzlobený za celou tu věc, že jsem tě dostal do vězení, ale popři, že to pro tebe byla dobrá přestávka, Dino. Máš čistou hlavu a můžeš se vrátit zpátky do práce, abys dělal to, co je pro rodinu nejlepší.“

„Rodinu nebo naši rodinu?“

„Budeme tu ztrácet čas se slovními hrátkami?“

Dino se zamračil a díval se na příjezdovou cestu k chatě. Přál si, aby stále ještě byl v posteli s Karen. „Vypadá to, že jsi zapomněl, co mě ta tvá malá hra se mnou, policií a federály skutečně stála, Bene. Teď žiju na vypůjčený čas. Pravděpodobně už budují další případ – takový, který mě odstaví na mnohem delší dobu než jen na rok a půl - jak jsme zkurveně mluvili. Tohle není jen tak o obyčejné neshodě, přes kterou se dostaneme - prakticky jsi mě strčil pod zkurvený autobus!“

Aniž by to Ben musel říct, Dino si byl bezpochyby jistý, že svou tirádou musel překročit jednu z mnoha neviditelných strýcových hranic.

Ale muselo to být řečeno.

Dino to musel říct.

Ben to nemusel zkurveně takhle udělat.

Než Ben odpověděl, uběhla téměř celá minuta, a přesně tak, jak to u něj bývalo obvyklé, jeho odpověď byla stejně tak chladná a lhostejná, přesně tak, jaký byl vždy v minulosti jeho postoj vůči Dinovi. „Ať tak či tak, nipote, stále jsi volný. Tuším, že ať už to bude jen dočasné nebo ne. Tak očekávám, že zatímco jsi venku, budeš dělat to, co je potřeba udělat. Koneckonců, stále ještě jsi mafiánem chicagské mafie. Stále jsi hlavou gangu, i když musím říct, že tvůj bratr na svou vlastní pěst odvádí zatraceně dobrou práci.“

„K věci, Bene.“

„Dneska oběd a zítra kostel, Dino.“

Dino přimhouřil oči. Zatímco stál na přední verandě chaty, chladný listopadový vítr ho studil až do morku kostí. „Co to s tím má co společného?“

„Dneska dorazíš ke mně domů na oběd a zítra ráno do kostela. Bez ohledu na přestávku, o které si myslíš, že ji máš, tak skončila – je čas vrátit se zpátky k životu. Jinak nemám žádný problém s tím, abych ti připomenul, jak snadno ti může být ta kapka svobody, co ti zbývá, odebrána. Nezapomínej, že i když máš v této rodině své postavení, tak i já mám to svoje.“

A Dino věděl, kam tím vším Ben mířil.

Dinovi běžela na mysli ta nejdůležitější věc - musel před svým strýcem udržet v bezpečí Karen a Juniora, protože Ben by je nějak mohl považovat za hrozbu pro sebe. Jako hrozba pro manipulativní kontrolu, kterou nad svým synovcem a rodinou měl; hrozbu, která by mohla zadusit vnitřní svět, kterým jejich mafiánská rodina byla; hrozbou pro nešťastný mrak deprese a temnoty, které Dina tak dlouho v životě pronásledovaly.

Karen byla světlem.

Junior byl hvězdami a měsícem.

Ben tyhle věci Dinovi nevezme, takže pro teď by měl udělat všechno, co musel, aby se ujistil, že zůstanou tak, jak byli - šťastní, v bezpečí a pro jeho druhý život naprosto neznámí.

„Budu tam,“ řekl Dino.

„Báječné. Své tetě něco přines. Stýskalo se jí po tobě.“

Dino se neobtěžoval označit tyhle kecy jako lež, ale jen proto, že Ben telefon zavěsil a nedal mu na výběr nic jiného, než mlčet. Tiše zaklel a v drtícím sevření svíral teď už mlčící telefon, protože věděl, že mu na výběr žádné možnosti nezůstaly.

Karen nebude potěšena, že bude muset ze své strany výlet zkrátit, ale stále chtěl, aby si užila víkend mimo ruch a shon města.

Možná, že to z něj dělalo zbabělce, ale dřív, než se vrátil zpátky do chaty, zavolal taxi a udal adresu nemovitosti mimo město, a to navzdory tomu věděl, že díky tomu, že ta cesta bude víc než drahá.

Ale jakmile byl Dino zpátky uvnitř chaty a nahoře v podkroví, kde Karen stále ještě spala, Dino se nedokázal přimět probudit ji. Vina byla zabijákem a bojoval s tím, aby ji probudil a poskytl jí nějaké vysvětlení, ale to nutkání potlačil.

Namísto toho se rozhodl přejíždět prsty po křivce jejího ramene. Přitom cítil její hedvábnou kůži. Pak se sklonil, aby ji na čelo vtiskl rychlý polibek. Ve spánku se jemně usmála.

To mu stačilo.

V přízemí Dino z Kareniny tašky popadl poznámkový blok a pero a rychle pro ni naškrábal vzkaz.

Omlouvám se. Nezlob se. Brzy zavolám. Něco do toho přišlo.

Miluji tě. Dino

Bude to stačit, i když to nebylo to, co by chtěla.

Dokud Dino nebude mít konkrétnější plány, netušil, co jiného říct. Jeho celý život se právě pohyboval z bodu A do bodu B a to bez jakéhokoli skutečného směru či důvodu, ale teď, když měl důvod, stále neměl moc správného směru.

Ve vzduchu pro něj - a dokonce i pro Karen a jeho syna – syna viselo spoustu věcí, kterými se znepokojoval. Jak dlouho bude volný, než na něj budou uvalena další obvinění a on se znovu ocitne uprostřed soudního procesu a dokonce i pod zámkem?

Bylo by od něj fér do toho všeho ji zatáhnout jen proto, že byl sobecký a nebyl připravený nechat ji jít?

Dino odpověď na svou vlastní otázku znal, ale stále ještě nebyl úplně připraven na odpověď.

Popadl pár věcí, které si s sebou přinesl, strčil je do pytle a čekal na příjezd taxi, kterému mělo dle prvotního odhadu dorazit zhruba za půl až tři čtvrtě hodiny. Díky bratrovi, který v době, kdy byl ve vězení, uložil jeho bílé Bentley do skladu, kde na něj čekal. Popadnout klíče a automobil vyzvednout by nemělo trvat dlouho a pak už bude muset zamířit ke svému strýci.

Dino se toho setkání děsil.

Děsil se návratu do života, který nikdy nechtěl.

Dina z jeho vnitřních myšlenek vyrušilo tiché mumlání ze zadní části místnosti. Nechtěl, aby jeho syn svou matku vzbudil, takže z ledničky popadl jednu flašku s jeho mlékem a z rohu místnosti zvedl tašku na pleny. Juniora našel celého usmívajícího a žvatlajícího v jeho přenosné ohrádce na hraní, která pro něj mohla v případě potřeby představovat i bezpečné lůžko. Když dítě v místnosti spatřilo svého tátu, jeho úsměv se ještě zvětšil – a Dinovi to zatraceně skoro zlomilo srdce.

„Ahoj, chlapečku, pojď sem a já tě dám do pořádku.“

Když Dino chlapce převlékal z oblečení na spaní do něčeho jiného a přitom mu vyměnil plenu, Junior u toho kopal a blábolil. Jakmile ho pak Dino uložil zpátky do jeho ohrádky, začal ze své láhve šťastně sát mléko.

I když v Karenově bytě strávil jen jednu noc, a to na gauči, zjistil, že dokud bude Junior v suchu, čistý a s trochou mléka, tak si nějakou dobu vydrží v postýlce šťastně hrát sám.

I tak si sedl na okraj postele a nechal svého syna štěbetat.

Chtěl být normálním tátou.

Chtěl trávit se svým synem každé ráno.

„Ta,“ zamumlal J a zamával ručičkami vysoko.

Dino se usmál. „Jo, chlapečku. Jsem tvůj Ta.“

Bude muset nějak vymyslet, jak udělat všechny věci, co chtěl, aby se to stalo pro něj a Juniora – a také pro Karen.

Nezasloužil si to?

Nemohl by být šťastný?