CR - 17. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Koruma probudil nezvykle tvrdý povrch pod zády. Ale než otevřel oči, už si na všechno, co se stalo, vzpomněl – včetně Miiny dobrovolné účasti na oslavě.

Cítil její muší váhu na své paži, slyšel její pravidelný dech a věděl, že spí hlubokým spánkem, unavená z napětí během souboje a následné oslavy. Korum se opatrně pohnul, uvolnil si paži a odložil její hlavu na zem. Poté vstal, a připravil oběma čisté oblečení. Kalhoty pro sebe a župan pro Miu – dostatečně velký, aby ji zakryl, pokud by byli v aréně ještě nějací diváci.

Měl hlad a žízeň, ale mimo to se cítil báječně, jeho tělo doslova vibrovalo energií. Vědci tvrdili, že díky genetickému zákroku už neexistuje žádná fyzická potřeba lonarské nebo lidské krve, ale hodně Krinarů se domnívalo, že určitá psychologická touha zůstala. Korum si nebyl jistý, jestli tomu má věřit, ale jen zřídka se cítil tak uspokojený, jako když se napil Miiny krve. To věděl s naprostou jistotou.

S županem v ruce, si dřepl vedle Mie a chvíli ji pozoroval. Užíval si pohled na její nahé tělo. Zřídka měl možnost ji jen tak pozorovat; normálně byla jeho touha po ní tak velká, že nedokázal pohled na její nahé tělo vydržet, aniž by se jí nezmocnil. Dokonce i teď, i sexuálním maratonu minulé noci, cítil, jak v něm narůstá touha – i když to nebylo nic v porovnání s jeho obvyklou vášní.

Ležela na zádech, jednu štíhlou paži pod hlavou a druhou přehozenou přes hrudník. Fascinován jejími ňadry natáhl Korum ruku a ty bledé kopečky pohladil. Když se jí bradavky pod jeho dotekem napřímily, usmál se. Její kůže byla to nejjemnější, co kdy pocítil, hedvábná textura její pokožky byla pro jeho prsty neustálým lákadlem.

Zabalil ji do plyšového kabátu a zvedl do náruče. Ani se nepohnula. Spala tak tvrdě, že to hraničilo s bezvědomím. Takto to bylo vždy, když se napil její krve; její lidské tělo se muselo vzpamatovat z přemíry prožitků.

Jeho tělo to také potřebovalo, ale v menší míře. Korum dokázal pochopit, jak se mohli ostatní stát na svých charlech závislí; Miina krev byla pro něj pokušení, jehož vliv byl na něj větší než jakákoliv droga. Vždycky si myslel, že závislí na krvi byli slaboši, ale teď se ptal sám sebe, jestli je opravdu takový rozdíl mezi fyzickou a psychickou závislostí. Korum si nedokázal představit, že by Miu potřeboval ještě víc, než teď.

Vynesl ji z Shately a vyrazil k trávě pokryté části arény, kde nechal zaparkovanou transportní gondolu. Neměl náladu ji nechat zmizet, takže tam na něj stále čekala.

Když se rozhlédl, uviděl arénu úplně prázdnou. Už bylo brzy ráno, slunce právě začalo vycházet. Korum se zašklebil, když si uvědomil, že byl v Shatele mnohem déle než bylo obvyklé. Byla to první oslava s člověkem a zcela určitě ta nejlepší.

Došli ke gondole, nastoupili a Korum vyslal krátký příkaz, aby je transportovala domů. Již o minutu později překročil práh jejich domu s ještě spící Miou v náruči.

Sotva vstoupili, vyrazil Korum směrem k čistící jednotce – koupelně, jak tomu říkali lidé. Ještě stále byl pokrytý krví a potem, a část té špíny ulpěla i na Mie, jejíž bledá pleť teď byla umazaná.

Dalším mentálním příkazem pustil vodu a teplé proudy lehce masírovaly jejich těla a splachovaly všechny stopy včerejší aktivity. Korum si ten pocit užíval; bylo to současně oživující i uklidňující. O pár minut později byl on i Mia čistí a suší. Byla tak vyčerpaná, že se dokonce ani při sprchování neprobudila.

Korum ji položil na postel, nechal ji zakrýt inteligentním materiálem, protože věděl, jak má ráda měkký dotek přikrývky.

***

„Odmítá s námi mluvit,“ sdělil Korumovi Alir, když kráčeli na druhou stranu budovy, kde byli ubytováni Strážci. „Řekl, že bude mluvit jen s vámi.“

„Se mnou?“, zeptal se Korum a ani se nesnažil skrýt sarkasmus ve svém hlase. „A z čeho získal dojem, že by byl v pozici, kdy může klást požadavky?“

Alir pokrčil rameny. „To nevím. Ale vypadá to, že je přesvědčen, že by vás to, co chce říct, mohlo zajímat. Řekl, že to má něco společného s Miou.“

Korum při zmínce svého charla zaťal ruce v pěst. Skutečnost, že se Saret vůbec odvážil o ní mluvit…

„Zpráva pro Nejstarší je hotová,“ pokračoval Alir a změnil téma. „Chcete ji předtím vidět?“

„Ano,“ odpověděl Korum. „Pošlete mi ji, prosím. Já to Radě vysvětlím.“

Alir přikývl. „Udělám to.“

Došli k cíli a Alir se zastavil. „Chtěl byste, abych šel s vámi?“

„Ne.“ Tím si byl Korum jistý. „Chci si s ním promluvit sám.“

„Je jen váš.“ Ali se otočil a Koruma opustil.

Korum počkal, až Strážce odešel a udělal krok ke stěně, která skrývala pohled na jeho nepřítele. Stěna se rozplynula, vytvořila průchod a Korum vstoupil.

Saret seděl s obojkem zločince kolem krku na jednom vznášejícím se sedátku. Koruma ten pohled rozesmál. Připomnělo mu to jejich dávnou diskuzi na téma obojků, kdy se ho jeho bývalý přítel snažil přesvědčit, že ty obojky jsou ponižující a nejsou zapotřebí. Korum byl jiného názoru. Věřil, že hanba spojená s nošením toho obojku, měla zastrašující účinek pro eventuální kriminálníky.

Bylo pěkné vidět s jedním takovým obojkem Sareta, obzvlášť když znal na to jeho názor.

„Jak vidím, tak už nejsi v žádném převleku,“ poznamenal Korum, když hleděl na důvěrně známé rysy svého protivníka. „Trochu ses přepočítal, co?“

Saret na něj vrhl chladný úsměv. „Očividně. Podcenil jsem míru Lorisovy nenávisti k tobě. Kdybych věděl, že bude své zabití tak oddalovat, tak bych na tebe vystřelil dvakrát.“

„Pouč se ze svých chyb,“ odvětil Korum.

„To říkají lidé?“

„Ano.“

V Saretových očích se temně zablýsklo.

Korum se na něj posměšně ušklíbl a posadil se další vznášející se sedátko s nataženýma nohama v neuctivém gestu před sebou. „Chtěl jsi se mnou mluvit,“ pronesl chladným hlasem. „Tak, mluv.“

„Rád,“ odpověděl mu Saret. „To udělám. Jak se vůbec daří Mii? Včera vypadala docela rozrušeně.“

Korum cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku, ale navenek se snažil nedat na sobě nic znát a dál se tvářil pobaveně. „To také byla. Ale teď je šťastná, jak si pravděpodobně dokážeš představit.“

„Samozřejmě, že je,“ odvětil Saret. „A také si lehce zvykla na svůj nový život, že ano? Je to, jako kdyby určitou část paměti nikdy neztratila. To můžeš potvrdit, že? Vypadá to, jakoby tě na určité úrovni poznávala, dokonce tě i milovala. Všechno bere zcela samozřejmě. Nic ji dlouho netíží. Fascinující, nemyslíš?“

Korum na moment strnul a po páteři mu přejel mráz. Jediné vysvětlení pro to, že to mohl Saret vědět, bylo…

„Ano,“ potvrdil mu Saret. „Jak vidím, jsi na správné stopě. Bohužel jsem se opět přepočítal. Mia měla původně zůstat u mě, ne s tebou.“

„Co jsi s ní udělal?“, zeptal se Korum tiše, zatímco se mu na krku postavily všechny chloupky.

Saret se rozesmál. „Nic tak hrozného, věř mi. Jen jsem se ujistil, že bude velmi přístupná. Ještě stále je sama sebou… aspoň z větší části.“

„Co jsi udělal?“ Aniž by si toho byl vědom, ocitl se Korum u Sareta a svíral mu oběma rukama krk.

Saret ze sebe vydal přidušený zvuk, rukama uchopil Koruma za prsty a Korum se přinutil sevření uvolnit a o krok ustoupit. Chvěl se zuřivostí a věděl, že by Sareta zabil, kdyby od něj neodstoupil.

„Říká se tomu Zjemnění,“ vysvětloval mu Saret, zatímco si třel krk. Jeho hlas zněl trochu chraptivě, protože mu Korum zmáčkl dýchací trubici. „Je to proces, který jsem vyvinul speciálně pro lidi. Zjemnělý mozek je otevřenější novým podnětům, novým myšlenkám.“

Saret se dramaticky odmlčel. „Novým vztahům. Takový mozek si hledá něco – nebo lépe řečeno někoho –, s kým se může spojit.“

Korum zíral na Sareta a krev v žilách mu ztuhla v led.

„A ten někdo může být kdokoliv, chápeš? Tím někým jsem měl být já – ale místo toho ses jím stal ty.“

„Lžeš.“ Korum chtěl křičet, popřít to, co se právě dozvěděl, ale nemohl. Všechno dávalo smysl. Dívka, kterou potkal v New Yorku, by nikdy takto lehce všechno neakceptovala, nepustila by ho hned první den do své postele. Byla by vyděšená a nedůvěřivá, a on by si musel získávat její důvěru a city znovu od začátku. Místo toho to vypadalo, jakoby ho milovala, aniž by pro to musel cokoliv udělat.

Jen, že to tak nebylo. Ne doopravdy. Její city k němu nebyly opravdové. Nic z toho nebylo opravdové. Její chování, její očividné pouto k němu – to všechno byl důsledek Saretova zákroku.

„Má ještě stále své vzpomínky?“ Korum pohřbil svou bolest hluboko v nitru, kde neovlivňovalo jeho myšlení. „Nebo jsi je i přesto všechny vymazal?“

Saret se zašklebil a očividně ho ta otázka potěšila. „Ne, její vzpomínky jsou pryč. Jen to tak vypadá, jakoby tam ještě byly, protože do sebe nasává všechno jako houba. Učí se s neuvěřitelnou rychlostí. Brzy si na náš svět zvykne stejně jako předtím – jestli už tak neučinila.“

„Dokážeš ten proces zvrátit?“ Korum věděl, že je to zbytečné, ale musel se zeptat.

„Co? To Zjemnění nebo ztrátu paměti?“

„Obojí. Jedno z nich.“

Saretův úšklebek se ještě víc rozšířil. „To nedokážu. A i kdybych mohl, neudělal bych to. Je možné, že ji teď máš ty, ale doopravdy ji nikdy mít nebudeš. Nikdy nebudeš vědět, jestli to, co k tobě cítí, je opravdové – nebo by se tak cítila i s jiným mužem, který by s ní byl po probuzení.“

Korum pohlédl na muže, kterého kdysi považoval za přítele. V hlavě se mu promítly vzpomínky z jejich společného dětství, šťastné a bezstarostné a zanechaly v něm hořkou pachuť.

„Proč?“, zeptal se klidně.

„Proč tě nenávidím?“ Saret zvedl obočí. „Nebo proč jsem to všechno udělal?“

Korum na něj jen dál hleděl.

„Odpověď na obojí je stejná,“ pokračoval Saret a úšklebek na jeho tváři se vytratil. „Už jsem měl toho dost neustále stát ve tvém stínu. Bylo jedno, čeho jsem dosáhl, jak vysoko jsem se vypracoval, vždy jsem byl jen kamarád Koruma. Korum vynálezce, Korum vizionář, Korum, ten co nás dostal sem na Zem. Tvá ctižádost neznala hranic – a má nenávist k tobě stejně tak.“

„A přesto jsi mě podporoval,“ poznamenal Korum. Bolest z toho podvodu byla ještě vzdálená, ještě ho úplně nedostihla. „V Radě jsi vždy stál na mé straně. Pomohl jsi mi přivézt Krinar na Zem.“

„To ano,“ souhlasil Saret. „Protože jsem věděl, jak hloupé by bylo, stát proti tobě. Dokonce i Nejstarší momentálně tančí podle tvojí píšťalky, nebo ne?“

Korum na to neodpověděl. Místo toho na něj vrhl pohled plný pohrdání. „Takže tvé grandiózní plány s lidstvem, tvůj údajný záměr přinést jim mír, to všechno byla jen žárlivost?“

„Ne,“ odpověděl mu Saret, který přimhouřil oči. „Viděl jsem v tom možnost zapsat se do historie a tak jsem ji využil. Copak není větší počin, než přinést mír celé planetě? Myslíš, že by se tomu mohla vyrovnat některá z tvých technologických hračiček?“

„Počin, který by přinesl smrt pěti tisícům Krinar.“

„Ano,“ přiznal Saret a měl dokonce tu drzost tvářit se, jakoby se mu ten detail nezamlouval. „To by bylo samozřejmě politováníhodné. Nevyhnutelné, ale politováníhodné.“

„Politováníhodné?“ Korum nemohl uvěřit svým uším. „Co to s tebou není v pořádku, Sarete? Co se to s tebou stalo?“

Teď to vypadalo, že se Saret naštval. „Co je se mnou? To se ptáš ty mě, zatímco máš ještě na rukou, čerstvou krev Lorise? Tvrdíš, že se mnou není něco v pořádku, protože jsem chtěl pro lidstvo dosáhnout lepšího života za cenu pár tisíců? Kolik Krinar jsi zabil v aréně? Dvacet, třicet? A co lidé? Myslíš, že nevím, jak rád zabíjíš, stejně jako zbytek naší zatracené rasy?“

Korum na něj jen zíral a snažil se pochopit muže, kterého znal celý svůj život. „Mýlíš se,“ pronesl klidně. „Mě zabíjení netěší. Nechtěl jsem, Lorise včera zabít – a ani bych to neudělal, kdyby ses do toho nepletl. Mám rád boj jako takový, ne jeho výsledek. A to je přesně to, jak naše zatracená rasa funguje, což by měl jako expert přes psychiku vědět. Milujeme nebezpečí a násilí – ale nemusíme být vrazi.“

„A přesto jimi jsme,“ odvětil Saret. „Můžeš to zkrášlovat slovíčky, jak chceš, ale přesně to jsme. Přišli jsme na Zem a v důsledku zemřelo během Velké paniky tisíce lidí. A to, čeho chceš dosáhnout teď, si vyžádá ještě víc mrtvých. To ti nikdy nezapomene, věř mi.“

„Copak se o to nepostará tvůj zákrok?“, zeptal se Korum a ústa mu zkřivila hořký úsměv. „Nebude mě milovat, ať se stane cokoliv?“

Saret zavrtěl hlavou. „Ne, pokud bude natolik vyprovokovaná, že se její láska změní v nenávist. Však uvidíš.“