CR - 8. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Mia zírala na toho nádherného Krinara, který ji jemně hladil po ruce. To, co jí právě vyprávěl, bylo naprosto choré. Oni byli pár? Ztratila vzpomínky? Ze všech možných scénářů, které jí probíhaly myslí, byl tento ten nejnepravděpodobnější.

Zahrával si s ní? A pokud ano, co se stalo doopravdy? Mia se snažila udržet paniku pod kontrolou, aby mohla přemýšlet, ale vypadalo to, že jedna část mozku je úplně zamlžená. Dokonce i události, které se staly teprve nedávno – oslava jara, zkoušky –, byly nejasné, jakoby se staly před delší dobou a ne minulý týden.

„Ty mi nevěříš, že ne?“, zeptal se Krinar a jeho jantarově zbarvené oči na ni hleděly a zároveň ji uklidňovaly.

„Ne, samozřejmě, že ne.“ Její hlas zněl kupodivu klidně. Mia měla pocit, že to zvládá docela dobře. Ani neječela, ani nekřičela, místo toho vážně promlouvala s mimozemšťanem, který ji s největší pravděpodobností unesl. Mimozemšťan, který eventuálně pil lidskou krev – a teď ji hladil po zápěstí takovým způsobem, že se jí podbřišek stáhl neznámou touhou.

Proč z něj neměla větší strach? Všechno, co o jeho rase věděla, jí radilo, aby utíkala jako o život.

Ale to neudělala.

Chytala ji panika, protože jednak nevěděla, kde se nachází, ani jak se sem dostala – nebo proč tu je s tím Krinarem, který tvrdil, že je jejím milencem – ale opravdový strach nepociťovala. Pokud vůbec, tak ji jeho přítomnost podivným způsobem utěšovala, jeho doteky ji uklidňovaly. Něco s ní udělal, aby tak reagovala?

„Samozřejmě, že ne,“ zopakoval Korum a věnoval jí chápavý úsměv. „Jak bys mohla něčemu tak bláznivému uvěřit bez důkazů, že ano?“

Mia přikývla a nedokázala od jeho úsměvu odtrhnout oči. Ďolíček v jeho tváři ji fascinoval; bylo to tak chlapecké a ke zbytku jeho vzezření se to vůbec nehodilo.

„Oukej, miláčku.“ Jeho hlas zněl něžně. „Ukáži ti důkazy.“ Aniž by pustil její ruku, pohnul rukou stranou, kde se najednou objevil trojrozměrný holografický obraz.

Mia překvapením zalapala po dechu, a poté si všimla, že obraz ukazuje ji s Krinarem po boku. Vypadalo to, že se procházejí po pláži, povídají si a smějí se spolu. Krinar se sklonil dolů a dívku bez námahy zvedl do náruče, jakoby byla ze vzduchu. Dívka se smála, objala ho pažemi kolem krku a políbila ho tak vášnivě, že se Mia musela červenat.

„Co je to? Odkud máš to video?“ Mia cítila, jak má rudé tváře, když uviděla, že Krinar polibek dívky opětuje, jednou rukou ji drží nahoře a druhou jí zajíždí pod šaty.

„To je záznam z jednoho našeho satelitu,“ vysvětlil jí Krinar se jménem Korum a hleděl na ni se zvláštním zlatým leskem v očích. Z nějakého důvodu si Mia všimla, že ji ten pohled vzrušuje. Srdce se jí rozbušilo rychleji a pod tenkou látkou šatů jí ztvrdly bradavky. Zoufale doufala, že si toho Krinar nevšiml; bylo by to trapné – a potencionálně nebezpečné – kdyby věděl, jaký vliv na ni měl.

A poté pochopila, co jí právě řekl. „Počkej, vaše satelity nás špehovaly?“

„Naše satelity neustále všechno zaznamenávají,“ vysvětlil jí a jeho smyslné rty se zkroutily do úsměvu. „Ale nedělej si starosti, drahoušku, jediní, co se na to mohou dívat, jsou naše počítače. Tedy pokud si někdo nevyžádá něco speciálního – tak, jako jsem to udělal já.“

Miin puls se opět zrychlil, ale tentokrát proto, že zneklidněla.

„Chceš mi říct, že nemáme vůbec nikdy žádné soukromí?“

„Samozřejmě, že ne,“ prohlásil Krinar ledabyle. „To nemáte ani před svou vlastní vládou. To přece víš, nebo ne?“

Mia zamrkala. To věděla. GPS a mobily způsobily, že bylo v podstatě nemožné se schovat, a věděla o různých vládních organizacích, které využívaly všechny prostředky, co měly k dispozici, aby vyhledávaly teroristy a ostatní kriminálníky. Jako zákona poslušná občanka si nad tím, že všechny její aktivity – od surfování na internetu až po telefonování na mobilu –, byly sledovány, nelámala hlavu. Prostě to akceptovala jako součásti jeden a dvacátého století. Ale představa krinarských satelitů, které je pozorují, bylo z nějakého důvodu trochu zneklidňující.

Mia se zamračila a pochopila, že se chová tak, jakoby to, co jí ukázal, bylo reálné. Nebyla na to žádná záruka; při pokročilosti krinarské rasy by pro něj byla hračka vytvořit jakékoliv video, ať už trojrozměrné nebo ne.

„Jak můžu vědět, že je to pravé?“, zeptala se a mávla směrem k videu, na kterém se pár právě oddával milostnému aktu. Mia zrudla ještě víc a odvrátila pohled.

„To samozřejmě nemůžeš vědět,“ odpověděl Krinar. „Mohl jsem si to všechno vymyslet, kdybych chtěl. Mám stovky jiných nahrávek, které bych ti mohl ukázat, a kdybys byla chytrá, tak nebudeš věřit ani jedné z nich.“

Mia se nervózně rozesmála, překvapená jeho otevřeností. „Oukej, ale jak mi teda můžeš něco z toho dokázat?“ Ani nemohla uvěřit, že by mohla uvažovat nad tím, že je to všechno opravdové. Jak by tomu mohla racionálně uvažující osoba uvěřit? A ona by si určitě pamatovala, kdyby měla sex s tímto nádherným mimozemšťanem – nebo vůbec nějaký sex.

Krinar se znovu usmál. „Pár možností by tu bylo,“ odvětil. „Začněme se skutečností, že mi rozumíš, i když s tebou právě hovořím krinarsky.“

Mia na něj zděšeně vykulila oči. Rozhodně rozuměla tomu, co říkal, i když poslední větu pronesl v jazyce, o kterém si byla jistá, že ho ještě nikdy neslyšela. „Počkej, co?“ Slova, která z ní vyšla, byla ve stejném jazyce. „Ty se mnou mluvíš krinarsky?“

„Ano, a ty mi také odpovídáš krinarštinou,“ odvětil a jeho úsměv se rozšířil. „A teď s tebou mluvím italsky. A ty mi také rozumíš, že ano?“

Mia přikývla a z té představy se jí zamotala hlava.

„To je proto, že máš takový malý implantát, který pracuje jako překladač,“ vysvětlil jí Krinar, tentokrát anglicky. „Dal jsem ti ho, když jsme přiletěli do Lenkardy. Umožňuje ti mluvit a rozumět každé známé řeči, ať už lidské či krinarské.“

„Ale…“ Mia ani nevěděla, kde začít. „Jak mohu vědět, že jsi mi ho nedal teprve teď? A počkej, copak jsi mi před chvílí neříkal, že je červen? To poslední, na co si vzpomínám, bylo v březnu. Jak jsem mohla ztratit část svých vzpomínek? To nedává smysl…“

Krinar si povzdechl a zvedl ruku, aby jí něžně zastrčil pramínek vlasů za ucho. „Já vím, Mio,“ řekl jemně. „Vím, že to bude pro tebe těžké to všechno akceptovat. Nech mě, abych ti vyprávěl malý příběh, a poté ti dokáži, že nelžu. Ano?“

„Dobře,“ souhlasila Mia a byla teplem v jeho krásné tváři jako zhypnotizovaná. Mohl by být někdo tak nádherný opravdu jejím milencem? Možná to byl všechno jen velmi realistický sen. Nemohla by právě teď spát a nevědomky si tuto bytost vysnít? Pokud by byl opravdu jejím milencem, tak by byla tou nejšťastnější dívkou na celém světě – i když stále ještě nedokázala pochopit, jak by to mohlo být možné.

„Dobře,“ řekl a jeho zlaté oči se rozzářily. „Tak ti budu o nás vyprávět, pěkně od začátku…“

Následujících dvacet minut Mia zděšeně naslouchala jeho vyprávění, které začalo jejich prvním setkáním v dubnu a přešlo v turbulentní aféru. Když jí začal vyprávět o její účasti na hnutí odporu, spadla jí čelist.

„Já jsem tě špehovala?“ Kde na něco takového sebrala odvahu? I když se k ní choval velmi něžně, měla Mia pocit, že tento speciální Krinar by mohl být velmi nebezpečný, pokud by byl vyprovokován. Jejich rasa rozhodně nebyla známá svou jemnou stránkou. Svou násilnickou povahu předvedli během bojů za Velké paniky.

„Ano,“ potvrdil Krinar a zatnul čelist. „Ale na tom jsem měl určitý podíl viny i já, protože jsem věděl, co jsi dělala, a podstrčil jsem ti falešné informace.“

Mia na něj vrhla nevěřící pohled. „A ty tvrdíš, že jsme pár? Po tom všem, co se stalo?“

„Jsme víc než jen pár, Mio. Jsi můj charl.“

„Charl?“

Přikývl. „To je naše označení pro to, čím pro mě jsi. Nejvíc se to přibližuje vašemu životnímu partnerovi.“

„Něco jako manželka?“ Mia slyšela, jak jí stoupá hlas.

Korum se zasmál. „Ne tak úplně, ale něco podobného.“

Mia tomu nemohla uvěřit. „Ale říkal jsi, že jsme se seznámili v dubnu, a teď je teprve červen. Jak bychom se stihli vzít?“

Na chvíli se zarazil. „Tak to nefunguje, miláčku. Pro vztah mezi cherenem a charlem neexistuje žádná formální ceremonie.“

„Tak jak to funguje? Jak se to teda liší od toho, být jen přítel a přítelkyně?“ Ne, že by si tuto nádhernou bytost dokázala představit jako svého přítele. A manžel? To už vůbec ne.

„Je to jinak, Mio, protože obyčejné přítelkyni bych nemohl dát to, co jsem dal tobě,“ odpověděl klidně. „V tom okamžiku, kdy jsem tě prohlásil svým charlem, tak jsem tě úplně začlenil do našeho světa, se vším, co k tomu náleží.“

Miino srdce se rozbušilo. „A to má být co?“

„Mnohem delší život,“ odvětil něžně. „Budoucnost bez stárnutí a nemocí. Nesmrtelnost, pokud tomu tak chceš říkat.“

***

Korum úplně viděl, jak se jí rozšířily panenky a v její tváři bojuje nevíra se vzrušením. Pramen, který jí před chvílí zasunul za ucho, se znovu uvolnil a odmítal se nechat spoutat. Ten rebelský pramínek miloval; pravidelně zlákal jeho prsty k jejím vlasům s touhou se jich dotýkat.

Vlastně ho její dosavadní reakce docela překvapila a měl z ní radost. Už od přírody byla opatrná, takže počítal s nedůvěrou, ale měla mnohem méně strachu, než by čekal. Neodtahovala se od něj a ani neměla nic proti jeho blízkosti. I přes svou ztrátu paměti ho musela na určité úrovni poznávat a důvěřovat tomu, že jí nechce ublížit.

„Vy dokážete udělat lidi nesmrtelnými?“, zeptala se a zamračila se přitom.

Korum si povzdechl, protože neměl chuť vést tuto diskuzi znovu. „Můžeme,“ řekl trpělivě. „Ale ne u všech lidí – jen u těch, kteří se stanou částí naší společnosti. Ale právě se snažím získat výjimku pro tvé rodiče a tvou sestru…“

„Ty je znáš?“, přerušila ho. „Seznámil ses s mou rodinou?“

„Ano a ano,“ potvrdil Korum a byl tomu rád. Bylo by o mnoho horší, kdyby ztratila svou paměť ještě před dovolenou na Floridě. „A také díky tomu se můžeš ujistit, že říkám pravdu, drahoušku. Prostě si promluvíš s rodiči a Marisou.“

Mia byla z toho návrhu nejdřív trochu zmatená, ale poté se jí tvář rozzářila. Korum už ji mezitím znal dost dobře na to, aby pochopil, že právě rozptýlil její obavy, že by byla odloučená od rodiny.

Její silná vazba na rodinu byla Miina největší slabost a Korum toho v minulosti neváhal využít – jen aby ji k sobě připoutal ještě víc. Bylo neskutečně snadné získat na svou stranu její rodiče a sestru. Před svou návštěvou o nich nashromáždil všechny informace, co se daly sehnat a oni se zachovali přesně tak, jak doufal. Když zjistili, že je Mia šťastná a milovaná, jejich počáteční nedůvěra se změnila v náklonost.

A díky tomu byla Mia ještě šťastnější a jejich pouto pevnější.

Ať to bylo správně nebo ne, Korum věděl, že by udělal všechno, aby to tak zůstalo. Sice si na něj nevzpomínala, ale už ho jednou milovala – a zamiluje se do něj znovu. Momentálně jí musel dokázat, že není ani šílený, ani že si s ní nezahrává.

„Tady, použij toto,“ řekl a podal jí nový počítač na zápěstí, který pro ni před pár hodinami vytvořil. Tentokrát do něj zapracoval i vizuální možnosti, takže se bude moci se svou rodinou spojit i s obrazem. Další minutu Mie vysvětloval, jak se s přístrojem zachází a poté kontaktovala skype svých rodičů.

Korum s úsměvem přešel na druhou stranu místnosti, posadil se do rohu a poskytl tak oběma ženám soukromí. Přesto mohl slyšet všechno, o čem si povídaly a zvědavě naslouchal.

Jako vždy se jeho malý charl soustředil na to, aby nezpůsoboval svým rodičům žádné starosti. Místo toho, aby jim vyprávěla, že ztratila paměť, povídala jim Mia o nedůležitých věcech, informovala se o jejich zdraví a zeptala se, jak se daří Marise. Když uslyšel, jak Ella Stalis nadšeně popisuje nejnovější pokroky v Marisině těhotenství (přírůstek kilo a půl!), a jak si užívali, když byla Mia s Korumem u nich na návštěvě, ušklíbl se.

I když muselo být těhotenství její sestry pro Miu šok, nedala na sobě nic znát a na správných místech reagovala s adekvátním ách a óch a chovala se tak, jako by bylo všechno normální. Dokonce se jí podařilo se zasmát a slíbit, že je brzy zase navštíví, jakoby si bez problémů vzpomínala na jejich poslední cestu. Korum ji prostě musel obdivovat; věděl, jak ztraceně a vyděšeně se právě musí cítit a její sebeovládání na něj udělalo dojem.

Nakonec Mia hovor ukončila a pohlédla na něj. „Mám ti to vrátit?“, zeptala se ho nejistě a ukázala na přístroj na zápěstí, který jí dal.

„Ne, ten je pro tebe.“ Korum vstal a přidal se k ní. „Pomohlo to? Už mi věříš?“

„Já nevím,“ zašeptala a Korum uviděl v její tváři bolest a zmatek. „Pokud je to všechno pravda, tak jak se to mohlo stát? Jak jsem mohla ztratit tak důležitou část svého života? Udeřila jsem se do hlavy, nebo tak něco?“

„Tak něco.“ Korum se snažil myšlenky na Saretovu zradu, která v něm vyvolávala zuřivost, odsunout stranou. To poslední, co by chtěl, bylo, aby ji vyděsil ještě víc. Zvedl ruku a místo toho se poddal touze pohladit ji po tváři a pod prsty ucítit důvěrně známý pocit její jemné pokožky.

Zamrkala a její husté řasy mávly nahoru a dolů jako vějíře. K jeho obrovské úlevě sebou pod jeho dotykem necukla. Když už, tak to vypadalo, že se naklání jeho směrem, jakoby i ona toužila po tělesné blízkosti.

Neschopný déle odolávat, se Korum předklonil a políbil ji, zatímco držel její tvář ve dlaních. Jen jeden polibek, slíbil sám sobě, jen jeden malý polibek…

Nejdřív strnula, ústa se jí před dobýváním jeho jazyka sevřela. Cítil její srdce, jak jí buší v hrudi jako šílené, cítil její momentální paniku, ale poté se její rty uvolnily a lehce se pootevřely. Rukama se mu opřela o prsa a lehce zatlačily, jakoby si nebyla jistá, jestli ho má odtlačit nebo přitáhnout k sobě.

Její odpověď byla mnohem opatrnější než obvykle, ale i tak stačila, aby ho pobláznila. Její chuť a pach byly omamující, jako droga proudící mu žilami. Aniž by si to uvědomil, polibek prohloubil a jeho ruce jí putovaly po zádech, aby si ji přitiskl blíž k sobě. Jeho penis byl tak tvrdý, že měl pocit, jakoby měl každou chvilku explodovat.

Její tiché zakňučení ho přivedlo k sobě. Korum zvedl hlavu a pohlédl na Miu. Dýchala přerývaně, příliš rychle a nepravidelně.

Bledé tváře měla zrudlé a rty oteklé. Cítil její touhu a horko, vyzařující z její pokožky a věděl, že je vlhká a připravená. Její tělo by ho přivítalo. Ale její hlava, to byla jiná věc, pochopil Korum, protože v očích jí viděl strach a zmatek.

Jeho vlastní tělo hořelo neukojenou vášní a Korum musel bojovat o kontrolu, protože věděl, že ji teď potřebuje víc, než kdykoliv předtím.

„Omlouvám se,“ pronesl a přinutil se nechat ji jít. „Nechtěl jsem tak rychle…“

O kousek se odtáhla a upírala na něj pohled. Její drobná hruď se zdvihala a klesala a přitáhla jeho pozornost k jejím bradavkám.

Když si Korum vzpomněl na jejich bledý, růžový odstín, a jak se pod jeho jazykem stahují, musel polknout.

Ne, tímto směrem nepřemýšlet. Znovu zvedl pohled k její tváři a řekl: „Vím, že na to ještě nejsi připravená, drahoušku. Neublížím ti, slibuji…“ A mínil to vážně. Raději by přišel o končetinu, než aby udělal něco, co by ji v jejím zranitelném stavu ještě víc traumatizovalo.

Kousla se do rtu a přikývla. Pažemi se objala kolem trupu, což byl obranný postoj, který v něm vyvolal bolestný soucit. Někdy tu vše pohlcující touhu, kterou v její přítomnosti pociťoval, nenáviděl. Byla tak malá, tak citlivá, její tělo nebylo k jeho tvrdým požadavkům, které na ni často kladl, uzpůsobené. Bylo jedno, jak opatrný se snažil být, věděl, že ne vždy byl ten nejjemnější milenec, protože jeho touha po ní těžce zkoušela jeho sebekontrolu.

„Takže, co se stalo?“, zeptala se znovu a stále na něj hleděla ostražitýma očima. „Proč si na tebe nebo na skutečnost, že je má sestra těhotná a na jiné věci nevzpomínám? Jak jsem mohla ztratit dva měsíce svého života?“

Korum se zhluboka nadechl a snažil se svůj vztek, který přepadl pokaždé, když si na to vzpomenul, dostat pod kontrolu. „Udělal ti to někdo, koho jsem znal a komu jsem důvěřoval – muž, který dlouhou dobu předstíral, že je můj přítel,“ vysvětlil jí nebezpečně klidně. „Vymazala část tvé paměti, aby mě zranil… a protože tě také chtěl.“

„Opravdu?“ Vykulila oči. „Jiný Krinar?“

„Ano, jiný Krinar,“ potvrdil Korum a pokračoval ve vyprávění celého toho příběhu, od začátku její praxe v laboratoři až po Saretovu zradu. Protože ji nechtěl přetěžovat, trochu zlehčil to, co chtěl Saret provést její rase, stejně jako pár politických machinací v Radě. Nemusela se dozvědět všechno naráz; bylo na ní vidět, že už teď toho bylo na ni moc. Chtěl ji obejmout a držet v náruči, ulevit jejímu zoufalství, ale věděl, že teď by to neuvítala – ne poté, co ji před chvílí málem přepadl.

Rozhodl se, že dát jí čas je to nejlepší, co pro ni teď může udělat. Čas a prostor, aby mohla o všem, co se dozvěděla, přemýšlet.

„Musím teď odejít,“ řekl Korum, a když uviděl úlevu v její tváři, bodlo ho u srdce. „Musím se postarat o pár věcí. Odpočiň si a teď se tím netrap. Za pár hodin budu zpátky a pak bychom se spolu mohli naobědvat. Kdybys mezitím dostala hlad, tak řekni domu nahlas, co bys chtěla a on ti to dá. Nebo máš hlad už teď?“

Mia zavrtěla hlavou a její tmavé kudrlinky jí poskočily na ramenou. „Ne, děkuji, nic nechci.“

„Dobře. V klidu si prohlédni dům, jestli chceš. Vím, že je to pro tebe všechno cizí, ale všechno je to intuitivní, takže by to nemělo být tak hrozné.“ Když si Korum vzpomněl, jak si Mia tuto část svého života v Lenkardě užívala, musel se usmát. „Všechen nábytek je inteligentní, takže se nelekni, když se přizpůsobí tvému tvaru. Dům je také inteligentní, takže kdybys chtěla něco jíst, nebo jsi potřebovala něco jiného, jednoduše se zeptej.“

„Oukej,“ odpověděla a lehce se na něj usmála. „Děkuji.“

Korum se ještě chvíli zdržel, aby do sebe nasál její úsměv. Poté vyšel ven a nechal ji samotnou, aby mohla zpracovat všechno, co se právě dozvěděla.