WOW - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Karen

„Chce, abys ho zvedl nahoru.“

Dino vypadal, že Karenovo prohlášení bylo tou nejděsivější věcí, kterou kdy slyšel. „Cože?“

Mávla směrem k Juniorovi, který se díval na svého otce a přitom měl natažené ruce, jimž se po něm neustále sápal. Byl to jeho nonverbální způsob, jak požádat o to, aby byl zvednutý nahoru. „Chce, abys ho zvedl -“

„Nevím, jak to udělat, Karen.“

Svraštila obočí. „Jen ho zvedneš nahoru a on si ti sedne do klína.“

Dino zavrtěl hlavou, stále se cítil nejistě. „Ještě nikdy dřív jsem dítě nedržel a...“

Dřív, než mohl pokračovat v dalších protestech, se Karen sklonila, čekající dítě popadla a položila ho otci přímo do klína. Dinovy paže se kolem Juniora instinktivně sevřely a pevně ho k sobě přitiskly blíž.

„Vidíš, nic na tom,“ zamumlala Karen.

Její slova byla odvážná a bylo v nich i něco dalšího. Zcela jasně viděla obavy a nejistotu, které se odrážely v Dinově pohledu. Za celou dobu, co spolu strávili, si nedokázala vybavit jedinou vzpomínku, kdy by vypadal tak vyděšeně jako právě teď, když v rukou držel svého vlastního syna.

Dokonce ani v ten den, kdy byl v zadní uličce zbitý.

Ani v době, kdy ho sledovala v televizi u soudu.

Dokonce, ani když se k ní předtím přiblížil.

Byl to skutečný strach – dokonce hrůza – co se mu zračilo v očích. Jako by neměl ani zatracené ponětí, co udělat dál nebo jak zvládnout to, co už měl ve svém náručí.

Karen si pomyslela, že to pravděpodobně bylo o mnohem víc věcech, než jen držet Juniora. Bylo pravděpodobné, že šlo o celou věc dítě a otec, něco, o čem věděla, že s tím Dino neměl dobré zkušenosti. Jeho vlastní otec byl mrtvý a muž, se kterým po otcově smrti uvízl, byl zneužívající kretén. To bylo to nejhezčí, co se o něm dalo říct.

„Je to snadné,“ řekla Karen tiše a natáhla se, aby pohladila svého syna po tváři.

Dino si odkašlal, stále ztuhlý jako deska, ale lehce se usmíval. „Co?“

„Milovat ho. Pečovat o něj. Chci pro něj to nejlepší. Být tím nejlepším, jak pro něj můžeš být. Tyhle věci je snadné udělat, Dino. Být jeho rodičem je ta nejjednodušší věc, kterou jsem kdy dělala. On to dělá snadné, dobře? Nebuď nervózní.“

„Nevím jak.“

„Je to jako dýchání.“

Dino se na ni podíval a jeho obvykle chladný pohled rozjasnilo uznání. „Například jako to, že milovat tě, je tak snadné jako dýchání.“

Karen by nemohla a rozhodně ani nehodlala popírat, jak moc jí líbilo to slyšet. Ale dřív, než si bude moci skutečně sednout a vypořádat se se svými pocity ohledně jejich situace a toho, co k Dinovi cítila, musela se vypořádat ještě s dalšími věcmi.

Čekaly mnohem důležitější věci.

Jako jejich syn.

„Přesně tak,“ souhlasila Karen tiše. „Jediné, co chce, je být milován, a on ti lásku vrátí. To je docela snadné, nemyslíš?“

Dino jednou přikývl. „Zní to snadně.“

„Tak proč tu stále sedíš jako blok ledu?“

„Nejsem si jistý, že budu dobrým otcem,“ přiznal Dino.

Ta slova jí zlomila srdce. Pro něj a nedostatek hodnoty, kterou musel cítit vůči sobě a své schopnosti milovat. Předpokládala, že když se s člověkem zacházelo jako s kusem smetí – jako s odpadem, který potřeboval být vynesen ven spolu se zbytkem pytlů s odpadky – v každém by zůstal ošklivý smysl pro určení své vlastní hodnoty.

A srdce ji bolelo i pro svého syna.

Pro jeho vzrušení při rozpoznání muže, kterého pokaždé, když z knihovny vyndala album, nazývala „táta“. Pro jeho nevinnou lásku, kterou chtěl, aby byla opětována. Pro dobu, kterou už s mužem, kterému se podobal a v každém možném směru se choval jako on, zmeškal.

Karen se snažila nedat to najevo.

Kvůli nim oběma.

„Tohle ve skutečnosti není na tvém rozhodnutí,“ řekla Karen.

„Prosím?“

„Nemůžeš se rozhodnout, zda jsi pro něj dost dobrý – zda jsi jako táta bezcenný nebo úžasný.“

Dino upravil čepičku dítěte a zároveň s ním opatrně na klíně balancoval. „To nechápu.“

„Nemůžeš se rozhodnout ty,“ jednoduše zopakovala, „to udělá on. To jediné, co můžeš udělat, je tím, co děláš a jak ho miluješ, jedním či druhým směrem ovlivnit. Konečné slovo má však on, Dino.“

„Aha.“

Jediné slovo.

Jediné, které bylo zapotřebí, aby se Karen dozvěděla, že Dino bude prostě v pořádku.

*********

„Tohle je pěkné místo,“ řekl Dino. „Větší než tvůj minulý byt.“

Karen ho našla opřeného o vchod do kuchyně ve svém bytu, kdy oceňujícím pohledem zkoumal prostor. „I když ne tak hezký jako ten dům, který ses mi snažil podstrčit, že? Ale potřebovala jsem pro všechny ty věci, které přicházejí spolu s novorozencem větší prostor.“

Pokud byl jeho úšklebek jakýmsi náznakem, tak Dinovi rozhodně neuniklo to, jak si ohledně domu rýpla. „Snažil jsem se udělat něco správného, Karen.“

„Ta myšlenka byla hezká.“

„Ale?“

„Ale neměla jsem pocit, že je správné si ho vzít,“ přiznala.

„I tak jsi přijala dům u jezera.“

„Ohledně toho jsi mi ani nedal moc na výběr.“

„Mohla jsi říct ne,“ poznamenal.

„Věděl jsi, že to bych neudělala.“

„Doufal jsem, že bys to neudělala. V tom je obrovský rozdíl.“

Karen si povzdechla, hodila bramboru do cedníku a odložila nůž stranou. „Řekni, co chceš říct.“

Dino, aniž by z ní byť na okamžik spustil oči, si založil ruce na hrudi. Z obývacího pokoje mohla slyšet Juniora, jak se kolem všeho proplétal a narážel do věcí, a pokaždé, když něco zasáhl, ozvalo se jeho dětské chichotání. Byla to jeho oblíbená hra a Karen se brzy naučila sebrat z jeho dosahu všechno, co by se mohlo rozbít, když by to Junior stáhl dolů.

„Ani ses do chaty u jezera nepřestěhovala,“ řekl Dino konečně.

Ach.

Bylo to tu.

„Mám práci a odtud je to do studia trochu z ruky, Dino,“ vysvětlovala. „To je vše.“

„Ne proto, že jsem ti to dal já.“

Karen zavrtěla hlavou. „To vůbec ne.“

„Dobře.“

Zvědavě se na něj podívala. „Proč ses nezmínil o tom druhém domě? Je blíž - byl by to tebe argument, který bys mohl využít k tomu, abys mě tam dostal žít.“

Když Dino odpověděl, výraz měl prázdný. Hlas měl chladný a bez emocí. „Není bezpečný. Teď už pravděpodobně nikdy nebude.“

„Mike vypadal dost...“

„Mike je kvůli tomu domu mrtvý,“ přerušil ji Dino.

Srdce Karen vyskočilo až do krku. „Cože?“

„Přesně to, co jsem řekl. Jeho zapojení se mnou za jistou úroveň, o které si kdosi myslel, že nebyla vhodná, ho stálo život. Všechno jen proto, že předal papíry a převedl mé peníze mezi účty, abych mohl dům koupit. Teď je sledovaný. Je můj - lidé vědí, že je můj. Nevezmu tě do něho jen proto, že by se mohli dozvědět o tobě a i J.“

„Říkáš lidé jako by to byl jen tak někdo. Není to jen tak někdo, že?“

Dino ani nemrkl. „Můj strýc není příjemný muž.“

„Myslíš Ben DeLuca. Ve svém dopise jsi toho o něm napsal hodně.“

„Je to monstrum.“

Karen slyšela to, co Dino řekl nahlas a jasně, ale slyšela i to, co nevyslovil. Něco, čeho si před všemi těmi měsíci, když jeho dopis četla, všimla - jistý tón, který nasadil, když mluvil o svém strýci a o tom, jak sám sebe viděl.

Ben nebyl jediným člověkem, o kterém si Dino myslel, že byl monstrem.

Věřil, že každý den, kdy se v zrcadle podíval sám na sebe, jedno takové viděl.

Karen netušila, jak mu pomoci vidět, že to vůbec nebyla pravda.

„Ale ne monstrum, se kterým chci, aby sis dělala obavy,“ dodal Dino, když Karen mlčela. „A to je důvodem, proč na tebe s tím domem netlačím. Není to důležité.“

Karen si pohrávala s rukávy své košile. Vzadu na jazyku ji pálila otázka, která chtěla tak strašně moc ven. Nebyla si jistá, zda by se měla zeptat. Srdce na ni křičelo, chtělo, aby řekla, jak se cítila, zatímco další část jejího já chtěla zůstat bezpečně skrytá uvnitř kokonu stěn, které si vybudovala, aby udržely Dina na délku paže od sebe.

Vzhledem k tomu, jak na ni zíral, věděla, že nebylo možné, aby ho dokázala udržet v povzdálí dlouho.

Dino by jí to nedovolil.

Karen to tak jako tak skutečně nechtěla.

V srdci stále měla skutečný strach, který ji znepokojoval – že by se jednoho dne mohla vzbudit a on by byl pryč. Někde, nevěděla kde. Nedokázala ani odpovědět jak.

Byla to prostě jen možnost.

Jednou se to stalo.

Mohlo by se to stát znovu.

„Karen?“ zeptal se Dino. „Jsi v pořádku?“

Se zamrkáním se probrala ze svého omámení, a když se na něj podívala, uvědomila si, jak blízko k ní přešel, zatímco byla sama ztracena na svých vlastních myšlenkách. Díky jeho kolínské z něj cítila vůni koření a dřeva, a skoro se k němu chtěla dostat ještě blíž, jen aby zjistila, zda by ji jeho vůně mohla celou pohltit a díky tomu by zbytek světa zmizel.

Nakonec v sobě Karen to nutkání porazila.

„Jsem v pořádku,“ řekla nakonec.

„Vypadáš trochu ztraceně.“

Dobře…

„To jsem, ale to je v pořádku.“

Dino vzal její čelist do své velké ruky a palcem jemně, ale jistě, hladil její kůži a každým dotekem jí, aniž by musel cokoli říct, dával vědět, že ji naprosto rozuměl. „Děkuji.“

Karenin pohled se rozšířil. „Za co?“

„Že mi tu dovolíš být. Že mi dovolíš trávit čas spolu s tebou a s ním. Že posloucháš mou omluvu. Skutečně, za všechno z toho.“

„Nikdy jsem neměla v plánu udělat cokoli jiného.“

„Víš, že bych tě neobviňoval, pokud bys měla?“

Karen zavrtěla hlavou. „Měl jsi pravdu, Dino. Všechny ty měsíce, kdy jsi zavolal a říkal, že jsi mě miloval - myslím, že ti dlužím přinejmenším pět minut – těch pět minut jsi nikdy nedostal. Celou tu dobu jsem čekala jen proto, abych ti je dala.“

Jeho palec se přestal pohybovat. „Jo?“

„Celou tu dobu.“

„Nikdy dřív jsem ti to neřekl, ale jsi úžasná.“

Kareniny rty se zvedly do úsměvu. „Pokračuj – schovej si své kouzlo na jindy, Dino.“

„Žádné kouzlo. Nechávám nás na tobě. Takže, žádné kouzlo, nic takového.“

„Hm.“

„Na čest skauta,“ zamumlal Dino s mrknutím.

Karen mu věřila jen z poloviny.

Kouzlo by jí nevadilo.

„Nech mě, abych dokončila přípravu večeři a pak, jestli chceš, můžeme mluvit ještě víc,“ řekla.

Dino ji pustil a ona tu ztrátu okamžitě pocítila. Skoro si přála, aby to neřekla, a on se držel blízko. Odstoupil o krok zpět a mával směrem ke kuchyňskému dřezu, ve kterém byly stále ještě brambory, které čekaly na oloupání a umytí.

„Jen do toho,“ řekl jí. „Těším se na první slušné jídlo za rok a půl.“

„Vězeňské jídlo je tak špatné, co?“

„Horší. Ještě mnohem horší.“

Karen na něj nezatlačila, ale jen proto, že Dino se už otočil a mířil zpátky do obývacího pokoje. Cestou popadl malý balíček v polystyrenu - vypadal jako by byl dost velký na to, aby v něm byl možná cheeseburger – nebo něco takového. Dřív se ho nezeptala, co bylo uvnitř. Možná to bylo něco, co si koupil cestou na návštěvu k Juniorovi a k ní, aby měl něco k jídlu, kdy musel čekat.

„Může si dát něco před večeří, že?“ zeptal se Dino přes rameno.

„Záleží na tom, co to je, Dino.“

„Něco, co se mu bude líbit.“

„To mi nic neříká.“

Dino už nic dalšího neřekl. Když se jeho otec znovu dostal do synova zorného pole, Junior vypískl a Karen se při tom zvuku rozproudila krev v žilách. Karen už věděla, že Junior byl šťastný už jen díky tomu, že jeho otec byl tak blízko kolem něj. Mezi nimi už existovalo spojení, a pokud by bylo přiživováno a podněcováno, tak bude narůstat dál a dál.

Bylo to tak úžasné.

Junior si svého tátu zasloužil.

Dino si zasloužil svého syna.

„Dino, co to je?“ zakřičela Karen přes rameno.

„Jen dortík.“

Cože?

Proč by dával svému synovi dortíček?

Karen znovu odložila bramboru a nůž, a zamířila do obývacího pokoje. Přímo v jeho vchodu se zastavila, protože spatřila, jak se Dino shýbal dolů a otvíral malý balíček z polystyrenu. Uvnitř byl malý čokoládový dortíček s duhovou polevou. Nahoře stála malá svíčka. Dino z kapsy vytáhl zapalovač a barevný knot zapálil.

Pak dortíček natáhl směrem k dítěti, ale ne dost blízko, aby ho Junior mohl popadnout.

„Sfoukni to, chlapečku,“ řekl Dino tiše.

Když Karen promluvila, hrdlo měla sevřené emocemi: „Na to potřebuje trochu pomoci.“

„Aha.“ Dino po svém synovi blýskl úsměvem, ale Junior byl až příliš zaujatý blikajícím plamínkem na svíčce. „Takhle, J.“

Dino svíčku sfoukl a Juniorův pohled střelil k tátově tváři, v hnědých očích mu svítil úžas. „Ta!“

„Všechno nejlepší k narozeninám. Táta je nechtěl zmeškat – a už se to nebude opakovat, slibuji.“

Co se týče jeho slibů, Karen tentokrát nic neřekla.

Potřebovala, aby tohle byl ten jediný, který dodrží, ať se bude dít cokoli.