CR - 18. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Mia se probudila s křikem. Srdce jí bušilo jako o závod a kůži měla pokrytou ledovým potem.

V jejím snu plavalo Korumovo roztrhané, zohavené tělo v řece plné krve. Snažila se ho z té řeky zachránit, vytáhnout ho na břeh, ale bylo to k ničemu. Proud byl příliš silný, vytrhl jí ho z rukou a odnesl ho pryč, dolů k vodopádům, kde byla voda tmavá jako zaschlá krev.

Mia se prudce posadila a snažila se zklidnit dech. Byl to jen zlý sen. Korum boj vyhrál. Byl v bezpečí.

V bezpečí – a úplně uzdravený, jak se dalo soudit podle jeho výkonu na oslavě vítěze.

Vzpomínky na to, v jak skvělé formě byl, způsobily, že se Mia okamžitě cítila mnohem lépe. Výdrž jejího milence nebyl doslova z tohoto světa. Potěšení, které jí poskytl, bylo neuvěřitelné, skoro víc, než dokázala snést. Ještě nikdy nezažila takový rauš jako ten, když ji kousl; nedokázala si představit, že takové pocity vůbec existují.

S úsměvem se vyškrábala z postele a odešla do sprchy. Bylo po boji, Saret zajat a nebylo nic, čeho by se musela bát.

Ona a Korum byli konečně v bezpečí.

Mia nechala všechnu práci na čistící jednotce a přitom si vesele broukala. Také myslela na svého milence a skutečnost, jak důležitým se pro ni stal.

Čistá a suchá se vydala do kuchyně a nechala si od domu připravit snídani. Podle informací na jejím tabletu by se měl její partner v laboratoři Adam vrátit dnes ze své týdenní dovolené – což znamenalo, že se Mia mohla opět naučit všechno, co o své praxi zapomněla.

Laboratoř nebude s ohledem na nedávné události otevřená, ale doufala, že se najde způsob, jak by mohla se svým studiem mysli pokračovat. Toto téma ji teď fascinovalo ještě víc než dřív.

***

Korum se bezcílně procházel po pláži oceánu. Poprvé ve svém životě se cítil ztracený. Ztracený a bez naděje… a plný vzteku.

Jeho vztek byl namířený především na něho samotného, i když pořádná porce byla rezervována i pro Sareta. Korum dřív o zradě svého přítele nepřemýšlel, byl zaneprázdněný Miou a její ztrátou paměti. Poté se musel soustředit na boj v aréně. Ale teď neexistovalo nic, co by mu bránilo myslet na skutečnost, že muž, kterého považoval za přítele, se proměnil v jeho největšího nepřítele.

Korum věděl, že rozhodně nebyl oblíbený. To byla skutečnost, která mu nikdy předtím nevadila. Byl respektován a obáván, ale existovalo jen pár osob, které považoval za přátele. Většina z nich zůstala na Krině, zaměstnáni svým vlastním životem a svými kariérami tam. Saret byl z nich jediný, kdo ho doprovázel na Krinu.

Dokonce i jako dítě si Korum vystačil sám. Brzy objevil svůj zájem o techniku a tato vášeň určovala směr jeho života – dokud se neobjevila Mia. Teď měl dvě vášně: svou práci a tu lidskou dívenku, která se stala jeho charlem. Nebyl žádný samotář, ale společnost ostatních potřeboval velmi zřídka. Na rozdíl od většiny ostatních individuí byl Korum šťastný sám se sebou – nebo teď, když trávil čas s Miou – stejně jako ve společnosti druhých.

Saretova zrada bolela na několika úrovních. Korum Saretovi důvěřoval; po staletí se mu svěřoval, sdílel s ním své sny a cíle. Hráli si spolu jako děti, jako teenageři si vyměňovali zkušenosti o svých sexuálních úspěších a jako členové Rady spolu často spolupracovali na společném cíli. Kdy ho Saret začal nenávidět? Nebo to tak bylo vždy a Korum byl prostě příliš slepý, než aby si toho všiml? Mohl vůbec některému ze svých přátel důvěřovat, nebo byli všichni jako Saret a jen čekali na to, až se k nim otočí zády, aby mohli udeřit?

Tyto myšlenky byly současně bolestivé i zneklidňující. Sebe zpochybňování nebylo Korumovou přirozeností, ale nemohl jinak, než se sám sebe ptát, jestli si za to nemohl sám. Věděl, že byl někdy drsný a arogantní – dokonce bezohledný, když chtěl dosáhnout svých cílů. Udělal něco, co v Saretovi vyvolalo takovou nenávist? Nebo to byla čirá žárlivost, jak tvrdil Saret?

Když došel k ústí řeky, kde sedával s Miou na kamenech, svlékl se a vyrazil do příboje. Nechal vodu, aby ho zchladila. Vždy považoval oceán za léčivý. Přitahovala ho síla vln a obzvlášť měl rád, když byl proud silný, podobně jako teď při přílivu. Nadzvedl ho a odnesl do hlubší vody a Korum neudělal nic, jen se nechal odnášet, a to až několik kilometrů od břehu. Teprve pak začal plavat nazpět, což činilo ze silného proudu pořádnou výzvu. Bezmyšlenkovité plavání mu pomáhalo vyjasnit si hlavu, a když nakonec vylezl z vody, cítil se trochu lépe.

Posadil se na skálu a nechal si nahou kůži ohřívat sluníčkem. To nejhorší na Saretově zradě nebylo to, co udělal Korumovi; byly to následky, které zasáhly Miu. Nejen, že ztratila své vzpomínky, ale i svou svobodu mysli. Ať už cítila ke Korumovi cokoliv, byl to nedobrovolný vedlejší produkt Zjemnění, které na ní provedl Saret. Jeho sladká, překrásná dívka už nebyla tou samou osobou, kterou byla dřív; její osobnost byla neodpustitelným způsobem změněna.

Korum si vzpomněl na to, jak se toho vždycky bála. Když přišla do Lenkardy, váhala, než přijala jazykový implantát, protože měla strach mít mimozemskou technologii ve své hlavě. Koruma to tenkrát pobavilo, ale teď to vypadalo, že měla pravdu, když se toho obávala. Saret byl celou tu dobu nebezpečný.

A Korum při její ochraně zklamal.

To pomyšlení ho rozežíralo zevnitř. On, který nikdy předtím při ničem nezklamal, byl neschopný ochránit osobu, která byla pro něj nejdůležitější. Mohla by mu Mia někdy odpustit? A pokud ano, jak by mohl vědět, že jsou její pocity opravdové? Pokud se dalo Saretovi věřit, tak by akceptovala všechno s lhostejností, která by byla v naprostém protikladu k tomu, jak by reagovala dřív.

Korum vstal, oblékl se a vyrazil domů. To bude dlouhá procházka, ale on nespěchal. Byla tam Mia a on se nemohl dočkat, až ji uvidí.

Bude jí to muset říct. To, co se dozvěděl. Chtěla by to vědět, aby se mohla sama rozhodnout, co udělá dál.

A pokud by se rozhodla, že ho opustí, bude ji muset nechat jít. Dokonce, i kdyby ho to mělo zabít.

***

Mia vyšla z domu k transportní gondole, která už na ni čekala. Adamovi poslala zprávu a ten souhlasil, že se s ní setká. Poslal jí svůj vlastní malý létající stroj, aby ji vyzvedl a transportoval k laboratoři. Mia nastoupila, posadila se na sedátko a cítila, jak se přizpůsobuje jejímu tělu. Už si na krinarskou technologii tak zvykla, že už nemusela ani přemýšlet, když ji používala – všechno pro ni bylo tak přirozené.

Byla zvědavá na setkání se svým bývalým partnerem z laboratoře a chtěl se znovu ponořit do této části svého života v Lenkardě. Našla pár poznámek, ve kterých jí Adam něco vysvětloval, a byla ohromená; nejen jeho inteligencí, ale i jeho schopností vysvětlit komplexní témata tak, aby se dala lehce pochopit.

O dvě minuty později přistála na mýtině před středně velkou budovou, která vypadala trochu pocuchaně. Stěny byly částečně pryč, jakoby se rozpustily. Ale vnitřní zařízení vypadalo, že je v perfektním stavu.

Adam stál poblíž a čekal na ni. Když Mia vystoupila z gondoly, usmál se na ni – zářivým a upřímným úsměvem, který rozzářil celou jeho tvář. Pro Miu vypadal jako typický Krinar: tmavé vlasy, oči a nádhernou bronzově zbarvenou pokožku.

„Ahoj, partnerko,“ řekl a v koutcích očí se mu objevily atraktivní vějířky vrásek. „Slyšel jsem, že se z našeho šéfa vyklubal Ďábelský doktor, a že na tobě praktikoval své temné síly.“

Mia se zašklebila a ten Krinar se jí okamžitě zalíbil. „Ano, to jsi slyšel dobře. Na týden odjedeš a stane se tohle.“

„Takže si mě vlastně vůbec nepamatuješ?“, zeptal se a výraz jeho tváře zvážněl. „Kolik toho vymazal?“

„Když jsem se tu před pár dny probudila, byly mé poslední vzpomínky z března,“ vysvětlila mu Mia a sledovala, jak se mu napnula čelist.

„Ten špinavý bastard,“ zasyčel Adam hlasem plným zuřivosti. „To je mi líto, Mio. Přál bych si, abych tu byl…“

Mia mávla rukou. „To nic. Nikdo nic netušil; byl prostě příliš dobrý. Dokonce se mu podařilo vplížit se na včerejší souboj v aréně a málem Koruma zabil.“

„O tom jsem taky slyšel,“ odpověděl jí Adam. „Dnes ráno jsem si prohlížel záznam boje.“

„Hm, dobře.“ Mia se snažila nečervenat se. Pokud Adam viděl boj, bylo možné, že se podíval i na oslavu, která následovala.

„Chceš jít dovnitř?“, zeptal se Adam a ukázal na zničenou budovu. „Myslím, že tu najdeme pořádnou hromadu záznamů a dat. Mluvil jsem s ostatními asistenty a všichni souhlasili.“

„Dobře,“ odpověděla Mia rychle a byla vděčná za změnu tématu.

Do budovy proklouzli rozšklebeným otvorem na jedné stěně. Mechanismus, který ve stěnách obvykle průchody vytvářel, zřejmě nefungoval – což vzhledem k celkovému stavu budovy nikoho nepřekvapilo.

„Co se teď s laboratoří stane?“, chtěla vědět Mia, když vstoupili. „Jaký by byl normální postup při podobné situaci?“

Adam pokrčil rameny. „Žádný normální postup neexistuje. Tato laboratoř patřila Saretovi, takže se právě dopouštíme přestupku nedovoleného vniknutí do domu. Ale umím si představit, že teď to patří Radě, když se vezme v úvahu Saretův zločin. Nejsem si jistý, jak tyto věci fungují. Myslím, že většina informací bude přeposlána do ostatních center nebo možná si tu v Lenkardě bude chtít otevřít laboratoř nějaký jiný expert na psychiku.“

„A co ty? Proč nepředají laboratoř tobě?“

„Mě?“ Adam zvedl obočí. „Podle jejich názoru jsem ještě příliš mladý a nezkušený.“

„A jsi?“ Mia na něj překvapeně pohlédla. Vypadal jako muž v nejlepších letech, zevnějškem se dost podobal Korumovi. „Jak jsi starý?“

„Ach ano, málem jsem na to zapomněl, ty si to nepamatuješ.“ Adam se zasmál. „Je mi osm a dvacet, jen o pár let starší než ty. Jsem tu v sídlišti také docela nový, vyrůstal jsem totiž u lidské rodiny.“

„Opravdu?“ Mia vykulila oči. „Jak je to možné?“

„Byl jsem adoptovaný ještě jako dítě,“ odpověděl jí Adam. „Takže, proč neprojdeme pár Saretových poznámek a nepodíváme se, jestli tam nenajdeme něco užitečného? Možná by to vysvětlilo tvůj stav.“

Mia málem zemřela zvědavostí. Chtěla se Adama zeptat na další podrobnosti o jeho původu, ale vypadalo to, že o tom nechce dál mluvit. Místo toho se soustředila na úkol, který byl před nimi. Adam jí ukázal, jak se obsluhují některé z přístrojů v laboratoři a Mia se začala propracovávat hromadami informací, aby našla něco, co by mělo něco společného s její pamětí.

O šest hodin později Mia vstala a třela si ztuhlé svaly na krku. Měla pocit, že jí mozek tím vším, co se dnes naučila, exploduje. Adam byl soustředěný stejně jako na začátku. Aniž by vykazoval jakékoliv známky únavy, prohlížel další a další záznamy.

Když uslyšel, že se Mia pohnula, vzhlédl od obrazovky, na kterou právě hleděl a usmál se na ni. „Měla bys letět domů, Mio. Už je dost pozdě. Ještě budu chvíli pracovat a pak také půjdu.“

Mia zaváhala. „Jsi si jistý?“ Duševně byla vyčerpaná a hladová, ale měla špatný pocit, když tu měla Adama nechat samotného.

„Samozřejmě,“ odpověděl jí Adam. „Tak už jdi. Dnes toho bylo na tebe moc.“

***

Korum přecházel v ložnici sem a tam. Byl příliš rozrušený, než aby se dokázal zastavit. Když před hodinou dorazil domů, našel dům prázdný. Jeho první myšlenkou bylo, že se Mie něco stalo – a Saret přece jen našel nějaký způsob, jak se jí zmocnit.

Samozřejmě to nebyl ten případ. Rychlá kontrola zjistila její polohu, a poté bylo snadné získat satelitní obraz, který ukázal, jak před pár hodinami mluví s Adamem před Saretovou laboratoří. Přesto ho těch pár sekund, kdy nevěděl, jestli byla v bezpečí, vyděsilo.

Teď bojoval s nutkáním vyrazit k laboratoři a odvézt Miu domů. Chtěl ji držet v náruči, cítit teplo jejího těla, možná naposledy. Až jí řekne pravdu o jejím stavu, mohlo se stát, že ho opustí. I když byla její ztráta paměti hrozná, ta druhá procedura byla mnohem horší, protože změnila její mozek způsobem, který mu možná nikdy neodpustí. Teď už nebude nikdy vědět, jestli to, co ke Korumovi cítí – a všechno ostatní, bylo opravdové, nebo výsledek toho, co jí provedl Saret.

Koruma napadlo temné pokušení. Co, kdyby jí nic neřekl? Co, když ji nechá žít v blahé nevědomosti, šťastnou tak, jak je? Kromě Sareta a Koruma nikdo další pravdu neznal. Mohl by si ji nechat, milovala by ho – a on by byl jediný, kdo by věděl, že to nebyla opravdová láska.

Před pár měsíci by Korum neváhal. Chtěl ji mít a prostě by si ji vzal bez ohledu na její přání. Kdyby narazil na takové dilema tenkrát, neměl by s rozhodováním potíže: ponechal by si ji a po nás potopa. Ale takto už s ní zacházet nemohl. Nemohl se k ní chovat jako k dítěti nebo k domácímu mazlíčkovi, jak mu několikrát předhodila. Chtěl, aby zůstala, ale musela tak učinit z vlastní vůle – i když byla tato svobodná vůle pozměněna.

Ne, musel jí to říct, a to brzy.

Konečně uviděl, jak před domem přistává gondola. Vystoupila z ní Mia a letadlo se zvedlo a odletělo tam, odkud přiletělo.

I přes svou skleslou náladu se musel Korum usmát, když vstoupila do domu. Měla na sobě krémově zbarvené šaty s odhalenými zády a její tmavé vlasy byly stočeny do silného, nepořádného uzlu. Její účes vypadal kupodivu sexy. Odhaloval jí ladnou křivku šíje a přitahoval pozornost k jejímu krku.

„Miláčku, jsem doma,“ pozdravila ho a smála se od ucha k uchu.

Neschopný odolat se Korum také usmál a zvedl ji k něžnému polibku.

Když ji znovu postavil na nohy, její úsměv ho skoro oslepil. Vypadala, jakoby byl celým jejím světem – a Korumovo srdce se málem rozprsklo na tisíc kousků.

„Jaký jsi měla den, drahoušku?“, zeptal se a přitom ji držel rukama kolem pasu.

„Bylo to skvělé,“ odpověděla mu stále s úsměvem. „Setkala jsem se s Adamem. Byl velmi milý. Mám ho opravdu ráda.“

Korum ucítil vlnu žárlivosti, kterou ale potlačil. Odmítal se tomu pocitu podřídit. Mia měla svého partnera v laboratoři vždycky ráda, ale pokud Korum věděl, tak to bylo zcela platonické. Kromě toho už měl Krinar svého človíčka, kterým byl posedlý; to Korum zjistil při prověřování Adamova zázemí krátce poté, co s ním Mia začala pracovat.

„Probrali jsme část Saretových poznámek,“ pokračovala Mia a oči jí zářily vzrušením. „Adam si myslí, že tímto způsobem bychom se mohli dozvědět něco užitečného o mém stavu.“

V tom okamžiku jí zakručelo v břiše a ona okamžitě zrudla. Korum se musel začít smát. „Koukám, že tu má někdo hlad,“ dobíral si ji.

„Přichycena při činu,“ přiznala s úšklebkem.

Korum ji pustil jen velmi nerad a postrčil ji směrem ke kuchyni. O pár minut později seděli u talíře s grilovaným zeleninovým sendvičem a dipem z avokáda. Mia během sekundy zhltla všechno, co měla na talíři a Korum jí bez problému stačil, protože z dlouhého plavání měl také hlad. Jako dezert nechal Korum dům připravit koláč s kiwi a mangem a krustou z mletých macadamiových oříšků a čaj pro Miu.

Zatímco si pochutnávali na zákusku, natáhl se Korum přes stůl, uchopil Miu za ruku a pohladil ji palcem po dlani. „Mio,“ řekl klidně, „je tu něco, co ti musím říct.“

Na okamžik strnula, protože jí neušel vážný tón v jeho hlase.

„A co?“

„Dnes jsem mluvil se Saretem,“ začal s vysvětlováním Korum a stisk jeho ruky zesílil. „Nevymazal ti jen paměť. Kromě toho s tebou udělal něco… co způsobuje, že věci akceptuješ mnohem snadněji.“

***

Mia zírala na svého milovaného a nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. „Co prosím? Co to má znamenat?“

„Říkal tomu Zjemnění,“ odvětil Korum a zamračil se. „Očividně to mělo způsobit, abys byla vstřícnější vůči jeho dvoření. Pokud nelhal, co se týče tohoto zákroku, tak necítíš strach v takové míře jako předtím… a jsi mnohem otevřenější vůči novým vjemům.“

Mia nakrčila čelo. „Já to nechápu. Jak by to mělo Saretovi pomoci?“

„Protože bys byla vstřícnější vůči všemu novému – což vysvětluje to, jak rychle si zvykáš –, také bys byla přístupnější vůči novým vztahům.“ Korum vzteky přimhouřil oči.

„Novým vztahům?“ A poté jí to došlo. „On si myslel, že bych se do něj zamilovala? To je choré!“ Mia se rozesmála a čekala, že se Korum k jejímu pobavení přidá.

Ale když Korum nereagoval, přestala se smát. „Počkej chvíli,“ začala pomalu. „Říkáš mi tady to, co si myslím, že mi říkáš?“

„Je mi to líto, Mio. Opravdu bych si přál, aby to nebyla pravda.“

Mia zavrtěla hlavou, vytáhla ruku z jeho sevření a vstala. „Ale to je směšné,“ zaprotestovala. „Tvrdíš tu, že nejsem sama sebou? Že všechno, co si myslím a cítím, je produkt nějakého zákroku, který na mě ten šílenec provedl? Že to, co k tobě cítím, není opravdové?“

Korum také vstal. „Všechno je to moje vina,“ řekl a jeho hlas zněl smutně. „Měl jsem tam být. Měl jsem tě před ním ochránit…“

„Ne.“ Mia tomu odmítala uvěřit. „Jak můžeš vědět, jestli nelhal? To by k němu pasovalo, ne? To, že bude lhát.“

„Mohl lhát,“ souhlasil Korum. „To by k němu pasovalo v každém případě. A to je také důvod, proč chci, aby ses nechala vyšetřit v laboratoři v Arizoně. Hned zítra tam zajedeme.“

„Ale ty si nemyslíš, že lže.“

„Ne.“ Korum na ni pohlédl s bolestí v očích. „To si nemyslím.“

„Proč ne?“, zašeptala Mia a její hlas se začal chvět.

„Protože to nejsi úplně ty, drahoušku,“ řekl něžně. „Rozdíly jsou sotva patrné, ale jsou tam. Ty sis toho také všimla, že ano?“

Mia se zhluboka nadechla. Ano. Všimla. Samozřejmě, že si toho všimla. Divila se, jak skvěle si na ten nový svět zvykla, na život v krinarské kolonii s milencem, kterého poznala teprve krátce. Milence, kterého během krátké doby potřebovala jako vzduch a jídlo.

„Šlo by to vysvětlit i jinak?“ Mia věděla, že se chytá stébla slámy, ale ta druhá možnost na ni byla moc. „Co, když ty vzpomínky nejsou úplně pryč? Co, když tam někde hluboko v mé mysli pořád jsou? To by to všechno vysvětlovalo: proč se tu cítím tak dobře, proč se tak rychle učím, proč jsem se do tebe zamilovala…“

Korum na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, měl v nich temnotu. „To jsi neudělala, Mio. Nezamilovala ses do mě. Sotva mě znáš.“

„Ale pokud si na tebe na určité úrovni vzpomínám…“

Korum se zhluboka nadechl. „Nevzpomínáš, drahoušku. Ellet tě testovala, ještě než ses probudila a našla známky trvalé ztráty paměti. Opravdu si přeji, aby to bylo jinak, věř mi.“

Mia zamrkala a polkla, aby se zbavila knedlíku v krku. Myslel si, že je poškozená. Nedokonalá. Neschopná opravdových citů. „A co teď?“

„To je tvé rozhodnutí,“ řekl Korum zvláštně plochým hlasem. „Buďto můžeš zůstat u mě nebo se vrátit ke svému starému životu.“

„Vrátit se ke svému starému životu?“ Nedokázala ta slova ani vyslovit. „Ty… ty chceš, abych odešla?“

„Co? Ne!“ Vypadal, jakoby ho ta myšlenka překvapila. „Samozřejmě, že nechci, abys odešla. Jsi celý můj život, chápeš?“

Mia se roztřásla úlevou. Stále ji chtěl. I přes škodu, kterou ta procedura způsobila.

„Ty jsi také celý můj život,“ vysvětlila mu. „Vím, že si myslíš, že to, co cítím, je výsledek toho, co se mnou provedl Saret, ale já tomu nevěřím. Milovala jsem tě předtím, a to i přes to všechno, co se mezi námi stalo, a během posledních dní jsem se do tebe zamilovala znovu. Možná, že si myslíš, že to není opravdové, ale já svou hlavu znám. Ano, všimla jsem si, že nereaguji tak, jak by se dalo čekat, no a? Není to fajn, že se tak rychle učím? Že se v Lenkardě cítím stejně dobře, jako tenkrát v New Yorku? Dokonce, i kdyby to byl výsledek Saretova zákroku, nic to nemění na tom, že taková teď jsem – že teď tak myslím a cítím. To mé city nezeslabuje – nejsou díky tomu méně opravdové.“

Zatímco mluvila, vrásky, které se mu vytvořily kolem úst, pomalu zmizely. „Jsi si jistá, Mio?“, zeptal se a oči se mu naplnily důvěrně známým, zlatým žárem. „Opravdu to chceš?“

„Být s tebou? Ano!“ Mia si nikdy v životě nebyla ničím tak jistá. Myšlenka, že by ho měla opustit, jet domů a už ho nikdy nevidět, byla nesnesitelná. Když si myslela, že je mrtvý, tak chtěla zemřít také. Život bez Koruma si nedovedla představit.

„Tak zůstaneš se mnou.“ Jeho hlas zněl drsně a okamžitě ji chytil za boky a přitáhl si ji k sobě.

Jeho ústa byla hladová a Mia mu odpovídala se stejným hladem. Toužila po jeho dotecích, jeho objetí. Šokující rauš jejich sexuálního maratonu po boji ji vyčerpal, vytáhl z ní všechnu energii, a přesto chtěla víc. Víc Koruma, víc toho kouzla.

Jeho ruce se jí pohybovaly po těle, strhly z ní vrchní díl šatů a ty se v cárech snesly na zem. Korumovo oblečení stihl stejný osud. Než stihla mrknout, přimáčkl ji na zeď s nohama doširoka rozevřenými. Zvedl ji nahoru a třel svou erekci o její nahé pohlaví.

„Zatraceně,“ zavrčel. Na tváři měl výraz bolesti, dech nepravidelný a těžký. „Musím být v tobě, Mio. Teď.“

„Ano,“ zašeptala a vracela mu jeho žhavý pohled. „Ano… prosím…“

Jakoby čekal jen na její pobídnutí, zabořil se hluboko do ní, roztahoval ji až na neúnosnou mez a Mia vykřikla. Bylo to tak intenzivní a zneklidňující. Způsob, jakým ji držel, jak ji rozevíral, takže neměla žádnou možnost jak hloubku jeho průniků kontrolovat. Byl v ní tak hluboko, že ho cítila až na děloze. Vnitřní stěny se jí stáhly ve snaze vytlačit ho ven.

Na chvíli se zarazil, aby se mu mohla přizpůsobit a poté do ní začal bušit a jeho přírazy ji tlačily na zeď. Mia sténala a všechny ty pocity ji přemohly. Nebylo žádné pomalé sbírání, nárůst tlaku, jemný přechod; místo toho se jí vnitřní svaly sevřely orgasmem bez jakéhokoliv varování.

Korum zasténal, ještě zrychlil a poté s výkřikem vyvrcholil, neschopný ovládnout prudkou reakci svého těla. Její kůže byla tak horká. Mia lapala po dechu, ale Korum byl nesmiřitelný, během pár minut ji dovedl k dalšímu a dalšímu orgasmu.

A zrovna, když si Mia myslela, že už víc nedokáže snést, s dalším výkřikem vyvrcholil, zvrátil hlavu dozadu a jeho pohlaví pulsovalo hluboko v jejím nitru.

***

Příští ráno Korum netrpělivě čekal, zatímco Haron – expert na psychiku Centra v Arizoně – vyšetřoval Miu.

Ležela se zavřenýma očima a uvolněným výrazem ve tváři na jednom vznášejícím se lehátku. Aby mohl být její mozek důkladně vyšetřen, byla lehce uspaná. Haron jí odhrnul vlasy dozadu a odhalil tak její čelo, aby tam mohl umístit svůj vyšetřovací přístroj.

Korum druhému muži udělil povolení se po dobu vyšetření Mii dotýkat, ale měl pocit, jakoby ho to trhalo na kusy. Stejně tak byl naštvaný, když se dozvěděl, že ji Arus během souboje v aréně držel, i když věděl, že to bylo kvůli Miině bezpečnosti. Tento teritoriální instinkt byl velmi primitivní – a zcela iracionální vzhledem k okolnostem –, ale Korum proti tomu nemohl nic dělat. Při všem, co se týkalo Mii, klesl na vývojové stadium améby.

Když bylo vyšetření u konce, měl Korum špatnou náladu. „No?“, zeptal se, jakmile Haron přístroj odložil.

Expert pokrčil ramen. „Nevím,“ odpověděl a pohlédl na Koruma udiveným pohledem. „Její mozek je zdravý, ale vykazuje známky nedávné ztráty paměti. Také je tam něco, co jsem předtím ještě nikdy neviděl.“

„Zjemnění,“ vysvětlil mu Korum. „Myslíte, že by to mohlo být ono?“ Vyprávěl Haronovi Saretovo tvrzení a odborník vypadal velmi fascinovaně.

„Mohlo by být,“ pronesl Haron. „Něco takového jsem opravdu ještě nikdy neviděl. Pokud Saret tvrdí, že takovou proceduru vynalezl, tak by to dávalo smysl.“ Zněl obdivně, což u Koruma vyvolalo nutkání udělat něco násilného.

„Dokážete to spravit?“ Korum si uměl odpověď představit, ale zeptat se prostě musel.

Haron zavrtěl hlavou. „Nemyslím, aspoň ne bez rizika vážného poškození mozku. Pokud zde vyvíjíme novou proceduru, tak nejdřív testujeme důkladně simulace a až pak experimentujeme na živých subjektech. Samozřejmě bych se o to mohl pokusit, pokud byste chtěl…“

„Ne.“ Korum by takto Miino zdraví nikdy neriskoval. „Zapomeňte na to.“

Když je jejich loď dopravila zpět do Lenkardy, celou cestu držel Korum Miu na klíně. Byla vzhůru, ale trochu unavená a vypadala spokojená jen tak sedět s hlavou opřenou o jeho rameno. Hladil ji po vlasech a užíval si pocitu jejích měkkých kudrlinek mezi prsty.

Jejich včerejší rozhovor proběhl úplně jinak, než jak se obával. Mia byla šokovaná a dokonce nechtěla uvěřit, co Saret udělal, ale to, co ji nejvíce rozrušilo, byla představa, že by ho měla opustit. A Korum byl rád a zároveň se mu ulevilo, že chce zůstat. Opravdu nevěděl, co by udělal, kdyby mu řekla, že chce odejít. Chtěl věřit, že by ji nechal jít… ale hluboko ve svém nitru to věděl líp. Pomyšlení na to, že by byl od ní třeba jen jeden den odloučen, bylo pro něj nesnesitelné; jak by tak dokázal žít celý život?

To by nedokázal. Tak jednoduché to bylo. Snažil by se, pokud by to bylo to, co by chtěla, ale šance, že by to nezvládl, byla velká. Korum si o sobě nedělal žádné iluze. Nebyl zrovna altruistický typ. Nějakou dobu by trpěl – protože by měl výčitky svědomí, že byla zraněná, a protože by rád napravil chybu minulosti – ale pak by si pro ni přišel.

Pohnula se v jeho náruči a přerušila tak jeho rozjímání. Zvedla hlavu a věnovala mu ospalý úsměv. „Kde to jsme?“

„Doma, miláčku,“ odpověděl jí Korum a všechno, co zbylo z jeho špatné nálady, zmizelo, když pohlédl do její překrásné tváře. I když chtěl zvrátit Saretův zákrok a napravit škodu, která byla této výjimečné bytosti způsobena, přesto byl šťastný, že ji má. Dokonce, i kdyby ho nemilovala opravdově, přesto doufal, že během času se do něj upřímně zamiluje. A Korum by se ujistil, že se její láska nezmění v nenávist, až se dozví o jeho pravých plánech.