UHarmony - PROLOG

Překlad: Niki
Kor.: Evička

HARMONY

KDYŽ VYCHÁZÍM Z NEMOCNICE s úsměvem na tváři, zahlédnu Harlena, který má přehozenou nohu oblečenou v džínách přes sedadlo svého Harleye. Neviděla jsem ho od doby, co jsem ho brala domů, od mé sestřenice June před několika týdny. Byl postřelen chlápkem jménem Jordan, který byl součástí MC z Nashvillu. Jordanův motorkářský klub se pokoušel dostat do motorkářského klubu Broken Eagles a vytlačit je, aby mohli rozšířit svůj business. A businessem mám na mysli prodej žen, drog a zbraní.

Naštěstí pro Harlena byl průstřel čistý, skrz naskrz a tak byl po jednom dni propuštěn z nemocnice. Neznala jsem ho, dokud jsem ho neviděla, jak se opírá o stěnu v domě mé sestřenice, nikomu to neřekl, ale jen z pohledu na něj jsem věděla, že má bolesti. Když jsem to viděla, přešla jsem do módu zdravotní sestry a trvala jsem na tom, že se o něj postarám. Jsem si dost jistá, že si myslel, že jsem trochu magor, ale nějak jsem ho stejně přesvědčila, aby mě nechal vzít ho domů.

Potom, co jsem ho dostala k němu domů a usadila s léky proti bolesti, odjela jsem a od té doby jsem o něm nic neslyšela. Byl jako neustálé svrbění vzadu v mé mysli, kterého se nemůžu zbavit bez ohledu na to, co dělám.

„Harlene!“ Křičím jeho jméno, jak pospíchám v podpatcích přes parkoviště, sleduju, jak postaví motorku na stojan a položí na asfalt obě vysoké boty.

Jeho tmavé oči jdou ke mně přes široká ramena a stejně jako poprvé, se naše pohledy uzamknou, břicho se mi stáhne a krev ztuhne v žilách.

Bože, je nádhernej, jen ne v tom tradičním slova smyslu. Vypadá tak děsivě, až je krásný. Je moc velkej, oči má tak tmavé a čelist tak výraznou. Husté strniště, které ho pokrývá, ho dělá ještě nebezpečnějším. Vypadá jako ten druh nebezpečí, které chcete zkrotit, abyste se mohli podívat zblízka; jako lev nebo medvěd v divočině. Víte, že pokud někdy dostanete šanci zažít vzrušení z doteku takového zvířete, nikdy na to nezapomenete. Nikdy.

„Ahoj.“ Usmívám se, jakmile jsem blízko, cítím, jak mi hoří a brní kůže od toho, jak po mě líně přejíždějí jeho oči, než zvedne bradu. Vzhledem k tomu, že je to od děsivých chlapů známé jako ahoj, usměju se. Neřekl mi toho moc ani posledně, když jsem ho viděla. Většinou se na mě díval, jako bych byla legrační.

„Byl si tady u doktora?“ Ptám se, posouvám si kabelku výš na rameno, jak ho studuju. Vypadá dobře; barvu má zpátky a v očích nemá ani známky po bolesti, což je úleva.

„Nejsem si jistej, proč bych měl bejt jinak v nemocnici, zlato,“ zamumlá, víc se opře ve svém sedadle a víc roztáhne dlouhé nohy.

„Sperma berou celý den,“ odpovím, sleduju jeho rty, jak sebou cuknou pobavením a to stejné pobavení mu zazáří v očích.

„Co řekl doktor?“ Zeptám se potom, co si užívám jeho výraz.

„Všechno je v pohodě, rána je uzdravená. Stehy jsou venku.“

„Dobře.“ Natáhnu se a dotknu se jeho svalnaté, potetované ruky těsně pod rukávem černého trička. Oči mu sjedou na mou ruku, spočívající na něm, pak se pohne, aby se mě dotkl, a to mě naplní něčím, co mě dělá vyrovnanou. Odtáhnu ruku a udělám krok zpátky. „Jsem ráda, že se ti daří dobře,“ řeknu a on znovu pozvedne bradu.

„Co tady děláš?“ Zeptá se, po trapné pauze.

Usměju se. „Měla jsem pohovor na pozici sestry.“

„Dostala si tu práci?“

„Dostala.“ Usmívám se ještě víc. Chtěla jsem se na nějakou dobu přestěhovat domů, ale věděla jsem, že nemůžu, dokud neabsolvuju, neprojdu státním testem a dostanu práci ve městě. Miluju své rodiče, ale není tu sebemenší možnost, abych jim visela na krku, nebo se přestěhovala do jejich domu potom, co jsem se tak dlouho spoléhala sama na sebe.

„Cítíš se na oslavu?“ Ptá se, chytí mě nepřipravenou, žaludek mi udělá přemet nad myšlenkou, že s ním oslavuji jakýmkoli způsobem.

„Ano,“ souhlasím, aniž bych přemýšlela nad odpovědí a on nastartuje motorku, hlasitý zvuk způsobí, že mi vibruje celé tělo.

„Naskoč si.“

„Naskoč si?“ Opakuju, jak mi podává helmu.

„Jo, naskoč si.“ Kývne na místo za ním a mé oči tam krátce zalétnou.

„Možná bych neměla.“ Vrtím hlavou, snažím se mu helmu vrátit, ale on si ji nevezme. Místo toho si překříží paže přes širokou hruď, čímž způsobí, že jeho obrovské paže vypadají ještě víc zastrašující.

„Bojíš se?“

„Ne,“ lžu. Jsem vyděšená; vždycky se bojím chopit šance. Každé rozhodnutí v mém životě je naplánované. Neriskuju. Nevybíhám dřív, než zazní výstřel, nebo nedělám věci z rozmaru. Moje dvojče, Willow, tohle dělá, ale já ne. Jsem opatrná ohledně každého rozhodnutí, které udělám. Možná až moc opatrná.

„Tak kde je problém?“

„Mám tu auto.“ Ukážu směrem k červené Audi A6. „Je to můj miláček. Nemůžu ho tu nechat.“

„Dobře, tak jeď za mnou,“ navrhne.

Do hajzlu.

„Já…“ Podívám se od něj na své auto a pak zpátky. „Nemůžu,“ zašeptám s lítostí. Ano, chci se s ním poflakovat. Ano, chci být taková ta holka, co dělá bláznivý věci, jako je sednout na motorku s chlápkem, kterého sotva znám, abych s ním oslavila svou novou práci. A možná by součástí té oslavy bylo pár panáku levnýho alkoholu a několik – doufejme – opravdu skvělých orgasmů. Chci být ta holka, ale taková nejsem. „Promiň. Nemůžu.“ Podám mu zpátky helmu a on si ji tentokrát vezme, zatímco mě pozorně zkoumá. „Ráda jsem tě viděla, Harlene. Jsem ráda, že ti je líp.“ Udělám krok zpět. „Měj se.“

Otočím se na podpatku a zamířím přes parkoviště. Vlezu do auta, hodím kabelku na sedadlo vedle mě a pak nastartuju. Podívám se skrz čelní sklo, očekávám, že Harlen už bude pryč. Není. Pořád se rozvaluje na motorce, ale teď, je otočený a jeho oči jsou uzamčené na mě, obočí má stažené k sobě.

Přiměju se nadechnout, znovu si připomenu, že to, že s ním nejela, je to nejlepší. Zapnu si bezpečnostní pás, vyjedu a zmizím, aniž bych se znovu podívala jeho směrem, i když opravdu chci.

O hodinu později dorazím domů do Nashvillu, zaparkuju vzadu za budovou, vezmu si kabelku a mířím k svému bytu, který je v prvním podlaží. Bydlím v jednom ze starších bytových komplexů ve městě. Je to hezká a bezpečná oblast, většina mých sousedů je starší. Nazývám tohle místo svým domovem už pár let, od té doby co jsme se já a mé dvojče, Willow, rozhodly, že je čas, abychom se rozdělily a žily každá sama. Potřebovaly jsme od sebe nějaký odstup, abychom si vybudovaly každá svůj vlastní život.

Neberte mě špatně; miluju svoji sestru. Je moje nejlepší kamarádka. Ale já jsem svá a někteří lidé, včetně mé rodiny, na to zapomínají. Je to skoro, jako kdyby si mysleli, že když stejně vypadáme a máme stejně narozeniny, jsme stejné i v ostatních věcech. Což může být u některých dvojčat, ale ne u mě a Willow. Ona byla vždycky divoká a svobodná, zatímco já byla vždycky víc konzervativní a opatrná.

Slyším Dizzyho, mého zachráněného pětiletého křížence Maltézáka, jak štěká na druhé straně dveří, cítí, že jsem doma. Vložím klíč do zámku a pootevřu dveře na škvíru, aby neutekl. To dělá, když nejsem opatrná. Podřepnu, vezmu si ho do náruče a udělám dva kroky dovnitř, kde odhodím kabelku na zem a vezmu vodítko visící na zdi.

„Ahoj, Dizzy.“ Dám mu pusu na načechranou bílou hlavu a podrbu za ušima. „Stýskalo se ti po mně?“ Ptám se, znovu mu dám pusu a on mi olízne bradu. Směju se, zatímco mu připínám vodítko, pak ho položím na zem a nechám jít ven. Není překvapivé, že nás táhne blok dolů, přímo do jeho oblíbeného parku. Sleduju, jak očichává stromy a trávu, mlčky slibuji sama sobě a jemu, že náš další domov bude mít oplocenou zahrádku, kde bude moct volně běhat kdykoli bude chtít.

S tou myšlenkou vytáhnu mobil z kapsy kalhot a pošlu smsku Michelle, nejlepší kamarádce mé sestřenice Ashlyn, abych jí dala vědět, že jsem připravená začít hledat dům, je to realitní makléřka. Pak vytočím mámy číslo.

„Zlatíčko, počkej chvilku,“ zvedne to máma, slyším vydechnutí, a jak tátovi říká, aby přestal dělat cokoli, co dělá. Protočím oči, čekám, až se vrátí k mobilu. Moji rodiče můžou být starší, ale jsou do sebe stále hrozně zamilovaní. „Dobře, jsem tu. Jak šel pohovor?“

„Myslím, že šel dobře… mám tu práci,“ říkám jí.

Pak si dám mobil dál od ucha, protože křičí a jako další slyším, jak se jí táta v pozadí ptá, co se děje, než mu začne předávat mé novinky. „Táta s tebou chce mluvit,“ říká a podle jejího tónu vím, že se usmívá.

„Gratuluju, zlatíčko. Jsem na tebe pyšný,“ říká táta a mně taje srdce.

„Díky, tati.“

„Miluju tě. Přijď se brzo na staříka podívat.“

„Přijdu a taky tě miluju,“ zamumlám a slyším, jak se o mobil přetahují.

„Věděla jsem, že tu práci dostaneš!“ Křičí máma, když se dostala zpátky k mobilu.

„Mami,“ směju se a následuju Dizzyho, který míří dál do parku s nosem u země.

„Přestaň. Budu rozrušená. Konečně se stěhuješ domů. Zůstaneš u nás, zatímco si budeš shánět dům? Prosím, řekni, že ano, prosím?“ Pokládá mi otázku za otázkou, aniž by se nadechla, znovu mě rozesměje.

„Myslím, že zůstanu tady, dokud si nenajdu něco ve městě.“

„Můžeš mít zpátky svůj starý pokoj.“

„Miluju tebe, i tátu, mami, ale ani náhodou. Kdykoli jsem doma, táta se vrátí v čase a mně je najednou zase šestnáct, mám večerku a musím žádat o povolení jít ven s přáteli.“

„Můžu s ním promluvit,“ trvá na svém, čímž mě nutí se smát. Máma mluví s tátou o tom, aby nám holkám dal prostor stát se ženami od doby, co nám bylo třináct a nikdy to nezabralo.

„Byla bych radši, kdybych se nemusela stěhovat víc než jednou,“ řeknu jemně, abych jí neublížila. „Kromě toho, ani o tom nebudeš vědět, budu kolem tak často, že mě budeš mít plný zuby.“

„Nikdy tě nebudu mít plný zuby.“ Rozzlobí se a já vím, že je podrážděná, že není po jejím. „Kdy začínáš v práci?“

„Pravděpodobně za tři týdny, nebo tak nějak. Chci dát doktoru Brandsawovi pár týdnů, abych si byla jistá, že najde náhradu.“ Pracuji jako ošetřovatelka na malé klinice v Nashvillu a jsem tam od té doby, co jsem začala na škole.

Doktor Brandsaw byl skvělý ohledně mého rozvrhu ve škole a dal mi tolik prostoru, kolik jsem potřebovala. Prostě nevím, jak se bude cítit, až mu řeknu, že už s ním nebudu dál pracovat teď, když jsem školu dodělala. Mým dlouhodobým cílem je pracovat jako zdravotní sestra a bohužel to nebudu moct dělat, když zůstanu s ním, což znamená, že je čas přesunout se k další kapitole mého života.

„Takže musím počkat celý měsíc, ne-li déle, než se přestěhuješ domů,“ říká, zní zklamaně.

„Uteče to jako voda a mezitím mi můžeš pomoct najít dům. Právě jsem poslala zprávu Michelle, že jsem připravená začít hledat. Chci najít něco se zahrádkou, abych mohla mít psí dvířka pro Dizzyho. Takže pokud budu v práci, nemusí být zavřený vevnitř.“

„S tím ti můžu pomoct,“ odpoví, zase zní nadšeně. „Staví tu nové městské domy, jen kousek od nás. Vypadají hezky. Možná si je můžeme příští víkend prohlídnout.“

„To zní dobře,“ souhlasím, i když si nejsem jistá bydlením v městském domě. Po letech strávených v bytových komplexech by bylo hezké nesdílet s nikým zdi. Není nic otravnějšího, než poslouchat lidi, kteří jdou na to, když váš sexuální život neexistuje, nebo lidi, co se bez přestání hádají.

„Jaký dům hledáš?“ Ptá se máma, jak Dizzy konečně nachází perfektní místo, aby se postaral o to svoje.

„Nemám velký rozpočet, ale chci něco alespoň se dvěma ložnicemi, když budu mít společnost, tak aby měla kde přespat. A dvorek pro Dizzyho.“

„Jsem si jistá, že najdeme perfektní místo, a pokud chceš, abychom ti já a tvůj otec půjčili nějaké peníze, my –“

„Ne. Mami,“ přeruším ji dřív, než může dokončit větu. Rodiče platili za moji školu. Nikdy jsem si s tím nemusela dělat starosti, což byla úleva, ale už nechci žít na jejich úkor. Chci si na světě vydobýt své vlastní místo. Je to něco, co je pro mě opravdu důležité.

„Jsi stejná jako táta, tak hrozně tvrdohlavá,“ zavrčí a já se usmívám, beru to jako kompliment. „Co budeš dělat po zbytek dne?“

„Právě teď jsem s Dizzym na procházce a uvidím, jestli chce jít dneska večer Willow na večeři a možná se mrknout na film.“

„Tak se holky bavte a tenhle víkend tě tu čekám. Miluju tě.“

„Taky tě miluju.“ Zavěsíme a pak jdu zavolat ségře.

„Čau,“ zvedne to, zní, jako by napůl spala.

„Spíš?“ Ptám se, přemýšlím, jak je to možné, když má být v práci.

„Jo, jsem nemocná. Myslím, že mám chřipku.“

„Chceš, abych ti něco přinesla?“

„Chci jen spát,“ zamumlá a směje se.

„Za pár hodin ti přinesu polévku.“

„To nemusíš,“ mumlá a pak pokračuje. „Ale pokud na tom trváš, můžeš udělat horkou kysanou polévku s raviolkami?“

„Jasně.“ Směju se. „Odpočiň si. Přijdu později.“

„Dobře.“ Pokašlává, jak zavěšuje.

Strčím si mobil zpátky do kapsy a následuju Dizzyho kolem parku další půl hodinu, než ho odvedu domů. Jakmile jsem zpátky uvnitř, zamířím do ložnice a sundám si podpatky, převléknu se do tepláků a halenku vyměním za tílko. Popadnu svetr, obléknu si ho a pak si vyčešu vlasy do culíku.

Zavolám na Alexu, jak mířím bosky přes obývák a čekám, až se rozsvítí. Požádám ji pak, aby namíchala písničky Eda Sheerana, takže budu mít co poslouchat, zatímco budu uklízet kuchyň a vysávat. Nenávidím uklízení, takže se snažím udržovat pořádek, ale mezi prací a školou po většinu dní, to moc nejde. To je jedna věc, která mi chybí, když jde o bydlení s Willow; Nikdy jsem vlastně nemusela vařit nebo uklízet. Ona byla vždycky posedlá čistotou, což znamenalo, že bylo vždycky všechno hotové dřív, než jsem měla šanci s tím začít a večeře byla vždycky připravená, když jsem chtěla jíst.

Potom, co vysaju a odložím věci, které se za poslední týden nahromadily na každém rovném povrchu, jdu hledat mobil, abych mohla objednat čínské jídlo. Na obrazovce vidím zprávu od Michelle, která mi říká, že mi začne hledat dům, jakmile bude mít můj rozpočet, napíšu jí zpátky, jaký je můj maximální limit toho, co chci utratit a pak procházím zásuvku se starými krámy, hledám menu na Pot Stickers. Najdu ho vzadu v zásuvce pod vším tím bordelem, který tam je od doby, co jsem se nastěhovala.

Jakmile jsem zavolala a objednala si, zavěsím a podívám se na Dizzyho, který se pohodlně usadil na jedné z přikrývek, které nechávám ležet na konci pohovky. Dám si ruce v bok, studuju ho a on zvedne hlavu a nakloní ji do strany. „Chceš se jít podívat na tetu Willow?“ Zeptám se a on seskočí z pohovky, běží ke mně a začne se mi točit u nohou, což zase dokazuje, že jsem mu dala perfektní jméno.

„Dobře, pojď.“ Mířím do chodby, popadnu vodítko, připnu mu ho na obojek a pak si vezmu klíče a kabelku. Když otevřu zadní dveře auta, naskočí a pak vleze do své psí autosedačky, ví, že musí. Zavřu dveře a nasednu za volant. Potom, co vyzvednu jídlo z restaurace, zamířím k Willow. Bydlí v malém dvoupokojovém domě v ulici lemované stromy na kraji města. Koupila si ten dům, když jsme se rozdělily. Už nechtěla být v pronájmu a já naprosto souhlasím. Kdybych nebyla ve škole a věděla bych, že se nebudu chtít přestěhovat blíž k rodičům potom, co dostuduju, taky bych si místo pronájmu něco koupila.

Zaparkuju na příjezdové cestě, vystoupím, vezmu s sebou jídlo a pak otevřu dveře Dizzymu, který vyskočí ve spěchu, aby to mohl venku prozkoumat. Chytím vodítko dřív, než může utéct a dovedu ho ke dveřím. Abych se dostala do domu, použiju svůj klíč, nebojím se, že bych vešla a našla uvnitř náhodného nahého muže.

Willow, stejně jako já, nějakou dobu teď nemá ve svém životě chlapa. V oddělení lásky nemáme moc štěstí. Nevím, proč se neusadila Willow, ale vím, že já jsem moc vybíravá, když přijde na muže, se kterými chci trávit čas. Taky vím, že bych pravděpodobně měla snížit své nároky. Ale neudělám to. Chci muže, který je jako můj táta, muž, který je silný, který ví, kdo je a je v pohodě sám se sebou. Také chci muže, který mě chce tak, až je to nad jeho chápání. Táta uctívá půdu, po které máma chodí, a tohle chci i já. Odmítám se spokojit s něčím míň. A proto jsem pořád svobodná. Dnešní muži (alespoň muži, které jsem už potkala) jsou nerozhodní, pokud jde o jejich city. Jednu minutu se vás nemohou nabažit a další tvrdí, že je dusíte. Osobně bych raději byla sama, než abych řešila takový zbytečný emocionální blbosti.

Přestanu se zabývat tím, co mám v hlavě, zavřu dveře a pustím Dizzyho z vodítka. Položím papírovou tašku s jídlem na linku v kuchyni a vydám se obývákem směrem k ložnici Willow v zadní části domu. Když se tam dostanu, dveře jsou už otevřené a najdu Dizzyho na posteli, snaží se dostat pod přikrývky, aby se dostal k ségře.

„Dizzy kamaráde, vážně, smrdí ti z tlamy,“ bručí Willow, vystrčí hlavu, posadí se a vytáhne si Dizzyho do klína, zatímco ho hladí. „Musíš mu dát nějaký mentolky pro psy,“ říká mi a já na ni protočím oči. „Přinesla si mi polívku?“

„Přinesla. Chceš ji jíst tady, nebo se cítíš na to, abys vylezla z postele?“

„Asi bych měla vstát. Jsem v posteli celý den. Tahle chřipka mi nakopala zadek.“ Odhodí deku a hrne se na kraj postele s Dizzym stále v náručí. „Asi by ses ode mě měla držet dál, abych tě nenakazila.“

„Já nejsem nikdy nemocná,“ připomínám jí. Mohla bych napočítat na prstech, kolikrát jsem byla ve svém životě nemocná. Bylo to prokletí, když jsme byly mladší, protože jsem nikdy neměla důvod nejít do školy a vždycky jsem žárlila, když ona a zbytek mých sourozenců zůstali celý den v posteli a mamka se o ně starala.

„Jasně, zapomněla jsem, že máš všechny ty věci kolem dobrýho imunitního systému,“ odpoví, pustí Dizzyho a vstane.

„Cokoliv,“ směju se a sleduju jí, jak se pomalu pohybuje směrem ke koupelně.

„Počkat.“ Otočí se a podívá se na mě. „Neměla si dneska pohovor?“

„Měla.“

„A?“ Zvedne obočí.

„Tu práci jsem dostala.“ Usměju se a sleduju její úsměv.

„Věděla jsem, že jí dostaneš. Takže, kdy začínáš?“

„Za pár týdnů. Musím dát doktoru Brandsawovi čas, abych našel náhradu.“

„Věděl, že se díváš po něčem jiném?“

„Věděl, že mým dlouhodobým cílem je pracovat na pohotovosti, ale ne, neřekla jsem mu, že budu hledat práci v nemocnici, jakmile dodělám školu.“

„Ty a tvoje cíle,“ zamumlá, otočí se zpátky ke koupelně. „Jsem za tebe šťastná!“ Křičí přes částečně zavřené dveře. „Jak šťastná byla máma a táta, když si jim to řekla?“ Ptá se potom, co slyším, že spláchla.

„Šťastní. Máma se mě snažila přemluvit, až se nastěhuju k nim,“ říkám, jdu přes místnost a opřu se ramenem o zárubeň, sleduju, jak si umývá ruce a obličej.

Při pohledu do zrcadla hrůzou vykulí oči. „Uděláš to?“

„Zdám se ti psychicky nestabilní?“

Usměje se a odpoví, „Jasně?“

Zavrtím hlavou. „Každopádně, teď si musím najít dům, abych nebyla denně dvě hodiny na cestě.“

„Miluju kupování domů, můžu ti pomoct hledat.“

„Díky, budu to potřebovat.“ Usmívám se, jak popadne župan a vezme si ho přes tričko a tepláky.

„Řekla si Michelle, ať začne hledat?“

„Ano a řekla mi, že by mohla mít nějaké domy k prohlídce během několika dní,“ říkám, jdu za ní zpátky domem, do kuchyně.

„Úžasný. Přepošli mi ten e-mail, až ho dostaneš a já ti je pomůžu projít a zúžit seznam.“

„S touhle nabídkou tě beru za slovo,“ souhlasím, podávám jí polévku a lžíci.

„Díky.“ Vezme si ji s sebou do obýváku. Následuju ji se svým Lo Mein a vidličkou, zapadnu za ní, skopnu žabky a usadím se s ní na gauč, nohy si dám pod sebe.

„Co sleduješ?“ Zeptám se, jak zapne televizi.

„Jsou natočené nové epizody nejnovější série 90 Day Fiancé (90 dní do svatby). Chceš se na to dívat?“ Ptá se, když projíždí seznam toho, co má nahrané na svém DVR.

„To je jasný.“ Usměju se, naberu si nudle, jak stiskne start u první epizody.

„Miluju tuhle show,“ řekne v polovině epizody a já potřesu hlavou.

„Některých mi je prostě líto,“ přiznávám, sleduju nějakýho chudáka, co podlézá ženě, kterou očividně ani trochu nezajímá.

„Láska tě oslepí,“ zamumlá a já souhlasně přikývnu. Má pravdu. Milovat nás dělá slepými a někdy hloupými. „Aspoň jsou stateční dost na to, aby to zkusili.“

„Pravda,“ tiše souhlasím, přemýšlím, jestli budu někdy dost statečná na to, abych šla takhle za láskou, jako oni. Ale pochybuju o tom. „Dneska jsem viděla Harlena,“ vyhrknu a ona stopne show, otočí se a podívá se na mě.

„Viděla?“

„Když jsem po pohovoru odcházela z nemocnice, viděla jsem ho na parkovišti.“

„Co se stalo? Co říkal?“

„Nic moc. Ptal se, co dělám, tak jsem mu řekla o práci, co jsem dostala. A pak se mě zeptal, jestli to s ním nechci oslavit.“

„Oslavit?“ Zavrtí obočím. „Přijala si jeho nabídku?“

„Ne.“ Zavrtím hlavou.

„Proč sakra ne? Myslela jsem, že jsi říkala, že je žhavej.“

„Je žhavej. Já jsem prostě… prostě jsem nemohla,“ přiznám a ona mě podrobně studuje, pak si povzdychne.

„Ne všechny aspekty tvého života jdou naplánovat, zapsat a rozvrhnout. Musíš trochu žít a bavit se.“

„Mám cíle, věci, které jsou pro mě důležité,“ bráním se.

„Ano a své cíle vždycky splňuješ, ale některé události nebudou sedět do tvého seznamu věcí, které musíš udělat.“

„Máš pravdu.“

„Příště, až se tě zept –“

„Pokud tu nějaké příště bude,“ přeruším ji a opravím, nechci mít naděje, že tu bude nějaké příště. Že jsem ho dneska viděla, byla náhoda.

„Fajn, pokud tu bude nějaké příště.“ Protočí oči. „Vážně, opravdu se chceš za patnáct nebo dvacet let ohlédnout za svým životem a přemýšlet o všech těch věcech, které si propásla, protože ses bála chopit šance?“

„Ne.“

„Přesně, nechceš. Takže, aby se to nestalo, musíš začít trochu žít,“ pokárá mě jemně. „Vážně, miluju tě, ale někdy tě nechápu,“ zabručí, než stiskne na televizi přehrávání. Zatajím dech a stisknu rty. Nevím, jestli budu schopná dělat to, co mi říká, že bych dělat měla, ale vím, že má pravdu. Nechci se ohlédnout za svým životem a litovat.