CO - 15. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Mohl bys mě, prosím tě, vysadit už tady?“, požádala Mia Koruma, když zabočili do ulice jejích rodičů. „Jinak by mohli zahlédnout tvoje auto.“

„Samozřejmě,“ odpověděl a to nepředstavitelně drahé Ferrari-Spider-Cabrio se jemně zastavilo pár domů od toho, ve kterém Mia vyrůstala.

Proč Korum zvolil zrovna toto auto, Mia fakt nechápala. Matně si vzpomínala, jak Jessin bratr před pár měsíci o něčem takovém básnil; pravděpodobně stálo to auto víc než tři průměrné domy dohromady. Když namítala, že Toyota by je taky dovezla na určené místo, tak její milenec pouze zvedl obočí. „Je to pěkné auto,“ vysvětloval jí, „a já jsem chtěl některé z lidských vozů řídit. Určitě ti nemusím vykládat, že toto je jediný model tohoto auta, který jsem uzpůsobil tak, aby ho mohly reprodukovat naši nanoroboti.“

A tím bylo téma ukončené. Malý sporťáček vystřelil sto šedesáti kilometrovou rychlostí a v Ormond Beach byli v rekordním čase. Vypadalo to, že to má své výhody cestovat s Krinarem, který si nemusel dělat starosti s pokutou za rychlou jízdu; každý policista, který by měl tu smůlu, a zastavil by je, tak by okamžitě ustoupil.

„Jakmile budeš chtít, abych přišel, tak mi zavolej, ano? A přestaň si dělat starosti,“ řekl jí Korum, nahnul se přes ni, aby jí mohl otevřít dveře a přitom jí vlepil rychlou pusu.

„Dobře.“

Mia vystoupila z auta, zavřela dveře a sledovala ho, jak odjíždí. Poté se zhluboka nadechla a vydala se k domu svých rodičů.

Ulice, ve které Mia vyrostla, se nacházela ve starší části města. Většina domů byla postavená v osmdesátých nebo devadesátých letech, před velkým boomem nemovitostí v polovině jednadvacátého století. To byl také důvod, proč některé střechy sousedních domů vypadaly už trochu staře, a jen pár z nich bylo opatřeno solárními panely, i když to bylo dnes dost rozšířené. Rozhodně nezářily novotou jako v některých bohatších a luxusnějších částech města. Ale za to tu byla mnohem hezčí krajina, s vysokými stromy, které poskytovaly hodně stínu a tím se snižovaly náklady za energii.

Když Mia scházela ulicí, nasávala do sebe důvěrně známou atmosféru a s každým domem a každým keřem se jí vybavovaly vzpomínky na dětství. Tamto byl dům její kamarádky Lauren, u které trávila letní měsíce u bazénu. A tam stály jedle, na které často lezla, aniž by si dělala starosti s nebezpečím, přesně jak to děti dělávaly. Lauren odešla na univerzitu do Michiganu, takže ji Mia v poslední době skoro vůbec neviděla. Ale skypovaly a telefonovaly spolu aspoň několikrát do měsíce, aby se úplně nespustily z očí.

Tak jako mnoho dalších se její rodiče přistěhovali na Floridu z Brooklynu. Bylo to rozhodnutí, kterého nikdy nelitovali a na pomalejší rytmus zdejšího života si rychle zvykli. Marise byly v té době tři roky a New York byl pro mladý pár příliš drahý, než aby si mohli dovolit víc než jen malý byteček. Takže místo toho dva roky šetřili, shrabali všechny své peníze – během této doby ani jednou nejedli v restauraci, chlubila se její matka pyšně – a poté si mohli dovolit zaplatit zálohu na pěkný dům se čtyřmi pokoji v pěkné čtvrti Ormond Beach.

Když se blížila k domu, chvíli se zarazila, aby dostala svou nervozitu pod kontrolu. Aby nemusela svým rodičům vykládat další lži, rozhodla se, že už jim před návštěvou znovu volat nebude, ani aby jim dala vědět, v kolik hodin přijede. Přišlo jí to snadnější, než jim to celé vysvětlovat. Když se podívala na svůj telefon, uviděla, že bylo teprve devět hodin ráno, takže budou její rodiče s největší pravděpodobně v domě.

Zvedla ruku a zazvonila. Ticho okamžitě přerušilo hlasité štěkání Mochy, čivavy jejích rodičů, která se ujala svých povinností a oznámila návštěvníka. Rodiče si pořídili psa, když Mia odešla studovat do New Yorku – jako náhradu za ni, jak vždy s žertem vyprávěl její otec.

O dvacet sekund později otevřela dveře její matka. „Ó, Mio!“

Než mohla Mia vůbec něco říct, tak se kolem ní obalila teplá, důvěrně známá náruč. Ella Stalis voněla jako vždy po citronech a parfému od Chanela.

Mia ji s úsměvem také stiskla, ale poté se z objetí vymanila. „Ahoj, mami. Překvapení!“

„Drahoušku, vůbec jsme nepočítali s tím, že přijedeš tak brzy! Proč jsi nám nezavolala? A kde máš auto?“ Matka Mie nakukovala přes rameno a viděla, že na příjezdové cestě žádné auto nestojí. „A kde máš kufr?“

„To je dlouhá historie, mami. Je taťka taky doma? Je tu něco, co vám musím říct.“

Na tváři její matky se okamžitě objevil starostlivý výraz. „Mio, drahoušku, jsi v pořádku? Co se stalo? No, pojď dovnitř…“

„Nic se nestalo, mami,“ ujistila ji Mia a vešla do chodby, která vedla k prostornému obývacímu pokoji. Mocha okamžitě prchla. Pes jejích rodičů byl ještě stále dost plachý a Mia byla pro něj cizinec, i když už ji viděl několikrát. „Všechno je v pořádku. Musím vám vyprávět zajímavý příběh, to je všechno. Je taťka doma?“

„Je ve své kanceláři,“ odvětila její mamka a zavolala: „Dane! Pojď sem a podívej se, kdo je doma!“

Daniel Stalis vešel do obývacího pokoje a přitom měl na sobě ještě stále pyžamo a župan. Když uviděl Miu, jeho tvář se rozzářila. „Mio, drahoušku! Co tu děláš tak brzy? Kdy jsi přiletěla?“

Mia ho s úsměvem objala a zhluboka se nadechla známé vůně vody po holení a mátové pasty. „Ahoj, tati. Tak se mi po vás obou stýskalo!“

Její otec se zašklebil a také ji sevřel v náruči. „Vždycky zapomenu, jak jsi maličká, když tě nějakou dobu nevidím. Ale opravdu bys měla víc jíst.“

„Jím jak pivovarský kůň a ty to víš,“ odpověděla Mia a ušklíbla se.

„Mia nám chce něco říct,“ přerušila je její matka a Mia mohla v jejím hlase slyšet, že si dělá starosti.

Otec se zamračil. „Je všechno v pořádku? Má to něco společného s tím profesorem?“

„Ano a ne.“ Mia vůbec nevěděla, jak začít nejlépe. „Proč si nesedneme a nevypijeme si čaj? Je to na dlouho.“

Její matka vážně přikývla. „Samozřejmě. Okamžitě dám vařit vodu na čaj. Máš hlad? Už jsi snídala? Mohla bych udělat palačinky…“

„Už jsem jedla, mami, děkuji. Ale někdy jindy ráda.“

Mia se posadila ke stolu a nervózně si třela ruce, zatímco sledovala mamku, jak staví vodu na čaj. Její otec se posadil vedle ní a mlčky svou dceru pozoroval. Když byla voda uvařená, Mia vstala, aby své matce pomohla odnést šálky s čajem ke stolu. Nakonec seděli všichni tři a před sebou měli kouřící šálek čaje.

„No tak, drahoušku, vyprávěj,“ pobídla ji matka a očividně se připravovala na nejhorší.

„Oukej,“ začala Mia pomalu. „Neřekla jsem vám celou pravdu o tom, co se za poslední týdny v mém životě událo. Žádný profesor neexistoval, a ani jsem nezůstala v New Yorku kvůli dobrovolnickému projektu…“

Když Mia uviděla překvapené výrazy svých rodičů, rychle pokračovala: „Vlastně jsem někoho potkala…“

„Vidíš, Ello, já jsem ti říkal, že se Mia chová nějak podivně!“ Její otec vypadal chvíli velmi spokojený sám se sebou, ale její matka na ni i nadále hleděla s obavami v očích.

Mia se zhluboka nadechla a pokračovala: „Důvod, proč jsem vám o něm nic neřekla, je ten, že to není někdo, koho byste měli normálně rádi, a já jsem nechtěla, abyste si dělali starosti…“

„Kdo to je, Mio?“, zeptala se její matka ostře. „Drogový dealer? Někdo s trestním rejstříkem?“

„Ne, nic takového!“ I když by to bylo možná pro její rodiče snadnější někoho takového akceptovat. „Korum je Krinar.“

Na okamžik u stolu zavládlo hrobové ticho. Její rodiče vypadali hluboce otřeseni. Nebyli schopni slova.

Její otec se ošil jako první. „Krinar? Jako ti mimozemšťani?“

Mia přikývla a lokla si čaje. „Seznámila jsem se s ním před pár týdny v parku na Manhattanu. Od té doby jsme spolu.“

Matce se začala třást brada. „Co tím myslíš, že jste spolu? Jak přesně jste spolu?“

„Ello, no tak, nebuď hloupá,“ řekl jí otec a jeho hlas byl kupodivu klidný. „Mia se nám očividně snaží říct, že má přítele, který je Krinar, že ano?“

Její otec byl ve stresových situacích fakt úžasný.

„Přesně tak,“ řekla Mia a žaludek se jí stáhl křečí, když uviděla výraz ve tváři své matky a jak se jí slzy koulejí po obličeji. Jelikož se cítila jako ta nejhorší dcera na světě, snažila se ji Mia uklidnit. „Ale jak vidíš, tak se mi daří skvěle. Já vím, jak jsou prezentováni v médiích, ale ve skutečnosti takoví nejsou. Je velmi starostlivý a jsem s ním šťastná…“

„Starostlivý? Jak mohou být ta monstra starostlivá? Mio, říkají, že ti Krinar pijí krev!“ Její matka byla bez sebe a její normálně bledá tvář zrudla červenými fleky.

„Pijí krev?“, zeptal se jí otec zvědavě.

„Jen na uvolnění a jen trošku,“ přiznala Mia upřímně. „Je to pro ně prostě příjemná věc – a už dávno ji ke svému životu nepotřebují.“

Její matka zabořila obličej do dlaní. „Proboha, mě je špatně!“

„Ello, přestaň s tím,“ rozkázal otec nezvykle pevným hlasem. „Tvá reakce je přesně to, z čeho měla Mia takový strach a také důvod, proč nám o tom neřekla dřív.“

Mia se usmála a uzel v hrudi se trochu uvolnil. „Děkuji, tati. Já vím, jak to zní, ale prosím věřte mi, když vám říkám, že se ke mně chová velmi dobře a dělá mě šťastnou…“

„To je důvod, proč jsi nepřišla domů dle domluvy?“, zeptal se jí otec, zatímco matka zvedla hlavu a hleděla na ni očima plnýma slz.

„Ano. Po mé závěrečné zkoušce jsme odletěli do Costa Ricy,“ odpověděla Mia. „Získala jsem tam místo praktikanta v jedné neurochirurgické laboratoři a pracuji na několika velmi zajímavých projektech…“

„V Costa Rice?“ Její otec vypadal na moment zmateně a poté vyvalil oči. „V krinarském sídlišti v Costa Rice?“

Mia mu věnovala široký úsměv. „Přesně tam. Korum mi tam obstaral praxi. Pracuji po boku jednoho jejich experta v tomto oboru a ani si nedokážete představit, kolik se toho tam naučím…“

„Ty pracuješ v krinarském sídlišti v Costa Rice?“ Její matka byla úplně konsternovaná. „S Krinarem?“

„Já vím, ani tomu sama nemůžu uvěřit,“ ušklíbla se Mia. „A teď umím dokonce mluvit tolika jazyky…“

„Jak prosím? Co tím myslíš?“ Její otec si třel spánky. „Jaké jazyky?“

„Všechny jazyky,“ odpověděla mu Mia polsky, protože věděla, že jí bude rozumět. „Všechny lidské jazyky plus krinarštinu. Překladatel, který jsem od Koruma dostala, je fakt super.“ Rozhodla se, že jim raději tu část s mozkovým implantátem říkat nebude.

Otci spadla brada. „Mluvíš polsky úplně bez přízvuku! Mio, jak jsi to…“

„Krinarská technologie,“ vysvětlila mu s úsměvem. „Některé věci, co tam mají, jsou prostě nepředstavitelné…“

„Ale Mio, není to člověk…“ Její matka byla ještě stále v šoku. „Jak můžeš vůbec…“

„Mami, v mnoha věcech jsou lidé jako my. Však víš, že nás stvořili podle sebe!“

Její matka zavrtěla hlavou, protože očividně nemohla uvěřit tomu, co slyšela. „A to to omlouvá? Jak se s ním vůbec seznámila? Potkala jsi ho v parku a pak co? Pozval tě někam?“

Mia na moment zaváhala. „No, vlastně ano. Poslal mi květiny a šli jsme do opravdu krásné restaurace. A od té doby jsme spolu…“

„Prostě jen tak?“ Její matka tomu stále nemohla uvěřit. „Ty potkáš jednu z těch kreatur v parku a jdeš s ním na rande? Co sis myslela?“

Myslela si, že nechce být ani mrtvá ani unesená. Ale to nemuseli její rodiče vědět. „Vypadá velmi dobře,“ řekla upřímně. „A to bylo poprvé, když mě někdo tak silně přitahoval.“

„Takže jsi skutečnost, že není člověk, úplně ignorovala? Mio, ale to vůbec nezní jako ty…“ Její matka na ni hleděla, jakoby jí narostla druhá hlava.

„Jak ses sem z Costa Ricy dostala?“, zeptal se jí otec klidně a hleděl na ni s nečitelným výrazem ve tváři. Jako vždy byl jediný, kdo byl schopný za složitých okolností myslet racionálně.

Mia na něj pohlédla. „Korum mě sem přivezl. Přiletěli jsme jednou z jejich lodí do Daytona a poté mě přivezl autem, abych si s vámi mohla promluvit.“

„A jak dlouho tady zůstaneš?“

„Co tím myslíš, Dane, jak dlouho tu zůstane? Na zbytek léta, ne?“, zeptala se její matka panickým hlasem.

Mia zavrtěla hlavou. „Zůstanu tu jen týden, mami. Bohužel nemůžu v laboratoři chybět déle…“

Její matka propukla v pláč. „Ó, proboha, vidíme tě naposledy…“

„Jak prosím? Co? Ne! Samozřejmě, že ne! Musím jen dokončit svou praxi, to je všechno. Už brzy se sem vrátím a také mě můžete navštívit během příštího semestru v New Yorku…“

„Kde je teď?“, zeptal se její otec chladně. „Pokud tě sem přivezl, tak kde je teď?“

Mia se zhluboka nadechla. „Musím mu zavolat. Nejdřív jsem chtěla s vámi mluvit sama, abych vám pár věcí vysvětlila, než se s ním setkáte. Ale rád by se s vámi seznámil, aby vás ujistil, že je všechno v pořádku a že se u něj mám dobře.“

„My se setkáme s Krinarem?“ Na její matku byl ten neočekávaný zvrat událostí už moc.

„Ano,“ odpověděla jí Mia. „A uvidíte, že opravdu není nic, čeho byste se měli bát.“ Doufala, že se Korum bude snažit na ně zapůsobit v tom nejlepším světle.

„No, tak Mio,“ řekl otec, „proč mu nezavoláš? Rádi bychom toho tvého Krinara poznali.“

***

O půl hodiny později se ode dveří ozval zvonek.

Mia mezitím svým rodičům vyprávěla o Korumovi a jejich vztahu další podrobnosti, samozřejmě s výjimkou negativních aspektů. Popsala jim, jak moc se o ni stará a vyprávěla jim, že jeho koníčkem je vaření (tvář její matky se poté trochu rozjasnila), že je něco jako génius a má vlastní firmu. Také jim vysvětlila, jakou úžasnou šanci jí tou praxí poskytl. Když Korum dorazil, tak už si byla Mia napůl jistá, že ho její rodiče přijmou s klidem a zdvořile. Přesto, když otevřela dveře, a uviděla tam stát svého milence, vypadajícího příliš dobře, než aby působil jako člověk, nemohla potlačit svůj strach úplně.

„Ahoj,“ pronesl jemně a sklonil se, aby Miu políbil na čelo.

„Ahoj. Pojď dál.“ Mia ho uchopila za ruku a vedla ho dál do domu. V chodbě se na chvíli zastavila, pohlédla na něj s prosbou v očích a v naději, že její mlčenlivou žádost pochopí, mu stiskla ruku.

Korum se usmál a zašeptal: „Důvěřuj mi.“

Mia neměla na výběr. Připravila se na nejhorší a zavedla Koruma do obývacího pokoje.

Když vstoupili, její rodiče vstali z pohovky a prostě jen zírali. Mia jim to nemohla vyčítat. Na Koruma byl opravdu impozantní pohled. Se svými lesklými, černými vlasy a zlatavou pletí by mohl být modelem nebo filmovou hvězdou, jen že lidé neměli jantarově zbarvené oči – ani se nepohybovali s takovou zvířecí ladností. Dokonce, i když stál nehybně, vyzařovala z něho moc a jeho přítomnosti dominovala celé místnosti.

Udělal krok směrem k jejím rodičům a upřímně se na ně usmál, přičemž se mu objevil na levé tváři ďolíček. „Vy musíte být Ella a Dan. Těší mě, že vás poznávám. Mia mi o své rodině hodně vyprávěla.“

Mia si všimla, že jim nenabídl ruku na potřesení nebo se žádným jiným způsobem nepokoušel se jich dotknout. Pravděpodobně to tak bylo lepší. Její rodiče byli i tak dost napnutí, že měli Koruma v domě.

Její otec ho pozdravil krátkým přikývnutím. „To je zvláštní, my jsme se o vás dozvěděli teprve dnes.“

„Dane!“, zašeptala její matka ostře, protože měla zřejmě strach z reakce jejich mimozemského hosta. Přesto to vypadalo, že nemůže od Koruma odtrhnout zrak a skoro celou dobu na něj omámeně zírala. Mia věděla přesně, jaký je to pocit.

Korum ale vypadal, že není vůbec naštvaný, místo toho se na jejího otce usmál. „Samozřejmě,“ odvětil jemně. „Chápu, že to pro vás musí být velký šok. Vím, jak moc svou dceru milujete a že si o ni děláte starosti. Rád bych jakékoliv pochyby, týkající se našeho vztahu, rozptýlil.“

Konečně si její matka vzpomněla na svou roli hostitelky. „Mohla bych vám nabídnout něco k pití nebo k jídlu?“, zeptala se nejistě a hleděla na Koruma, jakoby si nebyla jistá, jestli má utéct nebo si na něj sáhnout.

„Velmi rád,“ odvětil okamžitě. „Šálek čaje a trochu ovoce by bylo skvělé, obzvlášť, kdybyste se ke mně připojili.“

Mia překvapeně zamrkala. Nevěděla, že Korum pije čaj. A poté si uvědomila, jak detailní musely být jeho rešerše o její rodině: cíleně vyhledal tu jedinou věc, která by mohla vést k tomu, aby se její matka cítila lépe – každodenní čajový rituál jejích rodičů.

„Velmi rádi.“ Její matka vypadala, že se jí ulevilo, že může něco dělat. „Prosím, posaďte se v jídelně a já přinesu čaj. Máme opravdu vynikající domácí pomeranče… Jíte pomeranče, že ano?“

Korum se široce usmál. „Samozřejmě. Miluji pomeranče, obzvlášť ty z Floridy.“

Ella Stalis se na něj opatrně usmála. „To je skvělé. Tento týden máme obzvlášť dobré – šťavnaté a sladké. Hned je dám na stůl.“ Trochu zčervenala a vypadala nezvykle vzrušeně, když pospíchala pryč.

Mia v duchu protočila panenky. Očividně nebyly ani starší dámy proti jeho šarmu imunní.

„Do jídelny se jde tudy,“ řekl její otec a vypadal, jakoby se sám s Korum a Miou cítil nesvůj.

Mia došla ke Korumovi, vzala ho za ruku a byla rozhodnutá ukázat svému otci, že nebylo nic, s čím by si měl dělat starosti. S úsměvem ho vedla ke stolu.

Všichni tři se posadili. V tom okamžiku přiběhla Mocha a vrtěla ocáskem. K Miinu velkému překvapení si to zamířila přímo ke Korumovi a začala mu očichávat nohy. Korum se usmál a sklonil se dolů, aby psa, kterému se jeho pozornost zamlouvala, pohladil. Mia na tu scénu hleděla s nevírou v očích; čivava byla obvykle vůči cizím lidem velmi odtažitá.

Po chvíli se Korum opět narovnal a upřel svou pozornost zpět na lidské obyvatele domu.

„Mia nám vyprávěla, že ve vašem sídlišti pracuje,“ řekl Dan Stalis a hleděl při tom na Koruma, jakoby pozoroval nějakou novou a exotickou rasu – což byla vlastně pravda.

„Jak to může fungovat? Všechnu tu vaši vědu nemůže pochopit a nevyzná se ani ve vaší technologii…“

„Právě naopak,“ oponoval Korum. „Mia se učí velmi rychle. Za poslední týdny udělala neuvěřitelné pokroky. Saret – její šéf v laboratoři – mi říkal, že odvádí velmi dobrou práci.“

Mia se usmála a při tom komplimentu zrudla. „Jak už jsem ti říkala, je Saret jeden z jejich nejlepších expertů v oblasti mozku. Je vedoucím výzkumníkem v krinarské neurochirurgii a psychologii. A já pro něj pracuji. Dovedeš si to představit?“

Její otec si třel spánky a Mia mohla vidět, jak sebou lehce cukl. „Popravdě řečeno, ne. To všechno je dost ohromující. Promiňte, že teď zrovna neskáčeme radostí do stropu…“

„Ale to je pochopitelné,“ odpověděl Korum přátelsky. „Taky bych radostí neskákal, kdyby se jednalo o mou dceru.“

„Máte děti?“, zeptal se Dan bez okolků.

„Ne, nemám.“

„Proč ne?“

„Tati!“ Mia se kvůli otázkám svého otce styděla.

Korum lehce pokrčil rameny a očividně mu nevadilo, že mu kladou tak osobní otázky. „Protože jsem ještě nenašel partnerku a sám bych děti vychovávat nechtěl.“

Miin otec přimhouřil oči. „Jak jste starý?“

„V pozemských letech asi dva tisíce.“

Výraz ve tváři jejího otce byl k nezaplacení. „Dv… dva tisíce?“

V tom okamžiku vešla Miina matka s miskou pomerančů a tácem se šálky čaje.

Mia vstala a pospíchala k ní. „Nech mě, ať ti pomůžu,“ řekla a převzala od ní mísu.

„Děkuji, dítě,“ řekla její matka a Mia s úlevou vydechla, protože aspoň jeden z jejích rodičů se už vzpamatoval.

Zatímco Ella rozkládala na stole šálky s čajem, zeptala se Koruma: „Chtěl byste cukr, nebo mléko? Máme kokosové mléko, mandlové mléko, sójové mléko…“

„Ne, děkuji,“ odpověděl Korum zdvořile a věnoval jí okouzlující úsměv. „Dávám přednost černému čaji.“

„My také,“ přiznala její matka a znovu se začervenala. Mia sotva dokázala potlačit zachichotání – její matka byla zřejmě jejím milencem unesena.

„Ello,“ ozval se Miin otec opatrně. „Korum je očividně mnohem starší, než jsme si mysleli…“

„Ach, ano?“, zareagovala její matka a sáhla po pomeranči. Systematicky ovoce oloupala a pohlédla na svého manžela s otázkou v očích.

„Je mu dva tisíce let…“ Její otec to zřejmě nemohl strávit.

„Jak prosím?“ Pomeranč spadl na stůl s hlasitým bum.

„Mami, přece jsi věděla, že Krinar žijí velmi dlouho,“ řekla Mia a byla z jejich reakce zoufalá. „Přece jsme před lety viděli ten pořad, vzpomínáš si? Byl to dokument o invazi.“

„Vzpomínám si,“ odpověděla její matka a vypadala při tom, jako by ji zasáhl blesk. „Ale neuvědomila jsem si, že se jedná o tisícovky let…“

„Jak přesně funguje něco takového ve vztahu s člověkem?“ Její otec byl opět sám sebou, velmi přímočarý. „Protože, Mia takhle dlouho žít nebude…“

„To je věc mezi mnou a vaší dcerou, Dane,“ odpověděl Korum přátelsky, ale v hlase mu zazněl ostrý podtón, který před dalším sledováním tohoto tématu varoval. „Vše se v určený čas vyřeší.“ A poté si vzal pomeranč, oloupal ho a jeho prsty se pohybovaly mnohem efektivněji, než prsty její matky.

„A než na to zapomenu,“ dodal a zakousl se do pomeranče. „Mia se zmínila, že máte dost často bolesti hlavy a já si všiml, že jste si několikrát třel spánky. Máte právě teď záchvat?“

Její otec, na takovou otázku zcela nepřipraven, přikývl.

Po jeho potvrzení sáhl Korum do kapsy a vytáhl z ní malou kapsli. Podal ji Miinu otci a řekl: „To je něco, co by mělo váš problém vyřešit. Jeden z našich expertů na lidskou biologii ji vyvinul přesně pro takové případy jako je váš.“

„Co to je? Prostředek proti bolesti?“ Její otec si kapsli měřil nedůvěřivým pohledem.

„Ano, a jako takový působí okamžitě. Ale měl by zamezit i dalším záchvatům.“

„Lék na migrénu?“, zeptala se Miina matka a v jejích očích se zrcadlila jiskřička naděje.

„Přesně tak,“ potvrdil jí Korum a oči Elly Stalis se rozzářily.

Otec se zamračil. „A vedlejší účinky? Odkud vím, že je ten lék bezpečný?“

„Tati, jejich léky jsou skvělé,“ odpověděla mu Mia upřímně. „Opravdu není nic, čeho by ses měl bát.“

„Mia má pravdu. U našich léků nejsou žádné vedlejší účinky. A Dane, to poslední, co bych chtěl, by bylo ublížit lidem, které Mia miluje nejvíc. Vím, že ještě nemáte žádný důvod mi důvěřovat, ale doufám, že se to v budoucnosti změní. Ale pokud si ten lék nechcete vzít, je to vaše rozhodnutí. Jen jsem vám ho chtěl dát, pokud máte bolesti.“

„Prostě si ho vezmi, Dane. Okamžitě,“ poručila Ella a vrhla na svého manžela nekompromisní pohled. „Nemyslím si, že by ti dal Miin přítel něco, co by ti uškodilo. Pokud je i ta nejmenší naděje, že ti ta kapsle pomůže, tak už kvůli sobě a své rodině se o to musíš pokusit – zvlášť, když Korum říká, že to nemá žádné vedlejší účinky.“

Miin otec váhal a hleděl na Koruma. Ať už na něm viděl cokoliv, vypadalo to, že ho to přesvědčilo. „Mám ji jednoduše spolknout?“

„Nejlepší bude, když ji vysypete do sklenice vody a poté vypijete,“ odpověděl Korum. „Tak bude působit nejrychleji.“

Miina matka již vstala a podávala jejímu otci sklenici vody. „Tady,“ řekla.

Dan Stalis rozlomil nad sklenicí kapsli a do vody spadly dvě kapky tekutiny, kterou obsahovala. „To je všechno?“, zeptal se Koruma.

Miin milenec se na něj povzbudivě usmál. „Ano.“

Poté, co Dan ke sklenici nedůvěřivě přičichnul, si na ochutnání loknul. „Je to opravdu chutné.“ Zněl překvapeně.

„To naše léky většinou jsou.“

Miin otec vypil i zbytek sklenice. Mia viděla, že se mu okamžitě uvolnily napjaté svaly na čelisti. Usmála se na něj a zeptala se: „Působí, že ano? Cítíš to?“

Její otec vypadal pozitivně překvapený, a tvář Elly zářila radostí. „Ano. Vypadá to, že to působí okamžitě.“ Otočil se ke Korumovi a řekl: „Děkuji. To bylo od vás velmi milé.“

„Rádo se stalo,“ odvětil Korum jemně. „Udělal bych pro Miu a její blízké všechno.“