FKTQ - 1. kapitola

Překlad: Lucianna

Ostrý, bouřlivý vřískot silného motoru, otřásl ospalým tichem hlubokých, Mainských lesů. Ptáci uletěli, veverky se schovaly a Jane Abbottová, se instinktivně přikrčila, když rychle letící letadlo, vystřelilo nad vrcholky stromů. Jane, usoudila, že někdo dělá trochu ilegální průzkum, před lovem sobů příští týden, ale zamračila se, když si všimla, že křídlové klapky na hydroplánu, jsou připravené k přistání. Kromě toho, že to nedávalo smysl, když nejbližší jezero, dost velké na přistání letadla této velikosti, bylo aspoň dvacet minut daleko odtud.

Pilot určitě nesměřoval na rybník, který právě minula.

Jane opravdu vykřikla, když další letadlo, zařvalo nad ní, tentokrát stroj s hladkým břichem, místo plováků. Její puška, jí zapomenutá visela u boku, a ona stála uprostřed staré svážnice a sledovala, jak se elegantní, dvoumotorová Cesna, ostře naklonila, jako kovový jestřáb, ve snaze dostat svou kořist na zem.

Co se to proboha dělo?

Hydroplán znovu proletěl, tentokrát tak nízko, že Jane, mohla vidět pilota, jak se pokouší srovnat s rybníkem. Náhlý výbuch střelby, přesunul její pozornost ke druhému letadlu, kde viděla muže, klečícího v otevřených zadních dveřích, jak drží automatickou zbraň, a celé jeho tělo sebou škubalo, jak do lesa pod ním, pršely náboje. Malý výbuch znovu upoutal její pozornost k hydroplánu, kterému se nyní kouřilo z nosu, jak jeho plováky pročesávaly vrcholky několika vysokých borovic. To letadlo přistávalo, ať už to bylo možné, nebo ne. Nebyla žádná šance, že by to obrátil a udělal to správně. Šel dolů – teď.

Jane, konečně vyšla ze svého omámení a rozběhla se za zvukem lámajících se větví a prskání umírajícího motoru. Strom praskl takovou silou, že rozvibroval vzduch, těsně před tím, než se lesem rozlehlo nezaměnitelné dunění letadla, dopadajícího do vody, za mizejícího hukotu smrtícího, vítězného letadla.

A pak naprosté ticho; žádný zvuk z rybníku, žádné štěbetání ptáků… nic. Jane, zjistila, že se zastavila a zadržovala dech – poslouchala. Čekala. Doufala.

Ach, pche. Chtěla zvuk. Něco! Rozvíření vody. Cáknutí. Něco, co by jí řeklo, že pilot potopeného letadla, byl na cestě ke svobodě z vraku.

Ale stále žádný zvuk, kromě náhlého závanu vlastního dechu, když se znovu rozpačitě rozběhla. Nemohl být mrtvý. Nechtěla být svědkem statečného pokusu muže, zachránit se a selhat. Jane, pustila pušku a batoh, když se dostala k rybníku a rychle setřásla bundu. Aniž by se obtěžovala sundáním bot, vyděšeně sebou plácla do vody, zatímco držela oči na rozbitých zbytcích převráceného stroje, asi sto yardů od pobřeží. Potopila se do studené, Mainské vody, poháněná směsí adrenalinu, odhodlání a celoživotní odvahy, stojící proti jednomu studenému koupání v podobných vodách.

Dorazila k letadlu, nabrala dech a použila plovák, aby se dostala pod vodu – unikající bubliny jí ztěžovaly cestu a zamlžovaly jí pohled. Když našla kličku dveří, převráceného letadla a několikrát za ně neúspěšně zatahala, potopila se, Jane, hlouběji a podívala se oknem, aby viděla pilota, bojujícího se svým pásem, jeho pohyby byly trhavé a nemotorné. Znovu vzala za kliku dveří, zapřela nohy o trup a vší silou zatáhla – až potom odletěla, když se najednou otevřely. Rychle se narovnala a sáhla dovnitř, aby se dotkla pilota.

Cuknul sebou, hlava mu vystřelila k ní, když jí chytnul za zápěstí a protáhl ji otvorem. Jane, přemýšlela o panice, ale vzápětí si uvědomila, že jeho stisk povoluje. Pohnula se blíž, zvedla svou druhou ruku a dotkla se jeho rtů. Cuknul sebou a pak ztuhnul. Uvolnila své zápěstí z jeho sevření a zvedla druhou ruku k jeho tváři, vzala mu hlavu do dlaní, dotkla se jeho rtů svými a přitlačila na něj. Rychle si uvědomujíc její záměr, muž natáhl trochu vzduchu, co držela v ústech.

Jane, se osvobodila a natáhla se k jeho pásu ve stejnou dobu, jako on, jenže zjistila, že i její síly už slábnou. Vycouvala a kopáním se vynořila, několikrát se zhluboka nadechla, jak tápala po noži na svém opasku, pak nabrala zásobu vzduchu a ponořila se zpátky dolů k otevřeným dveřím a viděla muže, jak znovu zápasí s bezpečnostním pásem. Jane, se ho dotkla, on sebou cuknul, a jako poprvé, ji chytil. Tentokrát s ním nebojovala, znovu vstoupila do letadla a znovu přitiskla své rty k jeho. Trochu se uvolnil a natáhl trochu více jejího, život-udržujícího dechu, a pak se vrátil k zápolení s pásem. Jane, jednoduše přeřízla popruhy a couvala z letadla, zatímco ho táhla sebou. Vynořili se na hladinu spolu, vedle jednoho z plováků, a Jane, zjistila, že mu musí držet hlavu nad vodou, jak kašlal, plival a lapal po dechu, oči zavřené a tvář zkroucenou bolestivými křečemi.

Řekl slovo. Znělo to jako kletba, v jazyce, který nepoznala.

„Pojďme,“ zaskřehotala se zachvěním, když ho začala táhnout ke břehu. Při zvuku blížícího se letadla, Jane, přestala plavat, když jim zařvalo nad hlavami a znova se začalo ostře naklánět.

„Sakra! Jsou zpátky,“ zavrčel muž. „Kde jsme?“

Jane, se na něj podívala. Mluvil anglicky. „Jsme uprostřed rybníku. Kde si myslíte, že jsme?“

„Nevidím. Jsme na očích? Jak daleko je to ke břehu?“

Jane, na něj zírala, zjišťujíc, že kůže na jeho obličeji je červená, jako spálená od slunce. Jeho oči byly plné slz a opakovaně mrkal, jak se díval na oblohu. Na čele měl ránu a jednu ruku měl stále přitisknutou k boku pod vodou.

Byl slepý?

„Jak daleko ke břehu?“ zopakoval a zatřásl jí paží.

„Padesát yardů,“ řekla, Jane, když sledovala letadlo, jak se začalo znova nízko přibližovat.

„Pokud začnou střílet, ponoř se pod vodu.“

Nikdo neměl čas říct něco dalšího, když ten chlap v letadle, naklánějícímu se k rybníku, opravdu začal střílet. Najednou byla vtažena pod hladinu, právě když voda kolem nich začala pěnit, pod přívalem kulek. Při pocitu spalujícího bodnutí na paži, Jane, tiše vykřikla a vyděšeně se snažila vynořit. Překvapivě silná ruka, ji držela dole, dokud střelba nepřestala a ona byla najednou vystrčena nahoru.

„Kam tě zasáhli?“

„Do paže,“ řekla, když si vzpomněla, že nevidí. „Jsem v pořádku, jenom mě to škráblo.“

Poslouchal s nakloněnou hlavou. „Musíme se dostat na břeh,“ řekl a strkal ji špatným směrem.

Jane, ho postrčila správným směrem, což vypadalo, jako by ho to vyděsilo. Trochu se hystericky zasmála, což ho vyděsilo ještě víc.

„Teď nepanikař,“ nařídil drsně.

Jane, s obavou, že by jí mohl zkusit po slepu nafackovat, se rozhodla, že ho přivede k odpovědnosti za svou upřímnost, až se bezpečně dostanou na břeh. Letadlo smrti přeletělo nad jezírkem ještě jednou a střelec znovu vyprázdnil svou zbraň, právě když se Jane, a její, napůl utopený pilot, dotkli břehu, což je přinutilo běžet a klopýtat, jak ho táhla k vysokému porostu borovic.

Ještě nikdy, nikdy necítila takovou hrůzu z toho, být zastřelená tak vytrvale. Kulomet zasypával stromy, kulky dopadaly na zem kolem nich, jak na ně padaly olámané větvičky. Všechno, co Jane, mohla dělat, bylo skrčit se ke kmeni silné borovice, kolena přitisknutá k hrudi a oči pevně zavřené, neschopná ani pořádného křiku. Pilot potopeného letadla, byl přitisknutí k ní, opravdu ji chránil před létajícími třískami a blížící se smrtí. Jane, mu okamžitě odpustila, že ve vodě zněl jako panovačný blbec. Byl oslepený, v bolestech a přesto se ji snažil chránit.

No, měl by! On byl ten, koho očividně zkoušeli zabít. Ona byla jen nevinný, náhodný kolemjdoucí. Pche, ona byla dokonce ten hrdina. Zachránila ho, nebo ne? Zasloužil si kulku místo ní.

Ne, pak by se musela vypořádávat s oslepeným, krvácejícím blbcem.

Jane, se vykroutila od muže i stromu ve chvíli, kdy se ohlušující střelba zastavila a sotva unikla jeho, poslepu lapajícím rukám. „Och, přestaň!“ odsekla. „Začínám být dost naštvaná. Jsem zmrzlá a mokrá, ty jsi panovačný a někdo vážně na mě střílí. No, Ace, mám v úmyslu střílet taky!“

Když to ze sebe dostala, dokulhala, Jane, tam, kam hodila svůj batoh a zbraň. Prohrabávala se batohem, až našla krabici s náboji do pušky, pak vyndala ze zbraně broky na ptáky a nahradila je novou municí.

„Pojď sem zpátky!“ nařídil muž, hrdelním zasyčením. „Hned, než se vrátí.“

Ohlédla se a pocítila trochu smutku. Nebylo už dost zlé, že ten chlap byl oslepený, taky byl uprostřed ničeho s cizinkou, která byla napůl hysterická a velmi naštvaná. Jeho letadlo bylo zničené a někdo se ho pokoušel zabít. A někdo, koho nemohl vidět, ho ignoroval.

Jane, pocítila soucit. „To je v pořádku,“ ujistila ho. „Mám zbraň. Můžu opětovat palbu.“

„S jakou zbraní?“ zeptal se obezřetně, evidentně nevěděl, jestli se má cítit znepokojený, nebo vděčný.

„Je to puška.“

Odfrknul si.

„Mám na to náboje. Sabot (druh střeliva, pozn. překl.) projde čímkoliv, co není obrněné. A jejich rozsah je působivý.“

„Co lovíš? Slony?“ zeptal se suše.

Jane, vzala zpátky svůj soucit. „Lovila jsem tetřevy.“

Znovu si odfrknul.

„Plánovala jsem později najít štěrkovnu a nějaký cíl a trénování,“ řekla a svou obranu.

„Jsi tady venku sama?“ zeptal se, a zjevně opustil problém zbraně.

„Ano.“

Sklopil hlavu a zamumlal znovu to jedno cizí slovo, když si protřel tvář rukama, pak si povzdechl a podívala se jejím směrem. „Jak daleko jsme od civilizace?“

Jane, nedostala šanci odpovědět. Letadlo bylo zpátky. Ignorovala jeho druhý příkaz, aby šla k němu – zároveň ignorujíc fakt, že sám zněl dost naštvaně – a vystoupila na malou pláž a připravila si pušku. Věděla, že má jen jednu, nebo dvě překvapující střely, než odlétnou z dosahu, ale měla v úmyslu jim dát něco na přemýšlení, než odletí.

Letadlo se znovu sneslo nízko nad jezero, muž s kulometem se natahoval ze dveří, ve snaze spatřit svou kořist. Jane, vystřelila na blížící se letadlo, pak zmáčkla spoušť a vystřelila znova, takže Cesna se ostře odklonila, když střela zasáhla kov. Rychle dostala další střelu do komory a naposledy vystřelila na otáčející se letadlo, spokojená, že viděla muže, jak skočil zpátky do dveří, když mu trupem letadla nad hlavou, proletěla střela.

Vítězně vykřikla na vzdalující se letadlo a pak dotančila ke zraněnému pilotovi, položila pušku a klekla si před něj, když odvážně prohlásila, že ty hloupé příšery vyděsila. Nevšimla si, že neslavil s ní, dokud se nenatáhl neuvěřitelnou rychlostí a poslepu ji nechytil. Přitáhl ji k sobě s překvapivou silou, přesunul své sevření na ramena a zatřásl s ní.

Jane, poplašeně vyjekla a zkusila se osvobodit. „Ubližuješ mi!“

„Uškrtím tě, ty malý idiote! Mohla jsi být zabitá!“

„No, nejsem. A díky mě, ani ty,“ odsekla zpátky, a zapomněla na svou nejistou pozici. „A není zač, Neandrtálče!“

Znovu s ní zatřásl.

„Pokud se mnou nepřestaneš hrubě zacházet, zjistíš, že jsi zpátky v jezeře,“ řekla, Jane, varovným šeptem, jak tahala za jeho zápěstí.

Ačkoliv zaregistrovala fakt, že svírá něco, co bylo cítit jako pevná ocel, neslevila ze své výhrůžky a nestarala se o to, jestli může její zlostný pohled vidět, nebo ne. Uvolnila se a okamžitě se postavila, pak couvala do bezpečné vzdálenosti a jednoduše zírala na mračícího se pilota.

Byl velký, mokrý, byl otlučený, že to nikdy neviděla, tvář měl popálenou a oči mu slzely a vyděšeně mrkaly. Ale i když seděl na zemi, jako nedůstojná hromádka, ten chlap stále vypadal smrtící – mokrá, kožená bunda obepínala jeho štíhlé torzo a své velké ruce, měl sevřené buď vztekem, bolestí, nebo obojím.

Jane, rychle ustoupila stranou a sledovala jeho mrkající pohled, jak následuje její pohyb. „Jak přesně oslepený jsi?“ zeptala se podezřívavě.

„Vidím tě,“ přiznal. „Ale jsi rozmazaná,“ dodal a protřel si oči.

„Nedělej to.“ Jane, přispěchala zpátky k němu a sevřela jeho hlavu ve svých rukách, pak se naklonila dopředu a prohlížela jeho zranění. „Zhoršuješ to. Tvůj obličej je červený, ale nevidím žádné těžké poškození očí. Je možné, že jsou jen hodně podrážděné.“

Odklonil se od jejího sevření. „Začalo hořet, těsně před tím, než jsem zasáhl vodu.“

„No, bylo to roztomilé přistání, Ace.“

Znovu si odfrknul. „Pokud nepočítáš fakt, že moje letadlo je vzhůru nohama v jezeře.“

„Odešel jsi pryč.“

„Jen sotva. Ach… děkuji ti,“ řekl a snažil se na ni soustředit.

„Není zač.“

„Musíme se odtud dostat. Oni se vrátí.“

Jane, se podívala směrem, kde zmizela Cessa. „Nakonec odletí pro palivo.“

„Je tu někde blízko nějaké místo, kde by mohli přistát?“

Jane, pokrčila rameny, pak si vzpomněla, že ji nevidí. „Nejbližší letiště je třicet mil jižně, ale nějaká ze svážnic by mohla být dost široká a rovná, místy. Myslíš, že budou riskovat přistání a půjdou po tobě – nás – pěšky?“

„Myslím, že je to pravděpodobné. Máš někde blízko auto?“

Jane, přikývla, pak si povzdechla, když znovu zapomněla, že je oslepený. „Je pár mil odtud.“

Muž naklonil hlavu. „Je zaparkované někde na otevřeném prostranství? Můžou ho vidět z letadla?“

„Ach… ano.“

„Díky tvé střelbě na ně, už nyní vědí, že tu nejsem sám. Tvoje auto není bezpečným místem. Jak daleko je to do nejbližšího města?“

„Asi dvacet mil jakýmkoliv směrem.“

Zastavil se uprostřed povzdechu a najednou zvedl hlavu. „Máš mobilní telefon?“

Jane, dokončila povzdech za něj. „Je v mém autě. A i kdybych ho měla u sebe, dalo by mi to několik hodin, než bych vylezla na horu, abych měla signál.“

Muž řekl znovu to ošklivé slovo. Ačkoliv byla v pokušení se ho zeptat, co to znamená a jaký jazyk to je, Jane, se rozhodla, že čím méně o něm bude vědět, tím lépe. Už teď byla zainteresovaná víc, než by chtěla a řekla si, že jakmile ho dostane do bezpečí, autority se s ním vypořádají.

„Co máš za náboje?“ zeptal se, když se pomalu postavil. Klopýtl a pak se ustálil tím, že se opřel o velkou borovici a podíval se na ni skrz stále mrkající oči.

„Mám pušku s asi deseti sadami broků na ptáky a nyní sedm střel. A mám pistoli s krabicí dvaceti kulek.“

„Jak velkou pistoli?“ zeptal se a udělal krok k ní.

„Magnum A357.“

Zastavil se a jedna strana jeho úst se lehce zvedla. „Nabito na medvěda, co?“

Jane, se naježila a udělala sama krok k němu. „Jen idiot by šel sám sem, aniž by byl připravený.“

Zachytil její pohyb a zvedl ruce v prosbě. „Já si nestěžuji.“ Znovu naklonil hlavu. „Vypadáš schopná se o sebe postarat dost dobře. Kde ses naučila ten trik s puštěním dechu do mých úst, když jsem byl uvězněný v letadle?“

„Nenaučila jsem se to nikde. Prostě jsem si myslela, že by to mohlo pomoct.“

„No, jsi nejvynalézavější. A tvé rty byly velmi vítány. Chutnala jsi jako mléčné karamelky,“ dodal s úsměvem, když si přejel jazykem po zubech.

Jane, byla šťastná, že ten muž byl skoro slepý, když cítila, jak jí hoří tváře. „Pojďme. Říkal jsi, že se musíme odtud dostat.“

Uklonil se. „Jsem ve vaší péči, madam.“

„Jmenuji se, Jane Abbotová.“

„A moje jméno je Mark.“

„Mark čí?“

„Takže kudy, Jane?“ zeptal se, místo odpovědi.

Jane, se zamračila ve směru svého auta. „Moje auto je stále nejrychlejším způsobem, jak se odtud dostat. Potřebuješ k doktorovi. Jsi zraněný ještě někde jinde?“

Pokrčil rameny, pak sebou cuknul. „Všude. Ale tvoje auto není bezpečným cílem.“

„Myslíš, že můžeš ujít dvacet mil?“ zeptala se, přemýšlejíc, že i cesta k jejímu autu by na něj mohla být příliš.

„Pokud budu muset. A ty? Jsi zraněná někde? Říkala jsi, že tě škrábla kulka.“

Jane, zvedla svou levou paži. „Je to jen škrábnutí. Už to ani nekrvácí.“ Podívala se a muže jménem jen Mark, a pak na plováky uprostřed rybníku. „Je něco ve tvém letadle, co bys potřeboval? Léky, nebo něco?“

Znovu si protřel oči a podíval se na rybník sám. Mark vypadal, že o tom přemýšlí. Nakonec si povzdechl. „Mám nějaké věci, které bych rád měl zpátky, ale je příliš zima, abych je dostal.“

„Můžu je dostat,“ nabídla, potlačujíc chvění.

Mark se znovu podíval jejím směrem. „Je moc zima,“ zopakoval.

„Co je v letadle?“ Zalapala po dechu, když zaváhal. „Není plné drog, že ne? Nestojím uprostřed drogové války, že ne?“

Mark ztuhnul, pak vybuchnul smíchy – ale rychle si objal žebra. „Nejsem drogový dealer. Nech letadlo. Najdu způsob, jak dostat zpátky své věci, až později.“

Z nějakého důvodu, nejspíš z hlouposti, mu Jane, věřila. „No, tak jdeme. Máme před sebou dvou mílový výstup, protože jízda, je naše jediná, schůdná cesta, jak se dostat z...“

Dlouhá dávka vzdálené střelby, náhle otřásla vzduchem, okamžitě následovaná tlumenou explozí, silnou dost na to, aby vyhnala už tak rozladěné ptáky, z blízkých stromů. Mark se pohnul s překvapivou rychlostí a chytil, Jane, do náruče, přitiskl jí hlavu ke své hrudi, když se díval směrem výbuchu.

„Co to bylo?“ zašeptala a zavřela oči, uvažujíc, jestli to letadlo nespadlo při pokusu o přistání – ne že by to vysvětlovalo tu střelbu.

„Hádal bych, že tvoje auto.“

Prudce zvedla hlavu, aby na něj pohlédla. „Vyhodili do povětří moje auto?“

Odstoupil zpátky. „Jsme jako hnízdící kachny. Znáš tyhle lesy, Jane Abbotová? Můžeš nás dovést do bezpečí, aniž bychom zanechali nápadnou stopu?“

„Och, ano. Strávila jsem skoro celý život v těchto lesích.“

Najednou po ní střelil vřelým, opravdovým úsměvem. „Měl jsem zatracené štěstí. Spadl jsem přímo do náruče strážného anděla, ne?“

„A neměla jsem já to nejzatracenější štěstí,“ odsekla, Jane, zpátky. „V jednu chvíli jsem si hleděla svého a v další chvíli jsem uhýbala kulkám.“ Zvedla bundu, batoh a pušku. „Jdeme, Ace, čím dřív vyrazíme, tím dřív se tě zbavím,“ zamumlala, chytla ho za ruku a vedla ho na opačnou stranu od zničeného auta.

Oni vyhodili do vzduchu její auto!

„Nemáš náhodou ještě další karamelky, Jane?“